Caravan - For Girls Who Grow Plump in the Night (1973)

Vždy jsem automaticky (i když na Progarchives vyhrála jen o prsa) pokládal za nejlepší a nepřekonané album Caravan, desku In the Land of Grey and Pink. Pro určitou skupinu, bude právě tahle deska zřejmě vůdčí a velice ceněna, ale postupným bádáním jsem přišel na skutečnost, že si tato kapela zaslouží mnohem pečlivější studium, než aby skončilo pouze u předkrmu In the... S nákupem několika dalších alb se tak hudebníci z okolí Canterbury, definitivně zařadili po bok jiným oblíbeným velikánům, jako jsou Yes, Camel, nebo Genesis.

Memory Lain, Hugh/Headloss- nám hned z kraje rozehraje velice překrásné instrumentální hody. Mám rád uvolněnou a hravou Hoedown s parádním violovým sólem a podobně bezstarostná je i pomalejší a jemnější věc Surprise, Surprise a opět ta perfektní viola. Čtvrtá C'thulu Thulu- přinese změnu a napětí, jako by najednou hrála úplně jiná kapela, ale naštěstí se obě polohy vzájemně nebijí a nezápolí spolu. Deska je díky nim barvitější a poutavější. Ve sborovém zpěvu jsou pánové mistry, předvedou nám to během skladby The Dog, the Dog, He's at It Again. Poslední dvojice přináší jistý patos, dravost, smyslnost a pevnější a rytmičtější podstatu hudby Caravan, instrumentalní bravura i famózní sólové party elektrické violy, kterou na této nahrávce bezmezně obdivuji.

Pro mě jsou tohle zřejmě ty nejlepší a nejoblíbenější Caravan. Jde o famózní kapelu, na kterou se dnes hodně pozapomíná, tak bych rád svou recenzí na její přínos opět upozornil a pobídnul nové a mladší prog fandy, k jejímu studiu, nebudou litovat.
reagovat

Snake @ 25.04.2017 09:30:51
Pro mě je tím "nej" albem Caravan skutečně In the Land of Grey and Pink, které na paty šlape ještě o rok starší If I Could Do It All Over Again, I'd Do It All Over You. Recenzovanou "For Girls..." bych postavil až za ně, přijde mi poněkud rozháraná. Z první poloviny desky bývám trochu rozpačitej, ovšem její vyvrcholení v podobě suity "L'Auberge Du Sanglier..." je parádní. A bonusy (Deram - 8829802 z roku 2001) lahůdkové...

Horyna, s potěšením kvituji tvůj zájem o hudbu sedmdesátých let. Jen houšť a větší kapky :)

horyna @ 25.04.2017 09:39:35
Hoj Snake, i dvojka Caravan je srdci mému nablízku, tož tě chápu.
Pravda, sedmdesátky jsou momentálně v inspiračním kurzu a přijde toho ještě spousta :-)

PaloM @ 25.04.2017 10:52:04
Jasně, horyno :-) Treba viac študovať.
Prvých 6 albumov mám rád. Ostatné neurazia, ale až toľko nepotešia.

Mirek Kostlivý @ 25.04.2017 16:54:06
Já to mám podobné jako Snake - trojka je u mě nejoblíbenější. A když toto album po letech poslouchám, nezní vůbec špatně. Zvláště úvodní skladba je instrumentálně skvěle zahraná. Výborně zní 4. "C'thlu Thlu" i závěrečná 7. "L' Auberge du Sanglier/A Hunting We Shall Go/Pengola/Backwards". Takže je dobře, že na Caravan Horyna upozornil i nás starší prog fandy. Ani oni toho nebudou litovat!

steve @ 07.07.2023 06:44:11
Nejvíc prog Caravan, jejích špička? Možná, já nevím.......

Album For Girls Who Grow Plump in the Night je prvním, které vnímám jako krok stranou. A opravdu nevím, jestli za to můžou změny v sestavě, nebo ta všudypřítomná viola. Každopádně po deskách If I Could Do It All Over Again, I'd Do It All Over You a In The Land of Grey and Pink je tu znát jistý posun, ale nevím, jestli správným směrem...

Úvodní skládačka Memory Lain, Hugh / Headloss je v pohodě a zvlášť ve druhé polovině se mi opravdu líbí, ale "rokec" Hoedown mi nějak nejde pod fousy. Surprise, Surprise je baladou vcelku tuctovou a tak trochu vzrušení - opět zvlášť v druhé polovině skladby - cítím až u čtvrté C'thulu Thulu. A tady jako kdyby se to zvrtlo a album se nějak zlomilo, dál už jej přijímám zcela bez výhrad, anžto The Dog, The Dog, He's at It Again je vskutku pěknou, melodickou písničkou s výbornými vokály a kouzelnou instrumentální vsuvkou. Caravan si libují v delších a do několika částí rozdělených skladeb, další takovou je Be Alright / Chance of a Lifetime. V první části překypuje energií a moc se mi zamlouvá doprovod důrazných smyčců, v té druhé už je zase neodolatelně křehká a melodická.

