Reakce na recenzi:

EasyRocker - @ 26.07.2016

Teprve když jsem zařadil do sbírky většinu starých alb Dream Theater, poradil mi kdosi, ať zkusím také tvorbu této zámořské progresívní sebranky. Musím říct, že kromě tohoto alba jejich tvorbu vlastně neznám.... Koupě jsem ale určitě nelitoval.

Of Sins and Shadows je razantním otvírákem, pořádně temným metalickým monolitem, kde se jakoby čelně střetl duch drsoňů Nevermore s nejlepšími progresívními zámořskými tendencemi. Nemůže chybět klasický mohutný chorál, z něhož se se parádně vyhoupne sóla virtuóza Michaela Romea, bezpochyby tahouna téhle party, a v plné parádě se ukáže i slavík Russell Allen. Sea of Lies - krátké předivo Millerovy basy, který si v téhle věci vůbec vzal nemalý prostor, Rullovy kanonády a máme tady další klasikou načichlé strunné jízdy nezastavitelně zasekávaně podávané mistrem Romeem. Jsou tu atmosférické a vybrnkávané ornamenty a mohutné zpěvy, které přivolávají všechny evropské "klasiky" jako Stratovarius, Gamma Ray, Rhapsody apod. Klasicistní krásné strunné ornamenty, prošívané Pinnellovými klávesami, a je tu další kovový postulát Out of the Ashes. Romeovo sólo na pozadí sekané strunné mašinérie je strhující, větší prostor tu mají klávesy. The Accolade je první velkoskladbou o délce skoro deseti minut, jemný poloakustický úvod s klávesovými štětci a až s folkovým nádechem, zlom přichází s klávesami a úžasným sólem Romea, kde jako by se potkal metal s duchem Pink Floyd. I tady cítíme, že drtící těžký kov je jasným tahounem a jádrem, na které pánové nabalují progové ornamenty. Monumentální, soundtrackové, stadionově refrény má ale plně v režii Russell Allen a vůbec celá tahle skladba má vrcholový punc kvality. Pharaoh má krásně tažené melodické riffy, propojené se symfonickými otisky Pinnellových klapek a pěkně vyvedenými atmosférickými akustickými vsuvkami. Tady si pánové s aranžemi a celkovým vyzněním pohráli, vše plynule přechází až do kovových uragánů. The Eyes of Medusa - mohutný orchestrální klávesový úvod s dramatickým podtónem se organicky propojí s těžkým kytarovým kovovým hřměním, na pozadí můžete slyšet opravdu krásnou Millerovu basovou práci. Těžká, válcující skladba jako by vyvolávala ducha starých Black Sabbath, ke konci si slovo bere mr. Pinnella. The Witching Hour je velmi rytmicky svižnou skladbou, kde vedle Romeových běhů dostává znovu mnoho prostoru klávesové, symfonické znění. Russell Allen vypaluje pod kůži jasně zapamatovatelný refrén. Je čas pro dvacetiminutový kolos The Divine Wings of Tragedy, pomyslný "duchovní střed" alba. Chorálový Allenův hlas, Pinnellovy divotvorné kouzlení, a první zlom s výrazným melodickým mostem kytar a kláves. Tohle je skutečně epický příběh, pohádka s krásným Allenovým zpěvem, kde jako by nám před očima míhal jeden barevný obraz za druhým. Ve středu jsou kytarové vozby opět pevně spojeny se symfonickými vyhrávkami, kovová těžkost je ale zřetelná a nepolevuje ani v závěru, kde pod strunami řádí Rullo na bicí, přicházejí duely Romeo vs Pinnella a závěrečný dramaticky-filmový, pohádkový závěr. Candlelight Fantasia je pak krásně romantickou tečkou za albem - čisté kytarové tóny a střípky kláves, romantická, posmutnělá nálada, s překrásně prostorem plujícím sólem Michaela Romea. Tady malinko blízkost a ducha kolegů z divadla snů možná cítíte, ale jen dotekem.
Krásný, působivý závěr, kde každý z muzikantů vložil do díla přesně tolik, kolik bylo potřeba, nádherně ovšem táhne Russell Allen až do finále.


S tvorbou Divadla snů bych tvorbu Symphony X asi přímo nesrovnával. Přece jen tvorba symfoniků je powermetalovější a blíží se více klasickému metalovému podání se symfonickým nádechem, divadelníci do své hudby zahrnují mnohem více stylů, od popu po thrash metal. Rozdíl je i ve zpěvu. Řádná progmetalová jízda za poctivé čtyři to ale je nepochybně.