kamila - @ 17.06.2017 | #

Dřív jsem tuhle desku moc často neposlouchala. Je sice mnohem drsnější než tři předchozí, které mám taky ráda, ale až časem se to nějak obrátilo a dnes je pro mě Battle Rages On reprezentativní kus Gillanovy party. Vynechám pozadí nahrávky, které je známé a podle mě se na ní stejně nepodepsalo, a jdu rovnou na poslech.

The Battle Rages On je perfektní start, tahle pětka do nás pumpuje energii, Ritchie válí jeho obvyklým způsobem, vyšívá i krátkou orientální melodii a Gillan hučí jako střapatý bůžek. Lick It Up naopak stojí za prd, tuctová, prázdná melodie, která nemá šťávu, ani sílu a přeju si aby co nejrychleji skončila. To Anya už je moc pěkná a může se v klidu popasovat s o 20 let staršími mega skladbami D. P. Talk About Love si přinese pěkně nabroušené riffy. Uvolněnou atmosféru v Time To Kill mám společně s geniální Ramshackle Man a metalovou A Twist In The Tale nejraděj. Famózní je ještě dupárna Solitaire.

Pět dát nemůžu, ani se to nehodí, protože Purpendicular by musel dostat aspoň sedm, ale dát méně jako 3,5* může jen neznaboh nebo nepřítel státu D. P.

Balů @ 17.06.2017 21:34:54 | #
Pamatuji si, že při rozjezdu písně Highway star se k Lordovým hammondům nechtěl s kytarou připojit, takže Lord tu předehru natahoval asi na trojnásobnou dobu než Ritchie konečně začal hrát ten riff.
Ritchie hlavně kazil ty nejznámější hity.
Ve skladbě Lazy je dlouhé harmonikové sólo a také varhanní. Ritchie odešel v půlce sklady za jeviště a nenastoupil s kytarou do finále skladby.
Pak při další skladbě ( název už nevím) se objevil až v závěru skladby takže hráli bez kytary. Při Smoke on The water také některá sóla vypoustěl.
Sklady z desky The battle... vyzněly dobře hlavně titulka a Anya.
Ale známe věci kazil a Gillan ztrácel soustředění. Takže koncert ztratil gradaci.