Reakce na recenzi:

terka - @ 23.06.2018

Lidé, kteří zažili Deep Purple ještě v éře s Ritchie Blackmorem, nedokážou uznat nebo možná dokonce vůbec pochopit, že na celičkém světě, neběhá pouze jeden jediný kytarista podobných schopností a kvalit. Se Stevem Morsem udělali Deep Purple stejné terno jako kdysi s Blackmorem. A určitě se k nim hodí víc než Ritchie - po lidské stránce rozhodně. Morse má jiný styl. Spoustě staromilců musí chybět Ritchieho melodické vyhrávky, tolik typické v původní tvorbě této kapely. Pokud to říkám dobře, působil Steve v jazz rockové kapele a podobné postupy dotáhnul i do DP. Jeho hra je drsnější, méně učesaná a má širší rozhled. Když vystřihne sólo, zní stejně působivě jako to od Ritchieho.

Nejlepší album Deep Purple s Morsem je podle mě hned to první. Na Purpendicular jsou zachyceni odrostlí kmeti, kteří k sobě konečně našli člověka, se kterým se nebudou jenom hádat, ale bude je bavit společné psaní nového materiálu, hrání a jamování. Urážlivého egoistu vystřídal milý sympaťák, který na kytaru hraje stejně uvolněně, jako by to byla ta nejjednoduší činnost na světě.

Podle dostupných informací byla deska napsaná společně a při její přípravě panovala rodinná atmosféra. S jejím poslechem získávám pocit, jako kdyby se pánové zbavili těžkých pout, která je držela přikované u stěny. Najednou se dokáží rozhlížet kolem sebe, už nejsou tak vážní, ani sebestřední jako v době, která jim otáčela nosánek nahoru (hlavně Ritchiemu). Pochopili svou situaci a divákovi ukázali, že jsou taky jen lidmi z masa a kostí.

Steve to rozpálí hned se začátkem Vavoom: Ted The Mechanic. Mě tahle skladba moc baví, ale dokážu pochopit, že původní melodika pověstná pro DP tady zkrátka chybí. Jenže přichází Loosen My Strings, naprostý klenot obrozených DP. Tuhle skladbu je potřeba zachytit v celé její kráse. S pěkným vybrnkáváním na kytaru a basu, ale hlavně její vnitřní stabilní fluidum. Z ještě jemnější příze je utkaná Sometimes I Feel Like Screaming. Gillan, pan zpěvák, Morse pan kytarista a zbytek kapely vystřihnou píseň, jejíž melodie má skutečnou sílu a srovnatelnou hodnotu s Child in Time. Folkový opar se vznáší nad The Aviator a A Touch Away. Pro DP jsou to dost netypické skladby, které by Blackmore na desku nikdy nepustil. Pořádné drsňárny odpichnuté rovnou od podlahy jsou Rosa's Cantina a Hey Cisco. Hlavně na nich jde poznat, jak svěží vítr do kapely Morse přinesl. A samozřejmě jak dobrý je to hráč.

Na poměry Deep Purple jde o avantgardní desku. Ta jako taková má u mě srovnatelnou hodnotu s kteroukoli jinou pionýrskou nahrávkou Gillana a spol.