Deep Purple - In Rock (1970)

Stane se vám klasická věc. Objevíte kapelu svou první deskou, která je po několik týdnů tou nejlepší co jste kdy slyšeli a kterou si pouštíte tak často, že z ní málem zblbnete. Za pár týdnů chcete pokračovat hezky systematicky, seženete si pokračování a ejhle, něco není v pořádku. Ze všech stran se valí řečičky o tom, jak právě všemi vychvalovaná In Rock je ta úplně nejlepší rocková deska na světě. Ale vám to tak vůbec nepřipadá. A tak to s ní zkoušíte znovu a znovu, až vás to přestane bavit a máte chuť tu desku sprovodit ze světa. Zřejmě budu už navždy patřit k té mrňavé skupince těch, pro které zůstanou kvality pěti postav vytesaných do skály z obálky In Rock pod petlicí.

Na desce hodnotím rozporuplně tyto aspekty.
a) archaický, zbytečně syrový zvuk nedostatečné kvality
b) chybně zvolený úvod v podobě přeřvaného Speed King
c) slabé motivy i celé písně se střídají s vydařenějšími

Naopak za přednosti bych vyzdvihl.
a) přítomnost velkého hitu Child in Time
b) za mikrofonem neovladatelný Ian Gillan
c) přiřazení singlu Black Night

Někdo má rád vdolky, jiný zase holky.
reagovat

pinkman @ 20.03.2020 14:49:43
Jak se poslední autorova věta vztahuje k samotné recenzi?

pinkman @ 20.03.2020 14:50:51
Mimochodem všechny tři uvedené body v druhém odstavci jsou pěkné ptákoviny.

stargazer @ 20.03.2020 14:58:12
S tím podělaným zvukem si dovolím souhlasit s Myšákem.

vmagistr @ 20.03.2020 15:04:32
Zajímavé, věci, které hodnotíš rozporuplně, jsou pro mě naopak kladné. Ten syrový a přebuzený zvuk mám spojený se spoustou energie (po téhle stránce nevidím v diskografii Deep Purple konkurenci), kterou v sobě deska má. Speed King pak v tomhle ohledu vnímám na desce jako tu největší "šlehu" - a osobně mám rád, když se takové věci nacházejí hned v úvodu.

Které skladby Ti přijdou méně vydařené? Pokud bych měl sám za sebe některou jako takovou vybrat (což je pro mě zatraceně těžký úkol), asi by to byla poslední Hard Lovin´ Man. Black Night je super skladba, oproti věcem z In Rock má pročištěnější zvuk (přece jenom byla chystaná na singlový trh), takže si ji lépe vychutnám na nějaké singlové kompilaci než po třičtvrtě hodině té "řezničiny" z In Rock.

dolycentrum @ 20.03.2020 15:19:52
v prvom rade toto nie je recenzia,ale v par bodoch tlmoceny nazor. V dalsom...uvedomil si autor,ze sa pisal rok 1970 ? Pravdepodobne nie ...!

PaloM @ 20.03.2020 15:59:40
No chlapci a možno dievčatá, keby ste čítali staré recenzie a reakcie pod nimi, prípadne z iných zdrojov si prečítali históriu nahrávania In Rock, tak by ste sa dozvedeli, že skreslený drsný zvuk vznikol vyložene na želanie skupiny. Tak že v štúdiu technici nastavili úroveň záznamu tak, aby ručičky hlasitosti lietali do červeného.
Pokiaľ autor recenzie vlastní výročné CD (keď má Black Night na CD, zrejme áno - ak to nestiahol z webu), tak sa v booklete o tom dočíta.

Pri prvom počutí som mal tiež zlý dojem, ale omylom som si myslel, že mi študenti v unternáte predali zodratú Yugoslavia LP.
In Rock je revolučný album, evergreen.

PaloM @ 20.03.2020 16:01:16
Oprava:... internáte (koleji)

Jarda P @ 20.03.2020 16:39:19
Dodnes jsem se nesetkal na žádném vydání CD s takovým zvukem, jaký mám dodnes nahraný na pásku z vinylu. A to je remaster CD ještě zlatý proti původnímu vydání, které se vůbec nedalo poslouchat (stejně jako desky Uriah Heep a Black Sabbath). O kvalitě hudby ale nelze pochybovat. Nesmrtelná klasika.

EasyRocker @ 20.03.2020 17:34:55
Já bych s myšákem klidně i souhlasil. Hammondový rock mě holt nikdy netrefil do duše tak, jako ten psychedelický, bluesový a folkový směr. Spoustu toho jsem prodal, ale Párply jsem si zatím nechal, jsou chvíle, kdy mi jejich hudba docela dobře sedne.

dolycentrum @ 20.03.2020 19:11:44
este raz by som zareagoval na ten zvuk...mam doma In Rock na CD z 95 roku a taktiez na vinyl-e prve nemecke vydanie a aj Picture Disc z roku 91... som to porovnal...jedno sa musi uznat,ze ten vinyl je zvukovo neprekonatelny

merhaut @ 20.03.2020 22:50:39
In Rock je jednou z nejzásadnějších rockových desek všech dob, což před mnoha lety ostatně stvrdil Jára Cimrman svým památným výrokem: "Můžeme o tom vést spory, můžeme s tím nesouhlasit, ale to je asi tak všechno, co s tím můžeme udělat."

bullb @ 21.03.2020 09:59:06
Názor recenzenta je mi svätý. Black Night nemá s originálom LP nič spoločné. By som ani nespomínal v recenzii. Bonusy na CD neriešim.
Tí, ktorí majú nad 60 rokov poznajú tento album dokonale. Konkrétne ja určite, počet vypočutí hádam niekoľko stoviek. Jednoducho to bol vtedy zázrak.
Hudbu sa snažím vnímať v kontexte doby vzniku. Preto ten zázrak.
Mal som obdobie asi 30 rokov, keď som z In rock nemohol počuť ani tón. Prešli roky a zmúdrel som.
Na blšáku som kúpil vinyl In Rock vydaný na labeli Fame. Neskutočne výborný zvuk. Rebríček the best na platni:
1. Flight of the rat
2. Living wreck
3. Bloodsucker
Poviem "tajomstvo":
D.P. majú ešte jeden skvost: Fireball.

Prajem všetkým peknú jar.

horyna @ 23.03.2020 06:12:19
Platí to samé jako v případě debutu Black Sabbath.

Ta změna byla nutná. Věčně nespokojený kytarista Blackmore, klávesový kouzelník Lord a bubenický dříč Paice už nějakou dobu cítili, že pokud má jejich skupina držet krok s tepem doby, je nutná výměna zpěváka. Volba padla na Iana Gillana známého v té době z účinkování ve skupině Episode Six. Ten s sebou ještě přitáhl baskytaristu Rogera Glovera a nová bohatýrská kapitola Deep Purple se mohla začít psát zlatým písmem.

Vlastně o nějakém psaní nemůže být řeč, protože pětice se rozhodla rovnou tesat do materiálu mnohem trvanlivějšího, než je obyčejný papír, totiž do kamene. A hned první nahrávka Black Night to potvrdila měrou vrchovatou, stala se velkým hitem a žádaným koncertním číslem. Deep Purple si ještě střihli společnou nahrávku se symfonickým orchestrem, aby se mohli vrhnout na přípravu jedné z nejdůležitějších desek v historii tvrdé rockové hudby, alba In Rock.

To vznikalo od října 1969 do dubna 1970 a poprvé se obal s tvářemi pěti hudebníků vytesanými do skály objevil na pultech britských obchodů v červnu téhož roku. A hudba, jež se linula z drážek desky, s oním obalem dokonale korespondovala. Hned úvodní smršť Speed King je neskutečným zvukovým blitzkriegem, útokem na sluch nepřipraveného posluchače, který nemá ani čas se pořádně vzpamatovat, takový je to nářez. Ano, věřím tomu, že pánové při nahrávání celého materiálu měli na všech přístrojích volume hodně doprava. Následující Bloodsucker mi svou nekompromisností připomíná zatloukání klínů do té skály vyobrazené na obalu. Buch, buch, buch a pomalu začínám mít dojem, že mám mozek napadrť. Ještě že nás čeká veleskladba Child In Time, při níž si snad mé sluchovody odpočinou. Jenomže to, co hudebníci rozpoutají v prostřední části skladby, to je i nad mé chápání. Blackmore rozpoutá svými eruptivními sóly doslova orgasmickou bouři, kterážto se pro mě stává dokonalým spojením agrese a nadpozemské krásy.


Flight Of The Rat také nepřináší úlevu. Tento kvapík se žene vpřed jako horská bystřina při jarním tání. Tato bystřina se však při sóle Jona Lorda a následně Ritchieho Blackmora stává regulérní povodní, aby se v závěru skladby vody vrátily zpět do svého koryta. Zatloukání klínů tu už jednou bylo a díky skladbě Into The Fire je tu opět. Jakmile Gillan zaječí titulní slogan, tak mi málem vstávají vlasy hrůzou na hlavě, taková je to síla.

U předposledního kousku Living Wreck mám pocit, jako by si hudebníci řekli, že je posluchače potřeba nechat trošku vydechnout, aby nabral síly před závěrečnými zvukovými orgiemi. Ty přicházejí v podobě skladby Hard Lovin' Man. Smrští jsme začali a smrští také končíme. Nekompromisní nářez, v němž Lordovy varhany dostávají ohromný prostor, aby se vzápětí vystřídaly s neméně ďábelskou kytarou, ve mně vyvolává představu soundtracku pro šílené 20. století.

To album jsem musel slyšet a je dobře, že to bylo v době, kdy tato hudba má tu sílu útočit na podvědomí mladého posluchače v tom nejkladnějším slova smyslu. Možná mám radši následující Fireball pro jeho větší pestrost, ale to nic neznamená. Deska In Rock je v mých uších tím nejlepším, co Deep Purple vytvořili.

reagovat

stargazer @ 27.10.2019 08:01:23
Dobrá recenze. In Rock si musím znovu poslechnout. Po deseti letech, možná i víc.

PaloM @ 27.10.2019 08:40:36
Martin, posledný odstavec hovorí aj za mňa. In Rock je legenda, skladby vôbec nestarnú. Na prvé počutie z Juhoslavanskej LP som bol nahnevaný, že mi predali zodratú platňu. Oveľa neskôr som zistil, že drsný zvuk bol zámerne tak urobený v štúdiu.
A to som už určite písal :-)
Ďakujem za tvoj názor.

yngwie3 @ 27.10.2019 10:35:05
Rád by som Martine, ak dovolíš, poopravil Tvoje tvrdenie o Child in Time a jeho prostrednej časti ... faktom je, že eruptívne sólo začína v čase 3,33 min a končí 6,04 min ... Lord sa do končiaceho sa Blackmoreovho sóla zapojí až v čase 5,45 min, čiže Lordova účasť na smršti trvá len cca 20 sekúnd, pričom obaja hrajú ten istý riff, pozostávajúci z prostého arpeggia a trioly ... de facto ono eruptické sólo je čisto Ritchieho záležitosťou, pretože Lordove klávesy sú v tom čase dosť v pozadí / robia "křoví" / a Tebou definovanú orgazmickú búrku spolu s Ritchiem zaobstaráva skôr Roger Glover svojou veľmi dynamickou basou, ale Ritchie je hlavná osoba daného časového rozmedzia ... je pravdou, že na koncertoch si túto časť s Lordom ako fantastický improvizátori často delili, ale na štúdiovom originále je to tak ako som napísal ...

Ale inak sa kľudne podpíšem pod všetko čo si napísal, lebo ide o peknú a emotívnu recenziu ... Ďakujem

Martin H @ 27.10.2019 11:24:08
Pánové, dík za reakce. A Yngwie má samozřejmě pravdu, tu bouří rozpoutá pouze Ritchie. To je tak, když se píše a při tom se neposlouchá. Jsem si říkal, že tu desku znám nazpaměť, a ono ejhle, Martin načapaný na švestkách. Už jsem požádal o opravu.

yngwie3 @ 27.10.2019 12:39:33
Vôbec som Ťa Martine nechcel nachytať na švestkách :o) ... vieš, ja mám Deep Purple napočúvaných zo všetkých strán, zospodu aj zvrchu lebo som sa Ritchieho sóla učil naspamäť a preto som reagoval, ale nehľadaj za tým prosím nič negatívne ... je to niečo ako moja profesionálna deformovanosť .. Ďakujem za pochopenie ...

horyna @ 28.10.2019 10:06:11
Bravo Marťas. Už jsem si říkal, kam se nám ten Martin zatoulal, že tu o sobě nedal tak dlouho vedět:-)

bullb @ 29.10.2019 10:47:23
Martin H: Do posledného písmena súhlasím s posledným odstavcom.
yngwie3: poslednú frázu sóla v Child in Time Ritchie troška zaváha. Lord to stíha. Mám pravdu ?

