Faith No More - Angel Dust (1992)

Faith No More jsou samozřejmě alternativně rockovou klasikou a jedněmi z určujících kapel už od konce 80. let. Nikdy jsem ale nebyl takovým jejich fanouškem jako dnes zmíněných Jane´s Addiction, kapel ze Seattlu nebo třeba Smashing Pumpkins.

Land of Sunshine - nástup dramatické rockové figury s výraznou souhrou Martinova riffu a výrazné Gouldovy basy. Všemožné zvuky v pozadí, typické pro tvorbu FNM a výbušný refrén, kde poprvé a ne naposledy ukazuje svůj výrazný talent Mike Patton. Caffeine přináší další syrový, přímo kupředu se probíjející riff s Bordinovou baterií a nervní náladu, kde Patton osciluje od melodií v mezihrách po refrénovou explozi. Bottumovy nenápadné klávesy dokreslují temné vyznění této tvrdší polohy kapely. Rytmický úvod, temná Bottumova linka a famózní křičený, ale i velebně Pattonem zazpívaný refrén, to je Midlife Crisis, která v době vydání bořila hitparády. Po atmosférické mezihře dobírá neodolatelným tempovým cvalem až do konce a Patton exceluje. RV začíná temným šansonovým klavírem a Pattonův podmanivý bručák se tu ukazuje opět v nejlepším světle. Další překvapivá píseň z jejich bohatého stylového koktejlu s občasným rockovým burácením, opět výrazná je basa Billyho Goulda. A máme tady hrubý a drsný riffový příval Smaller and Smaller - Pattonův tragický zpěv tomu dává až odér tryzny a Bottum dokonává dílo zkázy. Refrén je pak šílený a až kovovou tíhou smetává všechno v cestě. Černota. Jednou z mých nejoblíbenějších skladeb kapely je ukrytý hit Everything´s Ruined - klavírní nenápadný start, rostoucí šroubovaná melodická linka tvořená výraznou Martinovou kytarou. Přichází temné hřmění s rozbouřenou basou, po které byste ani nečekali parádní, až na nebesa závěr. Patton je tady geniální, když nasládlým zpěvem oznamuje, že vše je zničeno... Na desce není mnoho sól, tady to je mimořádně vyvedené. Naopak nikdy mi moc nesedla Malpractice, drsná jízda, která od prvních tónů nabírá vše na kopyta a rohy. Skloubení metalové drsnosti s rádobylaskavým Pattonovým zpěvem a gotické Bottumovy klávesy. Kindergarten je notoricky známou skladbou - upozaděná kytara, výraznější klávesy s basou a samozřejmě všudypřítomné vokální hody mr. Pattona. Ani tuhle skladbu ale nějak od srdce nevyhledávám... Dalším zajímavým experimentem je Be Aggressive, kde jsou do dravého funkového rytmu zakomponován dětský sbor, obstarávající již známé výkřiky. Určitě další zajímavý moment na albu. A Small Victory je známou hitovkou - teatrálně znějící kytarově-klávesová skladba, opět s lehce funkovým ovlivněním, různými zvukovými efekty a nasládlým Pattonovým zpěvem. Přiznám se, že jsou momenty, kdy si tuhle věc s chutí dám, ale i momenty, že ji jako vlezlou vůbec nemusím. Crack Hitler - "umělý" začátek, lehké Bottumovy klávesy, hlasové deklamace a včleněné zvuky, to je další neveselá skladba s parodujícím názvem a drtivým refrénem. Dramatická, příběhová nálada vyvolává dojem jako by byla součástí nějakého velkého konceptu. Jednou z nejdrsnějších a nejmetaličtějších skladeb je nátěr Jizzlobber, kde se kytara Jim Martin i přes pokračující rozkol se zbytkem kapely vydal z posledních sil. Jako by FNM hráli ponurý doom metal - všedrtící kytara, která plive nejtemnější obludy, totálně zvěrský Pattonův jekot, střídající se s čistým zpěvem naprosto přirozeně, zase důležitý Bottum v pozadí a hlavně s konečným varhanním účtováním a Bordinova bicí apokalypsa. Midnight Cowboy je melodické vyklidnění po tom černém asfaltu, známá i z filmu stejného jména. Jako by se kapela chtěla po nepříliš pozitivních vibracích rozloučit něžně, až teskně a nostalgicky. To podtrhuje i bonusová balada Easy, hit z pera Lionela Ritchieho jr. (vyšla jeho kapele Commodores v r. 1977), asi také znají skoro všichni. Jako by na album ani nepatřila, kouzlo a charisma ale má.

Váhám mezi 3 a 4, mám tam některé oblíbené pecky (Everything´s Ruined, Midlife Crisis, Land of Sunshine), ale i některé, které mě moc neoslovily. Považuju ale album za jedno z vrcholných kapely, takže sázím čtyřku.
reagovat

Martin H @ 09.08.2016 10:31:18
Tak jsem si pro připomenutí dnes album Angel Dust poslechl a nezbývá mi, než s autorem recenze souhlasit. Každopádně to kouzlo, které jsem u skupiny Faith No More cítil na počátku 90. let, je najednou pryč a přistihuji se u kacířské myšlenky, že kdybych se mohl vrátit v čase, možná by mě tvorba skupiny nebavila tak jako kdysi.

horyna @ 10.08.2016 14:31:38
Tuhle desku zbožňuji, u mne má čestné místo, plný počet bez jediné chybičky. Však jsme se na ni na rockotékách něco naskákali :-)

EasyRocker @ 10.08.2016 15:33:34
horyna: ano, FNM nám taky hráli často na středoškolských večírcích :)

Angel Dust je pro mnoho fanoušků vrcholem tvorby kapely Faith No More. Já to nevidím tak zřetelně, je to ale povedené album se spoustou zajímavých momentů.

