Deep Purple - Burn (1974)

20.03.2020 Martin H | #

Jako obdivovatel hlasu Iana Gillana jsem vnímal personální změnu, jež nastala v průběhu roku 1973, jako krok zpět a dlouho jsem odmítal desky s Davidem Coverdalem akceptovat. Svou roli v mé nepřízni hrál určitě i fakt, že se ke mně tyto nahrávky dostávaly v kopiích nevalné úrovně, na kazetách, z nichž se většinou linul zvuk kombinovaný se šumem a praskotem v poměru 1:1. Navíc jsem si říkal, že kdyby ta nová sestava k něčemu byla, tak by ji přece Ritchie Blackmore po pouhých dvou albech neopustil.

Ale jak se říká, odříkaného největší krajíc. Nakonec u mě zakotvil kotouček, na jehož obalu zářilo pět voskových hlaviček znázorňujících členy Deep Purple. Kromě Coverdalea jsem objevil pro mě do té doby poměrně neznámé jméno - Glenn Hughes. Dobře, hraje na basu, ale proč zpívá, to ten Coverdale nezvládne sám, udiveně jsem kroutil hlavou. Po pár posleších bylo vše jasné. Spojení dvou hlasů mým uším začalo lahodit a jenom jsem si říkal, proč já blbec jsem se této desce tak dlouho vyhýbal.

Úvodní vypalovačka Burn s výrazným riffem jako by dávala zpočátku zapomenout na veškeré pochyby. Sice se změnil frontman, ale ta energie v kapele zůstala. Ale jakmile se ozve ten druhý hlas, začínám si uvědomovat, že na desce se určitě nebude stavět jen na přímočarém hardrockovém hrnutí energie, ale že se bude inspiračně lovit i v jiných vodách.

Hned druhá píseň Might Just Take Your Life se jen tak lehce pohupuje ve středním tempu a jasně ukazuje, kde že je hlavní síla této sestavy. Kromě bezchybných instrumentálních výkonů i ve spojení a zároveň kontrastu obou hlasů.

Lay Down, Stay Down je špičkovou ukázkou vzájemného pěveckého dialogu dvou odlišných hlasů, lehce zastřeného Davidova a výše položeného Glennova. Tento pěvecký majstrštyk je opentlen výraznými riffy, které ženou tuto svižnou skladbu nekompromisně vpřed.

Následující Sail Away přivádí posluchače do nových vod. Lehký funky rytmus dodává této kráse do té doby u Deep Purple nevyužitý potenciál. Opět dokonalé souznění obou hlasů a nádherná, orientem zlehýnka šmrncnutá Ritchieho sóla.

U další skladby jsem měl dojem, že najednou poslouchám Santanu, ale to je jen počáteční okouzlení podobnými rytmy. Místy se jedná o pěkně divokou hardrockovou jízdu ozdobenou souzvukem obou hlasů a pořádně ostrou kytarovou exhibicí. Skladba You Fool No One je jednou z ozdob celé desky Burn.

A žene se dál. Přichází čas na píseň What's Going On Here. Mistři pěvci se opět překonávají, Ritchie vyšívá jednu vyhrávku za druhou a já se dobře bavím. Jakmile zazní Lordův klimpr, začnu si podupávat nohou do rytmu, a dokonce se mi chce tančit. To nejlepší má ale teprve přijít.

A tím je pomalé, zatěžkané blues Mistreated, jediná píseň, již zpívá pouze David Coverdale. Mám dojem, že celá tahle nádhera je jenom o jeho hlase a Blackmorově kytaře. Nádherný konec.

Konec? A tady je můj problém s touto deskou. Po takové parádě se mi tam prostě instrumentální skladba "A" 200 nějak nehodí. Není špatná, dokonce se mi moc líbí, ale v mých uších deska Burn končí skladbou Mistreated. Z toho důvodu ji lehce sundám z piedestalu geniality, což jejím kvalitám v žádném případě neublíží, a udělím 4,5 hvězdičky.

reagovat

vmagistr @ 20.03.2020 21:36:31
Hudba Deep Purple se ke mě poprvé dostala cca roku 2005 na nějakém napáleném CD výběru (zpětně odhaduji, že to mohla být "The Deep Purple Singles A's and B's") velmi nevalné kvality. Polovina skladeb se přes šum vůbec nedala poslouchat, z té druhé poloviny si pamatuji Black Night, Bird Has Flown, Hallelujah, Kentucky Woman a právě Burn (což je zvláštní, protože na onom výběru by se tahle skladba nacházet neměla) - už od té doby je tahle písnička jedním z mých velkých favoritů v celé "párplovské" diskografii.

bullb @ 21.03.2020 10:08:42
Tak, ako Uriah Heep bez Byrona sú len "obyčajná" rocková skupina, tak Deep Purple bez Gillana sú ...
Jednoducho to nemôžem akceptovať.
Pri všetkej úcte, to už radšej znovuzrodenie skupiny a ich Perfect Strangers.

Ale celkom beriem Might Just Take Your Life, pripomína to "staré dobré časy".

Martin H @ 21.03.2020 18:30:45
Pánové, děkuji za Vaše reakce.

horyna @ 23.03.2020 06:09:12
Tak, jak je Machine Head tím nejtřpytivějším drahokamem v Gillanově období, je pro mne Burn dokonalou zlatou broží v Coverdalovském.

12.12.2016 EasyRocker | #

Nikdy jsem se netajil tím, že se mi třetí éra Deep Purple s Davidem Coverdalem a Glennem Hughesem za mikrofonem líbí vůbec nejvíce z jistě legendární vrcholové éry této kapely. Sice jsem vždycky více než klávesový rock vyhledával psychedelický, klidně řekněme americký rock, ale éra, odstartovaná v DP v r. 74, mě zasáhla střelou Amorovou naplno už u prvního opusu.

