Reakce na recenzi:

Petr Gratias - @ 03.07.2011

Deep Purple a jejich majstrštyk In Rock…. To je pro mě velmi zásadní albový projekt, jehož hodnota ani po jedenačtyřiceti letech nijak nedevalvovala. O Deep Purple toho bylo napsáno už opravdu hodně, nicméně asi bych sám se sebou nevydržel, kdybych nepřihodil pár svých postřehů na tohle téma a k albu se nepostavil čelem.
Bylo to těsně před koncem deváté třídy na ZDŠ a prázdniny roku 1970 byly před námi. Už bylo více volnosti (v rámci rodinných zvyklostí) a tak jsem občas navštívil nějaký hudební klub. Na diskotéce (rockotéce) tehdy vévodila skladba Black Night a jako netaneční kousek přihodil k lepšímu dee-jay skladbu Child In Time. Vzpomínám si, že jsem byl jako v nějaké letargii. Přestal jsem vnímat děvčata a kamarády a poslouchal jsem Dítě času jako ve snách. Do té doby jsem nic podobného neslyšel a mocné vibrace projížděly mým tělem jako při výbojích elektrického proudu… Doma jsem měl do té doby pár elpíček s česko-moravsko-slovenskou produkcí, nějaké Beatles…. ale jakmile skladba dohrála, pochopil jsem, že bez téhle desky nemohu existovat. Chvíli to trvalo, ale nakonec jsem dostal od tety z Kanady čtvercový balík a když jsem ho doma otevřel… bylo to album In Rock. Album jsem hrál první týden skoro pořád dokola a také jsem zval kamarády a kamarádky, abych se s nimi rozdělil o tyhle pocity. Nikdo to v mém okolí neměl a všichni to chtěli nahrávat. Každý oslovený měl stejné pocity a stejné potřeby se touhle hudbou obklopit a mít ji na dosah ruky. Velmi se mi líbil i obal alba a jeho otevírací část s tištěnými texty. Prostě k tomuto albu mám intimní vztah a už to tak zůstane. Myslím, že se mezi rockery staršího data, ale i těmi, kteří považují klasický hardrock za hudební formu, která formovala jejich názor a postoj, nenajde nikdo, kdo by album odmítl. Alespoň já jsem se s nikým takovým nesetkal. Myslím, že složit bigbítovou potažmo rockovou maturitu bez tohoto alba není ani možné a tak si znovu album vychutnávám, tak jako před několika desítkami let ve stejné kráse…

SPEED KING – úderný riff a zemitě vibrující elektrická kytara a baskytara rozjíždějí mocný úvod na albu. Hammondky jsou schovány za kytarou a baskytarou y vytvářejí tu mocnou hradbu jako skalní masív, ale to už přichází subtilnější část, kde si prostor převezme Ritchie Blackmore se svou kytarou s čistým tónem bez zkreslení a Jon Lord se svými hammondkami a skvěle si podávají tónovou kresbu a už se do hry dostává více dynamiky a baskytara a přesně šlapající bicí jedou v neomylmém tempu. Samozřejmě nemohu zapomenout na vypjatý vokál Iana Gillana, které svým mocným hlasem nejenom, že zpívá, ale ještě se stačí smát a skladba se v závěrečném finále bortí do harmonických hlubin. Famózní nástup!

BLOODSUCKER – je tady další úderný riff, který přináší hardrock par excellence. Rychle vrstvené tónové výpady do pevného organického svazku spojují všechny instrumenty a dunivé rytmy udržujíc napětí jako v rozpáleném kotli těsně před výbuchem. Gillanův forsírovaný zpěv vám prorezonuje až do morku kostí. Zásadní tvrdé akcenty dodávají skladbě masívní pevnost a prostřídávání chorusu hammondsek a elektrické kytary přináší novou kvalitu. Varhany mají místy téměř psychedelický sound, ve kterém cítím odkaz na Vanilla Fudge, kteří už tehdy byli minulostí, ale zjevnou inspirací

CHILD IN TIME – téměř perkusivní vyťukávání varhanních tónů a majestátnost varhanního soundu. To jsou hammondky L100 Jona Lorda, výtečného varhaníka. Akcentované doby přinášejí gradující napětí, ale to už je před mikrofonem famózně zpívající Ian Gillan, který famózním hlasem vyzpívává svoje pocity a popřává oktávovému rozsahu svého zpěvu ještě širší prostor. A hudba stále graduje a graduje, asi jako sopečný vulkán před erupcí, který vypouští plyny a každou chvílí dojde k výbuchu a chrlení lávy a už je to tady. Rozlehlá harmonie se vznáší na syrovými hardrrockovými principy Blackmoreovy kytary. Ten rozehrává svoje téma do bytelného architektonického základu a pak ovšem v ďábelsky rychlém sledu servíruje a sází divoké tóny v čarodějných obrazech s neuvěřitelnou přesností a protahováním jednotlivých finesů. Dusavá baskytara a kulometně útočící rytmika za doprovodu hammondek přináší opravdové zvukové tornádo…. A pak náhle ticho a základní varhanní motiv se nám vrací zpět s detrailní přesností tónových proměn a Gillan je zpět svým procítěným a pevným hlasem, jakoby naříkavě deklaroval obsah zpívaného textu. Jeho hlas má opravdu velkou sílu v podání a sdělení. Je diametrálně odlišný od bluesového Planta, ale má stejné svírající schopnosti vsadit do projevu tolik energetického potenciálu, že dostává posluchače na hranici vnímání podobného poselství. Přeznívající zvuky hammondek harmonicky stupňují téma a celá skladba vrcholí v živočišně dramatickém podání až po hororový závěr. Monumentální dílo!

