Deep Purple - The Battle Rages On... (1993)

Je na čase abych zakončil svůj recenzentsko-průzkumný minimaraton kambekových alb Deep Purple. Poslední nahrávkou která mě schází je deska z třiadevadesátého, na které slyšíme opět navrátivšího se Iana Gillana. Hned z kraje se pochlubím pro mě samotného zajímavým zjištěním, že mě tahle výbušná poslední Blackmoreovská jízda udělala pěkný šrám mezi lopatky.

V minulosti jsem se o ní nevyjadřoval zvlášť pochvalně a snad právě proto to bude dnes naopak. Na muzice je krom jiného krásné také to, že se vám časem pohled na některé desky úplně přetočí. Podstatný vliv na celkový příjem má nálada posluchače a vytvořená okolní sugesce. Buďto jsem měl tyhle činitele nastavené jinak než běžně, ale z posledních Ritchieho desek je jasným vítězem těchto dnů právě The Battle Rages On.

Celkem často se setkávám s nahrávkami které vznikaly pod tlakem (myslím tím tlak uvnitř kapely, ne tlak okolí, firmy atd) a jeji vnitřní pnutí nemá problém je pozvednout k naprosté dokonalosti. Také na The Battle Rages On si každý hraje na svém pískovišti, komunikace vázne a z poslechu mám jistý pocit, že každý chce trumfnout toho druhého. Každý chce být nejdokonalejší a dokáže se vybičovat k ohromujícímu výkonu.

Volba producenta Thoma Panuzio a nastavení„nového“ zvuku DP vstříc devadesátým rokům nemohlo dopadnout ve větší shodě s okolní hudební scénou, ale neopomnělo zachovat výrazné atributy patřící k této kapele. Tady třikrát ano.

A muzika?
Celé dílo je komplexním mixem všech nejsilnějších předností, kterými kapela dokáže dodnes disponovat.
Jestliže jsem v případě Perfect, House i Slaves žehral nad špatně zvoleným úvodem, tentokrát všechna čest. Titulní skladba je těžkotonážní ultimátní nálož s vidinou předlohy v zaprášených albech párplů In Rock, nebo Fireball.

Z A strany jsou první, třetí a pátá skladba naprosto famózní. Třeba pulzující Anya s vroucnou emocionální naléhavostí, hypnotickou rytmikou a pestrým vrstvením vokálních linek u mě vedla vždycky. Ale to nejlepší si páni hudebníci nechali na Béčko Battle. Komplexní a dokonale organicky fungující Ramshackle Man, nádherně odstínovaná A Twist In The Tale, dále Nasty Piece Of Work a především úchvatná Solitaire, kde to buble a vaří vzpupnou zářící melodikou.


Dávno víme že konflikty mezi Ritchim a Ianem už nešlo dál přehlížet a konečné řešení bylo fatalizující. Žádný návrat Blackmora do DP se nikdy neuskuteční, to je jasné jako rotující slunce na obloze. Ale zkuste si to jenom náznakem představit, deska a poté rychlostí blesku vyprodané dědouškovské turné. Nebo raděj ne, vždyť ti dva by se pobyli i na invalidních vozících.
reagovat

Martin H @ 23.12.2017 14:56:18
Pod poslední odstavec se, johne, rád podepíšu. Kdyby se uskutečnil reunion sestavy MkII, chtěl bych u toho být, i kdybych měl jenom vidět rvačku dvou znepřátelených eg. Ale to se naneštěstí nestane a je to tak dobře. Jinak u mě je tato deska lehce nad průměrem.

dan @ 23.12.2017 15:02:17
Můžete mě někdo vysvětlit proč se u růných sestav DP používá termínu MK?
Podle wikipedie spadá ta deska do mk II což je logické, co znamená zkratka mk?

john l @ 23.12.2017 15:10:47
Martine co se týče tvého zhodnocení. Znám ho, bedlivě jsem pročetl všechny recenze. Deska tu veskrz propadla, tak to budu za nepřítele státu Progboard a vlezdoprdelku párplům. Pro někoho čajík, pro jiného nářezovka. A dokonce jsem si u nich s chutí zatrsal.