Úvodní a titulní historický atletický náklep, tažený nekompromisním Ritchieho riffem a Paiceovou nekompromisní střelbou, asi netřeba představovat. Drtící sóla, kytarově klasicistní detailně zpracované vyhrávky a konečně i prostor pro stejně naladěná sólíčka mr. Lorda, to si nechám líbit, z toho čerpaly miliony true metalistů už za dekádu... Ale nejvíc se mi líbí nová svěžest z dvojice vokálů, z nichž oba charismatem a šťávou doslova sálají. Might Just Také Your Life - to je věc, která mě rozhoupala středním tempem už tehdy kdysi poprvé, ten riff se mr. Blackmoreovi prostě povedl a svůdný rock nejlepší kvality se ihned rozlévá všude okolo, Hughes je tu famózní, stejně jako rozpoutaná kytarová i hammondová sóla. Lay Down, Stay Down je především přehlídkou rychloprstých kytarových riffů strunného principála a oba vokalisté tu dostávající znovu šanci rozpoutat svá skvělá hrdla v plné palbě. Tempem a nasazením se nešetří, Paice s Lordem to za svými nástroji rozjedou a pot stříká všude kolem. Sail Away, to je další skladba nové svěží purpleovské éry, krásný až funkem načichlý rytmus a výrazně tažný Ritchieho riff propojený s klouzající Hughesovou basou a poslechněte si ty plnokrevné hlasy, které činí z jinak solidní skladby božskou záležitost. Tahle poloha seděla Davidovi skvěle celou kariéru, což jsme pak mohli sledovat po léta i ve Whitesnake. Pan Lord si tu zařádil s varhanními synťáky a pazvuky. You Fool No One rozpoutá až rock´n´rollové orgie, kytara, ale hlavně pěkně propojené hlasy přinášejí svěží rockovou melodii, opět, poctivý rockový klepec s "neodbytným" kytarovým motivem a nekompromisně odpálenými refrény. What´s Goin´ on Here přinese rockové střední tempo, krásné klavírní úhozy Jona Lorda a opět oba mikrofonoví čarostřelci se vždy postarají o to, že i těchto pět minut se vždy dobře bavím. Ritchieho riff je slyšet, ale jinak se tady drží celkem zpátky. To se určitě nedá říci o historicky spalující baladě Mistreated, kde jeho žhavě spalující kytara na více než sedmiminutové ploše ukázala vynikající emocionální cítění a gradaci. Osudově tažené struny jsou jako odbíjející věčnost a připravují prostor pro další životní výkon, tentokrát Davida Coverdalea za mikrofonem, spolu s Hughesem vytvořili vrstvené dvojité hlasy v závěru. Mistrovský opus pomalu plyne do atmosférického středu, aby dozněl skutečně drtivým návratem úvodního riffu. "A" 200 je zajímavě dramaticky vystavěnou závěrečnou instrumentálkou, postavenou na umělých klávesových a kytarových názvucích. Překvapivý konec jako z temného soundtracku se spalujícím sólem na závěr.

Pro mě jako velkého milovníka obou zpěváků, kteří přivanuli omamný odér soulu, funku a skutečně živočišnou rockovost, prýštící z každé noty, je tohle album velkým zážitkem. Všichni tam vložili své osobnosti ve vrcholné formě. Původní verze, stejně jako následné dva albové záseky, ale snesli remaster více než zásadně.
reagovat

Martin H @ 12.12.2016 19:09:55
Tak jsem si desku po tomto fajn čtení znovu poslechl a musím říct, že původně průměrné album (jsem Gillanovec) v mých uších postupně zraje a získává na významu. Jen ta instrumentálka na závěr mi pořád nějak nesedí.Hodnotil bych 4 hvězdičkami.

EasyRocker @ 20.03.2020 21:39:10
Skvělá deska, ale ještě lepší recenze, kde nechybí vůbec nic. Jsem rád, že si zarytý gillanovec Martin našel cestu i k mým oblíbeným pěvcům. Duo Coverdale/Hughes je tu na vrcholu sil. Krása.

EasyRocker @ 20.03.2020 21:41:13
Ne, to mělo být k Martinově recce, samozřejmě.

27.07.2016 horyna | #

Album Burn- další to plnohodnotný společník na pravidelných rodinných dovolenkových cestách. Deska která mne nikdy nezklamala a společně s několika Gillanovskými alby ji řadím na absolutní vrchol tohoto souboru.
S jejím poslechem mi vždy vytane na mysl názor v recenzi P. Gratiase, že pěvecké duo C. / H. zde nahrazuje jednoho předešlého vokalistu, který přeci vše vyzpíval sám. S tímto postojem nemohu v žádném případě souhlasit, zde přece vůbec nešlo o to, že by mistr Coverdale nepodal přesvědčivě všechny sepsané vokální party, ale nevyužít takového potenciálu v podobě dvou vysoce kvalitních vokalistů, navíc krásně barevně odstíněných a technicky velice zdatných, by byl vskutku promarněný krok. Proto díky vám pánové za váš vklad.

Nesmrtelná a nanejvýš extatická jízda Burn- s pekelnými attacky Iana Paice, famózně energickým Coverdalem a kytarovou excelentní parádou ozdobenou řvoucím Buuuuurn, přechází do velice oblíbené hypnotické pasáže s pějícím Glennem, prostě skvostné!!
Might Just Take Your Life- oplývá sebejistným bluesovým darem a cítěním příznačným pro první etapu bílého hada, náležitě se zde zpomalí a posluchač má více času si vychutnávat malebná zákoutí této písně.
Lay Down, Stay Down- cítím jako propojení starších D. P. s novým (funkovějším) směřováním souboru, členitá a tempově neurvalá stálice, v které se pánové zpěváci blízknou opravdu povedenými party.
Sail Away- patří mezi mé nej oblíbence na albu, Blackmore si staví pomník nesmrtelnosti svými riffy a melodiemi, vokální nástin obou pěvců je velice svérázný a inspirativní, postupná obměna skladby vyznívá progresivně a hodně novátorsky s neoddiskutovatelným podílem technicky zdatné rytmické sekce.
Jamovací charakter písně You Fool No One- vyvěrá ze samé podstaty rockových tradic a svým zápalem tak pevně dokladuje, jak kreativní atmosféra musela ve studiu mezi muzikanty panovat.
What's Going On Here- Lord svým pianem a Ritchieho sóla určují charakter této velice příjemné až beststarostně znějící písně v silně pohodovém oparu.
Mistreated- jsem kdysi objevil na Malmsteenově albu Inspiration, už tehdy mne pevně zaujala, originál je ovšem v tomto případě jedinečný, pomalé, zatěžkané tempo a velice naléhavý Davidův bluesový projev dokáží pevně ovlivňovat vaši mysl a kormidlovat píseň s pomocí bytelně vystavěné basové figury a četnosti kytarových sól do svého finále.
Závěr obstarává futuristická instrumentálka "A" 200.

Obrovská variabilita a barevnost tohoto materiálu jasně deklamuje nesporné kvality, kreativní posun a umělecké ambice těchto muzikantů.
A Paice zde stejně hraje jako bůh :-)



reagovat

POsibr @ 27.07.2016 07:02:25
veru tak, výborný album. neskutočná dravosť riffu v Sail Away a Blackmorovo gitarové expozé v Mistreated - to sú pre mňa nezabudnuteľné momenty tohto albumu. aj keď som "Gillanovec", s duom Coverdale/Hughes nemám najmenší problém a ich tvorbu, spolu s albumami naspievanými ich predchodcom, radím k tomu najlepšiemu, čo DP nahrali.

čím viac počúvam DP, tým viac si uvedomujem, ako som svojho času v recenzii na Machine Head podcenil umeleckú komplexnosť a zároveň sofistikovanosť tejto skupiny. sypem si popol na hlavu. nuž ale som rád, že som sa mohol naučiť aj na vlastných chybách.

horyna, vďaka za fajn čítanie! neviem, či ešte si na dovolenke, ale ak áno, tak užívaj plnými dúškami.

