horyna - @ 19.04.2017 | #

V období proposlouchávání se novinkou Deep Purple jsem pocítil touhu připomenout si některé skutečně zásadní dílo od této kapely a bez dlouhého rozmýšlení jsem vybral nahrávku In Rock. Nával dávné živočišné a veskrze životaschopné energie, pramenící z tohoto zásadního počinu jejich hudebně/životní etapy, prvního skutečně ceněného aktiklu z katalogu D. P. a nahrávky tolik znamenající pro další nahlédání na tento žánr, lze silně pociťovat každou vteřinu jejího bytí.

Deska, jejíž obal s vytesanými podobiznami pětice hráčů podle skulptury v Mount Rushmore (který se shodou okolností nalézá i na dvacátém studiovém albu, ovšem s obličeji o 47 let starších, obměněných instrumentalistů) navždy změní koloběh nazírání na hudební žánr zvaný rock.

Předem musím podotknout, že jelikož jsem v době vzniku alba nebyl na světě, natož jakkoliv hudebně zainteresován, nikdy nemohu patřičně docenit přímý vliv tohoto monolitu na okolní vnímání těch, kteří s ním přišli bezprostředně do styku. Prostě byli u toho. Proto ani příval superlativů z mé strany na jeho adresu nedosáhne takové intenzity jako od člověka, spojeného s deskou imaginární pupeční šňůrou (a že tu takových pamětníků máme).

Speed King jsem původně znal jako singl verzi a ta úvodní instrumentální burácení neobsahovala. Na malebný varhaní poklid, který vystřídal běsnící spleť, zjasna naváže a ihned i udeří Blackmoreův mohutný riff, který nás patřičně přitlačí ke zdi. Dravá píseň s instinktem zabijáka si hned zkraje alba vybírá daň ve formě nepřipravených odpadlíků. Bloodsucker s těžkotonážním přívalem Ritchieho kytar a Gillanem, ječícím "no,no,no" patří k nejpřesvědčivějším položkám desky.

O písni Child In Time byly už popsány stohy papíru, to ona (dobře, tak společně se Smoke on the Water) zajistila kapele nesmrtelnost. Pevně věřím, že je to neoposlouchatelná (narozdíl od výše jmenované) a společně se zeppelinovskými Schody do nebe i nejfantastičtější výpravná rocková suita. Flight Of The Rat přivádí opět ostrý start, skladba solidně šlape a Lordovy hammondové výměny, spolupracující s Paiceho divokou hrou, vytváří šílený rej jak o sabatu.

Z trojice Into The Fire, Living Wreck a Hard Lovin' Man mě nejméně baví skladba prostřední (jediná pro mě slabá věc desky), naopak démonické varhany v Hard Lovin' Man a Gillanovy emocemi napružené hlasivky, které si s námi pohrávají jako kočka s myší, vytváří příjemně destruktivní konec desky. Nesmrtelný singlový hit Black Night, umístěný jako bonus na konci alba, je tou nejlepší tečkou za tímto plnokrevným materiálem.

Soudím, že jak Fireball, tak Machine Head ve své podstatě zaznamenaly ještě dokonalejší prácovní náplň těchto rodících se velikánů (jednoho) hudebního směru. Ale tu pravou revoluci zažehl právě In Rock, který si nejen proto nejvyšší známku plně zaslouží.

Voytus @ 19.04.2017 12:38:13 | #
John I.: Viděl jsem v posledních letech pár dokumentů o DP a četl různé rozhovory. Pak si člověk udělá ucelenější obrázek. Glover je poměrně nenápadný, nikdy se neprosazoval za každou cenu, takže ta práce nemusí být hned na první pohled vidět. Nicméně jeho producentská činnost čítá všechny tři alba Elf, trojici Razamanaz, Rampant a Loud'n'proud od Nazareth, jedničku MSG, Sin After Sin od Judas Priest, něco od Roryho Gallaghera, první dvě sólovky Davida Coverdalea a mnoho dalšího. Navíc, do svého muzikál The Butterfly Ball v roce 1974 obsadil svého nástupce v DP Glenna Hughese, když to s ním kvůli závislosti na kokainu vypadalo dost bledě a musel na léčení (nechápu, jak to stíhali - dvě alba ten rok, ke každému turné, toho si uhnat závislost a ještě léčení a pak do toho ještě naskočit, to vše během jednoho roku). Právě živé provedení Butterfly Ball bylo první vystoupení Hughese hned po návratu z léčebny a mělo být důkazem, že už je zase v pohodě - DP se ho prý chtěli zbavit, protože mu z drog dost hrabalo (netrvalo dlouho a lítal v tom znova, společně s Bolinem, více zde >> odkaz Což si myslím, že o Gloverově charakteru dost vypovídá. Tipuju, že Morse a Airey jsou podobné typy - spíše slouží celku, než se prosazují.