Symphony X - The Divine Wings Of Tragedy (1997)

Teprve když jsem zařadil do sbírky většinu starých alb Dream Theater, poradil mi kdosi, ať zkusím také tvorbu této zámořské progresívní sebranky. Musím říct, že kromě tohoto alba jejich tvorbu vlastně neznám.... Koupě jsem ale určitě nelitoval.

Of Sins and Shadows je razantním otvírákem, pořádně temným metalickým monolitem, kde se jakoby čelně střetl duch drsoňů Nevermore s nejlepšími progresívními zámořskými tendencemi. Nemůže chybět klasický mohutný chorál, z něhož se se parádně vyhoupne sóla virtuóza Michaela Romea, bezpochyby tahouna téhle party, a v plné parádě se ukáže i slavík Russell Allen. Sea of Lies - krátké předivo Millerovy basy, který si v téhle věci vůbec vzal nemalý prostor, Rullovy kanonády a máme tady další klasikou načichlé strunné jízdy nezastavitelně zasekávaně podávané mistrem Romeem. Jsou tu atmosférické a vybrnkávané ornamenty a mohutné zpěvy, které přivolávají všechny evropské "klasiky" jako Stratovarius, Gamma Ray, Rhapsody apod. Klasicistní krásné strunné ornamenty, prošívané Pinnellovými klávesami, a je tu další kovový postulát Out of the Ashes. Romeovo sólo na pozadí sekané strunné mašinérie je strhující, větší prostor tu mají klávesy. The Accolade je první velkoskladbou o délce skoro deseti minut, jemný poloakustický úvod s klávesovými štětci a až s folkovým nádechem, zlom přichází s klávesami a úžasným sólem Romea, kde jako by se potkal metal s duchem Pink Floyd. I tady cítíme, že drtící těžký kov je jasným tahounem a jádrem, na které pánové nabalují progové ornamenty. Monumentální, soundtrackové, stadionově refrény má ale plně v režii Russell Allen a vůbec celá tahle skladba má vrcholový punc kvality. Pharaoh má krásně tažené melodické riffy, propojené se symfonickými otisky Pinnellových klapek a pěkně vyvedenými atmosférickými akustickými vsuvkami. Tady si pánové s aranžemi a celkovým vyzněním pohráli, vše plynule přechází až do kovových uragánů. The Eyes of Medusa - mohutný orchestrální klávesový úvod s dramatickým podtónem se organicky propojí s těžkým kytarovým kovovým hřměním, na pozadí můžete slyšet opravdu krásnou Millerovu basovou práci. Těžká, válcující skladba jako by vyvolávala ducha starých Black Sabbath, ke konci si slovo bere mr. Pinnella. The Witching Hour je velmi rytmicky svižnou skladbou, kde vedle Romeových běhů dostává znovu mnoho prostoru klávesové, symfonické znění. Russell Allen vypaluje pod kůži jasně zapamatovatelný refrén. Je čas pro dvacetiminutový kolos The Divine Wings of Tragedy, pomyslný "duchovní střed" alba. Chorálový Allenův hlas, Pinnellovy divotvorné kouzlení, a první zlom s výrazným melodickým mostem kytar a kláves. Tohle je skutečně epický příběh, pohádka s krásným Allenovým zpěvem, kde jako by nám před očima míhal jeden barevný obraz za druhým. Ve středu jsou kytarové vozby opět pevně spojeny se symfonickými vyhrávkami, kovová těžkost je ale zřetelná a nepolevuje ani v závěru, kde pod strunami řádí Rullo na bicí, přicházejí duely Romeo vs Pinnella a závěrečný dramaticky-filmový, pohádkový závěr. Candlelight Fantasia je pak krásně romantickou tečkou za albem - čisté kytarové tóny a střípky kláves, romantická, posmutnělá nálada, s překrásně prostorem plujícím sólem Michaela Romea. Tady malinko blízkost a ducha kolegů z divadla snů možná cítíte, ale jen dotekem.
Krásný, působivý závěr, kde každý z muzikantů vložil do díla přesně tolik, kolik bylo potřeba, nádherně ovšem táhne Russell Allen až do finále.


S tvorbou Divadla snů bych tvorbu Symphony X asi přímo nesrovnával. Přece jen tvorba symfoniků je powermetalovější a blíží se více klasickému metalovému podání se symfonickým nádechem, divadelníci do své hudby zahrnují mnohem více stylů, od popu po thrash metal. Rozdíl je i ve zpěvu. Řádná progmetalová jízda za poctivé čtyři to ale je nepochybně.
reagovat

Brano @ 26.07.2016 10:20:13
Veľmi podrobná dôkladná a opisná recenzia.Môžem len súhlasiť!Vždy sa najmä teším na titulnú dvadsaťminútovku.Toto CD mám v zbierke spolu s V.The New Mythology Suite a s The Odyssey.To sú najlepšie kusy z tvorby Symphony X. EasyRocker,dobrá práca!

EasyRocker @ 26.07.2016 10:31:44
Brano: díky:) Na The Odyssey se už dlouho chystám, snad se brzy dočkám :)

Jardo @ 28.07.2016 21:08:59
Symphony X som skúšal viackrát, ale nikdy som ich hudbe neprišiel na chuť (to by som však mohol napísať o mnohých progmetalových kapelách).