V období proposlouchávání se novinkou Deep Purple jsem pocítil touhu připomenout si některé skutečně zásadní dílo od této kapely a bez dlouhého rozmýšlení jsem vybral nahrávku In Rock. Nával dávné živočišné a veskrze životaschopné energie, pramenící z tohoto zásadního počinu jejich hudebně/životní etapy, prvního skutečně ceněného aktiklu z katalogu D. P. a nahrávky tolik znamenající pro další nahlédání na tento žánr, lze silně pociťovat každou vteřinu jejího bytí.

Deska, jejíž obal s vytesanými podobiznami pětice hráčů podle skulptury v Mount Rushmore (který se shodou okolností nalézá i na dvacátém studiovém albu, ovšem s obličeji o 47 let starších, obměněných instrumentalistů) navždy změní koloběh nazírání na hudební žánr zvaný rock.

Předem musím podotknout, že jelikož jsem v době vzniku alba nebyl na světě, natož jakkoliv hudebně zainteresován, nikdy nemohu patřičně docenit přímý vliv tohoto monolitu na okolní vnímání těch, kteří s ním přišli bezprostředně do styku. Prostě byli u toho. Proto ani příval superlativů z mé strany na jeho adresu nedosáhne takové intenzity jako od člověka, spojeného s deskou imaginární pupeční šňůrou (a že tu takových pamětníků máme).

Speed King jsem původně znal jako singl verzi a ta úvodní instrumentální burácení neobsahovala. Na malebný varhaní poklid, který vystřídal běsnící spleť, zjasna naváže a ihned i udeří Blackmoreův mohutný riff, který nás patřičně přitlačí ke zdi. Dravá píseň s instinktem zabijáka si hned zkraje alba vybírá daň ve formě nepřipravených odpadlíků. Bloodsucker s těžkotonážním přívalem Ritchieho kytar a Gillanem, ječícím "no,no,no" patří k nejpřesvědčivějším položkám desky.

O písni Child In Time byly už popsány stohy papíru, to ona (dobře, tak společně se Smoke on the Water) zajistila kapele nesmrtelnost. Pevně věřím, že je to neoposlouchatelná (narozdíl od výše jmenované) a společně se zeppelinovskými Schody do nebe i nejfantastičtější výpravná rocková suita. Flight Of The Rat přivádí opět ostrý start, skladba solidně šlape a Lordovy hammondové výměny, spolupracující s Paiceho divokou hrou, vytváří šílený rej jak o sabatu.

Z trojice Into The Fire, Living Wreck a Hard Lovin' Man mě nejméně baví skladba prostřední (jediná pro mě slabá věc desky), naopak démonické varhany v Hard Lovin' Man a Gillanovy emocemi napružené hlasivky, které si s námi pohrávají jako kočka s myší, vytváří příjemně destruktivní konec desky. Nesmrtelný singlový hit Black Night, umístěný jako bonus na konci alba, je tou nejlepší tečkou za tímto plnokrevným materiálem.

Soudím, že jak Fireball, tak Machine Head ve své podstatě zaznamenaly ještě dokonalejší prácovní náplň těchto rodících se velikánů (jednoho) hudebního směru. Ale tu pravou revoluci zažehl právě In Rock, který si nejen proto nejvyšší známku plně zaslouží.
reagovat

Balů @ 19.04.2017 11:44:54
U mne je to Deska desek !

john l @ 19.04.2017 11:58:24
Pěkné vyznání. In Rock mě doprovází nějakých dvacet let a z té trojky sice není moje nejoblíbenější, ale mám fůru kamarádů, kteří to pociťují přesně naopak.

Voytus @ 19.04.2017 12:07:55
Living Wreck je i pro mě nejslabší song alba - ale to není divu, protože ty ostatní jsou výraznější, pestřejší, dravější a tak podobně. Když vyšla edice s bonusy, tak mě přes uši praštila Cry Free, u které je opravdu škoda, že ji na album nedali. Dost velký podíl na tomto materiálu má Roger Glover, řada riffů je totiž jeho práce - Hard Lovin' Man, Flight of the Rat snad i Speed King. Blackmore se tu projevuje víc jako instrumentalista, daleko víc rozvíjí nápady ostatních, než že by za každou cenu prosazoval své, což je přinejmenším nezvyk, oproti dalšímu vývoji. První tři alba táhl Lord, tady se síly rozložily výrazněji. Je vidět, že mark II. byla na samém počátku kolektivní autorská záležitost. A i dnes je vidět, jak moc byl vždy pro DP Glover důležitý - autor, textař, producent, podílel se i na mixu nahrávek, kromě baskytary občas nahrával i klávesy (a údajně i vokály). Skutečně všestranná osobnost, navíc velice skromná povaha - jak je vidět z rozhovorů i DVD k poslednímu albu.

john l @ 19.04.2017 12:19:44
Asi jako všichni, i já mám edici 25th Anniversary Edition Bonus Tracks, ale bonusový materiál mě nikterak nezajímá. Cry Free ale určitě vyzkouším. A že měl Glover až tak velký vliv jsem netušil, danke Voytus za zajímavou informaci.

Voytus @ 19.04.2017 12:38:13
John I.: Viděl jsem v posledních letech pár dokumentů o DP a četl různé rozhovory. Pak si člověk udělá ucelenější obrázek. Glover je poměrně nenápadný, nikdy se neprosazoval za každou cenu, takže ta práce nemusí být hned na první pohled vidět. Nicméně jeho producentská činnost čítá všechny tři alba Elf, trojici Razamanaz, Rampant a Loud'n'proud od Nazareth, jedničku MSG, Sin After Sin od Judas Priest, něco od Roryho Gallaghera, první dvě sólovky Davida Coverdalea a mnoho dalšího. Navíc, do svého muzikál The Butterfly Ball v roce 1974 obsadil svého nástupce v DP Glenna Hughese, když to s ním kvůli závislosti na kokainu vypadalo dost bledě a musel na léčení (nechápu, jak to stíhali - dvě alba ten rok, ke každému turné, toho si uhnat závislost a ještě léčení a pak do toho ještě naskočit, to vše během jednoho roku). Právě živé provedení Butterfly Ball bylo první vystoupení Hughese hned po návratu z léčebny a mělo být důkazem, že už je zase v pohodě - DP se ho prý chtěli zbavit, protože mu z drog dost hrabalo (netrvalo dlouho a lítal v tom znova, společně s Bolinem, více zde >> odkaz Což si myslím, že o Gloverově charakteru dost vypovídá. Tipuju, že Morse a Airey jsou podobné typy - spíše slouží celku, než se prosazují.

john l @ 19.04.2017 13:01:42
O Rogerově producentské činnosti mám tucha, ale to video je opravu zajímavý a některý záběry hodně drsný. Povahově klidný Morse a Airey určitě dost napomáhají aby to v D.P.klapelo tak, jako nikdy před tím.
A když jsme v přítomnosti, novinkou se stále prokousávám, čekal jsem, že to bude snažší.

Voytus @ 19.04.2017 13:22:21
Tak to mě novinka chytla hned, už od prvních vypuštěných songů. Což se mi stalo naposled u Bananas. Měl jsem víc práce s Now What?!, asi díky těm studiovým vychytávkám na zpěvu a některým u DP netypickým prvkům, které zřejmě vnesl Bob Ezrin. Ale Infinite mě potěšilo natolik, že nepřestávám doufat, že ještě něco někdy v budoucnu vydají. Fajn, že k tomu připojili i ten film a nechali nás tak nakouknout do procesu.

Martin H @ 19.04.2017 13:28:36
In Rock je nejlepší album Deep Purple, howgh.

john l @ 19.04.2017 14:11:14
Předně, Bananas je úplně jiná liga, než poslední dvě alba. Now What?! u mě bodoval postupně, sílil a dozrával, stále jsem objevoval něco nového. To se mi u aktuální desky děje v mnohem menší míře, s filmem ještě otálím, ale těším se. Voytus, myslet dnes už na další nahrávku, ty bláhový:)

Voytus @ 19.04.2017 14:27:57
No jasně, to je tím nadšením :-). I v tom filmu sami říkají, že mysleli, že to minulé bylo poslední. Zajímavě to komentuje Morse: Je to prý něco vyloženě britského, že mají s přibývajícím věkem snad ještě více energie, než zamlada. DVD si dej, je to vyloženě filmově pojaté, mluvících hlav spíš méně, je tam dost prostřihů a celkově to má "spád", dá-li se to u dokumentu použít. Vzpomíná se na Jona Lorda (zemřel během nahrávání Now What), promluví i Joe Satriani, studio navštíví parta talentovaných děcek, DP srší humorem a nadhledem, jo a občasný komentář namluvil Rick Wakeman - ano, ten Wakeman. Ber to jako takový trailer :-).

john l @ 19.04.2017 14:34:12
Zhruba vím co čekat, přelouskl jsem Horynovu recenzi k dvd a vyzkoušel ho v přehrávači jestli fachčí. Ale díky Voytus(jako vojta?) za prima pozvánku :)

Voytus @ 19.04.2017 14:41:46
Jo, přesně tak. Před lety jsme si takhle s "s" na konci začali říkat v jedný kapele a už u toho zůstalo. Časem jsem poupravil psanou podobu na tuhle s "y" a s oblibou tvrdím, že to má kořeny v latině. Sem tam se i někdo nachytá. "Voytus, jo?" "Jo, Voytus, je to z latiny." A tak. Pak už můžeš cokoli, chvilku dotyčného tahat za nos, než to při nějakém úplně debilním tvrzení prokoukne. Celkem neškodný humor.

john l @ 19.04.2017 14:54:22
Vskutku zajímavý, každopádně jsem s tebou perfektně pokecal :) :) a mrknnul i do profilu, recenzí tam máš požehnaně a samé černé koně. D.P se ukázali jako interesantní téma. Teď ale musím zareagovat jinde, za chvíli to připíchnu, právě mi tu dohrává jedna, neříkám perla, ale nedoceněná nahrávka ano.

bullb @ 24.04.2017 06:14:37
Living Wreck ja hodnotím ako jednu z vynikajúcich na In Rock. Doteraz si pamätám, ako som musel dookola prehrávať pasáž kamarátovi bubeníkovi, kde Paice nádherne kombinuje "kopák" rytmickým bubnom. Naozaj technická skladba podobná napríklad s No, No, No na Fireball.

Deep Purple jsem hodně dlouhou dobu nějakým způsobem opomíjel, protože skladba Smoke on the water kterou jsem slyšel tolikrát z rádií a v podání různých kapel na všelijakých akcích se mi natolik znechutila že jsem zanevřel na další objevování jejich hudby. Prostě je to tak. Zavřel jsem za nimi dveře a vydal jsem se cestou Pink Floyd, Jimiho Hendrixe, Jefferson Airplane, Led Zeppelin a tak dále a tak dále. Ano mnoho progboardistů by mi určitě hned chtělo jednu vlepit nebo v lepším mě přizdít či zazdít. Ale není to tak dlouho co jsem zavítal do obchodu s deskami kde jsem se probíral mezi alby tak dlouho až jsem narazil na toto dílo. Nakonec jsem přeci jen dostal rozum, popadl jsem tento vinyl a ihned s ním zamířil k pokladně.
Když jsem dorazil domů, hladově ale opatrně jsem rozbalil desku vytáhl jí a šoupnul na gramofon. Když jsem pustil jehlu na desku tak to najednou začalo. To co se začalo valit z reproduktorů mě odfouklo ke zdi div mě to neprohnalo skrz zeď. SPEED KING mě opravdu nastartoval a já jen s úžasem stál a poslouchal. Po ní následuje BLOODSUCKER a ten mě opět nenechal v klidu, ovšem už jsem se na to musel posadit protože mi bylo jasné jaká jízda mě ještě čeká. Ano, ano, ano. Je to tady. Epická CHILD IN TIME. Tuto skladbu jsem samozřejmě také znal už z dřívějška ale jaksi jsem na ní docela pozapomněl a až teď mi jí toto album znovu připomnělo. Ach jak nádherný kousek to je. Opravdu skvost z celého alba. Skladba končí a já obracím desku na druhou stranu, kterou nakopává opět další skvělá věc FLIGHT OF THE RAT, kterou jsem si velice oblíbil. INTO THE FIRE je další těžkotonážní skladba, která mě přibíjí do křesla ještě více. Přes rytmickou LIVING WRECK se dostáváme ke konci. To co se děje v závěru HARD LOVIN MAN mě opravdu dostává. A najednou ticho. Klid po bouři a já jsem omámen. Jdu se polít studenou vodou a říkám si jak jsem mohl sakra tak dlouho opomíjet tak skvělé album? Shame on me!!! Plný počet hvězd za to co se skrz mé uši prohnalo. Bomba! Nic víc nic míň.
reagovat

bullb @ 18.05.2016 06:54:30
Teším sa, že pribudol ďalší obdivovateľ tejto LP.
My (myslím naša generácia) sme ju počúvali začiatkom 70-tych rokov ešte z pások, lebo boľševik...
No a po desiatkach rokov konštatujem, že ma stále ohromuje (ak keď si ju programovo nepúšťam). Najviac ma "pribije" do kresla Bloodsucker a Flight of the rat. Gratulujem recenzentovi a prajem prijemné počúvanie.