Vrcholem alba je pro mě závěrečná a zcela instrumentální suita L' Auberge du Sanglier / A Hunting We Shall Go / Pengola / Backwards / A Hunting We Shall Go, která se v některých okamžicích hodně přibližuje k tzv. vážné hudbě. Nádherný a učebnicový příklad symfonického rocku.

A není to všechno, máme tu přehršel bonusů. US Mix Memory Lain, Hugh / Headloss líbí se mi víc, než původní verze, půvabná je i instrumentální varianta skladby "Be Alright...", v tomto případě přejmenovaná na No! (Be Alright) / Waffle (Chance of a Lifetime). Krasojízda pokračuje, své instrumentální podoby dočkala se i úvodní "Memory Lain, Hugh", přejmenovaná na He Who Smelt It Dealt It a opět je to skvělá ukázka symfonického rocku. A já si kladu otázku, proč se tyto parádní verze nedostaly už na původní vydání ? Surprise, Surprise je o minutku kratší, s vokálem beze slov, ale daleko křehčím a pohádkovějším aranžmá. I tuto verzi bych upřednostnil před tou, která se dostala na oficiální nosič. Je tu závěr a s ním další zvukomalebné instrumentální kouzlení, Derek's Long Thing...

To je snad první deska, kde si bonusů cením pomalu víc, než původních skladeb. Mé hodnocení 3,5 se tímto překlápí nahoru a případným zájemcům doporučuji reedici Decca / Deram 2001.


reagovat

Skupinu Caravan jsem znal jenom podle názvu a pozitivních hodnocení z časopisu Jazz Bulletin, který vydávala Jazzová sekce SH ČSR. Jako řádný člen jsem dostával velmi zajímavě pojaté časopisy s vynikajícím, poměrně aktuálním, ale hlavně odborným obsahem, vedle kterých tehdejší Melodie byla jenom „normální časopis pro všechny“.
První setkání s nimi se datuje do r. 1977, kdy jsem měl objednáno album Genesis s názvem Foxtrot, které mi ovšem od překupníka někdo vyfoukl před nosem a mně byla nabídnuta deska s dlouhým a bizarním názvem For Girls Who Grow Plump In The Night. Chtěl jsem sice Genesis, ale na Caravan jsem přikývl, protože reference o nich byly velmi slibné. A nelitoval jsem. Album jsem si nemusel „objevovat“ několikerým poslechem, ale získalo si mě hned napoprvé.
Osobně si myslím, že jejich alba If I Could Do It All Over Again, I´d Do It All Over You (1970), In The Land Of Grey And Pink (1971) a For Girls Who Grow Plump In The Night (1973) patří mezi jejich nejlepší a časem jsem si je všechny pořídil, včetně toho úplně prvního eponymního alba.
Na canterburské hudební scéně zaujímají výsostné postavení a třebaže je už v první polovině sedmdesátých let začaly „válcovat“ artrockové skupiny, jako Yes, Genesis, Van Der Graaf Generator, Pink Floyd, Gentle Giant, Gong….. přesto patří k tomu nejlepšímu odkazu, co na britské scéně lze akceptovat…

MEMORY LAIN, HUGH / HEADLOSS – zajímavé kytarové intro s opakujícím se riffem, ke kterému se připojuje důrazná baskytara a šlapající bicí nástroje otevírá první skladbu. Zpěvu se ujímá kytarista Pye Hastings. V aranžmá vnímáme i elektrickou violu, ale v mezihře i akcentované party flétny, šlapající v rytmických obrazcích a to už sólovou příležitost dostane synthesizer, pod nímž znějí varhany a bubenické breaky čeří hladinu hudby, která se proměnlivě dostává na lyrizující platformu meditativně znějící flétny, ale důsledné akcenty rockových aspektů bicí, baskytary a elektrické kytary za doprovodu dlouhých ostrých synthesizerů tlačí téma k zemitým základům. Skladba má výtečné aranžmá, všechny nástroje jsou velmi dobře zapojeny do harmonických struktur a vytvářejí zemitý a přitom melodicky klenutý sound. Vícehlasý zpěv je pojednán podle všech zásad tradic sborového anglického zpěvu. Hastings vystaví kytarové sólo, které vás sice neporazí nějakým progresívním trendem, ale ve spojení s elektrickou violou Petera Geoffreyho Richardsona se jím daří obsáhnout celé téma. Rovněž klávesový park Davida Sinclaira vykazuje maximální nasazení do hry v tónové barevnosti a kreativitách…. Výtečný úvod!