EasyRocker @ 27.07.2016 07:20:27
Legendární album, které jako všechna díla s účastí Coverdale + Hughes mám v upřímné a neutuchající lásce. Dravost, ale i lehkonohost, parádní úvodní jízda a závěrečná tryzna Mistreated. Není co dodat...

horyna @ 27.07.2016 07:48:05
Posibr: díky, díky, na dovolence žel bohu už nejsem, na ní je vždy nejsmutnější že jednou musí skončit :-( tak jako všechno ostatní.
Jinak---dravosť riffu v Sail Away--to sedí přesně!

bullb @ 27.07.2016 11:39:06
Môj pohľad: chlapci sa pohádali, niektorí odišli, zohnali sa noví hráči. Vydali Burn a potom Strombringer. Nič nové na svete. Museli z niečoho žiť. Nič prevratné (to už bolo skôr). Fajn muzička, ale ... neprial by som nikomu zažiť sklamanie, keď som toto LP začul prvýkrát. Mimochodom, Mistreated bol slaďák na triednych večierkoch :-)

b.wolf @ 27.07.2016 13:59:43
K tomuto albu vlastněvyjma superlativů není co dodat. Mně nejvíc fascinuje závěrečná instrumentálka "A200". Angažování D. Coverdalea považuju za skvělý krok, nejzřetelnější je to na fošně Come taste the band, mimochodem hodně nedoceňované. Spojení Coverdale-Bolin nemá chybu. Burn je ovšem deska s nálepkou extra klasa, takové desky už se bohužel v dnešní době nedočkáme. 5/5

Snake @ 27.07.2016 14:31:53
Zvláštní. Podle seznamu pod recenzemi jsem album "ohvězdičkoval", ale nenašel jsem svoje hodnocení. Je možné, že bylo smazáno i s reckou, na kterou jsem reagoval...

Mým jednoznačným "koněm" je titulní Burn. Hitovka ve svižném tempu, s nádhernými harmonickými sóly kytary a kláves. S něčím podobným se chlapci vytasili již na předcházejícím albu "Who Do We Think We Are" (Rat Bat Blue) a mě tahle, klasickou hudbou laděná sóla, vždycky dostanou. Pořádně nakopnout mě dokáže i skladba Might Just Take Your Life. Je to taková ta typická "párplovina" ve středním tempu, s výrazným vkladem Hammond organu a výbornou spoluprácí obou vokalistů. V Sail Away - podobně jako v "A" 200 - cítím dotek budoucnosti, ale samotné skladbě to nijak neškodí a svou zdánlivou monotóností mě velmi přitahuje. A pak je tu ona tolikrát zmíněná Mistreated, táhlá blues rocková hymna s excelentním Coverdalem.

Má kytarová duše by vypíchla i bonusový jam Coronarias Redig. Nebyl však součástí původního vydání a do svého hodnocení ho počítat nebudu. Ty čtyři hvězdy jsou - myslím - akorát.

22.10.2011 rocknrolldejw | #

Burn od Deep Purple je pro mě dobré album u které ho mi vadí trochu toho experimentování a vlivu Funky. Album se rozjíždí skvěle a to titulní písní Burn která patří mezi největší hity od Deep Purple. Might Just Take Your love je pohodovej song se skvělym riffem a Lay Down, Stay Down je skvělej Hard Rockovej nářez kterej patří rozhodně mezi to nejlepší na albu. První tři písně skvělé, ale u čtvrté Sail Away se setkáváme s vlivem Funky, který jsem na začátku zmínil. Přesto se mi skladba velice zamlouvá. You Fool No One patří mezi to nejhorší na albu a to proto že tu necítím ty klasické párply. What's Going On Here je skladba s houpavým rytmem a melodickým sólem. Na řadě je klenot alba Mistreated, geniální riff, melodie, basové linky - tahle pecka vystihuje všechno co by měla pořádná rocková píseň mít. Taky musím vyzdvihnout Coverdaleův vokál a Bluesové cíťění. Jako poslední píseň na albu je instrumentálka A'200. Hodně experimentální skladba, bez které by se album v pohodě obešlo. Burn je velice povedená deska, jen bych trochu vynechal ten vliv stylu Funky v několika písních. Mé konečné hodnocení jsou 4 hvězdičky, které si album rozhodně zaslouží.
reagovat

moonySK @ 22.10.2011 19:06:59
Album si rozhodne zaslúži 5 hviezd. Inak, prečo píšeš štýly s veľkými písmenami? :) Nerýpem, môj názor :)

rocknrolldejw @ 22.10.2011 20:09:25
Hele ty styly takhle píšu vždycky automaticky a nevím proč. Jinak každý má na album samozřejmě svůj názor, já mu dávám 4, ty bys mu dal 5. Píšu věci tak jak je vidím. Pro mě je třeba lepší album Perfect Strangers. Klasický párplovský vypalovačky :)

vmagistr @ 22.10.2011 20:20:19
Album Burn je pro mě jednou z perel párplovské diskografie. Spolu s In Rock a Machine Head asi má nejoblíbenější deska.

gunslinger @ 23.10.2011 05:26:47
tiež mám toto album veľmi rád ...funk ako tu píšeš som si nejako extra ani nevšimol, ale niečo tam určite je. čo sa týka moonyho tak ten nerýpe iba mudruje

rocknrolldejw @ 23.10.2011 09:28:34
Řeknu to takhle: V Sail Away je ten hlavní riff na začátku ukázka jak skvěle zní funky a rock dohromady. Abych pravdu řekl, tu jednu hvězdičku jsem odebral kvůli písním You Fool No One a A'200. Jinak album je klenot. Mistreated patří mezi vůbec mé nejvíce oblíbené skladby :)

06.05.2011 Petr Gratias | #

Hardrocková legenda Deep Purple se po personálních proměnách a několikaměsíčním odmlčení opět sešla ke spolupráci. Londýnská hudební scéna žila v napětí, jaká nová východiska skupina nabídne a zda se jí podaří navázat na masivní popularitu a zopakovat úspěch počátku sedmdesátých let. Počátkem r. 1974 firma EMI, etiketa Purple konečně na gramofonový trh nabídla zbrusu nové album, které mělo rozptýlit dohady a zaútočit na čelní pozice britského rockového Parnasu…
Velice osobitě působil obal alba, na němž byli jednotliví členové Deep Purple maskováni pod podobou figurín se zapálenými svícemi, což na černo-fialovém pozadí vypadalo velmi mysteriózně a záhadně. Název Burn – spojený s hořením, žárem a plameny byl velmi názorně demonstrován v téměř hororové podobě.
Personální proměny se týkaly postu baskytary a sólového zpěvu. Kytarový démon Ritchie Blackmore po těchto změnách posílil svou pozici skladatele a hudebního arbitra. Chvíli se spekulovalo, zda by na místo zpěváka mohl nastoupit Ronnie James Dio, ale nakonec volba padla na poměrně neznámého Davida Coverdalea, jehož barva hlasu a smysl pro bluesové ohýbání tónu Blackmoreovi imponovalo. Vzhledem k tomu, že Coverdale neměl velké zkušenosti a jeho hlas měl rozsahové mantinely, bylo rozhodnuto, že baskytarista se stane druhým zpěvákem, který by zároveň obsáhl vysoké polohy. Ze skupiny Trapeze tedy přišel Glenn Hughes, jehož přístup byl velkým příslibem. Bicí nástroje zůstaly v rukou Iana Paicea a za klávesovými nástroji setrval Jon Lord…
Album přinášelo osm nových skladeb, jež měly deklarovat nový autorský a muzikantský potenciál kapely, která posílena novými talentovanými hudebníky měla přesvědčit o své mimořádnosti.