Martin H @ 18.05.2016 08:58:30
Zdravím Anguse16. Docela ti závidím ten pocit, který jsi zažil u prvního poslechu desky In Rock. Já jsem tuto skvělou fošnu poprvé slyšel již před víc jak čtvrt stoletím a naštěstí mě nepřestane pořád uchvacovat. Ale první, iniciační poslech je určitě vždy ten nej, tady se rozhoduje, zda nahrávka projde naším kritickým hodnocením a zda ji zařadíme do posluchačského zlatého fondu.

angus16 @ 18.05.2016 09:08:28
Zdravím vás. V tehdejší době kdy západní muzika nebyla tolik přístupná to musel vždy určitě být skvělý pocit vlastnit a slyšet nějakou novinku. Strejda mi vždy vyprávěl že to byly doslova seance, když se sešla parta kamarádů a celý večer poslouchali desky a přehrávaly je na magnetofonové pásky. Myslím že dnes díky všudypřítomnému pirátství a streamování hudby se kouzlo vytrácí a posluchač se tak může proklikat obrovským množstvím skladeb aniž by se zaposlouchal do jednoho celého alba. Proto preferuji vinylové desky, které s láskou sbírám. Jen pro vaší orientaci je mi 25 let a jsem snad jediný z mého okolí, který je takový milovník muziky a chová k ní náležitý respekt. :)

horyna @ 18.05.2016 09:26:47
angus16: díky za skvělé připomenutí jednoho z milníku rockové hudby, nejspíš totálně základní učebnice dějin tvrdší muziky vůbec. Dnešní doba díky možnostem stahování absolutně postrádá jakoukoliv atmosféru a pozlátko mít vše hned a za žádnou obětovanou cenu ztrácí punc jedninečnosti okamžiku i vážení si těchto věcí a hodnot. Většina mladých dnes neposlouchá nahrávky, ale pouze skladby a většinou ani neví od jakého interpreta jsou. Je to tristní a smutné a je to velká škoda, po světe pořád běhá spousta kvalitních kapel, které si zaslouží naši plnou pozornost i pár těch drobných navíc:-)

Být v 25 letech takto " postižený" :-) je nádherné a záslužné, tvůj respekt k muzice sdílím taktéž a soudím že zde nás je naprostá většina.

angus16 @ 18.05.2016 10:01:56
Horyna: Jsem rád, že existuje web jako je tento, kde je plno lidí kteří sdílejí stejný názor. Jen chci ještě podotknout, že samozřejmě i já používám streamovací službu a to konkrétně Spotify kterou si měsíčně platím, jelikož když jsem na cestách tak abych svá oblíbená alba měl ihned po ruce ve svém telefonu což je na druhou stranu výhoda dnešní doby. Ale jak říkám. Preferuji vždy desky jelikož rozdíl mezi mp3 a elpíčkem je stejný jako rozdíl mezi skutečným sexem a virtuálním sexem. Vždycky si musíte sáhnout. :)

EasyRocker @ 18.05.2016 10:36:18
angus16: hlavně ať posedlost hudbou vydrží :-)

horyna @ 18.05.2016 11:03:54
angus16: přesněééé :-) krásné to přirovnání :-) jinak, význam tohoto webu pro lidi posedlé muzikou, se ztěží dá vyvážit zlatem.

Jarda P @ 18.05.2016 11:20:22
angus16 : ono to byly i seance nahrávací, kdy se z gramofonu přes kouzelnou krabičku napojilo několik magnetofonů, když se někomu v okolí podařilo nějakou desku ze západu sehnat. Byl to takový předvoj dnešního stahování, i když ho někteří puritáni neuznávají.

bullb @ 18.05.2016 12:28:54
Jarda P:
Ak sa to prehrávalo na hi-fi gramofóne a nahrávalo na hi-fi magnetofóne, tak to bolo fajn...
Pravdou je že DP in Rock som počul prvýkrát z B-400, novinky z Tesla (Litovel ?)
Vadil mi zahuhlený zvuk a až neskôr som zistil, že jednoducho taká bola pôvodná nahrávka, aj keď je rozdiel napríklad medzi Into the Fire a Flight of the Rat (myslím mixáž). To len na okraj.

bullb @ 18.05.2016 12:43:15
opravujem: Tesla Přelouč.

b.wolf @ 19.05.2016 08:41:19
Po předchozích čtyřech fošnách neskutečný nářez. Úplně poprvé jsem ji slyšel už hodně dávno, když to kámoš dotlačil na vinylu a my další jsme čekali s kazeťákem, abychom si ji nahráli. Stačil jediný poslech a zcela jasně, jako dnes, vidím, že jsme byli všichni, jak říkají Slováci, naprosto ohúrení!!! Pořídil jsem si hned, jak byla možnost, CD, vydané u příležitosti výročí skupiny, a hned jej řádně osolil. K této desce není vlastně co dodat, všichni rockeři ji zcela nepochybně znají nazpaměť, ale musím zmínit absolutní jedničku, kterou je Child in Time, zařazená po právu mezi největší světové skladby, jako Stairway to heaven, aj. Naprosto famózní, vynikající Gillan, skvělé vygradování, prostě paráda. Jenom za tuhle skladbu si Deep Purple zaslouží věčnou slávu. 5/5

Jarda P @ 19.05.2016 10:51:18
A taky díky kapele It´s a Beautiful Day za námět pro Child In Time >> odkaz

angus16 @ 19.05.2016 11:38:55
It's a Beautiful Day je skvělá kapela. Nedávno jsem sehnal originál vydání jejich první desky na vinylu. Když jsem slyšel poprvé tak jsem si myslel že to jsou Jefferson Airplane :)

b.wolf @ 19.05.2016 18:19:17
JardaP: Tož pěkně, ta skladba Bombay calling, to je akustický Child... tak tohle album si určitě obstarám. Angus tu vzpomněl i Jefferson Airplane, ty první tři fošny jsou vynikající :)

Z deníčku jedné 13ky (část II.):

Drahý deníšku...
dnes to budou přesně tři dni, co se semnou resešel Zbiněk. :(
Za všechno múže můj fotr, protože Zbiněk uš nemohl vidržet ty jeho neustálé narášky na jeho vzhled. To bylo pořád: "Máš pěkný vlasi, kterým olejem si je umíváš, palmovým nebo olivovým? Nechceš vimáčknout ten beďar o velikosti kráteru Vesuvu, co máš na čele? Ten tik v pravém oku ti nejde podle mých hodinek, můžu ti ho seřídit? S tím předkusem bis neměl tolik mluvit, už jednou si mi předními zubi málem vipíchnul oko, i když jsem seděl minimálně půl metru od tebe..."
No řekni, kdo bi tohle vydržěl! Taky jsem se rozdotla, že to fotříkovy pěkně vosolím...
Zrovna včera, kdyš si pouštěl zase ty svoje hnusi, myslým, že to bili nějací Dep Paraple... tak jsem ani chvíly neváhala a pustila na plný pecki poslední hitovku od One Direction, která se jmenuje Steal Máj Girl... Já je prostě žeru, víborná hudba... dokonce se líbí i našim sousedům co bidlí nad námi, protože pokaždé, když si něco od nich pustím, tak začnou vždycki tancovat... až mě to jejich dupání někdy štve. Ale nemám jím to za zlé... tahle suprová hudba prostě dělá s lidma divi... :D
No, myslela jsem, že to fotra naštve a půjde mně seřvat, ale vůbec to neudělal! Že bi se mu konečně moje mylovaná muzika začala líbyt? Any náhodou!! Brečel v obýváku schoulený pod stolem, píšící si testament, a pak mě na kolenou prosyl, abyh to uš konečně vypla...
Dnes jsem se ve škole zeptala jednoho spolužáka, jestli nezná ty Dep Purle, že to je fuckt hrozná hudba, tak jestli to neposlouchá i jeho fotřík...
Řekl my, že je nezná a že ho nezajímá, co jeho rodiče poslouchají... on viznává prý jenom krutědrsnohustopřísného krále yntelechtuálního repového universa, Rytmuse. Všechno ostatní je prej sh.t!
Takže Dep Purple mu nic neříkají... Ale svěřil se my, že prý kdisi našel ve fotrově "zvláštním archivu" nějaký film, který se jmenoval Deep Throat... Když jsem se ho zeptala, co to bilo za žánr, tak zčervenal a vzal ramena na nohy...
No, jelikoš jsem uš v anglině docela pokročila, tak vím, že to v překladu znamená Hluboké hrdlo... takže podle názvu bich usuzovala, že se jednalo o nějaké drama z prostředí protialkoholní léčebny nebo ORL...

Uff, už dost!
Jinak, co ještě nadrápat o tomto hardrockovém monumentu, co by už nenapsal někdo přede mnou? Naprosto úchvatné kytarové exhibice Ritchieho Blackmorea, skvěle se doplňující s ještě úchvatnějšími hammondkami božského Jona Lorda? Gillanův dechberoucí ječák? Perfektně "pumpující" basa Rogera Glovera? Bezchybně tepající bicí Iana Paiceho, či legendární "přehulený" zvuk?
Ne, přátelé, vše už bylo napsáno...
Jen ještě doplním, že tahle deska u mne před mnoha lety způsobila to, že jsem začal nahlížet nejen na rockovou, ale celkově na hudbu diametrálně odlišně...

Méně než tři hvězdy tomuto opusu může dát jen naprostý ?%(""!!... Já dávám z fleku pět!

reagovat

Jardo @ 29.09.2015 18:55:56
Amen.


Niet, čo dodať. Opus magnum. Zásadná nahrávka celého hard and heavy.

Snake @ 30.09.2015 08:02:15
Petře, člověče, Ty jsi se zas jednou vyřádil :) Díval jsem se, jestli někdo opravdu nedal méně jak tři, ale kdepak. Tohle album je uctívanou legendou...

Brano @ 30.09.2015 10:59:41
Ten denníček puberťáčky sa mi páči,bude aj pokračovanie?Deep Throat je numero uno v mojej domácej filmotéke,pozerám ho skoro každý deň a Deep Purple mám rád veľmi preveľmi.Petr,presne si sa strafil do môjho vkusu :-))).Palec hore!

bullb @ 05.10.2015 11:23:27
Je pravdou, že som odchovaný na recenziách Jiřího Černého a spol. (mesačník Melodie), preto ma trocha štýl recenzie zaskočil. Nič to nemení na veci, že je to 5 hviezdičkové album. Zásadné a základné pre hard rock. Btw. o heavy rocku vtedy sa nehovorilo ...

Jardo @ 05.10.2015 15:06:29
Ahoj bullb: Hard and heavy používam, ako označenie hard rocku a heavy metalu súčasne. Zámerne som to tak uviedol, pretože, ako je samozrejmé, že In rock mal/má obrovský vplyv na hardrock, tak je nepochybne jasný jeho nezastupiteľný prínos pri formovaní a vývine heavy metalu (a svojim spôsobom aj speed, power, thrash).

Toto označenie s obľubou používam pri Rainbow 70's (hoci ten heavík tu ešte nie je čistokrvný, ale na Rising a LLRNR k tomu už veľa nechýba a to platí aj pre speed - viď Light in black, Kill the King) a tiež pri Saxon i Diovi a všade tam, kde kapela strieda, či zlučuje tieto žánre.

Tak sa mi zdá, že toto spojenie tu niekto používal tiež (asi Piťo a Cossack).

bullb @ 06.10.2015 11:54:09
Dík. Beriem, aj keď Tebou spomínané skupiny ma bohužiaľ neberú. Po DP som rýchlo prešiel na vtedy módny jazz rock.