Pegas @ 23.12.2017 15:21:13
dan: Když o tom tak přemýšlím, tak je fakt, že s označením MK jsem se setkal hlavně u Deep Purple a u jiných kapel snad ani moc ne... Předpokládám, že MK je zkratka "mark", tedy něco jako verze nebo typ. Myslím, že se to používá v technice, já si to vybavuji hlavně z doby, kdy jsem v dětství lepil plastové modely letadel, tam to bylo celkem běžné.

dan @ 23.12.2017 15:26:00
Pegas: přesně tak, mk(mark)se váže vždy jenom k DP. Taky jsem v dětství kutil plastová letadýlka a matně jsi mi něco připomenul. Tak d. za vysvětlenou.

Martin H @ 23.12.2017 15:50:52
Johne, jsem posledním, kdo by tě označoval za nepřítele Progboardu. Odlišné názory vítám a bez nich by to tady bylo nudnė a fádní. Já ti určitě psí hlavu nasazovat nebudu. A neberme tu naši hudební zálibu až tak vážně.

stargazer @ 22.09.2022 19:20:56
Mám rád DP v sestavě Mark II. Mám rád Gillanův zpěv a k tomu Blackmorovu kytaru. Na téhle desce je víc toho lepšího, než horšího. Ten zatracovaný song Lick It Up má klasický párplovský rukopis, ale refrén se moc nepovedl, s tím musim tak nějak souhlasit.
Za mě výborná deska.

V létě roku 1993 se ke mně donesla informace, že pánové Blackmore a Gillan opět zakopali válečné sekery, společně vykouřili dýmku míru a pod hlavičkou Deep Purple vypustili do světa další, již čtrnácté album této hardrockové legendy. A když se k tomu přidala zpráva o následném turné, jehož zastávkou bude i Praha, rázem jsem se cítil jako v sedmém nebi.

Pravda, zpočátku jsem k nahrávce přistupoval ostražitě, stín Slaves & Masters byl přece jenom ještě blízko. Dokáží ti dva věčně rozhádaní kohouti vyprodukovat smysluplný materiál hodný nést jméno Deep Purple? Začíná nová zářivá etapa, která ukáže všem pochybovačům, že tvůrčí duch slavné sestavy Mark II stále dokáže překvapovat nadprůměrnou hudbou? Je snad drak vyobrazený na obálce desky příslibem svěžích hudebních zážitků? Na první otázku lze odpovědět kladně, u té prostřední, nejzásadnější, ovšem očekávání zůstala nenaplněna. A ty svěží hudební zážitky zůstaly v půli cesty.

Na albu The Battle Rages on... se nachází deset skladeb, jejichž úroveň je značně kolísavá. Po úvodním stejnojmenném otvíráku si ještě říkám, že je to opravdu dobré, že nás čeká další Perfect Strangers, jenže následující Lick It Up mé nadšení mírně srazí. Tuctová skladba. Naštěstí mi náladu pozvedne nejdelší skladba na albu, nádherná Anya, která se sice snaží vyvolávat ducha nesmrtelného opusu Child in Time, ale nekopíruje a chce být především svébytným originálem. Z dalších kousků na desce bych ještě vyzdvihnul trojici Time To Kill, vynikající Ramshackle Man a A Twist In The Tale, v níž si pánové hrají trošku na metal. Závěr alba je nevýrazný až na předposlední kousek Solitaire.

Velká očekávání z návratu slavné sestavy brzy pominula, kohouti se opět pohádali, načež Ritchie Blackmore roztrhal japonské vízum a na konci evropské části turné k této desce skupinu definitivně opustil. Na krátkou dobu ho nahradil Joe Satriani, aby se objevil nový výrazný člen – Steve Morse. Ale to už je jiná kapitola.

reagovat

Petr87 @ 30.06.2017 09:25:12
Já nevím, jediné skladby, které podle mě za něco stojí, tak jsou titulní "The Battle..." a "Anya", jinak víceméně průměr.
Škoda, potenciál tam byl...

