horyna - @ 25.07.2019 | #

Staří Deep Purple na Progboardu zřejmě moc nefrčí. Poslední recenze je stará přes osm let, což vysvětluje určitý pocit tmářství v přístupu k období s Rodem Evansem za mikrofonem. Osobně poslouchám párpl snad sto let (no dobře, tolik to nebude), od desky In Rock po tu vždy poslední. Kompletně celou studiovou tvorbu, kterou vnímám v 90% za pět hvězd. Hold velmi oblíbená kapela bez slabé desky - soudím já. Nikdy mě ale nenapadlo, zkoumat TO, co bylo pře Gillanem. Už kdysi dávno jsem si první trojici testnul (Concerto nad vůbec) abych se ujistil, že tudy naše společná cesta nepovede.

Jenže. Jak se člověk čím dál víc šťourá v hudebním pravěku, chtě nechtě musí na dvojici Evans/Simper narazit. Ať už na Evansovi výborné Captain Beyond, nebo ještě lepší Simperovi Warhorse. Pak si automaticky kladete otázku, proč vlastně stále ty první párpl přehlížíte. Jasně, jste zvyklí na nějaký standard a kvalitu hudební produkce, kterou do uší pouštíte. Zvuk, ani hudba na Shades... a Book... není úplně nejsofistikovanější a světoborná, ale dá se o tom polemizovat a řada lidí může mít názor opačný. Ale pak je tady ještě deska stejnojmenná z roku 69, kterou jsem po krátkém testu nedávno a bez otálení pořídil. A to je masox značky DP toho nejhrubšího zrna.

V mnoha ohledech mi připomíná právě In Rock. Svou neučesanou syrovostí, energií, strhujícím feelingem, do hry častěji vstupujícím Blackmorem (i když Lord si stále krade hlavní slovo)-jehož kytara pomalu doznává vůdčí role.

Na solidní nástup Paicových zvonivých bicí v Chasing Shadows, navazuje bezesporu vrcholná skladba desky nazvaná Blind. Znepokojivá temná aura tu působí strašidelně a zároveň velmi přitažlivě. V písni je cítit zvláštní napětí a slyšet výborné harmonické výměny. Evans zpívá jako král. Zkrátka klenot. Pokračuje se pomaloučkým cover-klenotem Lalena, kterému velí Lordovi hammondy. Po souhře zvuků ve Fault Line, dostáváme pořádnou jízdu made in párpl s názvem The Painter. Tady se v plné polní blýskne Ritchie a pěkně šlapající rytmika. Pohodičku Why Didn't Rosemary? (na poměry D. P. zajímavý pokus), střídá energická pecka Bird Has Flown-další vysoce originální píseň. Konec zařídí dlouhatánská symfo věc April.

Už je to ten čistokrevný hard-rock s jasnou vizí. Žádné bezduché šmrdlání a okleštěná belhající se stařenka nápaditost. Jestli je In Rock (a další desky) párplovským Everestem, stojí tahle třetí studiovka těsně pod zasněženou střechou světa.

Těžko spekulovat, jak by zněl In Rock v této sestavě, možná jinak, možná hodně podobně a možná by taky vůbec nevznikl. Na tom nesejde.
Á propos ten Boschův výjev na obalu stejně nemá chybu.

pinkman @ 25.07.2019 09:13:47 | #
Ty seš blázen horyno, hrneš to jak buldozer. Deep Purple bez Iana Gillana, i ve formátu desky Slaves and Masters, jsou námětem k rozsáhlejší debatě. My, co jsme s jejich hudbou vyrůstali a dospívali to vidíme z jiného úhlu, než dnešní generace. Ti jdou na jejich koncert, pak si stáhnou Machine Head a jsou spokojení, protože tam mají Smoke. Pro mé vrstevníky znamenali Deep Purple společně s Led Zeppelin všechno. Tehdy to byl vrchol hard rocku. Nic tvrdšího a razantnějšího neexistovalo. Kdo to nezažil, těžko pochopí. A kdo nejel v dp byl masochista a cítil opovržení davu. Časem se podřídili všichni, ať tlakem, nebo vlastní silou.

Co to znamená. Deep Purple jsme uznávali hned od začátku, o nějakém Gillanovi jsme neměli ani páru a Rod Evans zpíval dobře. Když z kapely odešel a přišel Gillan, moc jsme mu nevěřili. Mladá mínička co se vytahuje. Ale In Rock nás uzemnil. Nikdo už ani nekvákl. Najednou existoval jen Gillan. V tom smyslu je mě Roda líto. Tady mu to zpívalo bravurně. A je dobře, že s kapitánem pokračoval.

Chápu, že se nedodí dát plný počet hvězdiček v kontextu kompletní tvorby Deep Purple. Ale v sumáru toho, co vzniklo v roce 1969, se o provinění proti bontonu nejedná.