Úvodní skladba BURN přinášela spoustu nové energie a odhodlání. Blackmoreův kytarový riff a následně dusající kapela rozjela svůj energetický potenciál na plný plyn. Varhany Hammond prozradí Lordovo klasické hudební vzdělání a barokní harmonické postupy. Pěvecké party pěveckého frontmana Coverdalea a expresivního výškového shoutera Hughese dodávají hudbě Deep Purple novou transfúzi, který posiluje její hardrockový oběh do vysokých obrátek.

MIGHT JUST TAKE YOUR LIFE – poněkud zvolní zběsilou jízdu a nosnost kytarového riffu se přelévá do úderné dravosti ve středním tempu, opět s vypilovanými hlasy obou zpěváků. Hardrocková zemitost zůstává zachována, ale v elegantnějším a hravějším vyznění podle očekávaných a prověřených postupů.

LAY DOWN STAY DOWN opět rozbíhá rychlejší tempo a Blackmorova kytara, technicky bezchybná se smyslem pro melodickou linku a přesná unisono s baskytarou a varhanami se dokáže prosadit v bytostném slova smyslu. Skladba fascinuje dokonalou souhrou a hardrockovým soundem, kterým neměli být příznivci kapely nijak zklamáni…

SAIL AWAY sice stojí rovněž na hardrockovém riffu, ale přesto se skladba výrazně odlišuje od dvou předešlých písní. Rytmická složka – propojení baskytary a bicích nástrojů znamená poněkud nečekaný posun na platformu černošského funku, který se stává dominantním poznávacím znakem této pulsující a šlapající skladby. Lord do hry zapojil synthesizer a varhany zůstávají upozadněny. Jeho vrčivý tón a kňouravé zvukové ornamenty uprostřed skladby mají spíše dokreslující charakter, zatímco Blackmore se svou kytarou nečekaně ocitá v zadním plánu. Zvláštní skladba a především překvapivá v materiálu, který až dosud byl nálepkou Deep Purple byl uveden na svět…

YOU FOOL NO ONE ovšem kolébaného posluchače vytrhne z letargie a zasáhne ho valivým rytmem rozběsněných bicích nástrojů a sugestivního sborového zpěvu. Blackmore a Lord si instrumentálně rozdělují prostor a skupina nám servíruje skladbu plnou energetického potenciálu. Ano – hardrock podle očekávaných pravidel, vděčný pro poslech, ale i pro tancechtivého posluchače…

WHAT´S GOING HERE, nás opět vrátí do schematického hardrocku, tentokrát s posunem do rytmu boogie, ale zase se zásadními akcenty rockové provenience a Lordovým klavírním rozjezdem. Nijak zásadní skladba, nicméně její interpretace měla svou vnitřní sílu a energii…

MISTREATED lze označit bez odporu pravděpodobně za nejzásadnější skladbu na celém albu. Coverdale zde jako zpěvák přesvědčil, že jeho bluesové cítění a emocionální prožitek mají hluboké kořeny. Blackmore s elektrickou kytarou předvádí expresivní hráčský výkon a my se máme možnost přesvědčit, jaká síla tkví ve správně zvoleném riffu a prohlubováním jeho vnitřní naléhavosti. V koncertním provedení se ztvárnění dostalo možná ještě na vyšší a silnější platformu. Střídání klouzavých tónů s výbuchem v pozadí oddychující skupiny mělo mimořádný dopad na posluchače. Propojení blues, soulu a hardrocku na jedné ploše dodnes nikterak nedevalvovalo…

Závěrečná skladba „A“ 200 potvrzuje formuli úderného rocku. Žádné experimentování, ale přímá snaha z daného žánru použít všechny nosné atributy a kytarovým mistrovstvím a známkou hutného soundu s kompaktním pojetím činí tečku za celým projektem…

Srovnáme-li album Burn z produkcí Deep Purple z počátku sedmdesátých let, neubráníme se několika připomínkám. I když obsazení dvěma zpěváky znamenalo posílení skupiny novou krví, v tom pozitivním slova smyslu, je třeba si uvědomit, že v nové sestavě dva zpěváci (Coverdale a Hughes) nahrazovali jednoho (Gillana), který byl schopen zazpívat všechny party na předešlých albech sám. Přestože album Burn lze označit za nejlepší v druhé fázi jejich vývoje a rozhodně lepší, než poslední album s Ianem Gillanem z r. 1973 (Who Do We Think We Are), význam alb z let 1970 ̶ 1972 nebyl překonán. Navíc, třebaže Jon Lord byl vynikající varhaník a klavírista, v době nastupující vlně používaných synthesizerů na rozdíl od Ricka Wakemana, Keitha Emersona, Robina Lumleyho, Ricka Wrighta, Davida Hentschella, Anthonyho Bankse nebo Patricka Moraze nedokázal reagovat progresivnějším přístupem na nové hudební platformy. Navzdory tomu však projekt Burn zaujímá v komplexní diskografii Deep Purple významné místo mezi nejlepšími alby.
Pět hvězd stoprocentně!

reagovat

hejkal @ 07.05.2011 09:56:08
Čo som čítal, tak Hughes mal pôvodne prisľúbené členstvo v skupine už pred Coverdaleom, dokonca ako sólový spevák, práve Coverdale mu tento post napokon vyfúkol a to sa mu nepáčilo.

10.12.2009 moonySK | #

No,toto je povinná pecka pre každého fanúšika Deep Purple - toho najmenšieho a aj nenáviditeľa Deep Purple MK III. a ostatných zostáv okrem dvojky. Ku každej piesni niečo napíšem.
"Burn": No toto je hlavná pieseň tohto albumu a vyznačuje sa majstrovským dielom Blackmora. Doprovodná linka Paica sa vyznačuje toľkými breakmi, že toľko ich niekto nezahrá ani na celom albume. Spev Coverdala a Hughesa je úžasný, povznášajúci sa cez funk a soul až do hardrocku. No a nádherné piánové sólo Lorda - čo dodať. Pecka!
"Might Just Take Your Life": Jednoznačný hitový singel DP MK III. Lord ide cez všetky medze. Nemám čo dodať. Krása.
"Lay Down Stay Down": Svieže funky. Podla mňa najlepšia pieseň z albumu. Úžasne nadupaná so sólami tandemu Lord-Blackmore-Paice. Výnimočná!
"Sail Away": Pomalšia, jedna zo slabších piesní tohto albumu. Asi najhoršia v porovnaní s What´s Goin on Here.
"You Fool No One": Paiceove majstrovské dielo založené už vtedy na osvedčenej trojke cowbell-bassdrum a snare. Dá sa považovať za jednu s najlepších stránok Burn. Obsahuje najlepšie sólo Blackmora na tomto albume.
"What´s Goin On Here": No, nepatrí k mojím najoblúbenejším - ale ako sa hovorí: Zlatá stredná cesta... :D
"Mistreated": Pomalé Blackmorove smutné blues. Krásna pieseň s úžasným Coverdaleovým podaním. Lord sa teda činil.
""A" 200": Lordova syntenizátorova inštrumentálka pripomínajúca disco-funky-soulovú náladu s Paiceovým breakovým rytmusom na kotol a prechody s Blackmorovou gitarovou linkou a sólom. Záverečná, zatvárame....!

