hejkal - @ 10.01.2011 | #

Prakticky posledný album najslávnejšej zostavy zo 70. rokov stojí tak trochu v tieni svojich štyroch predchodcov. Samozrejme, všetci vieme, že vzťahy medzi hudobníkmi boli na úrovni delenia bývalej Juhoslávie, v takej atmosfére sa ťažko skladá, poprípade iskrí nápadmi. Každý, kto niekedy hral v nejakej skupine a zažil situácie, kedy sa lámal chlieb a odchádzalo sa (na koho to padne, že oznámi nepríjemnú novinu a pod.), si dokáže predstaviť, o čom hovorím.

Takže tu máme rockový album, ktorý na Párplov znie, mierne povedané, priveľmi priamočiaro. Doterajšie iskrenie nápadmi alebo sólami veľmi nebadať, čo však neznamená, že ho hneď zo začiatku odpíšem.

Veď hneď v úvode zaznie pomerne vydarený hitový song Woman from Tokyo. Je jasné, že má aj singlovú podobu. A nasledujú priame rockové skladby ako Mary Long či Super trouper. Kým prvá je naozaj skôr do počtu, druhá sa trošku snaží nadobudnúť čosi z In rock. Darí sa jej to čiastočne, nemala by mať to prebudené echo a nijaký akože vokálny refrén. Našťastie, dojem napravuje najtvrdšia skladba na albume, Smooth dancer. Správne odsýpa, aj ten rock’n’rollový klavír je vlastne milý. Rat bat blue je ďalším svetlým okamihom dosky. Znie staromilsky Párplovsky. „Ževraj“ blues Place in line mi trošku k Párplom nepasuje, ani neviem, prečo vlastne. Na záver zaznie ťaživá Our lady, ktorej by tiež prospel prirodzenejší zvuk. A vokály tváriace sa sťaby Uriah Heep (s dôrazom na tvárenie sa) sú úsmevné.

Celkovo sa mi album celkom páči. Už na ňom nie je to hľadačstvo a novátorstvo minulých štúdioviek, ale to mi vôbec nevadí. Dávam tri a pol hviezdy, pričom zaokrúhlim nadol. Sú však dni, kedy by som pokojne dal aj štyri, takže to nie je márny album a rozhodne ide o dôstojnú rozlúčku s Gillanom a Gloverom.

P.S. Chválim remaster neťahajúci z fanúšikov prachy v podobe zbytočných dvojcédečkových nezmyslov.

P.P.S. Z bonusov je podstatný jeden jediný, nepoužitá skladba Painted horse, ktorá má v sebe niečo bluesovej nálady (napr. harmoniku) a niečo zo Sharp dressed man od ZZ Top (zapojte predstavivosť).

Ondra @ 11.01.2011 01:22:34 | #
Nedá mě to nezareagovat. Překlepy nemá cenu komentovat, to vidí každý, a nakonec, na nich to ani nestojí :-)) Můj názor je také nesouhlas. Protože toto album konečně vyčuhuje z dosavadní řady víceméně stejných alb šitých "jednou jehlou". Démoničnost a agresivita projevu, která někdy vyhovuje, ale někdy i vadí, již mírně ustupuje do pozadí na úkor větší hudební rozmanitosti a pestrosti - od úvodního vypalováku Woman from Tokyo, potom hravé skladby jako Rat Bat Blue, Mary Long, přes Smooth Dancer až po těžkotonážní Place in Line. Potěší také bonusy.
Přirovnal bych to k vývoji Kong Crimson, kdy po úvodním poněkud rozvleklém albu (vyjma jedné skladby) se další alba stávají čím dál vycizelovanější a propracovanější, což třeba mě výborně vyhovuje.
Shrnul bych to asi takto: když přijdu po náročném dni domů z práce a jsem řádně unavený, pustím si třeba Fireball, nebo Machine Head, výborně se u toho odreaguji, ale pokud jsem v klidu a odpočatý, pustím si např. právě Who do we..., zde si přijdu na chuť lepšímu hudebnímu zážitku.
Celkově se jední o vynikající, dost nedoceněné album, což je pro osobně trochu záhadou. Stejně jako Stormbringer.