Reakce na recenzi:

EasyRocker - @ 23.01.2021

Báječná norská grupa s excelentním hnacím motorem, Tore Ostbym, který si strunné vavříny vybojoval již v éře dávných krajanů Conception, a čerstvě zrozenou pěveckou střelou jménem Jorn Lande, je mou letitou srdcovkou. Obě jejich desky si hýčkám na čestném místě a je ohromná škoda, že to od nich bylo všechno.


Už v Heal The Waters jako by pustili do prostoru své veškeré triumfy. Neúprosně lomcující záplava Ostbyho riffů bičuje od prvé zlomky sekundy a také Jorn Lande spouští svůj coverdaleovský rituál. Hned zkraje hladí parádně nabušený bezpražec hostujícího Randy Covena, zhušťuje atmosféru a žene se k hraně možného. Torn je záležitost subtilnější. Těží z mechanicky sehrané rytmiky a riffů, supících jako parní stroj. Dokonalou odpovědí na otázku, co že to vlastně ti Ark kutí, je věc titulní . Moře Toreho riffových hradeb a Jornovy refrénové výbuchy s vámi rozhoupou až k útrobám - nádherné!. A Coven s Macalusem se dotkli nebe... Na nezastavitelně sekaném motivu, stojí extrémním kovem poučená jedovka Resurrection. Absolute Zero, v typicky technokratickém duchu Ark se zabývá fenoménem hvězd a zdaleka není sama. Působivě graduje a mr. Lande se tu zase odhalí hrdelně až na kost. Just a Little je odvážnou kolizí kovového hřmění s funkem. Rytmika jede neopakovatelně, lehkonoze a Jornův výkon je pro nepřipravené - zkrátka šokující. I když latinských témat z debutu k mé lítosti výrazně ubylo, drobnou vzpruhou budiž křehký nástup Waking Hour. A jemné latino přísady, i když je musíme zpod metalově drsného převleku pracně hledat a sbírat, nabídne klasická Noose. Svůj fenomenální dar "ad absolutum" pak zjeví Jorn Lande glóbu ve Feed the Fire. Přiznávám, že ty čtyři minuty jsou pro mě pěvecky jeden z největších momentů. Jorn ohýbá hlasivky po rodgersovsku a coverdaleovsku, padá a vstává jako Fénix. A svým umem kouzlí i v typicky, po ostbyovsku tesané polo-baladě I Bleed. Měl-li debut Can´t Let Go coby vyvrcholení, zde připlová devítiminutová orgastická a zázračná Missing You. Jemné kytarové entrée zvolna sílí až do fantaskního Olaussonova klávesového moře, a Landeho magické hlasivky, léčící i bortící. Vše, co čekáme od velkého artového finále, tu také dostaneme. Osudově sekané stěny zvolna odplouvají... Jako šťastný majitel japonské edice, kde je už tak dokonalý zvuk ještě o třídu jiný a je doslova vyleštěn. Klavírní smutněnka Silent is the Rain, tečka, konec...

Hudba, která rychle přenese do stratosférického víru emocí bez naděje na návrat. Řekl bych, oproti debutu ještě kovově přibrousili a zvýšili obrátky, ale hudba má pro mě stejně kultovní nádech. Sice zmizely mnoho z latina, které jsem tak zbožňoval na debutu. Zůstala ale jazzová okénka, a rytmické duely v čele s lahodnou basou jsou maximální. 6/5.