Mohyla @ 29.07.2016 05:05:01
Symphony X, to sú moje koníky! Podľa toho, čo a ako hodnotíš a počúvaš, určite "neprohloupíš" minimálne s Odyssey a The New Mythology Suite.

EasyRocker @ 29.07.2016 15:18:43
Mohyla: díky za tipy, The Odyssey už mám v merku na vyzkoušení :-)

Prirovnávanie Symphony X k ďalšej americkej kapele Dream Theater mi nepripadlo nikdy veľmi šťastné. Osobne som videl vždy rozdielny prístup u oboch kapiel a myslím si, že tento v poradí tretí štúdiový album to aj potvrdil. Neoklasický power/prog metal celkom dobre vystihuje ich štýl a za hlavný znak u tejto kapely považujem speváka Russella Allena s rašpľou v hlase. Gitarista Michael Romeo je jasne inšpirovaný Yngwiem Malmsteenom a to hranie super rýchlych stupníc mu ide priam dokonale. To isté môžem povedať aj o ďalších členoch, ktorí odovzdávajú všetky svoje muzikantské zručnosti. Klávesy v tejto hudbe majú svoje nenahraditeľné miesto a navyše Michael Pinnella vie byť aj zvukovo farebný.

Prvé tri power/prog songy Of Sins and Shadows, Sea of Lies a Out of the Ashes sú svojim poňatím trochu podobné. Charakterizuje ich dynamické striedanie rytmov, vyšperkovaná melodika, kvalitne zohraná rytmika a perfektné gitarové či klávesové sóla. Pri štvrtej The Accolade by som sa trochu viac pozastavil. Tentoraz je rytmické duo viac vynaliezavejšie a nesnaží sa o ťažké power metalové výpady. Symphony X sú fanúšikovia kapely Kansas a mám pocit ako keby toto bola nejaká pocta. Musím však povedať, že je to pecka ako hrom z hľadiska stavby a melodických liniek. Lahôdkové inštrumentálne plochy sú podopreté krásnymi Allenovými vokálmi. The Accolade je pre mňa prvým vrcholom tejto dosky. Po nej nasleduje výborná Pharaoh s príchuťou Egyptu a v nej sa predvedie aj basák so svojim sólom. The Eyes of Medusa je melodická power/prog šleha s vynikajúcimi tvrdými riffmi. Výpravným spôsobom je spracovaná The Witching Hour s teatrálnym vokálom a precíznou inštrumentáciou. Opäť zaujímavo spichnuté klávesové a gitarové sóla. Druhý vrchol albumu je jasný a to je jednoznačne 20-minútová titulná kompozícia. Po queenovskom úvode nasledujú malebné a veľmi premyslené plochy. Pomalšie rytmy striedajú tie rýchlejšie a tak o dynamiku nie je núdza. Vokálne harmónie padnú vhod a k power-metalovým kaskádam sa dobre hodia. Prekvapením je fusion vychytávka aj s gitarovým sólom. Skladba končí krásnymi jemnými vokálmi a harmonickým hudobným podkladom. Candlelight Fantasia ukončí album jemne v pomalšom baladickom duchu. Nádherné motívy presekne v istej fáze power metalový nástup, ale končí to celé veľmi melodicky.

Viac ako hodina výbornej muziky. Je tu počuť veľa inšpirácie (Queen, Kansas, Malmsteen atď.), ale kvalita sa tu zaprieť nedá. Do akej miery je to progresívne je otázne, mne však stačí v tomto smere keď počujem energiu a hlavne spŕšku skvelých nápadov. Chcem ešte za všetkých spomenúť basgitaristu Thomasa Millera, ktorý okrem parádnych basových postupov prispel aj zásadným skladateľským vkladom (spolu s Romeom a Pinnellom). Tento album vystrelil Symphony X medzi power/prog metalovú elitu a dnes patria právom medzi dôležité kapely v tomto žánri.

reagovat

b.wolf @ 06.04.2013 19:21:16
Naprostý souhlas-SymphonyX je pro mě od poslechu tohoto alba na špici progmetalových kapel, zvláště když jsem slyšel Accolade ... nejlepší album zároveň s Odyssey. 5/5

Mohyla @ 07.04.2013 07:07:02
Symphony sú u mňa spolu so Shadow Gallery v rebríčku vysoko! K recenzii sa pripájam, prirovnanie k Dream Theatru tiež nevidím korektné, ide o inú hudbu! Vzhľadom na to, že Odyssey a The New Mythology Suite predsa len vidím ako o voľačo lepšie diela, hodnotím štyrmi hviezdami.

alienshore @ 07.04.2013 11:22:13
vďaka za reakcie, Mohyla albumy Oddysey a The New Mythology Suite sú naozaj skvelé ... tieto tri (aj s Divine Wings ... ) albumy predstavujú pre mňa zatiaľ kompozičný vrchol Symphony X ..., snáď sa ešte dočkám nejakého skvostu od nich, Paradise Lost a Iconoclast sú už iné ... samozrejme štandardne kvalitné ale je cítiť ako keby sa snažili o zmenu štýlu smerom viac k tvrdosti ...