Reakce na recenzi:

EasyRocker - @ 08.08.2016

Faith No More jsou samozřejmě alternativně rockovou klasikou a jedněmi z určujících kapel už od konce 80. let. Nikdy jsem ale nebyl takovým jejich fanouškem jako dnes zmíněných Jane´s Addiction, kapel ze Seattlu nebo třeba Smashing Pumpkins.

Land of Sunshine - nástup dramatické rockové figury s výraznou souhrou Martinova riffu a výrazné Gouldovy basy. Všemožné zvuky v pozadí, typické pro tvorbu FNM a výbušný refrén, kde poprvé a ne naposledy ukazuje svůj výrazný talent Mike Patton. Caffeine přináší další syrový, přímo kupředu se probíjející riff s Bordinovou baterií a nervní náladu, kde Patton osciluje od melodií v mezihrách po refrénovou explozi. Bottumovy nenápadné klávesy dokreslují temné vyznění této tvrdší polohy kapely. Rytmický úvod, temná Bottumova linka a famózní křičený, ale i velebně Pattonem zazpívaný refrén, to je Midlife Crisis, která v době vydání bořila hitparády. Po atmosférické mezihře dobírá neodolatelným tempovým cvalem až do konce a Patton exceluje. RV začíná temným šansonovým klavírem a Pattonův podmanivý bručák se tu ukazuje opět v nejlepším světle. Další překvapivá píseň z jejich bohatého stylového koktejlu s občasným rockovým burácením, opět výrazná je basa Billyho Goulda. A máme tady hrubý a drsný riffový příval Smaller and Smaller - Pattonův tragický zpěv tomu dává až odér tryzny a Bottum dokonává dílo zkázy. Refrén je pak šílený a až kovovou tíhou smetává všechno v cestě. Černota. Jednou z mých nejoblíbenějších skladeb kapely je ukrytý hit Everything´s Ruined - klavírní nenápadný start, rostoucí šroubovaná melodická linka tvořená výraznou Martinovou kytarou. Přichází temné hřmění s rozbouřenou basou, po které byste ani nečekali parádní, až na nebesa závěr. Patton je tady geniální, když nasládlým zpěvem oznamuje, že vše je zničeno... Na desce není mnoho sól, tady to je mimořádně vyvedené. Naopak nikdy mi moc nesedla Malpractice, drsná jízda, která od prvních tónů nabírá vše na kopyta a rohy. Skloubení metalové drsnosti s rádobylaskavým Pattonovým zpěvem a gotické Bottumovy klávesy. Kindergarten je notoricky známou skladbou - upozaděná kytara, výraznější klávesy s basou a samozřejmě všudypřítomné vokální hody mr. Pattona. Ani tuhle skladbu ale nějak od srdce nevyhledávám... Dalším zajímavým experimentem je Be Aggressive, kde jsou do dravého funkového rytmu zakomponován dětský sbor, obstarávající již známé výkřiky. Určitě další zajímavý moment na albu. A Small Victory je známou hitovkou - teatrálně znějící kytarově-klávesová skladba, opět s lehce funkovým ovlivněním, různými zvukovými efekty a nasládlým Pattonovým zpěvem. Přiznám se, že jsou momenty, kdy si tuhle věc s chutí dám, ale i momenty, že ji jako vlezlou vůbec nemusím. Crack Hitler - "umělý" začátek, lehké Bottumovy klávesy, hlasové deklamace a včleněné zvuky, to je další neveselá skladba s parodujícím názvem a drtivým refrénem. Dramatická, příběhová nálada vyvolává dojem jako by byla součástí nějakého velkého konceptu. Jednou z nejdrsnějších a nejmetaličtějších skladeb je nátěr Jizzlobber, kde se kytara Jim Martin i přes pokračující rozkol se zbytkem kapely vydal z posledních sil. Jako by FNM hráli ponurý doom metal - všedrtící kytara, která plive nejtemnější obludy, totálně zvěrský Pattonův jekot, střídající se s čistým zpěvem naprosto přirozeně, zase důležitý Bottum v pozadí a hlavně s konečným varhanním účtováním a Bordinova bicí apokalypsa. Midnight Cowboy je melodické vyklidnění po tom černém asfaltu, známá i z filmu stejného jména. Jako by se kapela chtěla po nepříliš pozitivních vibracích rozloučit něžně, až teskně a nostalgicky. To podtrhuje i bonusová balada Easy, hit z pera Lionela Ritchieho jr. (vyšla jeho kapele Commodores v r. 1977), asi také znají skoro všichni. Jako by na album ani nepatřila, kouzlo a charisma ale má.

Váhám mezi 3 a 4, mám tam některé oblíbené pecky (Everything´s Ruined, Midlife Crisis, Land of Sunshine), ale i některé, které mě moc neoslovily. Považuju ale album za jedno z vrcholných kapely, takže sázím čtyřku.