Reakce na recenzi:

Petr Gratias - @ 06.05.2011

Hardrocková legenda Deep Purple se po personálních proměnách a několikaměsíčním odmlčení opět sešla ke spolupráci. Londýnská hudební scéna žila v napětí, jaká nová východiska skupina nabídne a zda se jí podaří navázat na masivní popularitu a zopakovat úspěch počátku sedmdesátých let. Počátkem r. 1974 firma EMI, etiketa Purple konečně na gramofonový trh nabídla zbrusu nové album, které mělo rozptýlit dohady a zaútočit na čelní pozice britského rockového Parnasu…
Velice osobitě působil obal alba, na němž byli jednotliví členové Deep Purple maskováni pod podobou figurín se zapálenými svícemi, což na černo-fialovém pozadí vypadalo velmi mysteriózně a záhadně. Název Burn – spojený s hořením, žárem a plameny byl velmi názorně demonstrován v téměř hororové podobě.
Personální proměny se týkaly postu baskytary a sólového zpěvu. Kytarový démon Ritchie Blackmore po těchto změnách posílil svou pozici skladatele a hudebního arbitra. Chvíli se spekulovalo, zda by na místo zpěváka mohl nastoupit Ronnie James Dio, ale nakonec volba padla na poměrně neznámého Davida Coverdalea, jehož barva hlasu a smysl pro bluesové ohýbání tónu Blackmoreovi imponovalo. Vzhledem k tomu, že Coverdale neměl velké zkušenosti a jeho hlas měl rozsahové mantinely, bylo rozhodnuto, že baskytarista se stane druhým zpěvákem, který by zároveň obsáhl vysoké polohy. Ze skupiny Trapeze tedy přišel Glenn Hughes, jehož přístup byl velkým příslibem. Bicí nástroje zůstaly v rukou Iana Paicea a za klávesovými nástroji setrval Jon Lord…
Album přinášelo osm nových skladeb, jež měly deklarovat nový autorský a muzikantský potenciál kapely, která posílena novými talentovanými hudebníky měla přesvědčit o své mimořádnosti.

Úvodní skladba BURN přinášela spoustu nové energie a odhodlání. Blackmoreův kytarový riff a následně dusající kapela rozjela svůj energetický potenciál na plný plyn. Varhany Hammond prozradí Lordovo klasické hudební vzdělání a barokní harmonické postupy. Pěvecké party pěveckého frontmana Coverdalea a expresivního výškového shoutera Hughese dodávají hudbě Deep Purple novou transfúzi, který posiluje její hardrockový oběh do vysokých obrátek.

MIGHT JUST TAKE YOUR LIFE – poněkud zvolní zběsilou jízdu a nosnost kytarového riffu se přelévá do úderné dravosti ve středním tempu, opět s vypilovanými hlasy obou zpěváků. Hardrocková zemitost zůstává zachována, ale v elegantnějším a hravějším vyznění podle očekávaných a prověřených postupů.

LAY DOWN STAY DOWN opět rozbíhá rychlejší tempo a Blackmorova kytara, technicky bezchybná se smyslem pro melodickou linku a přesná unisono s baskytarou a varhanami se dokáže prosadit v bytostném slova smyslu. Skladba fascinuje dokonalou souhrou a hardrockovým soundem, kterým neměli být příznivci kapely nijak zklamáni…

SAIL AWAY sice stojí rovněž na hardrockovém riffu, ale přesto se skladba výrazně odlišuje od dvou předešlých písní. Rytmická složka – propojení baskytary a bicích nástrojů znamená poněkud nečekaný posun na platformu černošského funku, který se stává dominantním poznávacím znakem této pulsující a šlapající skladby. Lord do hry zapojil synthesizer a varhany zůstávají upozadněny. Jeho vrčivý tón a kňouravé zvukové ornamenty uprostřed skladby mají spíše dokreslující charakter, zatímco Blackmore se svou kytarou nečekaně ocitá v zadním plánu. Zvláštní skladba a především překvapivá v materiálu, který až dosud byl nálepkou Deep Purple byl uveden na svět…

YOU FOOL NO ONE ovšem kolébaného posluchače vytrhne z letargie a zasáhne ho valivým rytmem rozběsněných bicích nástrojů a sugestivního sborového zpěvu. Blackmore a Lord si instrumentálně rozdělují prostor a skupina nám servíruje skladbu plnou energetického potenciálu. Ano – hardrock podle očekávaných pravidel, vděčný pro poslech, ale i pro tancechtivého posluchače…

WHAT´S GOING HERE, nás opět vrátí do schematického hardrocku, tentokrát s posunem do rytmu boogie, ale zase se zásadními akcenty rockové provenience a Lordovým klavírním rozjezdem. Nijak zásadní skladba, nicméně její interpretace měla svou vnitřní sílu a energii…

MISTREATED lze označit bez odporu pravděpodobně za nejzásadnější skladbu na celém albu. Coverdale zde jako zpěvák přesvědčil, že jeho bluesové cítění a emocionální prožitek mají hluboké kořeny. Blackmore s elektrickou kytarou předvádí expresivní hráčský výkon a my se máme možnost přesvědčit, jaká síla tkví ve správně zvoleném riffu a prohlubováním jeho vnitřní naléhavosti. V koncertním provedení se ztvárnění dostalo možná ještě na vyšší a silnější platformu. Střídání klouzavých tónů s výbuchem v pozadí oddychující skupiny mělo mimořádný dopad na posluchače. Propojení blues, soulu a hardrocku na jedné ploše dodnes nikterak nedevalvovalo…

Závěrečná skladba „A“ 200 potvrzuje formuli úderného rocku. Žádné experimentování, ale přímá snaha z daného žánru použít všechny nosné atributy a kytarovým mistrovstvím a známkou hutného soundu s kompaktním pojetím činí tečku za celým projektem…

Srovnáme-li album Burn z produkcí Deep Purple z počátku sedmdesátých let, neubráníme se několika připomínkám. I když obsazení dvěma zpěváky znamenalo posílení skupiny novou krví, v tom pozitivním slova smyslu, je třeba si uvědomit, že v nové sestavě dva zpěváci (Coverdale a Hughes) nahrazovali jednoho (Gillana), který byl schopen zazpívat všechny party na předešlých albech sám. Přestože album Burn lze označit za nejlepší v druhé fázi jejich vývoje a rozhodně lepší, než poslední album s Ianem Gillanem z r. 1973 (Who Do We Think We Are), význam alb z let 1970 ̶ 1972 nebyl překonán. Navíc, třebaže Jon Lord byl vynikající varhaník a klavírista, v době nastupující vlně používaných synthesizerů na rozdíl od Ricka Wakemana, Keitha Emersona, Robina Lumleyho, Ricka Wrighta, Davida Hentschella, Anthonyho Bankse nebo Patricka Moraze nedokázal reagovat progresivnějším přístupem na nové hudební platformy. Navzdory tomu však projekt Burn zaujímá v komplexní diskografii Deep Purple významné místo mezi nejlepšími alby.
Pět hvězd stoprocentně!