Deep Purple - Purpendicular (1996)

Lidé, kteří zažili Deep Purple ještě v éře s Ritchie Blackmorem, nedokážou uznat nebo možná dokonce vůbec pochopit, že na celičkém světě, neběhá pouze jeden jediný kytarista podobných schopností a kvalit. Se Stevem Morsem udělali Deep Purple stejné terno jako kdysi s Blackmorem. A určitě se k nim hodí víc než Ritchie - po lidské stránce rozhodně. Morse má jiný styl. Spoustě staromilců musí chybět Ritchieho melodické vyhrávky, tolik typické v původní tvorbě této kapely. Pokud to říkám dobře, působil Steve v jazz rockové kapele a podobné postupy dotáhnul i do DP. Jeho hra je drsnější, méně učesaná a má širší rozhled. Když vystřihne sólo, zní stejně působivě jako to od Ritchieho.

Nejlepší album Deep Purple s Morsem je podle mě hned to první. Na Purpendicular jsou zachyceni odrostlí kmeti, kteří k sobě konečně našli člověka, se kterým se nebudou jenom hádat, ale bude je bavit společné psaní nového materiálu, hrání a jamování. Urážlivého egoistu vystřídal milý sympaťák, který na kytaru hraje stejně uvolněně, jako by to byla ta nejjednoduší činnost na světě.

Podle dostupných informací byla deska napsaná společně a při její přípravě panovala rodinná atmosféra. S jejím poslechem získávám pocit, jako kdyby se pánové zbavili těžkých pout, která je držela přikované u stěny. Najednou se dokáží rozhlížet kolem sebe, už nejsou tak vážní, ani sebestřední jako v době, která jim otáčela nosánek nahoru (hlavně Ritchiemu). Pochopili svou situaci a divákovi ukázali, že jsou taky jen lidmi z masa a kostí.

Steve to rozpálí hned se začátkem Vavoom: Ted The Mechanic. Mě tahle skladba moc baví, ale dokážu pochopit, že původní melodika pověstná pro DP tady zkrátka chybí. Jenže přichází Loosen My Strings, naprostý klenot obrozených DP. Tuhle skladbu je potřeba zachytit v celé její kráse. S pěkným vybrnkáváním na kytaru a basu, ale hlavně její vnitřní stabilní fluidum. Z ještě jemnější příze je utkaná Sometimes I Feel Like Screaming. Gillan, pan zpěvák, Morse pan kytarista a zbytek kapely vystřihnou píseň, jejíž melodie má skutečnou sílu a srovnatelnou hodnotu s Child in Time. Folkový opar se vznáší nad The Aviator a A Touch Away. Pro DP jsou to dost netypické skladby, které by Blackmore na desku nikdy nepustil. Pořádné drsňárny odpichnuté rovnou od podlahy jsou Rosa's Cantina a Hey Cisco. Hlavně na nich jde poznat, jak svěží vítr do kapely Morse přinesl. A samozřejmě jak dobrý je to hráč.

Na poměry Deep Purple jde o avantgardní desku. Ta jako taková má u mě srovnatelnou hodnotu s kteroukoli jinou pionýrskou nahrávkou Gillana a spol.
reagovat

Jarda P @ 23.06.2018 09:59:12
Pro mě nejlepší jejich deska s Morsem, který je skvělý kytarista, ale nesmí hrát Blackmorova sóla. To mi rve uši.

steve @ 23.06.2018 10:03:06
proč jsi nazvala desku avantgardní?

Martin H @ 23.06.2018 10:16:33
Když Ritchie opustil Deep Purple, tak jsem nevěřil, že najdou rovnocennou náhradu. Mýlil jsem se. Po příchodu Steveho Morse kapela šlape jak dobře promazaný stroj. A je to zásluha i tèto desky. Terko, dík za připomínku a pěkné čtení.

Pegas @ 23.06.2018 10:41:59
S Morsem jednoznačně nejlepší deska DP, ale dnes (vlastně už delší dobu) je to pro mě asi i nejoblíbenější od DP vůbec.

terka @ 23.06.2018 10:47:11
steve. Proč? Podle mě, se na ní DP pořádně hnuli dopředu. Hlavně zvukově. Je tady hodně nových znaků, kterými svou tvorbu obohatili. Gillan ve zpěvu spíš relaxuje, nikdo mu nestojí za zády a neřve, honem, rychle, já chci hrát svoje dlouhý sóla. Nemáš, nemáte ten pocit?