PaloM @ 30.06.2017 19:40:59
Do kompletu zbierky štúdioviek DP mi chýbajú iba Bananas, lebo nie sú teraz v ponukách e-shopov.
Takže som vzal na milosť aj tzv "prepadáky".

Hanry @ 30.06.2017 23:44:26
Všiml si někdo, jak se Anya podobá Ariel/Black masquerade (z alba Rainbow z 1995) ?

Dřív jsem tuhle desku moc často neposlouchala. Je sice mnohem drsnější než tři předchozí, které mám taky ráda, ale až časem se to nějak obrátilo a dnes je pro mě Battle Rages On reprezentativní kus Gillanovy party. Vynechám pozadí nahrávky, které je známé a podle mě se na ní stejně nepodepsalo, a jdu rovnou na poslech.

The Battle Rages On je perfektní start, tahle pětka do nás pumpuje energii, Ritchie válí jeho obvyklým způsobem, vyšívá i krátkou orientální melodii a Gillan hučí jako střapatý bůžek. Lick It Up naopak stojí za prd, tuctová, prázdná melodie, která nemá šťávu, ani sílu a přeju si aby co nejrychleji skončila. To Anya už je moc pěkná a může se v klidu popasovat s o 20 let staršími mega skladbami D. P. Talk About Love si přinese pěkně nabroušené riffy. Uvolněnou atmosféru v Time To Kill mám společně s geniální Ramshackle Man a metalovou A Twist In The Tale nejraděj. Famózní je ještě dupárna Solitaire.

Pět dát nemůžu, ani se to nehodí, protože Purpendicular by musel dostat aspoň sedm, ale dát méně jako 3,5* může jen neznaboh nebo nepřítel státu D. P.
reagovat

Balů @ 17.06.2017 10:13:08
Ano vrátil se Gillan a Bitva zuří dál.
Desku mám rád na rozdíl od předchozí.
No a pak šel z kola ven Ritchie.
Je pravda, že po tom co Ritchie předváděl na pražském koncertě DP jsem jeho odchod bral jako úlevu.

Martin H @ 17.06.2017 15:26:28
Na pražský koncert turné k desce The Battle Rages on... jsem se strašně těšil, měl to být splněný sen. Avšak výsledný dojem pokazil právě egocentrický Blackmore, jehož chování dávalo tušit, že se brzy něco v kapele stane. Dnes považuji tento koncert za jeden z mála špatných hudebních zážitků. Kamilo, dík za připomenutí alba, které na kratičkou dobu vzkřísilo naděje, že by Ian a Ritchie mohli vedle sebe opět nějaký čas vydržet.

Hanry @ 17.06.2017 20:57:50
Můžete to nějak blíže specifikovat, co tam za naschvály předváděl Ritchie?

Petr87 @ 17.06.2017 21:07:09
Nejsem pamětník, na koncertě jsem nebyl, ale co jsem slyšel a četl a dokazují to i některá amatérská videa na YouTube, tak Blackmore vypouštěl někdy až celé pasáže a Gillana nechával na holičkách co to jen šlo, a nejen v Praze, samozřejmě...
Ta atmosféra musela být mezi nimi tehdy vážně neskutečně hustá.

Balů @ 17.06.2017 21:34:54
Pamatuji si, že při rozjezdu písně Highway star se k Lordovým hammondům nechtěl s kytarou připojit, takže Lord tu předehru natahoval asi na trojnásobnou dobu než Ritchie konečně začal hrát ten riff.
Ritchie hlavně kazil ty nejznámější hity.
Ve skladbě Lazy je dlouhé harmonikové sólo a také varhanní. Ritchie odešel v půlce sklady za jeviště a nenastoupil s kytarou do finále skladby.
Pak při další skladbě ( název už nevím) se objevil až v závěru skladby takže hráli bez kytary. Při Smoke on The water také některá sóla vypoustěl.
Sklady z desky The battle... vyzněly dobře hlavně titulka a Anya.
Ale známe věci kazil a Gillan ztrácel soustředění. Takže koncert ztratil gradaci.

Martin H @ 18.06.2017 06:27:59
A když měli zahrát přídavek a všichni jsme se těšili na Smoke, tak se čekalo víc jak pět minut, než se pan Blackmore uráčil znovu vrátit na pódium.