HOEDOWN – klasický rockový úvod (jako v rockandrollových intencích) opakující základní téma, ale další harmonické postupy s výraznými rytmickými akcenty skladbu ženou dopředu s velkou energii a pozitivním cítěním s násobenými výborně pojatými hlasy. Richardsonova viola hraje technicky zajímavě, ale i výrazově s podobným nasazením jako Dave Arbus (East Of Eden). Cinkání percussion a hypnoticky se opakující schéma nijak nenudí, nebo neobtěžuje – je přesné, důrazné a malebné a není k tomu zapotřebí žádných agresivních exhibic, aby si vám vrylo do paměti….

SURPRISE, SURPRISE – Hastingsův konejšivě čistý a hladivý hlas nabídne krásnou baladu výrazného melodického podílu. Harmonie jsou vedeny v přehledných rovinách. Baskytara Johna G. Perryho má důraznost i prokreslenou linku. Vynikajícího účinku dosahuje v refrénu společně i ve vynikajících dvojhlasech s Hastingsem. Znějí přímo famózně a krásně poukazují na melodické rozzáření jejich interpretačního umění. Sinclair hraje na elektrické piano a synthesizer Davoli. Richardsonova elektrická viola dostává příležitost nabídnout vynikající sólo do mezihry. Moc silný hudební příspěvek na albu!

C´THLU THLU – tohle je ovšem skladba z jiného soudku. Přrichází s ní na album napětí, neklid, ponurost a tajuplnost. Zvuky modifikovaných basů preparovaných elektronikou a dusavých zpomalených bicích nástrojů zezadu čeří zvuková clona. Pak se skladba najednou rozzáří, jako kdyby do temného tunelu prorazily sluneční paprsky a píseň je najednou rozezpívaným motivem s plnými ústy tónů a barevných odstínů. Ale zase se vracíme do psychedelického tajemna. Hlasy Hastingse a Perryho jsou opět velmi zajímavě proaranžované. Kapela hraje na plný plyn a se všemi možnými důsledky rytmických zvratů a proměn. Elektrická kytara zhutňuje a v unisonech s dalšími kytarovými party a dunivou baskytarou a úsečně šlapajícími bicími nástroji přichází instrumentální kouzlení za aktivní podpory kláves – varhan, synthesizeru, elektrického piana. Do bicích struktur vstupují percussion a těžké riffy akcentovaného tématu skladbě s nepřeložitelným názvem dodávají pořádnou plnotučnou porci…

THE DOG, THE DOG, HE´S AT IT AGAIN – další skladba se v lecčems v náladotvorných obrazech může přibližovat raným Genesis, ale je to jen dojem z harmonií, jejich nástrojové obsazení a písničkářské struktury sborového zpívání mají jiné struktury než plochy klasického artrocku. Sborové hlasy jsou nedostižné, prokreslují je synthesizery a v mezihře se rockové téma více přiostří a kytarové téměř minimalistické doprovody se prolínají se sólem na synthesizer, kterým Sinclair ovládne celý prostor. Výtečné aranžmá a pojetí skladby v komplexním slova smyslu s harmonickými proměnami a netypickou melodickou linkou.. V základu i tahle dobře proaranžovaná skladba zůstává lyrickou písničkou, aniž by se za ni mohli nebo měli Caravan stydět. Ze sborového zpěvu ucítíme i mírný jazzový nátisk, ale spíš v názvucích než v nějaké formě.

BE ALRIGHT / CHANCE OF A LIFETIME – zvukový experiment pracuje s důraznými bubenickými breaky a dobře vystavěnou basovou linkou. Skladba má polyrytmické figury, do kterých vstupuje Hastings s kytarovým sólem, dobře vystavěným ve strukturách proti lichým rytmům a jeho téma je nosné a kreativně podnětné. Hastings a Perry jako zpěváci jsou opět v akci a jejich spojení opět slaví úspěch. Muzikantsky velmi dobře preparovaná kompozice. Druhá část skladby má základní lyrické, melancholicky zabarvené téma s akustickou kytarou a elektrickou violou s laskavým Hastingsovým výtečně frázujícím hlasem. Jemné pohrávaní s melodickými motivy je velmi podmanivé a Richardsonova elektrická viola nádherně spojuje instrumentálním kouzlením varhany, bicí nástroje a špičkové basové linky pohybující se nejen v hlubokých, ale i ve vysokých tónech. Nádherný příspěvek podmanivé krásy canterburské scény!