Čo dodať: Úžasné dielo MK III a Deep Purple vobec. Jedine Sail Away a What´s Goin on Here sú priemerné.
Takže aj tak dávam 5 hviezdičiek! Bravo!!!
reagovat

Filozof @ 10.12.2009 18:49:09
moonySK
To by mne tedy zajímalo, kam tuhle desku dáváš v kokntextu těch známějších a slavnějších starších. Můžeš krátce napsat?

DeaconJohn @ 11.12.2009 08:46:01
Ale, ale... snad by někdo nechtěl brát někomu jeho názor na určitou desku? Nejen Gillanem jsou DP živi, já osobně také upřednostňuji mark III. To, že to není většinový názor, neznamená, že se to někomu nemůže líbit.

Filozof @ 11.12.2009 09:03:45
Deacon John
"...snad by někdo nechtěl brát někomu jeho názor na určitou desku?..."
A to jde? Jak?

DeaconJohn @ 11.12.2009 09:13:30
"To by mne tedy zajímalo, kam tuhle desku dáváš v kokntextu těch známějších a slavnějších starších."
Možná se mi to jen zdá, ale cítím z toho, že Ti názor moonyho není nějak po chuti. V recenzi to napsal poměrně přesně. Jestli chceš, můžeme o tom filozofovat, ale snad to není třeba. Zdar a sílu

Lothian @ 11.12.2009 15:51:20
Sail away je skvělá skladba, společně s Mistreated a Burn nejlepší na albu. Také není tak oposlouchaná.
Nikdy by mě nenapadlo považovat Lay down za hitovku, navíc tady nějak neladí hlasy obou zpěváků.

mikepis @ 11.12.2009 19:44:53
filozof ma tusim pravdu. ortodoxni parplisti zdielaju nazor , ze Hughes svojim funkom dok...vil DP. Co som sa docital, aj to bol jeden z dovodov, preco Blackmore nemohol tuto hudbu vystat a odisiel. Burn je sice to najlepsie z trojice platni (Burn, Stormbringer a Come taste the band). Na Coverdala osobne nedam dopustit. Su tam aj skvosty -napr. titulna Stormbringer, no je ich ako safranu. Po blackmorovom odchode to uz bola totalna slabota a skupina sa zakonite rozpadla.

pito63 @ 12.12.2009 16:58:05
mikepis, ja, na rozdiel od Teba a ortodoxných párplistov, považujem Glenna Hughesa za vynikajúceho hudobníka i speváka. Tú slabotu s názvom Come Taste The Band hodnotím ako nádherné dielo a Blackmore mi tam vôbec nechýba...

martin69 @ 12.12.2009 18:23:05
Čas ukázal že Deep Purple rozhodně na Blackmorovi nestáli .

yngwie3 @ 12.12.2009 21:07:16
to mikepis: vyjadriť sa na stránkach Progboardu k albu Come Taste The Band, ako o slabote, dokonca totálnej, to chce skutočne silný žalúdok a pevné nervy. Gratulujem !!!

Filozof @ 13.12.2009 09:50:28
DeaconJohn
Tak to se Ti opravdu zdá.
Netuším, proč by mi mělo být po chuti či proti chuti, co si myslí o té desce. Nemá to na mne nijaký vliv.
Soudíš podle sebe?
Napsal názor, který jsem ještě neslyšel - je v rozporu s tím, co obyčejně čítávám, s tím, jak je většinově deska vnímána. Takže mne zajímá původ toho názoru a jak si u něj deska stojí v porovnání s těmi klasickými, většinou preferovanými alby. Netuším, co je na tom špatného.

Filozof @ 13.12.2009 09:55:51
Všem:
Možná by to chtělo více tolerance k názorům ostatních. Holt to tak chodí, že někdo miluje Bédu a jiný se z něj opupínkuje. Umění je a vždy bude subjektivní. Je potřeba mít "hroší kůži" v tom smyslu, že by nás nemělo rozházet, když někomu absolutně nesedí ten, jehož díla my zbožňujeme.
Mne to zajímá z hudebního hlediska - roč se někomu líbí zrovna to a to, ale nenapadlo by mne si to brát osobně.

PaloM @ 13.12.2009 11:09:12
Filozof, máš úplnú pravdu. Sám mám s tým niekedy problémy a ani voči tebe som nebol vždy zhovievavý. Ospravedlňujem sa všetkým, niekedy si nedávam servítky pred ústa.

mikepis @ 13.12.2009 12:11:02
yngwie

neber to osobne. je to moj nazor, ale to hadam za kazdou vetou nemusim pisat. nemozem si pomoct, kupil som ako maly pubertak platnu Ochutnavka, ktora ako jediny reprezentant DP za socializmu vysla. Uz vtedy mi udrel do oci rozdiel v kvalite hudby v porovnani so Stormbringerom, nehovoriac o gillanovskom DP. Ked som si ju teraz ako styridsiatnik pustil, rozdiel sa mi zda este priepastnejsi.

martin69

ale zial je. absencia blackmora je tazky uder do soundu DP. Blackmore je jeden z mala gitaristov, ktoreho spoznas po 4-5 taktoch, napriek tomu, ze existuju podstatne lepsie technicky vybaveni gitaristi ako on.
Tommy Bolin bol technicky na vyske, no do DP nepriniesol nic. Rovnako mam problemy s hladanim vlastnej tvare Steva Morsa.

martin69 @ 13.12.2009 12:32:16
mikepis : tvůj názor samozřejmně respektuji ,ale neztotožnuji se s ním ,mám Deep Purple rád jako kapelu a s odchodem Blackmora kapela něco stratila a na druhou stranu něco získala ,ale jak píšu je to můj názor ,což myslím nemění nic na tom že Deep Purple jsou výborná kapela ,pro mne v každém období ,pro tebe v éře MK.II.