northman @ 23.06.2018 12:01:41
Deep Purple jsem poslouchal když mi bylo šestnáct, tehdy vydali desku Deep Purple In Rock a obdivoval jsem stejně jako všichni moji vrstevníci. Jejich hudba a hlavně jak byli na hlavách zabujelí, tehdy normalizátoři od nás požadovali sestřih na ježka. Po maturitě mě Deep Purple na rozdíl od Led Zeppelin přestali zajímat. Jejich reunion deskou Perfect Strangers mě nechal chladným, stejně jako další desky. Purpendicular každý chválí, možná si to poslechnu, jestli Steve Morse hraje jinak než Blackmore, tak by to mohlo být zajímavé. Díky za upozornění, které mě zaujalo.

yngwie3 @ 23.06.2018 12:39:24
Steve Morse je skvelý hudobník a hovorí sa, že je to aj veľmi príjemný, skromný a dobrý človek ... po odchode Veľkého Ritchieho, sa DP nemohlo stať nič lepšie ...
A Purpendicular je pecka ...

oř @ 23.06.2018 13:15:20
S dnes už předposlední recenzí na trio Beck Bogert Appice, jsi vystoupala hodně vysoko. To čtení se mě zamlouvalo. U Deep Purple pokračuješ v nastaveném kurzu poloprofesionální pisatelky. Bravo. Souhlasím s tebou i ostatními. Jedná se o mmimořádné dílo, které pomohlo Deep Purple překlenout novou dekádu.

PaloM @ 23.06.2018 14:25:30
Vyznanie je to pekné a to je fajn.
No hneď prvá veta je nešťastne formulovaná, je to príliš suverénne tvrdenie. Nezaslepení fanúšikovia, ktorým ide o kvalitu, samozrejme že dokážu uznať schopnosti a invenciu ako Blackmore, tak aj Morse. Uznávam, že keď v skupine vládne ľudské porozumenie, môže to prospieť hudbe. Ale vôbec to neplatí všeobecne. Avantgardu v hudbe vnímam inak, na Purpendicular avantgardu nepočujem. No samozrejme akceptujem aj iný názor.
Zhodneme sa, že Purpendicular je výborný album.
Ako priznáva Morse na dokumentárnom dvd k albumu Infinite, má vážne zdravotné problémy s rukou a to ho donútilo zmeniť prstovú techniku, aby sa šetril. Pevne dúfam, že ho to ako hráča nadobro nevyradí.

Dle mě prozatím nejlepší album se Stevem Morsem za kytarou. Svěží, pohodové. Nejlepšími songy bych vyvýšil Ted The Mechanic, Sometimes I feel Like Screaming, či Somebody stolen my guitar. Ostatní jsou taký pohodový pruměr.

Btw, Steve Morse sám prohlásil, že hrát Ritchieho kytarové party je sakra těžké...
reagovat

První deska po odchodu Blackmora ,kterého nahradil Steve Morse ,s jehož příchodem nastal v Deep Purple klid a pohoda ,která je s celého alba cítit . Příjemná deska do nepohody ,o jednotlivých písnich už bylo zmíněno v předchozích recenzích ,vypíchnul bych A Touch Away která se mi moc líbí ,jako ostatně celá deska .
reagovat

Počas turné k albumu The battle rages on nezhody medzi Blackmoorom a Gillanom dosiahli vrchol a rozporuplný Ritchie sa rozhodol definitívne opustiť kapelu práve v strede svetového turné (ak sa nemýlim, bolo to pred koncertom v Japonsku), takže dočasne ho musel nahradiť gitarový virtuóz Joe Satriani. Následne mali zvyšní Párpli skutočne šťastnú ruku, keď oslovili ďaľšieho skvelého amerického gitaristu Steva Morsea (Dixie Dregs), ktorý priniesol do skupiny toľko potrebnú pohodu. A práve táto pohoda a sviežosť dominuje celému albumu Purpendicular. Párpli chytili skutočne druhý dych! Podarilo sa im nahrať výborný album , dovolím si povedať, že najlepší od obdobia Perfect strangers až do dnešných dní. Mám ho rád ako celok, ale predsa len jedna skladba vyniká nad ostatné a je to Sometimes I feel like screeming. Vtedy, v 1996-tom na jar ju bolo často počuť z rádií. To krásne chytľavé Morseho gitarové sólo lemujúce celú túto skladbu sa mi vtedy nutkavo až obsedantne pripomínalo takmer denne. Bola to však veľmi príjemná obsesia. V skúške časom u mňa táto platňa obstála na jednotku. Púšťam si ju dosť často a spomínam... Je tomu už neuveriteľných trinásť rokov. Ten čas strašne letí...
reagovat

PaloM @ 04.05.2009 18:47:39
Tiež mám rád po Perfect Strangers v poradí až Purpendicular. Morse tu vložil vítanú zmenu.

