Akana - @ 30.04.2014 | #

V hřejivých barvách vyvedená pestrá psychedelická koláž na obalu trefně vystihuje posun, který Cream učinili od svého prvního alba. Hutný písničkový bluesrock nezavrhli, ale v souladu s dobovými tendencemi ho zahalili do halucinogenního oparu a mírně levitačních nálad. Na Fresh Cream strhával zvuk kapely svou medvědí robustností i mrštností, tady jakoby si mladý chlupáč v některých písních líznul nějakého chemicky upraveného medu. S bluesovými kořeny jsou ale Cream pořád pevně propojení a nenechávají se strhnout k nějakým samoúčelným nadoblačným tripům. Zahrnutí psychedelického výraziva do jejich stylu proběhlo nenásilně a vznikla tak nová a opět originální kvalita.

Claptonova variabilní kytara oba přístupy funkčně kombinuje, skladbám poskytuje spolehlivé bluesové uzemnění i zamžené blouznivé plochy (Dance the Night Away). K zemitosti přispívají Bakerovy hrubě tesané bubenické kanonády, písničkový rozměr posiluje znělý a přirozeně frázující hlas Jacka Bruceho. Vedle něj se pěvecky více prosazuje i Clapton, sólově třeba v úvodní Strange Brew, v duetu s Brucem pak v nejprovařenější pecce alba Sunshine of Your Love s jedním z těch riffů, které spoluutvářely rockový kánon.

To, že hudba Cream otevřela stavidla mimo jiné i pro hardrockové dunění příštích let potvrzuje kromě uvedeného evergreenu i odpichová SWLABR, pravověrné blues reprezentuje převzaté Outside Woman Blues i Bruceho Take It Back a ve výčtu albových highlights bychom neměli opomenout ani naléhavou Tales of Brave Ulysses a táhlý lament We're Going Wrong. Trochu do počtu tady jsou snad jen Bakerova Blue Condition s nejistým zpěvem autora a závěrečná legrácka Mother's Lament, v níž se pěvecky vyřádila celá hvězdná trojice. Drtivá většina alba ovšem znovu předvádí skupinu ve skvělé formě, v ideálním bodě mezi dokonale vstřebanou tradicí a jejím tvůrčím přepisováním do nových osnov.


Recenze již zveřejněná na xplaylist.cz

Akana @ 30.04.2014 13:25:47 | #
Filozof: Především musím zdůraznit, že nejsem žádný odborník co se týče čistě instrumentálních výkonů, takže se v tomhle ohledu snažím omezovat spíš na drobné glosy a pocitové hodnocení. Nesnažím se rozebírat technickou stránku hry toho kterého bubeníka, kytaristy, klávesisty atd. (u zpěváků, tam jsem si trochu jistější), protože tomu zkrátka tolik nerozumím.
Ale u Bakerovy hry jsem prostě chtěl jenom vyjádřit, že si nelibuje ve virtuozních exhibicích a ozdobách. Jeho party (aspoň na studiových nahrávkách) nejsou jemná, filigránská práce s množstvím úderů, ale přesně zacílená, neuhlazená hra. To je ta hrubost, nezačištěnost. Což jsem samozřejmě myslel jedině v dobrém.