Hanry @ 18.06.2017 07:30:32
Tak díky za osvětleni situace, to by mě zajímalo, co se dělo v šatně mezi koncem a tím přídavkem, basák držel Blackmorea, bubeník Gillana, aby se nepustili do sebe,ne ? :D ..a Jon Lord ke všem promlouval.

horyna @ 19.06.2017 06:18:37
Mám rád nabroušenější zvuk Battle. Občas se tu vyskytne poslabší kompozice, ale poslední Blackmore hraje opět skvěle.

no u mňa je zvykom že najprv opíšem aký mam ku platni vzťah...hovorím ku PLATNI, pretože som ju prvý krát počul práve na tomto nosiči u kamoša "rockera"...kúpil si ju vtedy v takom MusicShope z TN a tam boli už aj CD, lenže LP podľa neho znia lepšie a mal pravdu. Nepovedal by som že je to ich najhorší album, veľmi dobrý dokaz Deep Purple aj cez rozhnevané vzťahy Blackmora a Gillana. Paice Lord a Glover si však patrične plnia svojú úlohu. Je to prvé CD ktoré som od DP počul a dokonca aj Come Hell Or High Water DVD je prvý koncert od nich čo som videl a aj preto ma týmto albumom chytili...Bohužiaľ však tento album nemožem porovnávať ani s odstupom k Taste, ani Blue Light a dokonca ani Slaves and Masters. Pre mňa je tento album asi tak : Purples II. Ne-Purples II. mali sa viac posnažiť!!! Ale k trom piesňam z tohto albumu mám veľmi dobrý vzťah : Battle Rages On - úplne PRVÁ PIESEŇ ktorú som od DP počul nie je vobec zlá, priam super... Anya je predznakom Blackmores Night a dobrý odklon od DP, a A Twist In The Tale je tiež super. Dávam trojku.
reagovat

Po tretíkrát a asi už naposledy sa stretli Párpli v najklasickejšej zostave známej najmä zo začiatku sedemdesiatych rokov (Blackmoore, Gillan, Glover, Lord, Paice). Avšak hudba na tomto albume má skutočne veľmi ďaleko od atmosféry legendárnych albumov z rokov 1970 až 1973. Myslím, že to bolo asi tak, že si páni povedali niečo v tom zmysle, že teraz budeme hrať metal, poriadne pritvrdíme, veď my na to máme! Kalkul zvíťazil nad emóciami. A práve tie emócie a ešte kus srdca mi najviac chýbajú na tomto albume. Najpozitívnejšie hodnotím najdlhšiu skladbu Anya. Pieseň o boji za slobodu, ktorú stelesňuje mladé maďarské dievča. Malo to byť akési nadviazanie na tému z Child in time, možno akési pokračovanie tohto slávneho opusu. Zámer však celkom nevyšiel. Čo sa dá robiť, dvakrát sa do tej istej rieky asi vstúpiť skutočne nedá. A čo dodať na záver? The battle rages on je priemerné párplovské album, ktoré je dosť účelovo umelo natvrdené, na ktorom je za hrsť dobrých nápadov, ale aj veľa vaty a hard/metalového klišé.
reagovat

martin @ 06.05.2009 06:30:06
Hrát v roce 1993 heavy metal ,to by byla sebevražda !

Brano @ 06.05.2009 07:35:17
Martin:To s tou samovraždou,to som teda nepochopil!

martin @ 06.05.2009 11:14:08
Světu vládl grunge ,proč by tedy měli hrát heavy metal ?

Brano @ 06.05.2009 12:19:57
Martin,poznáš nejaký iný album od DP,ktorý by bol takto tvrdý ako The battle rages on...?Mne osobne tam tá prílišná tvrdosť nesedí.

martin @ 06.05.2009 12:29:59
Tvrdé je ,ale určitě né heavy metalové . Myslím že na ty problémi které v kapele byly je to dobrá deska ,a tvtrdost spíš vychází z těch vztahů které tam panovali ,ale určitě né ze snahy hrát heavy metal .