S příchodem Iana Gillana a Rogera Glovera nastal ve směřování Deep Purple zásadní zvrat. Až teď se vší vervou nastoupili cestu hardrockových pionýrů a zejména díky následujícím třem deskám je můžeme směle považovat za jeden ze tří pilířů, na nichž dodnes stojí veškerá v nejširším slova smyslu metalová muzika. A zatímco stín Black Sabbath padá dodnes na všechno temné, gotické nebo okultní, co se na tvrdé scéně odehrává a vějíř vlivu Led Zeppelin ohrádku hard&heavy velkoryse přesahuje, výdobytky, se kterými přišli Deep Purple se otiskly především v tom, co označujeme jako klasický heavy metal, ať už do něj dosazujeme slůvka power, speed nebo thrash. Čili ty odrůdy, kde vládne okázalost, silácké pózy a kytarové čarostřelectví. Základy začali Deep Purple budovat právě na desce In Rock.

Vyšli samozřejmě z bluesrocku, ale černé kořeny u nich nejsou tak obnažené, jako u Led Zeppelin, i když zase ne tolik zasypané hřbitovní hlínou jako u Black Sabbath. Jádrem je těžkotonážní boogie pučící do důmyslných, ale nepřekombinovaných riffů a charakteristické zvukové zabarvení, které mají na svědomí především klávesy Jona Lorda. Ty si s Blackmorovými kytarovými šlehy nijak nezadají v razanci i eleganci a dostávají zaslouženě velký prostor i sólově. Dusající rytmika Glover-Paice pak tvoří nerozbitný podvozek, díky němuž se hudba Deep Purple valí vpřed jako plně naložený kamión. Do toho perfektně zapadá i Gillanův vokál, který působivě kombinuje vibrující čistý tón s nebývale drsnými rejstříky.

Tohle všechno skupina do mrtě zhodnotila ve vyrovnané šestici nadupaných hardrockových čísel, z nichž žádné nevyčuhuje ani nezaostává, a záleží opravdu čistě na osobních preferencích, jestli vyzdvihneme Speed King, Bloodsucker, Into the Fire nebo kterékoli další. Pozornost naopak přitahuje desetiminutová bombastická Child in Time. Pro většinu fanoušků jde o naprosto zásadní a nepřekonatelný skvost, kterému ale nezřízeným obehráváním v classicrockových rádiích punc výjimečnosti notně oprýskal. Píseň je vystavěná velice efektně, ale pokud jde o míru angažovaného patosu, musím říct, že tady kapele trochu ujela ruka. A ačkoli je Gillan pro mě mnohem větší sympaťák než nesnášenlivý egomaniak Blackmore, víc, než jeho vypjatý ječák, mě v tomto případě baví právě kytarové sólo v rychlé střední části.

Nicméně protože si Deep Purple svoje progresivní a klasicizující choutky ukojili krátce předtím v projektu Concerto for Group and Orchestra, mohli se na většině desky soustředit na syrový, dunící, chlapácký rock, který jim svědčí nejvíc, a kterému na albu In Rock dodali mocný a čerstvý impuls. Ve světle trvalého dopadu na budoucí vývoj nejsou ani ty vytesané podobizny na obalu napodobující skulptury v Mount Rushmore tak nadsazené.


Recenze již zveřejněna na xplaylist.cz
reagovat

Jardo @ 09.03.2015 10:09:32
Výborná recenzia, s ktorou môžem len súhlasiť. Virtuózne duo Lord, Blackmoore. Rytmika Paice-Glover so silou naloženého kamiónu. Gillanov čistý, ale aj poriadne drsný vokál...
Paráda. Neprekonateľný monument. Plus ten dopad na vývoj hudby...

Sólo v Child in time tiež považujem za vrchol.

Vďaka za recenziu.

Snake @ 10.03.2015 16:49:55
Co já se jenom natrápil s tím "ořezaným" a zkresleným zvukem :) V marné touze něco s tím udělat jsem málem ukroutil korekce u zasilovače a zvažoval návštěvu ušního lékaře, ale nakonec jsem jsem si tak nějak zvyknul a In Rock poslouchám v "nulách"...

Ovšem muzika je to parádní, o tom žádná. Pánové Lord a Blackmore tady řádí jak utržení ze řetězu, jeden za osmnáct a druhej bez dvou za dvacet. A Gillanův ječák místy mi připomíná zpěv Sirény...

4,5

Ačkoliv již několik let považuji Deep Purple za jednu z nejlepších rockových skupin vůbec, přiznám se, že jsem vždycky spíš obdivoval první dvě desky, Fireball a Machine Head. Když jsem však In Rock objevil v mexickém obchodě s hudebninami za neodolatelných 120 korun, jal jsem se po poměrně dlouhé době poslouchat i tento, jak už nyní mohu říct, hudební skvost. Songy Speed King a Child In Time dobře znám, druhý jmenovaný vyloženě žeru, ale zbytek u mě za tu dobu, co jsem album neslyšel, nějak upadl v takové polozapomnění.
Speed King album otevírá ve velkém stylu. Instrumentální úroveň je na vynikající úrovni - jak jsme tomu ostatně u Purplů zvyklý - Gillan řve z plných plic, prostě pecka. Druhý song je spíše o kytarovém rifu, pěkná skladba, ale žádný zásadní kus. To už ovšem nelze říct o geniálním Child In Time. Pochybuji, že se tu najde někdo, kdo by skladbu neznal,vždycky mě z ní běhá mráz po zádech. Neodpustím si připomenout, že song byl inspirován skladbou Bombay Calling od mých oblíbenců It's a Beautyful Day.
Dozní tóny Lordových hammondek, začne další song, Flight Of The Rat. Znovu výrazný kytarový rif, procítěný Gillanův zpěv a obrovské nasazení celé kapely. Tentokrát ovšem přichází na řadu i poměrně dlouhé a netradiční sólo, to ovšem není důvod, aby snad ubrali pánové na tempu, právě naopak. Po sedmi minutovém „nářezu“ skladku stylově uzavírá Ian Peace. V podobném duchu se nesou i další skladba – u desky si prostě nevydechnete. Za zmínku určitě stojí melodičtější Living Wreck i závěrečná Hard Lovin' Man, kde dostávají všichni hudebníci spoustu prostoru, především Blackmore ho využívá svým osobitým způsobem.
Skvělý počin, hard rockový nářez na úrovni, ale stejně se nemohu ubránit pocitu, že Fireball je přeci jen lepší.
reagovat

Jardo @ 17.12.2014 18:36:00
Výborná recenzia na môj (štúdiový) album č. 1. vôbec.
Áno, inštrumentálna (aj spevácka) úroveň je vynikajúca a drvivej väčšine hudobníkov sa o nej môže len snívať.

Niekde tu na webe som postrehol poznámku, že hardrock je jednoduchá 4-akordová hudba. Čo je to za nezmysel? Ak je toto jednoduchá hudba (mnohí gitaristi by mohli rozprávať o "jednoduchosti" Blackmoreových sól, či speváci o "bezproblémovom zvládnutí" Gillanovho spevu, nezabúdajme na maestra Lorda atď...), tak čo je potom produkcia iných interpretov /napr. celá punková vlna/?

Vrcholné majstrovské dielo! Bez debát!

Le Fantak: dík a nech ti to aj naďalej píše.

Mohyla @ 17.12.2014 18:40:28
No čo mi zostáva, iba Ťa polplácať po ramene! Tento album by som si vybral na opustený ostrov! :-)

adam @ 17.12.2014 19:15:11
Ked som mal 15, tak som si toto cd kupil na konci leta ktore som stravil na archeologickom vyskume v petrzalke. Nelutujem a mam ho dodnes rad, aj ked ho uz pocuvam pomenej, ale stale je to sviatok.

Vopred sa ospravedlňujem za dĺžku príspevku, ale keď ho prečítate, zistíte, prečo je tak obsiahle napísaný.

Tak a je tu moja prvá „recenzia“ na Progboarde (a vlastne 1. recenzia vôbec). Nemohol som začať ničím iným, ako legendárnym párplovským albumom In rock. Prečo práve tento album? Preto, lebo najviac ovplyvnil moje hudobné názory, pohľady a vďaka nemu počúvam hudbu, ktorú počúvam. Tento album ovplyvnil aj mnoho hudobníkov a fanúšikov hudby tiež. Napr. spevák Iron Maiden Bruce Dickinson, sa po vypočutí tohto albumu, konkrétne, keď počul monumentálnu Child in time, rozhodol, aké bude jeho ďalšie smerovanie. Takto by sme mohli pokračovať aj ďalej. Neviem si predstaviť, ako by vyzerali dejiny hudby, nebyť tohto skvostu. Tento album vstúpil na hudobné pole a zanechal tam výraznú, nezmazateľnú stopu. Zásadne ovplyvnil celý žáner hard & heavy. Ak by niekto chcel vedieť, čo je to hardrock, netreba žiadne poučky alebo frázy, treba mu len pustiť tento album.

Ako som spomínal, výrazne ovplyvnil aj mňa. Bol to prvý radový album, ktorý som počul. Úplne prvý (mal som 5 rokov) bol Queen – Greatest hits I. Lepšie povedané, bola to nejaká skrátená verzia spomínaného albumu – 12 piesní. Aj keď to malo riadny obal a otec to kúpil niekde v Prešove, asi to bola nejaká pirátska verzia, ktorá sa predávala. Nevadí, hlavné je, že zo mňa urobila rockového fanúšika. No, ale poďme k veľdielu menom In rock. Otec ho mal nahraný na starej kazete (kvalita však bola dobrá) a raz ho mne aj bratovi pustil. Mali sme 6 alebo 7 rokov, presne nepamätám. Viac ako 7 určite nie. Ani netušil, že sa nám to zapáči. Myslel si, že na to kývneme rukou a vôbec to nebudeme chcieť viac počuť – jednoducho, že nás táto hudba nezaujme. Skutočnosť však bola iná. Hudba jeho „mládí“ sa stala hudbou, na ktorej som vyrastal aj ja (s bratom). In rock je pre mňa srdcovka aj preto, lebo mi pripomína krásne detstvo. Nárez menom Speed king, prenádherná polobalada Child in time alebo drsný riff z Into the fire, ktorý sme si s bratom pospevovali – to sú spomienky nad zlato. Pozrime sa bližšie:

01 Speed king. Úvod k hardrockovému albumu ako sa patrí. Intro je ostrejšie ako nabrúsená britva. Akoby Ritchie nehral trsátkom, ale rezal do toho žiletkou. Áno, a to všetko v extrémnej rýchlosti a maximálnej technickej vycibrenosti hodnej virtuóza, akým on nepochybne je. Po chvíli sa ozve sám Mr. Lord, nahodiac tajomnú atmosféru svojim „kostolne“ prifarbeným orgánom. Človek akoby niečo očakával, niečo tušil... A ono to prichádza: smrtiaci nárez Speed king nás nenecháva na pochybách, že máme do činenia so skutočnými majstrami hardrocku. Samozrejme, že hardrock sa vyvinul s blues(rocku). Treba však povedať, že hardrock je ovplyvnený i rock´n´rollom – či už je to Chuck Berry a jeho hudba, riffy alebo ďalší klasik tohto žánru – Little Richard. Práve jeho piesne sú menované v texte Speed king. Spomínaní hudobníci sú pre mňa skutočnými majstrami rock´n´rollu (a nie nejaký marketingový export menom Elvis, na ktorého letelo nadržané ženské pokolenie). Little Richard určitou mierou ovplyvnil aj Deep Purple, veď jeho Lucille hrala známa Mk II na koncertoch. Určite však môžem napísať, že ovplyvnil predovšetkým Iana Gillana. To, čo Little Richard famózne začal, Gillan priviedol do dokonalosti. Áno, mám na mysli jeho fantastické jačáky. Stali sa výraznou, nedeliteľnou súčasťou hudby párplov, jedným z jej charakteristických znakov. Gillan sa svojimi jačákmi nielen preslávil (vďaka nim získal rolu v muzikáli Jesus Christ Superstar, keď ho tvorcovia diela počuli spievať Child in time – inak mali pre túto rolu vybraného vynikajúceho Planta), ale stal sa inšpiráciou pre mnohých spevákov pohybujúcich sa v kruhoch hard & heavy. Mnohé kapely mali jačiacich frontmanov – vplyv Gillanovho vokálneho prejavu je obrovský. Bruce Dickinsom (podľa mňa veľmi kvalitný spevák) už spomínaný bol. Taký Robko Halford by darmo popieral, kde bral inšpiráciu – nám je to hneď jasné. Eric Adams (Manowar) to verejne deklaruje a uvádza Gillana ako svoj vzor... takto by sme mohli pokračovať. Na Gillana sa však nechytá nikto. Poďme naspäť k Speed king. Pieseň nás priklincuje a ani si nestihneme oddýchnuť počas pokojnejšej strednej pasáže a opäť nás zavalí dokonalé hardrockové inferno. To, čo Gillan predvádza po nástupe z pokojnej strednej inštrumentálnej časti, kde si pekne vyhráva gitara a hammondky, je neskutočné. Ten spev, krik, jačanie, vreskot, smiech – to všetko je tak dokonalé, majstrovský spevácky výkon. Jeho expresívny hardrockový prejav je nedotknuteľný. Nie je to len o speve, počujeme bezchybnú drvivú rytmiku, hammondky, riffy...
02 Bloodsucker – ďalší výborný hardrockový riff, Gillanove jačáky, vynikajúca súhra bicích a basy, tie breaky – paráda. Jednoducho šľape celá kapela. Takto sa robí hardrock.