Pan „komplikovaný“ naštěstí vystoupil za jízdy a celku to velmi prospělo. Naštvu všechny, ale nejdůležitějším členem DP byl, je a bude IAN PAICE, který táhne celou lod dopředu. Bez tohoto harcovníka by těžko pánové docílili tak fantasticky táhnoucího soundu a že pan „komplikovaný“ chce hrát u táboráku, no co musíme se s tím vyrovnat. Pochopte už konečně všichni, kdo jste se nechali první půli sedmdesátých let zamrazit a teď po probuzení nedokážete pochopit, že i pánové ročníku DP mají právo natočit nový materiál a potěšit všechny fanoušky (samozřejmě jen ty, kteří chtějí být potěšeni). Konkrétně u této nahrávky nenacházím slabé místo, i když do popředí musím vyzdvihnout Ted the Mechanic, Sometimes I feel like screaming a pro mnohé kontroverzní až popově vyznívající Rosa's Cantina (PAICE zde nádherně hraje základní rytmus, který nedovolí, aby se celá píseň posadila na zadek).
reagovat

Brano @ 11.03.2008 08:10:02
Ja mám tiež veľmi rád tento album a tiež celkovo "novú" tvorbu DP v rokoch osemdesiatych aj deväťdesiatych.Pekne si to napísal!

PaloM @ 11.03.2008 20:29:13
Že Ritche vystúpil za jazdy, bolo naozaj dobré, lebo Steve doniesol mladú sviežu krv. Bohužiaľ,
po Abandon si DP pustili žilou. A že chce pán... hrať pri táboráku je výborné, lebo mám aspoň v dnešnom pope čo počúvať. Kto videl DVD Castles and Dreams, musí si zamilovať tú sladučkú blondínku (ako ju dokázať ten starec vypelichaný zbaliť...to je závisť, čo?)

Voytus @ 11.05.2009 12:27:44
PaloM: Asi Ti teď zbořím dojmy a zažité ideály, ale to já s oblibou :-) - totiž, jedna moje kamarádka měla to štěstí se jakožto hosteska dostat do zákulisí Blackmoreovic kapely na Lokti. A tak byla nemile překvapená, jaká je Candice namyšlená k**** a jak si Ritchie ulítává na koksu. Možná právě proto jim to funguje...

PaloM @ 11.05.2009 13:40:17
Voytus, to je paráda, zase sa potvrdilo, aké sú ženy mazané - ale žeby aj blondínky ? Možno Ritche už dospel k poznaniu, ako pred časom s obľubou vravieval bývalý kolega: keď ženskú riadne nepretiahneš, to nezakecáš a neukecáš :-)) Tak si náš idol aspoň čosi šlahne.
Vek veru neukecám, tak sa (možno) ešte pár rokov zavtipkujem.

Ondra @ 11.01.2011 02:28:37
Tak já myslím, že když se na Candice podívá rozumnej chlap, tak je mu jasný, co je to za neskutečně namyšlenou kravku-blbku (i když na šuk jistě postačí výtečně:-D), která si ještě navíc hraje na zpěvačku, což je pro mě vrchol parodie.
Ale pravda, pro milovníky extra-unylých a utahaných, k smrti unuděných melodií je to asi to pravé:-))
Skoro věřím tomu, že si Richie musí občas sjet pár lajn, aby s ní vydržel.... Ale kdo chce kam, pomůže si tam.

Velmi dobře si pamatuji své pocity po prvních posleších tohoto alba. Dají se stručně vyjádřit - příjemná změna. Po překvapení znovuzrozených DP v podobě alba Perfect Strangers mám pocit,že na
dalších deskách dochází k neustálému opakování obdobných hudebních postupů,které sound kapely charakterizovaly. Čím dál častěji jsem nabýval dojmu - každý dalším albem je to větší nuda. CD The Battle Rages On.. mne v tom definitivně utvrdilo.On totiž motor může někdy působit jako účinná brzda. Výměna jednoho důležitého člena kapely muzikantem skoro o generaci mladším způsobila ono "odbrždění". Najednou je zde plno nových hudebních nápadů a není nutno předvádět jak je kdo technicky zdatný a kdo koho přetrumfne. Muzika plyne jaksi samozřejmě a z výkonu kapely je cítit ohromná pohoda. Jednotlivé skvělé kusy již vyjmenoval můj předchůdce. Jakoby se skupina zbavila jakési rigidity, jež byla cítit z desek předchozích. Pokud to vše způsobil Steve Morse, pak smékám. Opravdu příjemná změna. Hraji velmi často.

Dávám 4 1/2.


reagovat

Mohyla @ 06.01.2011 18:54:34
Zdeněk: Album počúvam po dlhšej dobe a som s ním veľmi spokojný. Do mojich pocitov si sa Zdenk trafil vo svojej recenzii presne, akurát ja by som dal päť hviezdičiek. Ozaj z neho cítiť oživenie a pohodu.

Zdeněk @ 06.01.2011 19:06:18
Asi jsem těch 4a půl hvězdy měl zaokrouhlit nahoru.