yngwie3 @ 13.12.2009 13:25:51
to mikepis: Ako gitarista, ktorý je doslova odkojený štýlom hry Ritchieho Blackmorea, na neho nedám dopustiť. Pre mňa to už navždy bude "Ten kto ma naučil hrať". Aj keď, samozrejme, nie za osobnej účasti :o). Dokonca hrám aj na gitare jeho obľúbenej značky a farby. Teda Fender Stratocaster, krémovo-bielej farby s matným hmatníkom a veľkou hlavou. A absolútne súhlasím s Tebou, že je okamžite čitateľný, a rozpoznateľný. A takýmto feelingom, sa skutočne na svete nemôže pochváliť veľa gitaristov. Napriek tomu, budem oponovať v tom, že jeho odchodom sa neznížila kvalita hudby DP, došlo len k zmene soundu. U Tommyho Bolina sa my páčia krásne, sýte a dlhé tóny, inej farby ako u Ritchieho. V tom je, podľa mňa, prínos Tommyho do DP. Steve Morse je skvelý hudobník, dokonale ovládajúci svoje remeslo, inak by si ho pravdepodobne ostatní členovia jednomyseľne nezobrali medzi seba. Možno je to len otázkou času, kedy mu prídeš na chuť. A predpokladám, že taký slušný a skromný človek, akým Steve je, si je vedomý, že veľkosť Ritchieho nikdy nedosiahne.

Redrocker @ 13.12.2009 15:03:08
Pánové, diskuse je to dlouhá, ale co dělat, když se točíte v kruhu. Osobně si myslím, že na každou nahrávku je nutné se dívat individuálně. Kdysi jsem takto odsoudil YES Talk (to už nejsou ti Yes atd.)a teprve nedávno jsem pochopil, jaký jsem byl vůl. Pro mne je například Who Do We Think We Are horší než cokoliv DP vydali do rozpadu. A to se jedná o desku, kterou natočila, pro někoho, nedotknutelná sestava.

Filozof @ 14.12.2009 10:07:38
Celá debata po jediném dotazu na autora recenze, který stejně nereagoval... :-((

moonySK @ 16.12.2009 14:11:16
reagujem. po príspevkoch čo som si prečítal usudzujem že moj názor nie je niektorým po chuti. ospravedlňujem sa ak som niekoho nahneval ale moj nazor je moj nazor. a k jednej otazke - pre mňa je tento album jedným z najlepších dokazov životaschopnosti Deep Purple od oslavovanej DP Mk II. ja ju mám opočúvanú a pre mňa tento disk s coverdaleovym a hughesovym podkladom znamena vela. nenahradili celkom gillana a glovera - ale toto sa mi na DP vobec páči. dokázali sa zaobísť aj po odchode iných - preto možno aj majú 10 zostáv. ďakujem za príspevky, ste moc fajn. Peťo z DCA. P.S: mám len 12 rokov.

PaloM @ 16.12.2009 16:45:02
moonySK: ak je to pravda, že máš len 12 rokov, tak iné nezostáva, len ti v dobrom závidieť a blahoželať. Ja som v mojich 12-tich rokoch (to bolo r.1969) ani netušil, že táto a mnoho iných skupín existuje. Takže, ber to ako otcovskú pochvalu a smelo píš a stoj si za svojim názorom. A pri tomto CD si to pekne napísal. Je to fakt pekná hudba. Po čase zistíš, že nie je až také dôležité, kto v Deep Purple hral. Je to vynikajúca skupina, ktorá mala len pár slabších chvíľok.
Aj ja patrím k tým, čo boli r.1974 trochu sklamaní zmenou zostavy a štýlom na Burn. Ale len krátko, potom sa mi platňa zapáčila. Nikdy ma nenapadlo triediť platne D.Purple podľa zostáv "MK". Vždy len podľa dojmu, aký ich hudba na mne zanechala. Tak sa drž a recenzuj veselo. Snaž sa ale, aby fakty, ktoré napíšeš, boli naozaj pravdivé.

Filozof @ 17.12.2009 12:08:39
moonySK
Hlavně si nenech do názoru mluvit. Myslím, že tady není nikomu proti chuti, že to slyšíš jinak. Na to má každý právo ať je Ti 12 nebo 80. Že je Tvůj názor menšinový neznamená, že je horší či nesprávný.
Jinak ti také mohu jen závidět. V mých dvanácti byli kolem mne Hanka Písnička, Vašík Neckář, Kája Gott a v lepším případě Abba...

martin69 @ 17.12.2009 12:45:27
Souhlasím ,pět hvězdiček je naprosto zasloužených .

palg @ 22.12.2009 21:04:03
to moonySK:
Sail Away je jednou z nejlepších pecek na albumě!!

Filozof @ 23.12.2009 07:59:25
Palg
Bác! Tak teď jsi mne dostal. Četl jsem tu leccos, ale "na albumě" ještě ne! :-)
Bylo mi mizerně, ale hned mám lepší náladu.

Libor @ 03.04.2010 22:07:04
Toto je vyjadrovanie a štylizácia dvanásťročného decka?
Čo nevidíte, že si z vás robí prdel?

moonySK @ 05.04.2010 12:29:06
to Libor: Ďakujem za urážku, posielam Ti odkaz na môj profil na facebooku >> odkaz . Tak a máš to mať.

P.S: hudbu počúvam už od 6 rokov, a počúvam také kapely ako Led Zep,z DP, Pink Floyd, The Who, Bob Dylan Band, the Beatles, Doors, Iron Maiden a Metallica. Ak nechceš, nemusím ťa presviedčať o pravde. Ale to je už tvôj rozum a tvoj názor.

Libor @ 05.04.2010 17:15:45
pre moonySK
Tak, a mám to. :-)))

"Ďakujem za urážku."
Nemáš za čo. :-)
Si vtipný, ale tvoja sofistikovaná kamufláž má zásadné trhliny, ktoré zrejme predhliadli aj tunajší diskutéri. Odvolávaš sa na "Tvoju" osobnú stránku. Tak som do nej, s Tvojim dovolením, nahliadol.
1. Tvoje vyjadrovanie, štylistika a gramatika na "Tvojej" stránke facebooku je v zásade rozdielna od toho, ako sa prezentuješ tu, napr: "Lordova syntenizátorova inštrumentálka pripomínajúca disco-funky-soulovú náladu s Paiceovým breakovým rytmusom na kotol a prechody s Blackmorovou gitarovou linkou a sólom. Záverečná, zatvárame....!"
Tu si akože nadpriemerne inteligentné dieťa, s pomerne slušnou štylistikou, pravopisom a gramatikou, ale na "Tvojej" facebookovej stránke sa bežne objavujú ťažké hrubice a iné prehrešky voči pravopisu, že som až oči otváral. :-) Tu, na Progboarde, zvládaš aj náročnejšie výrazy a záludnosti slovenčiny, ale na facebooku si, prepáč za výraz, úplne vymletý. Žeby ti tu pomáhal niekto starší? :-)

2. Sorry, "mládenec", ale posielať ´odkaz´ na "Tvoju" stránku na facebooku, to má byť dôkaz?
Teraz ja. Toto je "moja" stránka na facebooku:
>> odkaz
Som to zaručene ja. Tak, a máš to mať. :-)


Ahoj, a pozdrav všetkých naokolo. :-)

moonySK @ 06.04.2010 16:50:06
to Libor: Prosím ťa, ty mi neveríš...ale ja vážne mám 12!!! Kľudne ti napíšem aj s facebooku, a pridám si ťa medzi priateľov. Zato, že keď som mal 8 rokov, mal som IQ 143 a zmáknuté biografie a diskografie večšiny rockových kapiel, nemôžem. Prisahám.