03 Child in time – úvodné tóny Lordovho hammond-organu – to je nádhera z tých najnádhernejších. Do toho Gillanov spev – ten chlap má ale hlas! Akonáhle pieseň začne pritvrdzovať, tak aj Gillanov spev naberá obrátky a hlavne výšky – úžasné. Spolu s ním naberá obrátky aj celá kapela – hammondky pridávajú na razantnosti, gitara veru nezaostáva a bicie s basou, to je hardrocková rytmika, aká sa len tak často nepočuje. Nastupuje gitarové sólo Ritchieho Blackmorea. Podľa mňa najkrajšie, najvplyvnejšie (z pohľadu vplyvu na hudobné dejiny), najvirtuóznejšie, najmajstrovskejšie, a najzložitejšie (v zmysle najťažšie ho zopakovať, najťažšie ho zahrať) zahraté sólo dejín a to všetko v super rýchlosti. Blížiac sa ku konci, nás gitara spolu s hammondkami a rytmikou priklincuje. Čo viac treba? Dokonalé, paráda. Ďalej opäť motív zo začiatku, spev a po speve bombastický koniec piesne v podobe hardrockovej erupcie. Zvykne sa hovoriť o prevzatí úvodného motívu It ´s a beautiful day-Bombay Calling. Myslím, že ak by nebolo piesne Child in time, (snáď) nikto by si na menovanú pieseň ani nespomenul. Navyše, je to obyčajná pieseň, kým Child in time majstrovské dielo. Porovnávať obe piesne nie je namieste. Tak, ako môj najobľúbenejší album je In rock, mojou najobľúbenejšou piesňou všetkých čias je Child in time. Pre mňa je to najúžasnejšia skladba, aká kedy vznikla.
04 Flight of the rat – niekto z kapely spomenul Let čmeliaka od Nikolaja R. Korsakova a Lord sa hneď chytil. Opäť fantastický riff, duniaca basgitara. Máme do činenia s mimoriadne energickým hardrockom. Skvelé bubenícke sólo. V tej dobe boli bubenícke sóla „in“, ale toto mi nepripadá ako zvezenie sa na nejakej módnej vlne. Má to silu, má to švih.
05 Ozve sa drsný, ťažkotonážny, hutný, valiaci sa riff a máme tu Into the fire. Inak, Blackmore je dokonalý tvorca riffov. Nehovorím len o tomto albume. Kto má napočúvanú párplovskú diskografiu, uznanlivo kývne hlavou. Tu nie je možné neobísť aj diskografiu Rainbow – aj nájdeme úchvatné, inšpiratívne riffy. O chvíľu sa za riffom pridá Gillanov drsný spev. Hardrock ako remeň, dokonale zodpovedajúci názvu žánru. Ritchieho nenápadné, ale (ako inak) skvelé sólo a jazda pokračuje.
06 Living wreck – Lordove hammondky tu majú ten správny rezavý zvuk. Paice zas nenecháva nikoho na pochybách - je to ozajstný hardrockový mohykán. Veľmi pekné sóla tu majú aj Blackmore a Lord. Nie sú až také výrazné ako v Child in time, ale kvalitne a precízne zahrané určite sú.
07 Hard lovin´ man – Gloverova fantastická basová gitara, ďalší parádny (metalový) riff a do toho Lordove hammondky, milujem ten zvuk. Drahý Jon, vďaka ti za všetko, za tvoju tvorbu a za moje krásne spomienky na detstvo. Určoval si chod hudobných dejín. Bodaj sa tam na druhom svete stretneš so svojim (slávnejším) menovcom. Ďalší geniálny hardrockový kúsok, opäť Gillanov jačák. Škoda písať, treba počuť. Inak, po Child in time považujem práve túto pieseň, spolu s Fools a Highway star za vrcholy párplov a moje najobľúbenejšie.

To je všetko, tu otcova nahrávka končila, pretože touto piesňou končil aj album. Ani som netušil o nejakej Čiernej noci. Keďže mám remaster, tak pokračujem...
08 Black night – úvodné bicie intro nás strhne k počúvaniu a legendárny gitarový riff nás dokonale naladí. Ďalšia pecka. Nesmrteľná párplovská pieseň. Pôvodne vyšiel ako singel. Musím však povedať, že ani na jednu z albumu sa nechytá – hoci ju mám veľmi rád.
Remaster obsahuje ešte nejaké štúdio reči a organovú verziu Speed king. Podľa mňa sa vydarila. Ďalej je tu výborná Cry free, ktorú určite treba počuť ako aj zaujímavú inštrumentálku Jam stew. Ďalej sú tu opäť nejaké štúdiové reči a remixy, ale spomínané dve piesne sú najlepšie. Zvyšok beriem, ako prídavok pre fanúšikov z dôvodu výročia vydania albumu.


P. S. Spomínal som, že na tomto albume som vyrastal, tak na záver pridám jeden zážitok, jednu spomienku z detstva. Stalo sa to na základnej škole, mal som 9 rokov. Bol Deň detí a v triede sme mali takú zábavu, tancovačku... Samozrejme, že sa púšťali piesne, ktoré vtedy leteli a ktoré počúvali spolužiačky (no, čo by ste čakali od dievčat, stále chcú len po svojom). Boli to napr. (ehm, pardon) Backstreet Boys, Spice Girls, Kelly Family a rôzne dancefloorové „hitovky“ a podobné odrhovačky. Všetci sa bavili a tancovali, len ja som bez nálady sedel na stoličke. Moja hardrocková duša trpela. Prišla ku mne trieda učiteľka, pýtajúc sa, že prečo sa nezabávam a prečo som smutný. Tak som jej vysvetlil jednoduchý dôvod, že pri tejto hudbe sa ja neviem zabávať a že to nie je fér, keď sa púšťajú len ich obľúbené pesničky. Povedal som, že každý by mal mať právo na to, aby si pustil svoju pieseň. Dala mi za pravdu. Hneď som ožil a vedel, že prišla moja chvíľa. Tak som z tašky vytiahol otcovu starú kazetu s albumom In rock. Pustil kazetu... určite viete, čo prišlo... Speed king, to je smrtiaci nárez. Celý šťastný som začal poskakovať po triede a hrať na imaginárnu gitaru, konečne zábava! Samozrejme, že to netrvalo dlho, lebo takáto hudba nie je pre každé ucho, najmä nie pre tých, ktorí vyrastajú na rádiových hitoch a televíznych hitparádach. Bol som však rád, že aj ja som si užil so „svojou“ hudbou.
reagovat

hejkal @ 10.01.2013 17:21:04
Prídem domov zo skúšky, nabalím do roboty na zajtra nejaké tie CD vrátane Deep Purple - In rock, zapnem počítač, progboard, a čo nevidím, recenzia! Pekne.

PaloM @ 10.01.2013 19:01:27
Jardo, gratulujem k úctihodnému výkonu v počte slov.
Ako prvú recenziu to tolerujem. Jedno máš isté - na také dlhé písačky svoj Fan Club tu ťažko nájdeš :-)
Je to tvoja slobodná voľba, no druhá recenzia bude zaručene menej znamenať viac.

PaloM @ 10.01.2013 19:05:45
...a samozrejme, chválim ťa za tvoj profil. Tam mi, vzhľadom na skúsenosti s anonymami bez slov, počet tvojich slov prišiel veľmi vhod.
Nech sa Ti darí, mám rád nadšených fanúšikov.

Jardo @ 10.01.2013 19:07:42
Ahoj PaloM. Ďakujem. Je mi jasné, že som to prehnal, že si tu takým spôsobom nenájdem fan club :-) veď o to mi ani nejde :-) Začal som upozornením, že to bude dlhé. Len so sa chcel vyjadriť k mojej srdcovke. Vidď 5. odstavec od konca: "Ďalší môj príspevok už nebude tak obsiahly. Toto je moja srdcovka, tak mi nedalo sa nevyjadriť takto."

b.wolf @ 10.01.2013 19:41:05
Jsem vlastníkem edice k výročí vzniku skupiny DP a upřímně řečeno, ty tzv. bonusy, tlačené na CD, mě vyložené štvou, všelijaké ty studiové jamy atd. fakt nemusím, ale to je můj názor. K recenzi nemám co dodat, snad jen to, že k Child In Time automaticky řadím Stairway To Heaven a July Morning (na Uriah Heep nedám dopustit, přestože jsou často opomíjení). Moc pěkně napsaná a doufám, Jaro, že nezůstane jen u ní. A pokud jsi zmínil MC, mám doma spousty kazet a přes tvrdou konkurenci CD a mp3 na ně nedám dopustit.

Danny @ 10.01.2013 20:21:08
Jardo: je vidět, že "In Rock" je to tvoje srdcová záležitost a svou recenzi jsi napsal v tomto duchu a ze svého pohledu určitě čestně. I mně se tohle album líbí, asi bych ale neuměl říct, že nejvíc - když o tom přemýšlím, nemám asi nejoblíbenější kapelu, album, píseň... Přidávám se k Palovi s prosbou, abys zkusil být trochu stručnější. Jinak tvůj pocit "procitnutí" při poslechu nějaké přelomové nahrávky, což pro tebe bylo toto album, dobře znám a přeju ti, aby tě takto hudba ještě mnohokrát překvapila.

Jardo @ 11.01.2013 05:14:15
Ďakujem. Nabudúce to bude určite stručnejšie. Aj ja dúfam, že to nie je posledný príspevok. Chcel by som napísať ďalšie.

Jardo @ 11.01.2013 05:30:41
Ešte k tým bonusom: ak by to malo byť na mne, tak v tomto prípade by som k pôvodnému vydaniu In rock pridal len singel Black night a bonusy Cry free + Jam stew. Tie sú super. Ostatné by mi nechýbali vôbec.

PaloM @ 11.01.2013 07:53:36
Jardo: najskôr som mal toto CD iba napálené a z bonusov som pridal presne tie 3 skladby, čo si menoval. Neskôr po zlacnení som si kúpil originál, tak je to tam komplet. Tiež sa prikláňam k vydaniam CD bez bonusov. Ja by som si kľudne kúpil sólo cédéčka, kde by boli zostavené výbery nevydaných skladieb alebo zaujímavé verzie. Všeobecne, bonusy si vypočujem raz a stačí. Ale v prípade najstarších albumov Deep Purple mám skôr výnimku, ako napr. na prvých 3 štúdiovkách - tam bonusy počúvam.

hejkal @ 11.01.2013 08:17:51
Problematiku bonusov vnímam z viacerých uhlov. Po prvé, vývoj vydávania prešiel od túžby ponúknuť niečo navyše po chamtivosť - vydám to zasa a akože pridám jednu skladbu navyše, aby sa fanúšikovia opätovne vyhádzali z peňazí v môj prospech. S týmto, myslím si, internet postupne zatočil, predaje klesajú. :)
Nasledujú bonusy pri skupinách málo (jedno) albumových, kde sa priradenie nejakého toho singlu, či dochovaného koncertného záznamu rozhodne dá považovať za klad.
Napokon sú tu bonusy pri zavedených veličinách mnohých albumov i singlov. Tam som aj ja radšej, keď sa bonusy opomenú a vydajú súborne v rámci samostatnej kompilačnej dosky.
A bonusy typu pokec v štúdiu, päť sekúnd kvílenia zo session a mnohominútové rozhovory o kapele by vôbec nemali byť vydávané. Howgh!

Mohyla @ 11.01.2013 11:04:19
Jardo, ja Ti Tvoju recenziu/vyznanie/ beriem, tým skôr, že ja tento album radím v obľúbenosti tiež na prvé miesto. Vlastním "asfalt" Jugoton z roku 1970, aj CD s bonusmi.
Jedna faktická poznámka, píšeš, že remaster obsahuje organovú verziu Speed King. Ja tam mám piano version. Nemám Ti to opraviť v recenzii?

Jardo @ 11.01.2013 13:47:21
Mohyla: áno máš pravdu. Oprav mi to. Pardon, písal som, čo mi na um prišlo. Potešilo ma, že si mi tam našiel chybu. Aspoň vidno, že si pozorne čítal recenziu :-)

Mohyla @ 11.01.2013 14:20:28
Opravené Jardo!:-). Pokračuj v recenziách!

dolycentrum @ 11.01.2013 18:09:14
pekne,sympaticke,skvele..Jardo..malo kedy sa cita tak uprimne vyznanie...je az zarazajuce,ze nadsenie versus generacny stret..paci sa mi to...mas vycibreny vkus a pocuvas srdcom..nedaj sa odradit velkostou prispevku,poctom pismen...pis co Ti slina do klaves prinesie..o tom to je..verim,ze je to slobodne forum...ved nemusis mat svoj fan klub..Ja si z radostou precitam Tvoje hudobne pocity...

