Reakce na recenzi:

john l - @ 23.12.2017

Je na čase abych zakončil svůj recenzentsko-průzkumný minimaraton kambekových alb Deep Purple. Poslední nahrávkou která mě schází je deska z třiadevadesátého, na které slyšíme opět navrátivšího se Iana Gillana. Hned z kraje se pochlubím pro mě samotného zajímavým zjištěním, že mě tahle výbušná poslední Blackmoreovská jízda udělala pěkný šrám mezi lopatky.

V minulosti jsem se o ní nevyjadřoval zvlášť pochvalně a snad právě proto to bude dnes naopak. Na muzice je krom jiného krásné také to, že se vám časem pohled na některé desky úplně přetočí. Podstatný vliv na celkový příjem má nálada posluchače a vytvořená okolní sugesce. Buďto jsem měl tyhle činitele nastavené jinak než běžně, ale z posledních Ritchieho desek je jasným vítězem těchto dnů právě The Battle Rages On.

Celkem často se setkávám s nahrávkami které vznikaly pod tlakem (myslím tím tlak uvnitř kapely, ne tlak okolí, firmy atd) a jeji vnitřní pnutí nemá problém je pozvednout k naprosté dokonalosti. Také na The Battle Rages On si každý hraje na svém pískovišti, komunikace vázne a z poslechu mám jistý pocit, že každý chce trumfnout toho druhého. Každý chce být nejdokonalejší a dokáže se vybičovat k ohromujícímu výkonu.

Volba producenta Thoma Panuzio a nastavení„nového“ zvuku DP vstříc devadesátým rokům nemohlo dopadnout ve větší shodě s okolní hudební scénou, ale neopomnělo zachovat výrazné atributy patřící k této kapele. Tady třikrát ano.

A muzika?
Celé dílo je komplexním mixem všech nejsilnějších předností, kterými kapela dokáže dodnes disponovat.
Jestliže jsem v případě Perfect, House i Slaves žehral nad špatně zvoleným úvodem, tentokrát všechna čest. Titulní skladba je těžkotonážní ultimátní nálož s vidinou předlohy v zaprášených albech párplů In Rock, nebo Fireball.

Z A strany jsou první, třetí a pátá skladba naprosto famózní. Třeba pulzující Anya s vroucnou emocionální naléhavostí, hypnotickou rytmikou a pestrým vrstvením vokálních linek u mě vedla vždycky. Ale to nejlepší si páni hudebníci nechali na Béčko Battle. Komplexní a dokonale organicky fungující Ramshackle Man, nádherně odstínovaná A Twist In The Tale, dále Nasty Piece Of Work a především úchvatná Solitaire, kde to buble a vaří vzpupnou zářící melodikou.


Dávno víme že konflikty mezi Ritchim a Ianem už nešlo dál přehlížet a konečné řešení bylo fatalizující. Žádný návrat Blackmora do DP se nikdy neuskuteční, to je jasné jako rotující slunce na obloze. Ale zkuste si to jenom náznakem představit, deska a poté rychlostí blesku vyprodané dědouškovské turné. Nebo raděj ne, vždyť ti dva by se pobyli i na invalidních vozících.