luk63 - @ 18.01.2025 | #

Sedím, piju (pivo), poslouchám vinyly. A hodnotím, teď i písemně. Vím, že toho o In Rock byly napsány stohy, i zde. Ale pro mě je to tak zásadní a přelomové album, že jsem na stáří neodolal pokušení se taky vyjádřit.

Deep Purple měli za sebou tři ne slavné desky a vidinu věčné průměrnosti. S tím se ale nehodlali tři z party spokojit, a tak dvě brzdy pokroku vykopli a dosadili progresnější náhradu. Porozhlédli se, kam směřují beatové trendy, a usnesli se, že (si) vytesají pomník do skály. A současně že posunou hranice ve své hudbě z tvrdého popu do rocku!

Ano, už tu měli jisté vzory (že by Led Zeppelin či The Who), ale stejně se jim podařilo něco naprosto revolučního a dokonalého. Nejdřív vzali Krále rychlosti a uvedli jej i celé album geniálním kakofonním hammond intrem. Složili dalších pět svěžích a navýsost (na svou dobu) tvrdých fláků, a vše doplnili Gilanovo protiválečnou hlasovou orgií Dítě doby.

Okamžitě po vydání In Rock se Párplíci zařadili mezi klasiky hard rocku a spolu s (již vzpomenutými) Led Zeppelin (ti byli více bluesoví), Black Sabbath (ti byli více temní) a Uriah Heep (ti měli nádherné vícehlasy) stvořili velkou čtyřku žánru.

Jediná malá vada na kráse je horší zvuk nahrávky, který nevylepšil ani remastering na CD v roce 1995. Ale to je drobnost proti tomu, jak historický počin právě poslouchám. A proti tomu, jak mě už v ranném dětství (sedm let v roce vydání a prvního poslechu není moc) ovlivnil na celý život. Dobré je, že vysokou laťku kvality udrželi i na dalších dvou albech.

jiří schwarz @ 25.01.2025 19:51:55 | #
Já bych jen dodal, že to, co předvedl Gillan v Child In Time považuju za nej... pěvecký part rockové historie. Řičí jako kůň. Nenapadá mě srovnání, snad je Daltrey ve finále Quadrophenie (Love Reign O'er Me), nebo snad Plant ve Stairway To Heaven.