Apache @ 06.05.2009 13:04:25
Kdyby Deep Purple v roce 1993 nahráli grungeovou desku, to by teprve byla sebevražda! :-))) Já to zrovna poslouchám - moc to album neznám - ale v podstatě mi to připadá jako celkem klasičtí Párpli. A heavy metal? Nakonec, proč ne. I tak se tomu imho dá říkat. Jinak jestli mohu vyjádřit svůj názor jakožto "nepárplovce", tak vcelku fajn deska, která by mi jako kulisa někde v hospodě nebo na nějakém mejdanu asi šmakovala, ale že bych si to cíleně pouštěl doma, to zas ne. A přesně takhle to mám prakticky s každým jejich albem.

Apache @ 06.05.2009 15:18:31
...i když, na druhou stranu, nějaký hodně kvalitní výběr z jejich tvorby bych si občas doma pustil rád. :-)

Brano @ 06.05.2009 15:34:41
Apache: Ja nie som tiež nejaký ultraortodoxný párplovec že by som snáď počúval ich hudbu denne,ale za tie roky som pozorne sledoval každú ich novú platňu,doma mám všetky ich štúdiovky a tiež nejaké koncerty.Mám rád ich hudbu a niekedy ma dokáže dosť vybudiť a pozitívne naladiť.The battle rages on.. mám tak nejako súkromne zaškatulkovanú ako "metalovú" a ešte raz opakujem že na môj vkus je príliš tvrdá.

Brano @ 06.05.2009 15:38:13
Apache:Ak môžem poradiť tak celkom dobrý výber od DP je: 30 aniversary:the very best of (1998) 2CD

Apache @ 06.05.2009 17:00:54
Brano: Mě by se docela zamlouvala i tahle: >> odkaz

martin @ 06.05.2009 17:59:14
Apache : jestli do toho mohu mluvit ,tak ten výběr vybadá dobře a svůj účel rozhodně splní .

Maeror @ 14.02.2010 10:08:46
Brano: 1. Battles.. je rockové album
2. Metal není o tvrdosti hudby. Znám rockové skupiny, které hrají tvrdší muziku, než některé metalové kapely.

Album, který byl složen, napsán a zahrán pro Joe Lynna Turnera, avšak ten kvuli tlaku (hlavně Lorda a Paice) odešel. Mikrofonu se ujal opět Ian Gilla, avšak chybička se vloudila. Sice ho Blackmore žádal, aby skladby nechal tak, jak sou, aby je zaspíval dle textú Joe Lynna, Ian si je upravil po svém. A toho tu je výsledek. Nic není tak, jak má být. Pro mě nejslabší album Deep Purple vúbec. Jedinou výnimkou však muže být Solitaire, s vynikajícím Lordovým sólem, ale ten album nezachrání. Púvodní verze, kterou Joe Lynn Turner vydal na své sólovce "Second Hand Life" z roku 2007 je skladba "Stroke of Midnight" a je to vlastné totéž co "One Man's Meat". Ale Joe Lynnova verze mě vyzní o hodně lépe. Prostě se k tomuto stylu Gillan nehodí. Ještě bych vyvýšil sklabu Anya, ale nahrána naživo zní o hodně lépe než na studiovce. Tohle album vúbec nemělo vzniknout v takémto složení. A je to poslední album Deep Purple s Ritchiem Blackmorem, který dává tomuto albu také plus.
reagovat

palg @ 24.03.2009 23:16:16
a mimochodem, po odchodu Joe Lynna měl album nazpívat samotný Mike DiMeo (ex-Riot, ex-Masterplan). Demo verze skladeb se zachovali, avšak je má samotný Mike.