PaloM @ 06.04.2010 17:18:37
Chlapci, choďte si fejsbúkovať kamsi do hája a prestaňte tu riešiť svoj vek. IQ nič nezaručuje, ba hej - nechem pokračovať, aby som neurazil :-)

Filozof @ 07.04.2010 07:33:57
:-))
No teda, že tu budete řešit svůj věk - jak mezi babama, ty by mne nenapadlo... :-)
IQ je u dětí posuzováno jinak, než u dospělých. Jedná se o poměr mezi biologickým a mentálním věkem jedince. Znamená to, že jedinec s IQ 143 je mentálně vyspělejší (starší), než jeho vrstevníci v průměru, a to 1,43x. To znamená, že pokud mu IQ vydrželo od osmi let stejné, má dnes mentální věk 17,16 a víc (podle toho, kolik měsíců je mu přes 12.

A mně osobně přijde úplně jedno, jestli je to zázračné pětileté mimčo, nebo stařec, kamuflující svůj biologický věk. Hlavní je, že poslouchá dobrou muziku. :-)

12.03.2009 palg | #

Krize zažehnána a dva noví členové kapely Deep Purple jsou na světě. David Coverdale a Glenn Hughes. Kuriozitou je, že Blackmore chtěl ještě před Coverdalem stááhnout Paula Rodgersa, jenže ten to odmítl, ale podle mě jenom dobře. Neznámý David spolu s Glennem vnesli do kapely nového ducha. Celé album jako celek je prostě jedno z nejlepších v historii kapely. Největšími hitmi bezesporu patří titulní "Burn", či "Mistreated", ale i ostatní hity jsou poctivou dávkou hard rocku sedmdesátých let. Pro mě album, které nesmí chybět v žádné sbírce.
reagovat

PaloM @ 12.03.2009 21:21:00
K faktom okolo osôb pri nahrávaní LP sa neviem vyjadriť, lebo ich nepoznám. Ako som uviedol pri predošlom albume, najskôr som mal zo zmien zmiešané pocity. Teraz mi Burn pripadá stále svieže dielo, ktoré radím určite vyššie ako "Who do we think...". Ja by som to hodnotil 4 hviezdami, lebo 5 patrí najlepším dielam, už vtedy nahratých pre mňa klasickou predošlou zostavou. Nesmie chýbať v mojej zbierke CD, ale až v 2. nákupnej vlne :-)

25.02.2009 hejkal | #

Zmena zostavy, ale základný kameň ostal. Nech si myslí, kto chce, čo chce, Ritchie Blackmore je pre mňa dušou skupiny a bez neho je to už iný príbeh, ktorý by sa aj inak mohol nazvať. Navyše, prišiel Glenn Hughes a to je típek, ktorý má správny hard rockový hlas a ako basák tiež nie je na zahodenie. Navyše, prišiel David Coverdale a to je... sakra, to je zle začatá veta. Ten chlapík mi k srdcu neprirástol. Keď som videl California jam, tak som zíral s otvorenou pusou. Ale nepredbiehajme. Po síce slušnom, ale trošku menej hitovom Who do we think we are sa s príchodom novej krvi skupina vypla k, pre mňa, poslednému veľkému výkonu.

Burn je tak nabúšená pecka, že pomaly niet čo dodať. Paice tam odohrá toľko vyhrávok, koľko na iných albumoch nezaznie dokopy. Už tu je badateľné, že samostatný spevák je tak trošku do počtu, keď je k dispozícii spievajúci basák. Might just take your life sa tvári tvrdo, Coverdale sa hrá na drsného hrdlo(reza...hm, to asi nie)trápiča a za seba konštatujem, že je to taká obyčajná vec. Plusom tejto zostavy je obohatenie dvomi hlasmi (nech si myslím o jednom z nich čokoľvek, táto dualita má aj pozitívne stránky, album je v tomto smere pestrejší ako predchodcovia, nie je to len, rif, rezba, jačák, sólo, jačák..., nič proti, iba tak kecám). Lepšie mi znie svižná hard rocková Lay down stay down a najmä Sail away, čo je vec, kde mi prvýkrát Coverdale sedí a ide o peknú posadenú vec so zastrenou atmosférou (t.j. žiadna veselica), čistá pocitovka, ktorú pociťujem. You fool no one má síce fajn rytmiku, ale ten spev podľa mňa nemá s Deep Purple nič spoločné. Lááááááááááááááááááá Húúúúúúúúúúúúúú Háááááááááááá ťaháme sa ako žuvačka sláááááááááááďúúúúúúúčkáááááááááá. Inak, bez spevu dávam palec hore. What’s goin’ on here zľahka pláva na vlnách pohodového rokecu, občas to zdôrazní aj klavír.

Osobitný odsek venujem skladbe Mistreated, ktorá, čuduj sa svete, má navzdory skvelej zostave, geniálnej skladateľskej práce atď., jedinú hviezdu menom David Coverdale. Sedí mu, je presvedčivý, nemá chybu. A skladba je to skvelá.

Na záver je tu taká experimentálna záležitosť „A“ 200, synťáky, repetícia bicích, je to trošku mimo mňa.

Album je vynikajúci a dávam štyri hviezdy, pretože je to klasika a celkový dojem mi zhadzuje akurát Coverdale, čo je ale môj súkromný problém, o ktorom vie len môj terapeut a ja... A to už vlastne nie je pravda.

reagovat

Voytus @ 25.02.2009 12:18:47
Mě třeba Coverdale nevadí, první desky Whitesnake považuji za hodně zdařilé, i když ne moc známé (možná naštěstí). Škoda, že poslední dobrou desku natočil začátkem 90. let (myslím tu s Jimmy Pagem). Jinak záznamy na youtube z posledního turné Whitesnake jsou - co se Coverdaleova zpěvu týče - docela otřesné. Snad je to jeho poslední turné, protože už prostě nemůže, víceméně zpěvy zachraňuje kapela a publikum.

Zdeněk @ 25.02.2009 14:18:00
No - při prvních posleších mi taky tohle album připadalo,jako že není od DP,avšak šlo jen o to vyrovnat se se změnou sestavy.Já naopak považuji
Coverdalea za svého času jednoho z nejlepších
frontmanů.A Mistreated to jen potvrzuje.Co se týká alba Page-Coverdale,zde Coverdale dokonale nahradil výrazem Planta.Viz nahrávky na youtube.

