Reakce na recenzi:

Danny - @ 29.12.2012

Deep Purple nejsou jen legenda, jsou pro mě především zdrojem skvělé hudby. Po silných albech počátku 70. let (ale i ta starší nejsou vůbec špatná), která nabízela šťavnatou a nápaditou hardrockovou muziku plnou silných riffů, zajímavých rytmicko-harmonických struktur a stylotvorného materiálu vůbec, vyšlo v roce 1973 album Who Do We Think We Are. Namlsaní fanoušci čekali další erupce typického energického rocku a svým způsobem se dočkali: Deep Purple znějí v podstatě jako dřív, nicméně, nějaké odlišnosti by se našly.

Vstupní "Woman From Tokyo" není špatná, pěkně se sune, nedrhne, nazakopává... ústřední riff ale nemá tu sílu starších děl, má jižanskou příchuť a naneštěstí není příliš nápaditý, z něho vyrůstající vokální part trpí stejným neduhem. Skladbu trochu zachraňuje formové členění se střední kontrastní pasáží, kde se Paice se svými činely doslova mazlí a Gillan je v citlivé expozici vemlouvavě poutavý; návrat základního riffu ale přináší ono pověstné opakování až do omrzení.
"Mary Long" bohužel opakuje postupy ze starších skladeb, ukotvená basa a nad ní měnící se harmonie je použita třeba ve "Smoke On The Water", které je podobná z více pohledů - po poslední frázi v každé sloce člověk úplně čeká, že Gillan spustí: "Smoke on the water, fire in the sky...". Refrén ale není špatný a má v sobě hezkou melodii.
"Super Trouper" je zase mladší sestra písně "Bloodsucker" z alba Deep Purple in Rock (1970) a podobnost je tady až zarážející: ve vokální lince, ve frázování i ve vstupním riffu.
"Smooth Dancer" je ve svižnějším tempu a přináší banální bigbít s rokenrolovým nádechem, projekcí frázování do instrumentace trochu připomíná starší singl "Black Night" - kapela očividně "vaří z vody". V tomto okamžiku musím svůj vinyl otočit.

Druhou stranu zahajuje "Rat Bat Blue", pokud byste hledali předobraz základního riffu této skladby, pusťte si album Led Zeppelin II a z něho rytmicko-riffovou hříčku "Moby Dick". Střední díl "Rat Bat Blue" je věnován sólovým partům, nenajdete tam ale nic, co by připomínalo nápaditost starších nahrávek, jen tříšť zvuků a hluků.
V bluesovém rytmu (než se zvrtne do hybného boogie) se sune předposlední položka alba "Place in Line" - není špatná, jen Gillan se mi zdá trochu z formy; kapela opět sází na "záchranu" ze strany svých sólistů a tady se to celkem daří: Blackmore je v boogie přesvědčivý a jeho sólo má tah, Lord svůj part vystavěl spíš "plošně".
Jsme u konce s "Our Lady", chorálně pojatý song opět není špatný a já ho mám docela rád, ale i v tomto případě jde o běžné hudební prostředky, zejména harmonický půdorys není zrovna objevný.

I přes všechny uvedené výhrady není důvod si album čas od času nepustit, pořád jsou na něm momenty, pro které se k němu vracím. Pokud si ale chci od Deep Purple pustit něco pro ukojení sluchové nenasytnosti, sáhne většinou jinam.