Martin H - @ 09.03.2017 | #

Návrat skupiny Deep Purple na hudební scénu v roce 1984 přinesl skvělé album Perfect Strangers, ale také otázky, zda na tento silný materiál dokáží hudebníci navázat a jak dlouho vedle sebe vydrží potížisté Gillan a Blackmore. Navíc hudební scéna se změnila a starým hardrockovým velikánům vyrostla zdatná konkurence v podobě mnoha metalových spolků na obou stranách Atlantiku. To vše se zákonitě muselo projevit na dalším albu, které pod názvem The House of Blue Light spatřilo světlo světa v roce 1987.

Výše zmíněné oázky se ukázaly jako oprávněně - deska byla přijata se značnými rozpaky. Osobně si myslím, že problém vznikl ve snaze kapely být příliš současná a metalová. Jenomže nevznikla ani metalová, ani tradiční hardrocková nahrávka - výsledkem byl jakýsi kočkopes, který není tím známým párplovským hard rockem a už vůbec ne heavy metalem. Dům modrého světla má sice krásný název a myslím, že i obal se povedl, ale obsahově to není až tak úplně ono.

Největší problém vidím u kytaristy Ritchieho Blackmorea, jehož kytara zde není v mých uších tím kouzelným nástrojem, na jaký jsem zvyklý z předchozích nahrávek Deep Purple a Rainbow. Vadí mi především v některých skladbách značná absence typických Ritchieho vyhrávek a sólíček plných bublavých zvuků, na něž jsem si v jeho podání zvykl. Druhým (a obecnějším) problémem je to, že se zde nepodařilo kapele napsat tak silný materiál, jako na předchozí nahrávce.

První tři kousky kolem mě tak nějak prošumí, přičemž skladba Call of The Wild se mi vůbec nezamlouvá. Při jejím poslechu si říkám, že takhle se snad rádiovým stanicím Deep Purple podbízet nemuseli. Větší pozornost si získá až následující píseň Mad Dog, u níž mám v refrénu dojem, že se skupina trošku přibližuje k dřívější tvorbě. U páté písně Black And White dokonce vrním blahem poté, co v úvodu zazní konečně foukací harmonika. Bohužel hned Hard Lovin' Woman mé nadšení opět srazí, až si začínám říkat, zda má cenu poslouchat ještě dál - ale neodolám a dočkám se perly v podobě nádherné skladby The Spanish Archer. Zde se mi konečně dostává toho, co jsem zatím postrádal, a to jsou ony kytarové vyhrávky a skvostná sóla. Mám dojem, jakoby Ritchieho kytara byla všude. Když se k tomu přidá skvělý Gillanův zpěv, tak se rázem ocitám v ráji. Stejný pocit u mě vydrží i u následující pecky Strangeways, předposlední rozverné Mitzi Dupree a závěrečné vypalovačky Dead Or Alive.

Vím, že vztahy v kapele byly napjaté a nakonec vyvrcholily již druhým Gillanovým odchodem ze skupiny. To ale neznamená, že bych měl být při hodnocení nějak mírný. I s přihlédnutím za obal uděluji 3,5*.

Voytus @ 10.03.2017 11:03:58 | #
Album jsem slyšel jako druhé od DP, když mi bylo cca 12-13 let (první byl In Rock o pár let dřív). Trochu mi tu chyběly delší sólové plochy a chvíli trvalo, než jsem si zvyknul na některé zvuky synťáků. Ze sleevenotes jsem ale vyčetl, že skupina v mezičase prošla řadou změn, rozpadla se a zase se dala dohromady v nejslavnější sestavě, takže jsem ty změny tak nějak přijal. Vlastně jsem byl tenkrát rád za každé "nové" album, které jsem od párplů sehnal, takže ještě abych nadával.

Narozdíl od Martina H si ale myslím, že album začíná dostatečně silnou dvojicí, Call of the wild je opravdu poněkud vlezlá, ale pak už je to zase jen lepší. S tím Ritchiem souhlasím, jako by mu tady docházely nápady (nebo ho začal tenhle styl nudit - je to znát na dalších albech, už víceméně recykluje své dřívější postupy).

Napadá mě srovnání s jedním živákem z Francie z turné Perfect Strangers, na kterém není Gillan zrovna v kondici a Blackmore nezahraje jediné melodické sólo, jen nechává prsty zběsile běhat po hmatníku, bez jakéhokoli nápadu. Možná jen neměl inspiraci, ale říkám, nejspíš už v té době se mu rocková hudba začala zajídat.