terka - @ 13.10.2018 | #

Debut Fresh Cream jsem zaregistrovala chvíli po druhé desce. Na první poslech to bylo pořádné utrpení a muzika, která se do drážek lp zaznamenala, mi připadala naprosto fádní a nezáživná. Postupně jsem začala svůj názor přehodnocovat až do chvíle, kdy jsem si tu malinko triviální muzičku celkem zamilovala.

Bez ohledu na to, jací významní hudebníci se v Cream sešli, je jejich první společný plod nesourodě-naivní sondou do bluesrockové oblasti. Následující desky jsou určitě silnější a osobitější. Novější songy mají zajímavější harmonie, jsou energičtější a po instrumentální stránce rovněž bohatší. Přes to přese všechno ta deska není hloupá ani špatná. V určitých momentech se dá odhadnout, kam bude potenciál kapely směřovat.

V první skladbě I Feel Free se tluče blues s rock'n'rollovým modelem, který používali na začátku své kariéry Beatles. Na rok 1966 mě přijde podobný vklad už trochu zastaralý. Ve druhé N.S.U. se potkávají Cream pro změnu s ranými Rolling Stones. K nejpovedenějším skladbám jsem si přiřadila Bruceho Dreaming, "whoovku" Sweet Wine a povedený dixonovský cover Spoonful. Na béčku jsou samé předělávky, třeba po selsku a od podlahy střihlé Four Until Late a Rollin' and Tumblin'. A hlavně zpočátku nenáviděná a dnes milovaná I'm So Glad.

Průměrně dobrá deska, ani špatná, ani nikterak okouzlující. Tedy za tři.

vmagistr @ 14.10.2018 10:53:14 | #
Pokud na desce vnímám nějakou nesourodost, tak asi jedině v tom, že některé skladby se bluesové šablony drží vcelku poctivě, zatímco v jiných už muzikanti vstupují na "pole neorané" a zkouší věci, které před nimi ještě nikdo nepředvedl.

Přece jen je dobré si uvědomit, že v té době ještě blues-rock (nezaměňovat s rhythm & blues) coby žánr, jak se jej Cream na svém debutu v některých skladbách pokusili uchopit, byl na Britských ostrovech v "novorozeneckých plenkách". Půl roku nazpět vyšla zásadní deska Blues Breakers with Eric Clapton, z roku předchozího pak svou roli sehrály dvě alba Graham Bond Organization (v sestavě s Brucem a Bakerem). Členové budoucího tria se ke svému průlomu do historie moderní hudby "prokutávali" ze dvou stran.

V onom zásadním líbí-nelíbí to samozřejmě těžko může hrát nějakou roli, ale jakékoli zastaralosti byli dle mého názoru ve svých hudebních východiscích Cream (minimálně roku 1966) na hony vzdáleni. Právě naopak si myslím, že takovou tvrdost a zároveň preciznost, se kterou se do blues pustili, před nimi nepředvedl nikdo jiný. Cream byli moderní, zatraceně moderní, a ta přehršel blues-rockových part, která se v Anglii prosadila během druhé poloviny 60. let (Ten Years After, Chicken Shack, Savoy Brown a další) podle mě vděčí za svůj úspěch zčásti i jim.