horyna - @ 12.07.2017 | #

Asi nemá cenu tuhle desku nějak dlouze představovat, nebo po x té přepisovat cestu jejího vzniku. Přejdu tedy rovnou k samotným superskladbám a přesto, že dnes už pro mne nemá většina z nich cenu zlata a neobsadí pole position tak jako kdysi, jejich sílu, generační šmrnc a vliv skrze desetiletí, zpochybnit nehodlám.

Smoke... je z důvodu rádiové fluktuace a oblíbené pozice na listu starých disko/rockoték tak zkažená, že si ji už několik let vůbec nepouštím. Bez Highway a Space si dobrý koncert legendy také nelze představit a Lazy mě k srdci nepřirostla nikdy.

Zbytek alba je mi tím nejlepším, co od D. P. znám. Maybe I'm A Leo, Pictures Of Home, Never Before a When A Blind Man Cries, jsou těmi nejžhavějšími favoritkami na dvoře králů hard rocku.

Další mocensky schopné a velké rody Evropy, jako Hohenzollernové, nebo Bourboni, tedy mám na mysli Led Zeppelin, Queen či UFO, musí do ohně přikládat řádně velká polena, aby dokázala udržet tempo a žár sálající z Blackmorovi party.

Stáří Deep Purple jsou sázka na jistotu. Pestrost a entuziasmus obsažený v jejich muzice je stále přitažlivý, dokonce i pro nové generace.

vmagistr @ 18.07.2017 18:31:50 | #
Jednou z velkých Ritchieho tužeb už od raných uměleckých let bylo hrát "pekelně rychle". No a to dá rozum, že (a naživo obzvlášť) pak na vymýšlení prokomponovaných sól s vycizelovanou gradací prostě nebyl prostor a daleko jednodušší bylo řídit se při sólování citem (případně prohánět stupnice) a stavět ten výstup v podstatě pokaždé celý od začátku. Tím je Blackmore taky známý, že hodně improvizuje a žádné sólo nezahraje dvakrát stejně.

I tak po sobě ale nechal pěkných pár sól, podle nichž i "kolemjdoucí" rockový fanoušek spolehlivě pozná, jaká skladba to zrovna hraje, třeba Smoke on the Water, Highway Star, Burn, Child in Time, Soldier of Fortune - a to je podle mě jedna z nejvyšších met, jakých může sólový kytarista dosíci.