PaloM @ 11.01.2013 21:31:54
hmm, dolycentrum, predpokladám, že sme dospelí ľudia. Nikto tu nikoho neodrádza, iba triezvo konštatuje, že nadmiera slov v konkrétnom prípade nášho fóra, v podmienkach Progboardu, pri opisovaní pocitov z počutého, odrádza 99 % čitateľov a ja patrím do skupiny 100 mínus 1. To je proste realita.

dolycentrum @ 11.01.2013 22:04:23
hmmm PaloM...s tou dospelostou by som aj suhlasil..kam Ty patris ci uz s minusmi,alebo bez nich je Tvoja vec.Skus maximalne za seba a nie za cele forum.Jardo to napisal dobre a srdecne..nech pri tom aj ostane.

martin69 @ 04.10.2013 06:00:19
Jardo, to pojal obsáhle. A perfektně.
Já budu velmi stručný. SKVĚLÉ ALBUM!!!!!

IN ROCK.

Áno. Pravdu vám poviem, áno. Teraz je ten okamžik, keď prišiel na rad album, na ktorý som nenachádzal slová a ešte teraz s tým mám problém. No nehovorte mi, že na tejto LP sa dá privrieť kritické oko 14 ročného fagana, pre ktorý je tento album svätý grál hard rocku. Upozornenie: ak nechcete čítať niečo, čo tu už na 100% odznelo, nepokračujte.

Úvodná strhujúca Speed King ma pritlačila do stoličky v prvých sekundách, pravda, taká spúšť pritlačí aj toho najväčšieho odporcu tejto kapely. Geniálne živočíšne Ritchieho sólo, nekončiaca Paiceova rytmika a typický Gillianov energický spev. Ale, znenazdajky sa končí a prichádza na rad ďalšia vypalovačka Bloodsucker, ktorú s veľkými problémami odspieval o celých 28 rokov neskôr ten istý spevák na albume Abandon (nerátane koncertných verzií Child in Time, Hard Lovin Man a Speed King, pri ktorých bol na tom Gillan takisto). Ďalšia pieseň, bože, čo ja mám na ňu povedať, bože prosím vnukni nápad...aha - >> odkaz ! To je všetko, na čo sa ten malý obdivovateľ zmôže...A, predsa ma napadne jedna veta - pre mňa najväčší hymnus 70. rokov vôbec. Počkajte, predýchavam...

Flight of the Rat, alebo svižný riff ktorý opakovane tlačí moje veľké drevené reproduktory z poličiek smerom nadol, ktorý ukončí nič iné, ako vhodný bubenícky epilóg Iana Paicea. Ďalej prichádzajú dve geniálne piesne, Into the Fire, ktorú neskutočne milujem pre jej hitovú ambíciu, a pravdupovediac, keby som dostal otázku, že keby nevznikol singel Black Night a bolo by na mne vybrať vhodnú A-Stranu, bola by to táto pieseň, ktorá by prezentovala album v rádiách, a Living Wreck, ktorú obdivujem pre jej odvahu stáť medzi dvomi absolútnymi piesňami, pretože by som na nej pár vecí zmenil. No a nakoniec prichádza najgeniálnejší koniec albumov Deep Purple (ak som si všimol, až na pár výnimiek nevybrali práve hudobníci vhodné outrá LP) - HARD LOVIN MAAAAAAAAAAAAAAAN!!!!!!!!!! Energická pieseň, ktorá absolútne vystihuje vtedajšiu atmosféru (či už štúdiovú alebo koncertnú) Deep Purple, s geniálnym Ritchovym sólom, ktoré dostáva až taký priestor, že počas sóla ostatné nástroje dostali fadeout a perfektným tempom Gloverovej basy a Paiceových Ludwigov sa táto pieseň stáva geniálnym záverom najgeniálnejšieho albumu Deep Purple s najgeniálnejšou zostavou za najgeniálnejšími nástrojmi.

Oh c´mon -

7,5
reagovat

PaloM @ 12.07.2011 19:01:30
ÁÁÁMÉÉÉN ! Je to presne tak.

Opakujem sa, no musím povedať, že máš bohovské šťastie, v akej dobe objavuješ muziku. Všetko sa dá kúpiť, stiahnúť, vypočuť.

Keď som kúpil Yugo LP na študentskej burze, stúplo mi riadne sebavedomie, lebo vtedy hocikto v okruhu tú platňu nemal. A keď som si ju pustil, tak som myslel, že ma šľak trafí. Cítil som sa odrbaný, že mi predali zodratú, obohratú platňu. Až po vyše 20 rokoch som sa dočítal, že tak znie originálna nahrávka, lebo jedným z kritérii v štúdiu bolo, aby ručička úrovne záznamu lietala v červenom poli.

LONG LIVE ROCK 'N'ROLL !!

moonySK @ 12.07.2011 19:06:25
Yeah. O tom si už myslím hovoril. Včera som si kúpil knihu v Martinus.sk o Ritchiem Blackmoreovi, jeho biografia ale celkom aj slušná biografia Deep Purple, Rainbow, Blackmore´s Night a celkovo všetkých projektov. Každopádne, tento album ma úplne zabil.

Hikoki777 @ 12.07.2011 20:38:20
moonySK, fascinuje mě a současně je pro mě úžasným pocitem zadostiučinění, že objevuješ a vnímáš tuhle muziku v přesně takovém věku jako já před zhruba 35 lety. Dokazuješ mi tím, že alespoň tahleta úžasná věc ustála test času. V době internetu,mp3ek, a nepřeberného výběru to fakt dost znamená. Díky.

PaloM @ 13.07.2011 03:36:19
Hej, to aj mňa fascinuje a je to dôkazom, že pokleslý žáner rock a metal je schopný poskytnúť rovnako hlboké zážitky ako staré klasické diela majstrov. Dúfam, že nezačnú pukať horby Bacha a Beethovena. Mozartov určite nie, aspoň to nikto nezistí (nevie sa, kde vlastne leží).

PaloM @ 13.07.2011 03:36:56
... pukať hroby...

gunslinger @ 13.07.2011 05:34:12
môj najobľúbenejší album od Deep Purple

pito63 @ 13.07.2011 12:40:19
Prečo radšej nemáčaš nohy vo Váhu a nebalíš kočky na brehu, ale trápiš klávesnicu? :-)
Výnimočný album od vynikajúcej skupiny!
Moony, len tak ďalej!

moonySK @ 13.07.2011 16:16:14
pito63: Haha, pravdu, dnes som sa flákal na kúpalisku...Ale ja rád, vždy :)

Mohyla @ 05.02.2012 18:11:27
Moonyho recenzia sa mi páči! Najviac ohodnotenie -
7,5 z 5 možných, v tomto prípade sa k takejto matematike pripojím aj ja:-)!

Deep Purple a jejich majstrštyk In Rock…. To je pro mě velmi zásadní albový projekt, jehož hodnota ani po jedenačtyřiceti letech nijak nedevalvovala. O Deep Purple toho bylo napsáno už opravdu hodně, nicméně asi bych sám se sebou nevydržel, kdybych nepřihodil pár svých postřehů na tohle téma a k albu se nepostavil čelem.
Bylo to těsně před koncem deváté třídy na ZDŠ a prázdniny roku 1970 byly před námi. Už bylo více volnosti (v rámci rodinných zvyklostí) a tak jsem občas navštívil nějaký hudební klub. Na diskotéce (rockotéce) tehdy vévodila skladba Black Night a jako netaneční kousek přihodil k lepšímu dee-jay skladbu Child In Time. Vzpomínám si, že jsem byl jako v nějaké letargii. Přestal jsem vnímat děvčata a kamarády a poslouchal jsem Dítě času jako ve snách. Do té doby jsem nic podobného neslyšel a mocné vibrace projížděly mým tělem jako při výbojích elektrického proudu… Doma jsem měl do té doby pár elpíček s česko-moravsko-slovenskou produkcí, nějaké Beatles…. ale jakmile skladba dohrála, pochopil jsem, že bez téhle desky nemohu existovat. Chvíli to trvalo, ale nakonec jsem dostal od tety z Kanady čtvercový balík a když jsem ho doma otevřel… bylo to album In Rock. Album jsem hrál první týden skoro pořád dokola a také jsem zval kamarády a kamarádky, abych se s nimi rozdělil o tyhle pocity. Nikdo to v mém okolí neměl a všichni to chtěli nahrávat. Každý oslovený měl stejné pocity a stejné potřeby se touhle hudbou obklopit a mít ji na dosah ruky. Velmi se mi líbil i obal alba a jeho otevírací část s tištěnými texty. Prostě k tomuto albu mám intimní vztah a už to tak zůstane. Myslím, že se mezi rockery staršího data, ale i těmi, kteří považují klasický hardrock za hudební formu, která formovala jejich názor a postoj, nenajde nikdo, kdo by album odmítl. Alespoň já jsem se s nikým takovým nesetkal. Myslím, že složit bigbítovou potažmo rockovou maturitu bez tohoto alba není ani možné a tak si znovu album vychutnávám, tak jako před několika desítkami let ve stejné kráse…

SPEED KING – úderný riff a zemitě vibrující elektrická kytara a baskytara rozjíždějí mocný úvod na albu. Hammondky jsou schovány za kytarou a baskytarou y vytvářejí tu mocnou hradbu jako skalní masív, ale to už přichází subtilnější část, kde si prostor převezme Ritchie Blackmore se svou kytarou s čistým tónem bez zkreslení a Jon Lord se svými hammondkami a skvěle si podávají tónovou kresbu a už se do hry dostává více dynamiky a baskytara a přesně šlapající bicí jedou v neomylmém tempu. Samozřejmě nemohu zapomenout na vypjatý vokál Iana Gillana, které svým mocným hlasem nejenom, že zpívá, ale ještě se stačí smát a skladba se v závěrečném finále bortí do harmonických hlubin. Famózní nástup!

BLOODSUCKER – je tady další úderný riff, který přináší hardrock par excellence. Rychle vrstvené tónové výpady do pevného organického svazku spojují všechny instrumenty a dunivé rytmy udržujíc napětí jako v rozpáleném kotli těsně před výbuchem. Gillanův forsírovaný zpěv vám prorezonuje až do morku kostí. Zásadní tvrdé akcenty dodávají skladbě masívní pevnost a prostřídávání chorusu hammondsek a elektrické kytary přináší novou kvalitu. Varhany mají místy téměř psychedelický sound, ve kterém cítím odkaz na Vanilla Fudge, kteří už tehdy byli minulostí, ale zjevnou inspirací

CHILD IN TIME – téměř perkusivní vyťukávání varhanních tónů a majestátnost varhanního soundu. To jsou hammondky L100 Jona Lorda, výtečného varhaníka. Akcentované doby přinášejí gradující napětí, ale to už je před mikrofonem famózně zpívající Ian Gillan, který famózním hlasem vyzpívává svoje pocity a popřává oktávovému rozsahu svého zpěvu ještě širší prostor. A hudba stále graduje a graduje, asi jako sopečný vulkán před erupcí, který vypouští plyny a každou chvílí dojde k výbuchu a chrlení lávy a už je to tady. Rozlehlá harmonie se vznáší na syrovými hardrrockovými principy Blackmoreovy kytary. Ten rozehrává svoje téma do bytelného architektonického základu a pak ovšem v ďábelsky rychlém sledu servíruje a sází divoké tóny v čarodějných obrazech s neuvěřitelnou přesností a protahováním jednotlivých finesů. Dusavá baskytara a kulometně útočící rytmika za doprovodu hammondek přináší opravdové zvukové tornádo…. A pak náhle ticho a základní varhanní motiv se nám vrací zpět s detrailní přesností tónových proměn a Gillan je zpět svým procítěným a pevným hlasem, jakoby naříkavě deklaroval obsah zpívaného textu. Jeho hlas má opravdu velkou sílu v podání a sdělení. Je diametrálně odlišný od bluesového Planta, ale má stejné svírající schopnosti vsadit do projevu tolik energetického potenciálu, že dostává posluchače na hranici vnímání podobného poselství. Přeznívající zvuky hammondek harmonicky stupňují téma a celá skladba vrcholí v živočišně dramatickém podání až po hororový závěr. Monumentální dílo!