FLIGHT OF THE RAT – další skladba se pořadně odpíchne od základního tónu. Pořadně ostrý hardrockový nástup s opakovaným riffem, na kterém stojí a padá celá skladba. Paice na bicí nástroje šlape jako šicí stroj s neuvěřitelnou přesností a rychlostí a občas přihodí několik divokých breaků. Blackmore už zase zvukově řádí a pomocí vibrační páky, ale i ohýbáním tónů ukazuje, kdo že je v hardrockové kytaře skutečným králem. Jeho Fender Stratocaster vyvádí opravdové divy. Divoké nálety hardrockového kytarového schématu se tu prolínají s Lordovými klávesovými exhibicemi na hammondky, na které opravdu řádí v divokých emocích (přesto odlišně než Keith Emerson). Dynamika zde slaví opravdové žně. Blackmore si pohrává s jednotlivostmi, ale vzápětí s divokých chvatem vyměňuje další tónové sprchy jisker a občas přitom prošlápne wa wah pedal, jako v mezihře, kde s Paiceovými bicími předvádí destruktivní obraz muzikantského běsnění. Základní melodie neníi kupodivu nijak komplikovaná, ale aranžmá a stupňování napětí a sóla jednotlivých nástrojů z ní dělají mimořádný kousek. V závěru Paice rozbubnuje divoké sólo ve stalé zrychklovaném tempu a nabuzuje svými breaky každého, kdo ještě nestačil naskočit do tohohle rychlého kolotoče…

INTO THE FIRE – opět tu máme nosný riff a opakované schéma melodické struktury bez nějakého zásadně kompozičně a aranžérsky rafinovaného postupu. Hardrocková přímočarost odporuje a opakovaný riff slaví svůj úspěch. Do tématu vstoupí Blackmore, který ohýbá tóny své kytary a drsné akcenty zase v syrovém a neučsaném soundu vracejí skladbu na hrubé a betonově neotřesitelné základy, do kterých svým forsírovaným způsobem Gillan vkládá svoje vokální party

LIVING WRECK – bubenický nástup Paice, který má svoje bicí pod clonou hallu a horrorový sound hammondek otevírají další zemitou skladbu. Gloverova baskytary moduluje přímé basy a sevřena bicími nástroje vibruje s vaší bránicí. Lordovy hammondky vyvíjejí příšerný zkreslený sound, který má deklarovat nějakou příšernou horrorově oživlou lidskou trosku… Blackmore nabídne dlouhé kvílivé tóny a skladba ve středním tempu dále ubíhá vpřed, za divokých Paiceových breaků a dramatického Gillanova vokálu. Uatímco Blackmore sází základní riffové obraty, Glover preparuje výtečné basy – tak Loprd rozehrává další sólo na hammondky v drsném neučesaném stylu

A HARD LOVIN´ MAN – mocný úvod poslední skladby, kdy varhany a zkreslená kytara zahajují svoje entrée… Pak už ovšem bicí nástroje rozbíhají divokou jízdu vpřed do které Lord nahrál svoje varhanní party v duchu startujících letadel se soundem tryskáčů i turbomotorů. V roce 1970 takto dokázal hrát opravdu jen málokdo. Skladba má ovšem napětí a svoje vyvrcholení, přesto však divoké akcente jen zvolna umírňují rozběhlý rytmus a sekané kytarové doprovody. Přeznívající varhanní bzučení připomíná roj vos, který byl vydrážděn ke společnému útoku na vetřelce. Pokud si člověk připustí emocionální ztvárnění této skladby do velmi konkrétní podoby, může se mu před očima objevit opravdu zvířecky brutální milostný akt, ve kterém orgastické vyvrcholení jde ruku v ruce s bolestí a šílenstvím…. Blackmore na plný plyn vystaví svoje kytarové sólo v playbacku neustále sledované sekanými doprovody a ječivým zpěvem emocionálně odevzdaného Gillana. Třebaže Blackmore byl komplexní kytarista po všech stránkách se smyslem pro jasný tón, ale i pro totálně zkreslený a pro experimentování, cítím, že mu tady do zad fouká Jimi Hendrix. Závěrečné kouzlení v duchu scifi v kytarových eskapádách dovádí skladbu, ale i celé album do závěru…..

Dodnes cítím tu úžasnou transfúzi energie a nového impulsu do zjitřené mysli. Deep Purple nastartovali tímto albem svou závratnou kariéru a po předešlých experimentech a fúzi se symfonickým orchestrem nalezli svou ryzí parketu, pro kterou je budou už snad navěky milovat miliony hardrockových příznivců na celém světě. Podle mého soudu bylo šťastnou okolností, že se právě zde kapela sešla ve velké sestavě, ale i pohodě a s velkou snahou svoje nápady a muzikantské mistrovství nabídnout do všech světových stran. Velmi vyrovnané nasazení a hudební úroveň všech hudebníků v dokonalém souladu. Od alba In Rock se začaly psát hardrockové dějiny a myslím, že i první generace heavy metalu přelomu sedmdesátých let tento model akceptovala jako výchozí pozici, třebaže další vývoj už šel jiným cestami.
Pět hvězdiček je zcela nezpochybnitelných!