@ 24.03.2009 23:45:13
Když jsi tomuhle dal jednu hvězdičku, tak by mě zajímalo, kolik bys dal takové Snakes 'N' Ladders od Nazareth. :-)

Voytus @ 25.03.2009 09:29:56
No vidíš, a mě sem Gillan sedí, Battle je fakt nářez, možná za to může i dusná atmosféta ve studiu mezi Ritchiem a Ianem Gillanem. A jedinou vyjímkou je Twist in the tale, kde Blackmore recykluje Spotlight kid, Dead or alive a vůbec všechny speedovky, které kdy napsal. Nedivím se, že pak už natočil jen jednu rockovou desku a pak šel hrát po hradech.

martin @ 25.03.2009 09:39:24
je to dobrá deska ,s Gillanem jsou to Deep Purple ,s Turnerem a Blackmoorem to znělo jak Rainbow ,což mně neva ,ale pod hlavičkou Deep Purple ?

redrocker @ 25.03.2009 20:49:21
Second Hand Life je dobrá záležitost. Turner se mi hodně líbil v Mothers Army.

palg @ 22.12.2009 21:40:44
to apache:
neslyšel jsem to album, tak nemohu posoudit.

moonySK @ 23.12.2009 17:07:43
pane palgu...
je to na zaváhanie čo si mi napísal na moju recenziu SLAVES AND MASTERS...je to to isté a neodszudzuj ma podľa toho že sa mi nepáči. Ty sa na SLAVES AND MASTERS skoro roztápaš a všetkým nadávaš prečo ho nemajú radi a keď ho nemajú radi-prečo by sa nad sebou mali zamýšlať??? Si len obyčajný farizej ktorý odsudzuje a sám robí TO ISTÉ!!! Zato že je Joe Lynn Turner tvoj najoblúbenejší spevák a odsudzuješ ALBUM HNEĎ potom-asi nie si NORMÁLNY FANDA!!! Sorry ale po tomto článku som si uvedomil že si obyčajný farizej a že to čo sa skrýva pod hlavičkou SLAVES AND MASTERS je obyčajné hovno a nič a nič iné. A neboj sa- VYPOČUL SOM SI HO CELÉ!
Takže asi tak.
S láskou moonySK.

Po prvním poslechu téhle placky jsem měl pocit, že na mě vychrlil oheň drak z přebalu desky. Hned první písnička, hutný nářez The Battle Rages On mě totálně odrovnala a to jsem ještě netušil, co přijde potom. Další song, Lick It Up, jsem sice chtě nechtě v hlavě musel srovnávat se stejnojmenným hitem od KISS, což jinak kvalitní písničce v mých očích trošku uškodilo, chuť mi ale spravil song číslo tři - Anya. Paiceovy bicí v kombinaci s naprosto smrtící melodickou linkou tento song okamžitě v mém žebříčku katapultovaly mezi nejlepší díla těchhle britských rockových veteránů. Dalším vrcholem alba je pak pro mě píseň Time To Kill - tu jsem si pobrukoval ještě dva dny poté. Z dalších věcí na albu pak podle mě ještě za zmínku stojí song Solitaire, kde se na klávesách skvěle vyřádil John Lord.
Podle mě jsou The Battle Rages tím lepším, co Deep Purple v 90. letech zplodili a hlavně kytarista Richie Blackmore zde zaechal velmi sympatický dárek na rozloučenou.
reagovat

redrocker @ 16.03.2008 12:16:59
Na koncertním DVD COME HELL or HIGH WATER je také ANYA a živá verze je naprosto skvělá. Kdo je zvědavý na SMOKE pořád dokola ?

vmagistr @ 16.03.2008 12:34:31
Přesně tak, hodně lidí má Smoke on the Water zafixovaný jako hlavní párplovskou skladbu. Já ji mám sice taky rád, ale docela mě štve jak už je ten název zdiskreditovanej tím neustálým omíláním furt dokola. Přijde mi to podobný jako u We are the Champions - tuhle skladbu mi taky zprotivily různý coververze a fotbaloví hooligans.

Voytus @ 16.03.2008 14:01:23
Přesně! Když jsem před několika lety v rámci své vlastní purplemánie sháněl diskografii, tak mě tahle deska dost nadchla. A když jsem četl jak byly vztahy mezi Blackmorem a Gillanem napjaté, tak o to víc překvapilo, že dokázali v takové situaci vytvořit takhle silnou desku.
Pravda je, že já od nich můžu vlastně všechno, mají slabší alba (napadá mě Slaves and masters, jinak nic:-)), ale i na nich se dá leccos najít.
A Time to kill mám z této desky nejradši.