Reakce na recenzi:

Martin H - @ 20.03.2020

Jako obdivovatel hlasu Iana Gillana jsem vnímal personální změnu, jež nastala v průběhu roku 1973, jako krok zpět a dlouho jsem odmítal desky s Davidem Coverdalem akceptovat. Svou roli v mé nepřízni hrál určitě i fakt, že se ke mně tyto nahrávky dostávaly v kopiích nevalné úrovně, na kazetách, z nichž se většinou linul zvuk kombinovaný se šumem a praskotem v poměru 1:1. Navíc jsem si říkal, že kdyby ta nová sestava k něčemu byla, tak by ji přece Ritchie Blackmore po pouhých dvou albech neopustil.

Ale jak se říká, odříkaného největší krajíc. Nakonec u mě zakotvil kotouček, na jehož obalu zářilo pět voskových hlaviček znázorňujících členy Deep Purple. Kromě Coverdalea jsem objevil pro mě do té doby poměrně neznámé jméno - Glenn Hughes. Dobře, hraje na basu, ale proč zpívá, to ten Coverdale nezvládne sám, udiveně jsem kroutil hlavou. Po pár posleších bylo vše jasné. Spojení dvou hlasů mým uším začalo lahodit a jenom jsem si říkal, proč já blbec jsem se této desce tak dlouho vyhýbal.

Úvodní vypalovačka Burn s výrazným riffem jako by dávala zpočátku zapomenout na veškeré pochyby. Sice se změnil frontman, ale ta energie v kapele zůstala. Ale jakmile se ozve ten druhý hlas, začínám si uvědomovat, že na desce se určitě nebude stavět jen na přímočarém hardrockovém hrnutí energie, ale že se bude inspiračně lovit i v jiných vodách.

Hned druhá píseň Might Just Take Your Life se jen tak lehce pohupuje ve středním tempu a jasně ukazuje, kde že je hlavní síla této sestavy. Kromě bezchybných instrumentálních výkonů i ve spojení a zároveň kontrastu obou hlasů.

Lay Down, Stay Down je špičkovou ukázkou vzájemného pěveckého dialogu dvou odlišných hlasů, lehce zastřeného Davidova a výše položeného Glennova. Tento pěvecký majstrštyk je opentlen výraznými riffy, které ženou tuto svižnou skladbu nekompromisně vpřed.

Následující Sail Away přivádí posluchače do nových vod. Lehký funky rytmus dodává této kráse do té doby u Deep Purple nevyužitý potenciál. Opět dokonalé souznění obou hlasů a nádherná, orientem zlehýnka šmrncnutá Ritchieho sóla.

U další skladby jsem měl dojem, že najednou poslouchám Santanu, ale to je jen počáteční okouzlení podobnými rytmy. Místy se jedná o pěkně divokou hardrockovou jízdu ozdobenou souzvukem obou hlasů a pořádně ostrou kytarovou exhibicí. Skladba You Fool No One je jednou z ozdob celé desky Burn.

A žene se dál. Přichází čas na píseň What's Going On Here. Mistři pěvci se opět překonávají, Ritchie vyšívá jednu vyhrávku za druhou a já se dobře bavím. Jakmile zazní Lordův klimpr, začnu si podupávat nohou do rytmu, a dokonce se mi chce tančit. To nejlepší má ale teprve přijít.

A tím je pomalé, zatěžkané blues Mistreated, jediná píseň, již zpívá pouze David Coverdale. Mám dojem, že celá tahle nádhera je jenom o jeho hlase a Blackmorově kytaře. Nádherný konec.

Konec? A tady je můj problém s touto deskou. Po takové parádě se mi tam prostě instrumentální skladba "A" 200 nějak nehodí. Není špatná, dokonce se mi moc líbí, ale v mých uších deska Burn končí skladbou Mistreated. Z toho důvodu ji lehce sundám z piedestalu geniality, což jejím kvalitám v žádném případě neublíží, a udělím 4,5 hvězdičky.