L´AUBERGE DU SANGLIER / A HUNTING WE SHALL GO / PENGOLA / BACKWARDS / A HUNTING WE SHALL GO /Reprise/ – úvodní část této členěné suity
Zahajuje studie na akustickou kytaru za asistence elektrické violy a hned potom se rytmické party baskytary a bicích nástrojů rozběhnou vpřed s akcentovanými dobami, které podmalovávají klávesy. Velmi energický nástup se smyslem pro dramatické podchycení děje – v tom to případě proaranžovaného tématu. Hastings do mezihry vstoupí s kytarovým sólem a další vrstvení jednotlivých instrumentů probíhá v přísné muzikantské pospolitosti- Perryho baskytara s Coughlanovými bicími vytváří základní pilíř tohohle tématu, ale silnou melodickou linku hraje Richardsonova elektrická viola s Hastingsovou kytarou a Sinclairovými synthesizery…..
Další část skladby se diametrálně odchýlí od rockové platformy a náladotvorné hudební obrazy vytvářejí melancholické téma. Přelévání harmonií pomocí smyčců, synthesizeru, varhan, ale i hostující dechové sekce nabývá pojednou monumentálního obrazu v impresivních barvách. Přesně podle pravidel filmové nebo scénické hudby se odvíjí další hudební postupy. Pouze bubenické breaky a ohýbané tóny synthesizeru Davoli vás přesvědčují, že neposloucháte nějaký fragment z neznámé symfonické básně…
Mocné údery do bicí baterie a rockové téma se pojednou vrací zpět do tématu. Je ovšem prokreslováno mocnou instrumentací a úplný závěr představuje masivní exploze……

Když jsem na své první cestě do Anglie zavítal i do historického města Canterbury, tak jsem si vzpomněl na hudební skupiny tzv. „canterburské scény“…. Hatfield And The North, Matching Mole, Soft Machine, Steve Hillage, Egg, Uriel… a taky na Caravan. V jednom krámku při vchodu do historické části města vedoucí ke známé katedrále jsem objevil Music Shop. Měli tam hodně staré anglické hudby a také některé ze jmenovaných skupin. Turista, omezený množstvím cizí měny se pak ocitá v nezáviděníhodném postavení, co koupit a co ne, zvlášť když jsem počítal, že v samotném Londýně narazím na ještě větší pecky. Nemýlím-li se, Caravan s různými přestávkami hrají dodnes, třebaže obecně doba jejich největší slávy už minula a pro někoho mohou nabízet až příliš starobylou variantu postpsychedelického rocku. Tohle mě nevadí. Tahle hudba má ducha a není vypočítána na efekt. Proto ji mám rád a pět hvězdiček si určitě zaslouží!






reagovat

Jeden Sinclair se vrátil, druhý pro změnu odešel. Baskytarista a zpěvák Richard Sinclair opustil Caravan, aby společně s Philem Millerem a Pipem Pylem založili kapelu Hatfield and the North. Album For Girls Who Grow Plump in the Night už nahrává Caravan s baskytaristou Johnem G. Perrym a s hráčem na violu Geoffem Richardsonem.

A je to právě Richardsonova viola, která dodává tomuhle albu nové dimenze a jiný, zajímavější zvuk. Po mírně experimentální Waterloo Lily se fanoušci Caravan mohou radovat, kapela je zpátky opět téměř v tradiční podobě a v písních, jako jsou Surprise, Surprise a The Dog, the Dog, He's at It Again navazuje na svá klasická čísla.

Já si na FGWGPITN oblíbil hned úvodní Memory Lain a skladbu C'thulu Thulu, která má pravděpodobně něco společného s literární tvorbou H. P. Lovecrafta. A nesmím zapomenout na závěrečnou instrumentálku L'Auberge Du Sanglier, připomínající hlavně v závěru podobné počiny Alan Parsons Projectu.

Dávám obligátní čtyři hvězdičky, rozhodně se jedná o zajímavé elpíčko, které zaujímá v rámci diskografie Caravan jedno z předních míst.
reagovat

Snake @ 21.02.2015 17:50:17
Óine, nevím jak se na album díváš dnes, téměř šest let po tom co jsi ho zrecenzoval. Máš reedici Decca z roku 2001 ? A jestli ano, co říkáš na bonusy ? Mě ty instrumentální symfonické verze původních skladeb připadají lepší než to, co se objevilo na oficiálním vydání...