Reakce na recenzi:

EasyRocker - @ 01.03.2018

Ačkoli jsem vždycky před Ianem Gillanem upřednostňoval v řadách DP duo Mark III Coverdale + Hughes, chovám i alba gillanovská jako zasloužilé rockové pomníky. Právě dnes mi tyhle archiválie zpříjemňují ledový podvečer.

Woman From Tokyo je pořádný rockový nápor, který by se ctí obstál i na dvou předchozích řadovkách, vedle proslulé Highway Star se nemusí stydět. Po klasickém řádění navíc přichází působivé atmosférické zklidnění.

V Mary Long párplové ukazují, že i oni vzešli z řeřavých bluesrockových kořenů, i když je potom celá tahle vlna překryla hammondovým oparem, což už mi až tak sympatické nebylo. Tahle těžká skladba má ale zvláštní kouzlo s výborným Lordem a Blackmorem a dusným závěrem.

Super Trouper je skladbou tak charakteristicky párplovskou, že kované fandy této kapely musí rozhýbat k horečné aktivitě. Sukovitý tuhý hardrock jak z praku.

A to ještě netušíme, že se Smooth Dancer dostaneme výprask ještě pravověrnější. Zběsilé tempo s nezničitelným tandemem Paice/Glover a výborný výkon Iana Gillana. A opět sympaticky načernalý finiš.

Překvapující je jistě Rat Bat Blue a její gruntovní bluesový prakořen je důvodem, proč mi celý tenhle materiál libě zavání. Až stadionově silový refrén může někomu připadat jako pěst na oko, já se ale náramně bavím, i při skvostném Lordově finále.

Na bluesovou notu zahraje ještě mnohem razantněji Place in Line, no už asi tušíte, že to je lék na mou černou duši. Jako by mr. Blackmoreovi sekundovali kdesi za zády Hendrix, Page nebo Billy Gibbons. No šest minut úsměvu od ucha k uchu, co vám mám povídat.

Our Lady zavírá klasickou verzi alba v tradičním duchu purpuru, i tady ale pětice udržela v pozadí klasického kousku nepatrné bluesové přísady. Vedla Lorda podává výborný výkon až baladický Ian Gillan.

Z bonusů si vedle demáčů zaslouží pozornost Painted Horse, syrové, zčernalé bluesové boogie, to je fantastický kousek, opět jako by vypadl z dílny texaských vousáčů z otlučených kabrioletů a nekonečných dálnic jihu... krása.

Poslední gillanovská deska ze 70. let je zajímavým dílem, jednou části fandů ještě přijatým, jinými už kritizovanou jako ústup z bývalého lesku. Já jsem ale spokojen, protože se tu kapela celkem netypicky poohlédla do zákoutí blues a poněkud pootočila kormidlo od svého přímočarého silového hardrocku. Dnes mi sedla na čtyřku.