PaloM @ 25.02.2009 14:26:58
Mám CD Coverdale/Page (1993)radšej, ako čokoľvek Plant vydal sólovo. Na Amazone to fanúšik asi zo žartu nazval White-Zeppelin (zrejme z Whitesnake).
Burn som po Who do we think we are v pohode strávil.

hejkal @ 25.02.2009 14:32:49
Mne nie, na všetkých videách, kde som ho s DP videl, mi skôr vadil (California jam, nejaký japonský koncert už s Bolinom). Prvý Whitesnake som si nenechal. Ja sa s ním jednoducho neviem zžiť.
Coverdale a Page, to bola hitová záležitosť v čase môjho dospievania, ale okrem jednej skladby som na toto dielo bez problémov zabudol.

Brano @ 25.02.2009 15:48:07
Coverdale/Page(1993)ma tiež v tej dobe oslovilo.Výborná vec ,dodnes ju mám vo svojej zbierke a nedám na ňu dopustiť.Škoda,že nenahrali aj nejaké pokračovanie.David je podľa mňa pán spevák.Len keby bolo viac takých.

Borek @ 25.02.2009 17:50:11
Pro mě je duší Deep Purple bubeník Ian Paice. Mj. dodnes zachovává nezpochybnitelnou kontinuitu kapely, podpořenou v průběhu let řadou alb.
Naopak jiné příběhy zvykl psát Ritchie Blackmore. Z doby, kdy u Deep Purple nepůsobil Ian Gillan a v Rainbow R. J. Dio, zůstává právě 'Burn' jediným skutečným hardrockovým albem, na němž se tento vyhlášený tvrďák podílel.
Oproti tomu oba uvedení zpěváci ve svých dalších projektech potvrdili příslušnost k hardrockové extralize měrou vrchovatou.

Vorvaň @ 01.05.2009 06:53:32
Hejkal:
"Navyše, prišiel Glenn Hughes a to je típek, ktorý má správny hard rockový hlas a ako basák tiež nie je na zahodenie. Navyše, prišiel David Coverdale a to je... sakra, to je zle začatá veta. Ten chlapík mi k srdcu neprirástol. Keď som videl California jam, tak som zíral s otvorenou pusou."

- - -
Nuž milý Hejkal, práve na California Jam 1974 v skladbe Mistreated to Glenn Hughes posral na celej čiare. Od 7:44 min. tam jačí (občas aj falošne) ako na škripci a s hardrockovým hlasom to má pramálo spoločné. Naopak, Coverdale je tam božský.

Vorvaň @ 01.05.2009 06:57:00
Aby nedošlo k nedorozumeniu, pripájam aj link:

>> odkaz

hejkal @ 01.05.2009 11:32:21
Pre mňa je Claifornia Jam des a hrôza ako celok, Hughesa som v tomto kontexte nijako nevyzdvihoval.

Vorvaň @ 06.05.2009 09:06:38
To Hejkal 01.05.2009

Ak nejde z Tvojej strany len o výhovorku, tak sorry, ale z myšlienkovej postupnosti viet to logicky vyplývalo. Písal si o Hughesovi (..."típek, ktorý má správny hard rockový hlas"...), v zápätí o Coverdalovi ( "Ten chlapík mi k srdcu neprirástol." mmch,v ďalšom odstavci píšeš: "Už tu je badateľné, že samostatný spevák je tak trošku do počtu, keď je k dispozícii spievajúci basák.") A hneď k tomu je prilepená veta :"Keď som videl California jam, tak som zíral s otvorenou pusou."

Z pohľadu štylistickej súvislostí a nádväzností myšlienok , to v kontexte - bolo. Mohol si tam dať aspoň odstavec, aby bolo jasné, že tá poznámka o California Jam nesúvisí s predchádzajúcimi hodnoteniami spevákov. :-)

hejkal @ 06.05.2009 10:03:58
Veru, štylistika mi ešte stále robí problémy. Však sa nič nedeje. Otázka do pléna - Je tu niekto, kto má California Jam rád?

vmagistr @ 06.05.2009 10:39:08
Tak pro mě například je California Jam (a vystoupení Deep Purple na něm) záležitostí, ke které se vracím poměrně rád. Celá kapela na mě působí perfektně sehraným dojmem a hraní je očividně opravdu baví. Navíc Glen Hughes naživo je vždycky zážitek a ve dvojci s Coverdalem se poslouchá velice dobře. Samozřejmě má tohle vystoupení i své zápory (ten konec už Blackmore docela přešvihl), ale celkově je pro mě California Jam jedním z těch lepších živáků od Deep Purple.

12.03.2008 DeaconJohn | #

All I heaaar...is BUUUURN....!

Obsazení III mělo ve své době hodně těžkou pozici. Přece jen zastoupit tak charismatického zpěváka jako Gillana není nic jednoduchého, nicméně z mého pohledu Iana Coverdale a Hughes ještě překonali a nejen tím, že byli 2! I samotná muzika doznala jistých změn a ty byly jen k lepšímu a zvuk dnesky i dnes "nakopává" a "má koule".
Titulní song je prostě fantastický, pro mě osobně dokonalý song. Můžu jej slyšet stokrát za sebou, ale pořád mě mrazí v zádech. Lay Down, Stay Down je další odvaz a funky prvky tu nejsou vůbec na škodu. Šlapavá Sail Away patří také k mým oblíbeným, je v ní to nejlepší z Covedalea, škoda že se nehrála i živě. Následující kvapík You Fool No One ukáže hlavně mistrovství Iana Paice a Blackmistera...lahůdka! Velkolepá deska si zaslouží také velkolepé finále, za něž považuji bluesovou Mistreated - opět nemám co bych dodal...

reagovat

31.08.2007 zdenek3 | #

K tomuto CD mám nějak rozporuplný vztah.Track Burn jsem musel hrát s kapelou a je mi rytmicky nepadnoucí.Vůbec první tři skladby jsou takové uhoněné,jakoby rychle,ať to máme za sebou.Ovšem Sail Away ,to je jiné kafe.Houpavý,pohodový šlapavý rytmus,Coverdale zpívá lehce,nenásilně.Sqělé.You Fool No One není opět mým šálkem,opět takové honem pryč.What's Goin' On Here je zase z hrníčku jako Sail Away,,výborné.
No co k Mistreated,hlasově výtečné,napětí,ale trochu dlouhé.
Závěrečná "A" 200 se mi líbí,ale nemohu se zbavit dojmu sounáležitosti s vynikající April.
takže zde ***
reagovat

Pepa @ 07.03.2009 10:30:50
Uhoněné... ??? S tím si měl hoňky asi jenom ty, chlapče.
Psát o Deep Purple, že něco udělali jen tak, aby to už měli zasebou, může udělat jen hlupák (a to jsem použil mírnej výraz)
Deep Purple můžeš mít buď rád , nebo ne. Ale psát o nich takový bludy... chlapče, chlapče???

Mirek Kostlivý @ 07.03.2009 16:38:09
Ale autor nepsal žádný bludy, jenom svůj názor!
Rockeři snad nejsou inkvizice, nebo snad jó :-)?

merhaut @ 07.03.2009 19:37:51
To se jen nějakej Pepík prohnal kolem...