Deep Purple / Burn (1974)

Album Burn- další to plnohodnotný společník na pravidelných rodinných dovolenkových cestách. Deska která mne nikdy nezklamala a společně s několika Gillanovskými alby ji řadím na absolutní vrchol tohoto souboru.
S jejím poslechem mi vždy vytane na mysl názor v recenzi P. Gratiase, že pěvecké duo C. / H. zde nahrazuje jednoho předešlého vokalistu, který přeci vše vyzpíval sám. S tímto postojem nemohu v žádném případě souhlasit, zde přece vůbec nešlo o to, že by mistr Coverdale nepodal přesvědčivě všechny sepsané vokální party, ale nevyužít takového potenciálu v podobě dvou vysoce kvalitních vokalistů, navíc krásně barevně odstíněných a technicky velice zdatných, by byl vskutku promarněný krok. Proto díky vám pánové za váš vklad.

Nesmrtelná a nanejvýš extatická jízda Burn- s pekelnými attacky Iana Paice, famózně energickým Coverdalem a kytarovou excelentní parádou ozdobenou řvoucím Buuuuurn, přechází do velice oblíbené hypnotické pasáže s pějícím Glennem, prostě skvostné!!
Might Just Take Your Life- oplývá sebejistným bluesovým darem a cítěním příznačným pro první etapu bílého hada, náležitě se zde zpomalí a posluchač má více času si vychutnávat malebná zákoutí této písně.
Lay Down, Stay Down- cítím jako propojení starších D. P. s novým (funkovějším) směřováním souboru, členitá a tempově neurvalá stálice, v které se pánové zpěváci blízknou opravdu povedenými party.
Sail Away- patří mezi mé nej oblíbence na albu, Blackmore si staví pomník nesmrtelnosti svými riffy a melodiemi, vokální nástin obou pěvců je velice svérázný a inspirativní, postupná obměna skladby vyznívá progresivně a hodně novátorsky s neoddiskutovatelným podílem technicky zdatné rytmické sekce.
Jamovací charakter písně You Fool No One- vyvěrá ze samé podstaty rockových tradic a svým zápalem tak pevně dokladuje, jak kreativní atmosféra musela ve studiu mezi muzikanty panovat.
What's Going On Here- Lord svým pianem a Ritchieho sóla určují charakter této velice příjemné až beststarostně znějící písně v silně pohodovém oparu.
Mistreated- jsem kdysi objevil na Malmsteenově albu Inspiration, už tehdy mne pevně zaujala, originál je ovšem v tomto případě jedinečný, pomalé, zatěžkané tempo a velice naléhavý Davidův bluesový projev dokáží pevně ovlivňovat vaši mysl a kormidlovat píseň s pomocí bytelně vystavěné basové figury a četnosti kytarových sól do svého finále.
Závěr obstarává futuristická instrumentálka "A" 200.

Obrovská variabilita a barevnost tohoto materiálu jasně deklamuje nesporné kvality, kreativní posun a umělecké ambice těchto muzikantů.
A Paice zde stejně hraje jako bůh :-)

» ostatní recenze alba Deep Purple - Burn
» popis a diskografie skupiny Deep Purple