FLIGHT OF THE RAT – další skladba se pořadně odpíchne od základního tónu. Pořadně ostrý hardrockový nástup s opakovaným riffem, na kterém stojí a padá celá skladba. Paice na bicí nástroje šlape jako šicí stroj s neuvěřitelnou přesností a rychlostí a občas přihodí několik divokých breaků. Blackmore už zase zvukově řádí a pomocí vibrační páky, ale i ohýbáním tónů ukazuje, kdo že je v hardrockové kytaře skutečným králem. Jeho Fender Stratocaster vyvádí opravdové divy. Divoké nálety hardrockového kytarového schématu se tu prolínají s Lordovými klávesovými exhibicemi na hammondky, na které opravdu řádí v divokých emocích (přesto odlišně než Keith Emerson). Dynamika zde slaví opravdové žně. Blackmore si pohrává s jednotlivostmi, ale vzápětí s divokých chvatem vyměňuje další tónové sprchy jisker a občas přitom prošlápne wa wah pedal, jako v mezihře, kde s Paiceovými bicími předvádí destruktivní obraz muzikantského běsnění. Základní melodie neníi kupodivu nijak komplikovaná, ale aranžmá a stupňování napětí a sóla jednotlivých nástrojů z ní dělají mimořádný kousek. V závěru Paice rozbubnuje divoké sólo ve stalé zrychklovaném tempu a nabuzuje svými breaky každého, kdo ještě nestačil naskočit do tohohle rychlého kolotoče…

INTO THE FIRE – opět tu máme nosný riff a opakované schéma melodické struktury bez nějakého zásadně kompozičně a aranžérsky rafinovaného postupu. Hardrocková přímočarost odporuje a opakovaný riff slaví svůj úspěch. Do tématu vstoupí Blackmore, který ohýbá tóny své kytary a drsné akcenty zase v syrovém a neučsaném soundu vracejí skladbu na hrubé a betonově neotřesitelné základy, do kterých svým forsírovaným způsobem Gillan vkládá svoje vokální party

LIVING WRECK – bubenický nástup Paice, který má svoje bicí pod clonou hallu a horrorový sound hammondek otevírají další zemitou skladbu. Gloverova baskytary moduluje přímé basy a sevřena bicími nástroje vibruje s vaší bránicí. Lordovy hammondky vyvíjejí příšerný zkreslený sound, který má deklarovat nějakou příšernou horrorově oživlou lidskou trosku… Blackmore nabídne dlouhé kvílivé tóny a skladba ve středním tempu dále ubíhá vpřed, za divokých Paiceových breaků a dramatického Gillanova vokálu. Uatímco Blackmore sází základní riffové obraty, Glover preparuje výtečné basy – tak Loprd rozehrává další sólo na hammondky v drsném neučesaném stylu

A HARD LOVIN´ MAN – mocný úvod poslední skladby, kdy varhany a zkreslená kytara zahajují svoje entrée… Pak už ovšem bicí nástroje rozbíhají divokou jízdu vpřed do které Lord nahrál svoje varhanní party v duchu startujících letadel se soundem tryskáčů i turbomotorů. V roce 1970 takto dokázal hrát opravdu jen málokdo. Skladba má ovšem napětí a svoje vyvrcholení, přesto však divoké akcente jen zvolna umírňují rozběhlý rytmus a sekané kytarové doprovody. Přeznívající varhanní bzučení připomíná roj vos, který byl vydrážděn ke společnému útoku na vetřelce. Pokud si člověk připustí emocionální ztvárnění této skladby do velmi konkrétní podoby, může se mu před očima objevit opravdu zvířecky brutální milostný akt, ve kterém orgastické vyvrcholení jde ruku v ruce s bolestí a šílenstvím…. Blackmore na plný plyn vystaví svoje kytarové sólo v playbacku neustále sledované sekanými doprovody a ječivým zpěvem emocionálně odevzdaného Gillana. Třebaže Blackmore byl komplexní kytarista po všech stránkách se smyslem pro jasný tón, ale i pro totálně zkreslený a pro experimentování, cítím, že mu tady do zad fouká Jimi Hendrix. Závěrečné kouzlení v duchu scifi v kytarových eskapádách dovádí skladbu, ale i celé album do závěru…..

Dodnes cítím tu úžasnou transfúzi energie a nového impulsu do zjitřené mysli. Deep Purple nastartovali tímto albem svou závratnou kariéru a po předešlých experimentech a fúzi se symfonickým orchestrem nalezli svou ryzí parketu, pro kterou je budou už snad navěky milovat miliony hardrockových příznivců na celém světě. Podle mého soudu bylo šťastnou okolností, že se právě zde kapela sešla ve velké sestavě, ale i pohodě a s velkou snahou svoje nápady a muzikantské mistrovství nabídnout do všech světových stran. Velmi vyrovnané nasazení a hudební úroveň všech hudebníků v dokonalém souladu. Od alba In Rock se začaly psát hardrockové dějiny a myslím, že i první generace heavy metalu přelomu sedmdesátých let tento model akceptovala jako výchozí pozici, třebaže další vývoj už šel jiným cestami.
Pět hvězdiček je zcela nezpochybnitelných!



reagovat

gunslinger @ 03.07.2011 12:45:36
petr toto je kultová záležitosť prví album čo som počul od nich. (pre mňa ako gitaristu) obľúbený gitarista Ritchie Blackmore obľúbené gitarové sÓlo child in time.

gunslinger @ 03.07.2011 12:50:13
ešte bonusové piesňe
Jam Stew - úžasná inštrumentálna pieseň dobre že do nej Gillan nič nenaspieval takto sa ju dá vypočuť v celej kráse

>> odkaz

Petr Gratias @ 03.07.2011 13:11:21
Zdravím Gunslingere...
hmmm, ano Ritchieho kytarové sólo v Child In Time je famózní věcí. Zkusím se zeptat: jako kytarista ses ho snažil naučit? Podařilo se Ti udělat instrumentální analýzu jeho melodické architektury?
No pokud ano - KLOBOUK DOLU!
V této skladbě jsou skvěle vyváženy oba sólující nástroje - Lordovy hammondky ale i Blackmoreova kytara. Ideální level a ostatní nijak nezůstávají pozadu, včetně famózního Gillanova zpěvu!!

Možná jsem to psal na jiném místě, ale obecně se mezi hudebními historiky soudí, že skladby

CHILD IN TIME (Deep Purple) (1970)

JULY MORNING (Uriah Heep) (1971)

STAIRWAY TO HEAVEN (Led Zeppelin) (1971)

jsou nejzásadnější opusy sedmdesátých let.
Osobně se s tím dokážu bez odporu ztotožnit. Tohle mínění jsem napsal i do Ediční poznámky knihy Led Zeppelin - příběh skupiny a její hudby 1968-1980 a dosud mě kvůli tomu nikdo nevynadal. Co o tom soudíš Ty, ale i ostatní páni progboardisté?

gunslinger @ 03.07.2011 13:22:53
nikdy som sa nepokúšal naučiť solo child in time pretože ak sa naučíš na gitare hociakú pieseň čo zbožnuješ pri počúvaní stratíš časť hudobného zážitku
takto som zabil smoke on the water,sunshine of your love ,dazed and confused , a no skoro všetky piesňe AC DC TAK 20.

čo sa týka tých troch piesňí deep purple aj zeppelin súhlasím. uriah heep som nikdy nepočul(nebudem zato googliť aby som zisťil či to je dobrá alebo zlá pieseň zdá sa mi to trápne) podľa môjho subjektívneho názoru by som tam zaradil Lynyrd Skynyrd - free bird

hejkal @ 03.07.2011 13:29:41
gunslinger - nuž, negúgli, skôr si niekedy skús vypočuť štvrtú zo základných hard rockových skupín všetkých čias (a album Look at yourself). Gitarista tam možno nehrá až tak významnú rolu (ako sólista), ale inak je to "povinnosť pre všetkých, čo si tykajú s hard rockom". :)

yngwie3 @ 03.07.2011 16:35:00
:o)Tak tomu hovorím hlboká, filozofická úvaha. Ak sa naučím akékoľvek gitarové sólo, stratím časť hudobného zážitku a zabijem v sebe jeho krásu a jedinečnosť !!!!! No neviem ako u Teba gunslinger, ale u mňa to funguje presne naopak. Naučením sa akéhokoľvek hudobného diela a jeho prezentáciou, vstupujem viac do jeho podstaty ako poslucháč-nehudobník.

hejkal @ 03.07.2011 17:28:00
Tiež som nepobadal, že by som hraním tej-ktorej skladby trpel jej počúvaním v origináli. Na druhej strane, každý jeden z nás je iný, nuž všetko je možné.

gunslinger @ 03.07.2011 18:15:15
jasné uvás to je iné úplne vy hráte už 30 rokov ale ja iba 6. pamätám si a nebolo to tak dávno to som ešte nemal internet ako som rozlúskaval na mojej prvej akustickej gitare piesňe ako iron man od sabbathov alebo od animals house of the rising sun či smoke on the water alebo od zeppelínov comunication of breakdown "ako to tý chlapci hrajú to je nemožné " tie brutálne riffi.keď prišiel internet a ja som sa ich naučil správne (podľa ucha som jedine rozlúštil smoke on the water a myslím od AC DC jailbreak)tak my dosť z nich prišlo jednoduché(myslím tým iba riffy)netvrdím že (doma) nehrám piesňe svojich NAJ ale určite sa nenaučím pieseň ktorá je brutálna ale počul som som ju 2 krát.

yngwie3 @ 03.07.2011 18:48:18
to Petr Gratias: Ak dovolíš Peter, napriek tomu že si sa pýtal na inštrumentálnu analýzu Ritchieho sóla v Child in Time gunslingera, snáď sa nenahneváš, ak sa pokúsim o odpoveď ja.
Nakoľko je celá skladba postavená v podstate na troch akordoch / Amol, Gdur, Fdur /, už to samo o sebe hovorí o genialite autora. Inak povedané, v jednoduchosti je krása. Lenže Ritchie mal v závere prvej časti na sólo k dispozícii len stiedanie Amol, Gdur. A ako sa zhostil časového priestoru ktorý mal k dispozícii, je všeobecne známe. Excelentne !!! Začiatok sóla je možno zobrať ako jemné vyklusávanie šprintéra pred behom :o) Ale keď trio Glover-Paice-Lord zaradia vyššiu rýchlosť, Ritchie, nezostávajúc nič dlžen svojej povesti gitarového exhibicionistu, sa pridá v takom šialenom triolovom tempe, až zostáva rozum stáť. V týchto momentoch sa ukazuje Ritchieho úžasná zohratosť pravej a ľavej ruky, pretože vačšina tónov je hraná sposobom čo úder to tón. Samé UP a DOWN. Občasné spomalenie je len akýmsi sa nadýchnutím pred záverečnou časťou sóla pozostávajúcej z arpeggia v kombinácii s triolou. Samozrejme čistou a geniálnou.
Naučiť sa toto legendárne sólo, bolo pre mňa psou povinnosťou. Asi toľko.

Petr Gratias @ 05.07.2011 09:46:02
Zdravím Yngwie3....
napsal jsi to velmi dobře a navíc hudebně kvalifikovaně.
Je to legrace - slavný hudební opus Child In Time stojí opravdu na třech akordech! Hodně lidí tomu nevěřilo, ale skutečný hudebník tuto pravdu odhalí poměrně rychle Není to poprvé, co "monumentální" opus má velmi jednoduchou strukturu.
Samozřejmě Lord a Blackmore prokázali skutečně mimořádné hudební mistrovství, když dokázali tak bohatě proharmonizovat v sólech tolikatónový nápor!
Myslím, že pro to existuje i výraz:
simplicity od expression.
Díky za zajímavý komentář a postřehy!

yngwie3 @ 05.07.2011 13:42:14
to Petr Gratias: Ďakujem Peter. Aj nabudúce.

adam @ 06.07.2011 05:55:27
toto bola jedna z veci ktore som si kupil na blind. mal som 13 a o deep purple som nic nevedel. obal ma dostal. kupil som a dodnes nelutujem. chvalabohu ze to nevyslo v nejakom idiotskom prebale jak CTTB :-)

b.wolf @ 06.07.2011 07:56:54
Velice zdařilá recenze, vše podáno naprosto výstižně. Pro mě byla pecka Child In Time takový nátěr, že když jsme ji poslouchali někdy v 80´s, tak jsme kazetu "super" značky emgeton sjížděli tak dlouho, až se prostě vydřela. Naprosto základní kámen hard rocku.

Evidentne všetci moji predchodcovia usúdili, že každý vie, o čo ide a je zbytočné písať niečo o skladbách. Nazdávam sa, že už len kvôli mladistvým začínajúcim hudobníkom, ktorí poznajú Deep Purple kvôli rifu k Smoke on the water a narýchlo spískaného výberu v mp3 si tento, bezpochyby kľúčový album hard rockových dejín, zaslúži aj pár bližších slov.