Úvodní boogie "Land of Sunshine" s výraznou baskytarou Billyho Goulda, která akcentuje oktávovou figuru, přináší zajímavou harmonii. Členitá píseň, ve které je Patton teatrálně křiklavý, nabízí uvolnění ve střední části. Refrén je kaleidoskop zvuků.
"Caffeine" je crazy valčík, ostrá píseň na tři doby se spoustou motivů a odboček. Patton střídá několik výrazových poloh: od pološeptání po burácení do eruptivních částí.
Mike Bordin a pověstný rytmický pattern, to je "Midlife Crisis"; baskytara je neústupná a nemění se ani se změnou harmonie, ani nástupem refrénu, Patton ostře frázuje a rytmus vokálního partu je důležitým prvkem atmosféry. Refrénu dominuje bludiště hlasů pod výraznou melodií. Zajímavý kus.
"RV" a opět valčíkově "na tři", Patton spíš mluví než zpívá a v refrénu vyklene pěknou melodii. Rozmarné, náladotvorné - pěkný dramaturgický kontrast.
"Smaller and Smaller" je temná, pomalu se valící skladba s dalšími odbočkami od hlavní linie, Jim Martin předvede do rozhodných klávesových ploch zajímavé sólo.
Klavírní intro a "Everything's Ruined" s vířící rytmikou, melodie se hezky vymyká akordům a přes úsečné Pattonovo frázování se proklestí k refrénu, který stojí na zpěvu a plyne lehce. Další labyrint průchodů k různým motivům, přitom příjemná skladba.
Sklíčenou "Malpractice" utvářejí rytmicky nepravidelné riffy a úzkostné melodie, skladba neplyne, ale padá a tříští se do temných vyhrávek. Patton v roli vzteklého kapitána. Uprostřed písně slyšíme úryvky z 8. smyčcového kvartetu Dmitrije Šostakoviče, ty jen umocňují pocit neodvratitelného šílenství, sahá na nás grindcore.

Osmičkou "Kindergarten" proudí další temnější motivy, je to ale další silná a uchopitelná věc.
"Be Aggressive" je úderný bigbít s převalujícím se jednoduchým riffem, Mike Bordin bubnuje prudce a s ukvákanou kytarou dobře tlačí Pattonův silový, ale melodický vokál. Sbor v refrénu je dobrý nápad.
Velkým hitem, který se hrál všude, byla pecka "A Small Victory", důmyslný vícehlas zpěvu, kytary a kláves v pravidelné melodii. Pod tou klokotá přesná rytmika - píseň se znovu vylévá ze základních tvarů a tvoří členitou skládačku překrývajících se melodií a hlasů. Další z vrcholů alba, zvlášť když Patton na konci opakuje mrazivé: You Still Won't Hear...
Skladbou "Crack Hitler" nás provádí Bottumovy klávesy; utlumený zpěv má podivnou pachuť a refrén se pravidelně zvrhává do varovných úderů - pozor, už jde!
"Jizzlobber" je nejdelší skladbou alba a další zlověstnou položkou na seznamu, je mravivá a Patton jde ve výrazu nejdál do extrému, do děsivého řvoucího šklebu. Melodika skladby je stejně nesouvislá, jako je sklíčená její nálada.
A co po tom všem zbývá? Budete zaskočeni, album uzavírá hravá instrumentálka "Midnight Cowboy", melodie ze stejnojmenného filmu (autorem je John Barry).

Angel Dust je pestrá a nápaditá kolekce. Chvílemi nabízí tak trochu podobné principy výstavby skladeb, kapela se ale předvedla v jednom ze svých obdivuhodných výkonů.
reagovat

Nuže, jaký obal taková hudba dalo by se říct... Není tomu tak.
Narozdíl od "učesané" obálky, sound na tomto disku je velice různorodý a pestrý, je to směsice všeho od znuzeného pianistu kdesi v zapadlém báru, funky, rock, metal, rap, kostelní varhany až po velmi povedené skočně rozdováděné vypalovačky notně proložené frázujícím Pattnovým hlasem, místy se měnícím ve zvuk, za který by se nemuselo stydět nejedno dravé zvíře. Nutno říci vždy ve stylu FNM, který v této chvíli bodoval snad ve veškerém prostoru kde zněl. Troufám si říct že drtivou převahu zde získala rifující Martinova kytara, která byla podtržená tu výbornou basou, jindy téměř pernamentně přítomnými klávesy. Bicí jsou zde samostatnou kapitolou, kde místy spojené s důraznou kytarou, nabízejí dojem ocelové tvrdosti skladeb. Výsledkem tohoto mnohdy čarovně umíchaného guláše, plného armády rozličných známých i neznámých zvuků, se stala skvěle znějící deska, která navíc vlastnila patent neotřelosti. Faktem zůstává, že už její předchůdkyně naznačila na jaké vlně se tento spolek poveze, ale tady se posunul zvuk k temnější podobě a navíc osobitý projev frontmana dokázal udělat díru do světa - teda alespoň toho klubového. Tento počin asi nedocení každý, jelikož jako celek nezní tak vyrovnaně jako TRT, naproti tomu obsahuje tolik originálních nápadů a kombinací,že by to vydalo na dvě desky. Angel Dust pro mne představuje vrchol tvorby FNM a myslím, že právem zaslouženě.
reagovat