Deep Purple / Burn (1974)

Nikdy jsem se netajil tím, že se mi třetí éra Deep Purple s Davidem Coverdalem a Glennem Hughesem za mikrofonem líbí vůbec nejvíce z jistě legendární vrcholové éry této kapely. Sice jsem vždycky více než klávesový rock vyhledával psychedelický, klidně řekněme americký rock, ale éra, odstartovaná v DP v r. 74, mě zasáhla střelou Amorovou naplno už u prvního opusu.

Úvodní a titulní historický atletický náklep, tažený nekompromisním Ritchieho riffem a Paiceovou nekompromisní střelbou, asi netřeba představovat. Drtící sóla, kytarově klasicistní detailně zpracované vyhrávky a konečně i prostor pro stejně naladěná sólíčka mr. Lorda, to si nechám líbit, z toho čerpaly miliony true metalistů už za dekádu... Ale nejvíc se mi líbí nová svěžest z dvojice vokálů, z nichž oba charismatem a šťávou doslova sálají. Might Just Také Your Life - to je věc, která mě rozhoupala středním tempem už tehdy kdysi poprvé, ten riff se mr. Blackmoreovi prostě povedl a svůdný rock nejlepší kvality se ihned rozlévá všude okolo, Hughes je tu famózní, stejně jako rozpoutaná kytarová i hammondová sóla. Lay Down, Stay Down je především přehlídkou rychloprstých kytarových riffů strunného principála a oba vokalisté tu dostávající znovu šanci rozpoutat svá skvělá hrdla v plné palbě. Tempem a nasazením se nešetří, Paice s Lordem to za svými nástroji rozjedou a pot stříká všude kolem. Sail Away, to je další skladba nové svěží purpleovské éry, krásný až funkem načichlý rytmus a výrazně tažný Ritchieho riff propojený s klouzající Hughesovou basou a poslechněte si ty plnokrevné hlasy, které činí z jinak solidní skladby božskou záležitost. Tahle poloha seděla Davidovi skvěle celou kariéru, což jsme pak mohli sledovat po léta i ve Whitesnake. Pan Lord si tu zařádil s varhanními synťáky a pazvuky. You Fool No One rozpoutá až rock´n´rollové orgie, kytara, ale hlavně pěkně propojené hlasy přinášejí svěží rockovou melodii, opět, poctivý rockový klepec s "neodbytným" kytarovým motivem a nekompromisně odpálenými refrény. What´s Goin´ on Here přinese rockové střední tempo, krásné klavírní úhozy Jona Lorda a opět oba mikrofonoví čarostřelci se vždy postarají o to, že i těchto pět minut se vždy dobře bavím. Ritchieho riff je slyšet, ale jinak se tady drží celkem zpátky. To se určitě nedá říci o historicky spalující baladě Mistreated, kde jeho žhavě spalující kytara na více než sedmiminutové ploše ukázala vynikající emocionální cítění a gradaci. Osudově tažené struny jsou jako odbíjející věčnost a připravují prostor pro další životní výkon, tentokrát Davida Coverdalea za mikrofonem, spolu s Hughesem vytvořili vrstvené dvojité hlasy v závěru. Mistrovský opus pomalu plyne do atmosférického středu, aby dozněl skutečně drtivým návratem úvodního riffu. "A" 200 je zajímavě dramaticky vystavěnou závěrečnou instrumentálkou, postavenou na umělých klávesových a kytarových názvucích. Překvapivý konec jako z temného soundtracku se spalujícím sólem na závěr.

Pro mě jako velkého milovníka obou zpěváků, kteří přivanuli omamný odér soulu, funku a skutečně živočišnou rockovost, prýštící z každé noty, je tohle album velkým zážitkem. Všichni tam vložili své osobnosti ve vrcholné formě. Původní verze, stejně jako následné dva albové záseky, ale snesli remaster více než zásadně.

» ostatní recenze alba Deep Purple - Burn
» popis a diskografie skupiny Deep Purple