Najprv štatistika:

Počet skladieb – 7
Počet zásadných skladieb – 7
Počet hard rockových hitov – 7

Tak, to by sme mali. Album otvára skladba s menom Speed king a robí česť svojmu menu. To, čo tu predvádza bubeník, klávesák, spevák, gitarista (a tiež basák), je jednoducho esencia brutálnej peckovosti doplnená o majstrovskú hráčsku techniku a feeling. A táto charakteristika platí pre celý album. Či už ide o Bloodsucker, nesmrteľný akože slaďák Child in time, punkovú (mne to vždy evokuje punk, nemôžem si pomôcť) Flight of the rat s už uzákonenými (v hard rocku od čias Carmine Appicea a Bonza) bubeníckymi triolami na záver, Into the fire s vražedne sekaným refrénom, ktorý žeriam, nemenej ťažko posadenú Living wreck a záverečnú parádu Hard lovin’ man nevynímajúc.

Nemá veľmi význam opisovať esenciu, tá sa musí počuť. Takže, milí neznalí i znalí, nech už je váš názor na hudbu akýkoľvek, toto je historický album a na rozdiel od nudných vyučovacích hodín dejepisu (a hudobnej výchovy) niekde na ZŠ, toto je energetická bomba. Red Bull možno dáva krídla, s In rock však dostanete naviac aj duté kosti, dva žalúdky, perie, zobák a rozpätie krídiel sťa orol, takže môžete majestátne krúžiť v oblakoch a v prípade potreby ukojiť svoje chúťky lovom úbohých červov tam dole pri zemi, ktorí nikdy nepoznali chuť rockovej nespútanosti a voľnosti.

Howgh.

Mimochodom, bonusy obsahujú dve veci, ktoré zmienim osobitne, fajnovú Cry free a zaujímavú Jam stew.
reagovat

Apache @ 16.05.2009 23:09:23
Dotaz. Bonusy obsahují i Black Night. Ta za zmínku nestojí? :-)

PaloM @ 17.05.2009 12:39:20
Určite 3 bonusy za zmienku stoja: Black Night a 2, čo menoval hejkal.

hejkal @ 18.05.2009 12:37:51
Black night netreba zmieňovať, to je notorická klasika. :)

Mohyla @ 06.03.2011 12:58:56
Zdeněk, Hejkal: K napísaným recenziám niet čo dodať, vynikajúce dielo, jedna nádhera za druhou,
môj najobľúbenejší album od DP. 5*****

Cossack @ 06.03.2011 13:01:34
I moje... :-)

Mirek Kostlivý @ 06.03.2011 14:11:15
I moje nejoblíbenější! Nejvíce obdivuji, že vlastně před tímto albem žádná kapela takhle podobně "tvrdě" nehrála (i když pokusy samozřejmě byly). Když bych to přehnal, tak bylo vytvořeno z "ničeho do těchto chvil podobného" :-). A ani největšímu puristovi nemůže vadit, že základní motiv skladby Child in Time si Lord vypůjčil od amerických It's a Beautifull Day. A kapela jí naprosto "překopala" a udělala z ní hymnu hard-rocku.

Mohyla @ 06.03.2011 14:20:55
Mirek Kostlivý: tak bylo vytvořeno z "ničeho do těchto chvil podobného" :-). som ešte nepočul, to je skvelá definícia :-)

Mirek Kostlivý @ 06.03.2011 15:15:37
Když to čtu opětovně, tak už si tou netradiční definicí nejsem jist, skoro se podezírám z toho, že je to asi blábol :-)
No nevadí, jestli to nějaký placený recenzent použije jako definici ve své práci, tak má dopředu mé svolení :-)

Nedávno jsem si po delší době přehrál tohle album
a je neuvěřitelné jaká energie vyzařuje z téhle muziky
po 40letech.Neexistuje zde slabší skladba,vše drží
vysokou úroveň a snad jen kvalita tohoto remasteru mohla být ještě o něco vyšší.Tohle album pány z Deep Purple katapultovalo právem mezi rockovou extratřídu
a mně osobně se líbí víc,než všude oslavované Machine Head.Absolutní rocková klasika! ***** !
reagovat

PaloM @ 21.02.2009 10:36:46
Toto album som si konečne mohol zakúpiť (za cenu s rovnakým číslom, ako som platil Juhoslovanom v Kčs za ich LP !). Ako zberateľ by som veľmi rád postupne vymenil tie disky v archíve, čo mám najradšej, za originály. Pomaly, ale predsa. Možno sa opakujem, no keď som to cca v r.1977 kúpil od Jugošov, bol som nahnevaný, ža ma (pardon za výraz) odrbali. Až neskôr som sa dozvedel, že ten otrasný prebudený, skreslený zvuk je naschvál. Suverénne najlepší album Párplov. Mne časový priebeh kvality ich tvorby trochu pripomína J.Tull. Po fantastických 60.-tych a 1. polovici 70.-tych nastáva zmena ... občas ešte zažiarili. Mám na mysli špičkové výkony, lebo aj najslabšie tituly sú relatívne oveľa lepšie v porovnaní s inými kapelami.

Zdeněk @ 21.02.2009 11:47:02
Palo přesně tak,i slabší výkon DP je ve srovnání s jinými "hvězdami" pořád dobře poslouchatelný

martin @ 21.02.2009 11:59:52
Více než dobře posluchatelný ,mám rád Deep Purple v jakékoliv sestavě a období .

Apache @ 21.02.2009 13:43:52
Myslím, že na každé desce Deep Purple se najde nějaká pamětihodnost. Uznávám tuhle kapelu jako samozřejmou klasiku, ale nemám k nim fanouškovský vztah, přestože mám skoro celou jejich tvorbu docela naposlouchanou. Ale za posledních 10 - 15 let jsem dostal chuť si je pustit snad jenom 2x... Není to něco, co bych musel mít ve sbírce. Jejich "pohrobci", Rainbow a Whitesnake, mě třeba celkově baví podstatně víc. Ovšem zrovna teď cítím, že je už pomalu čas, splašit si některé méně provařené desky DP a trochu víc je prozkoumat. Z těch klasických alb považuji za nej asi Machine Head. Z těch kritizovanějších mám pak poměrně dobrý nostalgický vztah k House Of Blue Light.

Voytus @ 21.02.2009 13:52:01
Apache: S tím House of blue light jsme dva. To byla druhá deska, kterou jsem od nich slyšel - a bylo mi teprve dvanáct - a to by poznamenalo snad každýho.

Apache @ 21.02.2009 14:04:36
Voytus (ad House): No, mě bylo 19, když ta deska vyšla a měl jsem těsně před vojnou... Nejvíc mě vždycky bral Mad Dog. :-) Ale dobrá je i Call Of The Wild. Taky už jsem začínal trochu víc tíhnout k melodickému pop rocku, blues rocku a americké scéně celkově, takže v tomhle u mě House Of Blue Light tak nějak padl na úrodnou půdu. No a navíc v té době jsem docela hodně pil, pařil... a tak všelijak. :-) Prostě velká nostalgie. Jo, a taky Mitzi Dupree je fajn. :-)

martin @ 21.02.2009 14:15:18
Apache : mně bylo 18 když vyšlo House Of ... ,byl jsem nadšený ,po 10 poslechu trochu zklamaný .

Brano @ 21.02.2009 15:19:09
Apache:
Mad dog je bomba!A Mitzi dupree milujem!Neviem prečo mnohí zatracujú tento album.Áno,je o niečo slabší ako Perfect strangers...ale čo na tom?

hejkal @ 21.02.2009 15:20:36
To som mal 8 a vôbec sa ku mne (v dobe vydania) nedostala. A neľutujem.

Apache @ 21.02.2009 15:41:58
Já jsem hlavně (už od prvního setkání s Párply - nějaká kompilace největších hitů ze 70. let - bylo mi 14, a ta muzika šla dost mimo mě) od žádné jejich řadové desky NIKDY NIC neočekával.
Nějak moc jsem je tedy nevyhledával, a v průběhu pěti let jsem postupně slyšeů "Ochutnávku", "Perfect Strangers" a "House Of Blue Light". Teprve třetí jmenovaná mě opravdu zaujala. :-)
(Je mi jasné, že co se týče vztahu k DP, budu tady na Progboardu velká vyjímka.) Teprve po vojně, když jsem začal více zkoumat muziku 70. let, jsem zpětně starší tvorbu DP docenil. Ale už nikdy jsem si k nim nedokázal vytvořit hlubší vztah.
PS: Momentálně stahuju ta méně provařená starší alba, takže se teď budu DP po letech zas jednou trochu více věnovat.

hejkal @ 21.02.2009 16:00:01
Apache - viem presne, o čom hovoríš. Ja mám tento problém s Yes. Akože uznávam ich a počúvam ich, ale dostal som sa k nim seriózne až v dospelosti a už som si k nim žiaden veľký vzťah nevypracoval (s výnimkou The Yes album).

Apache @ 21.02.2009 17:20:17
hejkal: No, tak Yes, to je pro mě úplně marná sláva. :-) Jinak teď jsem si tedy stáhl ta méně klasická alba Deep Purple (jmenovitě šestici Who Do We Think We Are, Burn, Stormbringer, Come Taste The Band, Slaves & Masters a The Battle Rages On) a i když už jsem z nich lecos slyšel (někde pár věcí, něco komplet), nikdy jsem to pořádně nenaposlouchal. Takže jsem hodně zvědav, co mi toto malé dobrodružství přinese za dojmy. :-)

b.wolf @ 21.02.2009 21:15:07
tak to zas já DP točím v přehrávači velice pravidelně - první tři alba jsou skvělé kousky, In Rock etc. můžu rovněž, ale nejradši mám Come taste the band; i když to pravda nejsou až tak klasický DP. You keep on movin´ je famózní track... Z těch novějších mě oslovilo snad je Battle rages on. Kdysi jsem měl klasický vinyl Slaves&masters s J. L. Turnerem a to byla teda hrůza.

Dio @ 07.02.2011 20:10:39
Zdravim, chtel bych se zeptat. Kdysi na radiu Life cca 8 let? (vdycky ve ctvrtek bezely Oldies) hraly tam deep purple pisen in rock ale zacatek nezacinal klasicky klavesema ale výkrikem Iana a potom uz klasika jak ze studiovky uplne stejny . nikdy sem tuto verzi s vykrikem neslysel bohuzel proto bych se chtel zeptat zda nevite odkud to mohlo byt. Kdo by vedel byl bych rad. Diky

Dio @ 07.02.2011 20:15:49
Nejak me vypadla pisen byla to pisen Child in Time.

Moje generace může jen litovat, že neprožila mládí v době, kdy se na svět dostával nový styl, po kterém už hudební svět nikdy nebyl takový, jako dřív... Na druhou stranu je to jasný důkaz, že dobrá muzika je nadčasová a proto si myslím, že bylo mé nadšení z poslechu této desky stejné jako bych ji slyšel roku 1970. Obvzlášť dnes, kdy rocková muzika skomírá a je za zenitem, je potěšení poslouchat tuto rockovou Bibli.
Speed King je naprosto skvělá píseň a jen dokazuje, jaký má podíl na úspěchu mark II Glover. o Child In Time už bylo napovídáno hodně, proto stačí napsat jedno - kdo neslyšel, nepochopí. Mezi mé další favority patří Livin´ Wreck a hitovka Black Night. Zbytek je dle mého názoru celkem průměrný, ale pokud se album poslouchá jako celek, tak je příjemným doplněním výše zmíněných klenotů.
reagovat

Mirek Kostlivý @ 23.01.2008 18:53:44
Není čeho litovat, i když ta hudba v té době byla jedna z mála věcí, co nás držela při zdravém rozumu. Jinak já jsem stejně nadšený i teď, když slyším klenoty, které mi v té době byly naprosto utajeny (např. teď nedávno objevené kanadské Christmas, švýcarské After Shave, norské Aunt Mary, japonské Flower Travellin' Band, a další), takže jsem ve stejné situaci i na "stará kolena" ...

DeaconJohn @ 02.02.2008 08:37:39
Samozřejmě nelituju toho, že jsem neprožil mádí za totáče, spíš jsem mě na mysli tehdejší přístup k této muzice. Prostě jak dnes letí hip hop a R´n´B, tak tehdy byl "in" rock, jako třeba In Rock:) O tom si dneska může mladá generace nechat jen zdát...

Zdeněk @ 02.02.2008 08:51:56
Líp už to Mirek Kostlivý ani nemohl vyjádřit-není
čeho litovat.A propracovat se ke slušné muzice-to
dalo v té době docela fušku.