Cream - Disraeli Gears (1967)

Motto "Cream neposlouchám a Claptona už vůbec ne" vydrželo našemu rodu docela dlouho. Tahle kytarová osobnost a jeho kapela si cestu do mého srdce hledaly obtížně. Stejně jako bratr jsem ji musela ignorovat, protože desky Cream se u nás zkrátka nepouštěly. Je to sice už historie, ale mně se tenhle stihomam stále vybavuje.

Ne, není to Clapton, kterého bych z tohoto tria začala jakkoliv uznávat. Osoba, která je mně nejsympatičtější, je Jack Bruce, kterého jsem znala z fantastické nahrávky Around the Next Dream. Kvůli tomuto dílku jsem si jej oblíbila a jelikož to je on, kdo měl na hudbu Cream veliký vliv, volání jeho hlasu nešlo odmítnout.

A kterou jinou desku začít poslouchat, než tu nejznámější? Disraeli Gears jsem přicházela na kobylku pomalu. Bruceho vizitky jsou jasné, jeho uhrančivý přednes ve World of Pain, Dance the Night Away, Tales of Brave Ulysses a We're Going Wrong mě fascinuje. Zbytek desky už neprožívám tak silně - Bakerův kus číslo pět a poslední skladba mě moc nebaví, úvod je tak trochu sterilní a Sunshine of Your Love znám nazpaměť.

Dnes se sama sebe ptám, jaký byl důvod, Cream tak dlouho igorovat. Třeba se tu odpověď někdy dozvím.
reagovat

oř @ 17.07.2018 11:36:03
Je potřeba uvědomit si, že se psal rok 1967 a v hudebním světě se podobně koncipována muzika teprve rodila. Cream byli při tom a jadrně sví. Za jejich um jim patří naše uznání.
Všimla sis, že jsi jako jediná označila album nižším počtem, než je maximum.

Jarda P @ 17.07.2018 12:34:04
Pokud bych hodnotil alba Cream v kontextu doby jejich vzniku, méně než 5 by nemohla dostat. Pokud se k nim někdo dostane až dnes, může být jeho pohled na ně jiný.

steve @ 17.07.2018 14:07:07
V tomto případě je i těch pět málo. Pane bože, koho bychom měli oznámkovat nejvýš, když ne otce blues rocku. Terku omlouvá snad jen neznalost tehdejších souvislostí a to, že je femme.

vmagistr @ 17.07.2018 15:35:05
Ačkoli úplně nerozumím té averzi ke Claptonovi (dobrá, i když později dost sklouzl ke komerčnějšímu středněproudému rocku či popu, minimálně po větší část šedesátých let to byla pro kytarovou "evoluci" v rockové hudbě dost zásadní persona s množstvím kvalitních nahrávek na kontě), recenzi nemám problém akceptovat. Čtyři hvězdičky s uvedenými výhradami naprosto korespondují - čekat, že někdo dá plný počet jen za to, že jsou to "otcové blues rocku" (kteréžto tvrzení se mi zdá mimochodem taky minimálně diskutabilní - co John Mayall nebo Butterfield Blues Band?) a bez ohledu na vlastní pocity mi nepřijde úplně fér.

vmagistr @ 17.07.2018 15:48:13
steve: A ta poznámka: "Terku omlouvá [...] to, že je femme" mi přijde jako rána pod pás. Pokud se Terce nebude líbit, smažu ji.

steve @ 17.07.2018 17:59:05
To bylo myšleno lehce nadsazeně. K něžnému pohlaví mám jinak kladný vztah.

pinkman @ 18.07.2018 04:41:04
Jak káže bible:
Asi se ztotožním s převážnou většinou názorů, že album Disraeli Gears patří k nejvýznamnějším hudebním počinům šedesátých let, ale obecně také do historie rockové hudby jako přelomový mistrovský kousek. Vychází ve stejné době jako legendární album Jimi Hendrix Experience: Are You Experienced?, přesto si ale vzájemně nekonkurují. Každé album si uhájí svou mimořádnost a uměleckou nezávislost v jakémkoliv ohledu.

terka @ 18.07.2018 06:37:33
Jak nejde o typicky ženské dovednosti, jako například vaření, bere nás většina mužských v disciplínách, kterým rozumí jen oni, automaticky za protivníky. Proto, mě některé reakce nejen tady vůbec nepřekvapují. Vmagistr, nic mazat nemusíš. Nebudu se urážet kvůli nečímu žebru.

Jen pro mou informaci, která bible káže takové teze?

PaloM @ 18.07.2018 07:42:35
Terka: treba uznať že máš dobrý vkus na muziku. Ja som si tiež veľmi dlho hľadal cestu ku Cream a spočiatku som nechápal, čo je na nich výnimočné. Musel som napočúvať spústu hard rockovej a blues rockovej muziky, až mi to zaplo, že ide o špičkový rock a na dobu vzniku výnimočný ako napr. Hendrix.
A Clapton sólo ma spočiatku oslovil iba hitom Wonderful Tonight.
Hodnotenie? Keby dal niekto mladý tomuto albumu tri hviezdy, vôbec by som sa nedivil. Nemusí to každého baviť. Dve hviezdy by mi boli už podozrivé :-)

lover-of-music @ 18.07.2018 07:45:15
terka: Žádná bible to nekáže. Jsou to slova Petra Gratiase. Je to pár vět z prvního odstavce jeho zdejší recenze na tuto desku.

Jinak, já mám k holkám úctu. Samozřejmě, pokud je to nějaká nemyslící nána, která jen myslí na Justina Bobra, óó pardon, Biebera, tak zařazuji zpátečku, ale já mám to štěstí, že chodím na konzervatoř, a tam jsou holky, které mají opravdu hudební cit, a je to skutečně radost předávat jim informace o kapelách, které třeba neznají. Např. jedné z nich jsem asi 2 týdny před prázdninami doporučil album Horizontal od Bee Gees. Hned následující den za mnou přišla a z jejích úst zněly festivaly superlativů. Z toho jde vidět, že některé holky opravdu UMÍ poslouchat hudbu.

northman @ 18.07.2018 08:22:37
Cream byla ve své době superskupina,když skončila činnost v roce 1968, tak Británie začala hledat jejich nástupce. První tři jejich desky jsou výborný rock s bluesovým podkladem, Goodbye je deska na rozloučenou a mně se moc nelíbí. Disraeli Gears považuji jako většina za jejich nejlepší desku a plně chápu tvoje hodnocení. Děkuji ti za názor, mně se taky líbí více mnoho jiných desek.

V roce 1967 byla britská skupina Cream již pevně usazena na domácí scéně, její vystoupení byla vyhledávána jinými hudebníky a hudebními fajnšmekry, kteří tušili, že skupina svou prvotinou Fresh Cream ještě neřekla své poslední slovo. A jak bývalo v té době zvykem, bylo načase domácí pozici ještě potvrdit koncertováním v kolébce blues, tedy ve Spojených státech amerických. Fenomenální trio se sice nezúčastnilo průkopnického festivalu v Monterey, avšak pobyt ve státech využilo k nasávání nových hudebních, i nehudebních vlivů a především v květnu v newyorském studiu společnosti Atlantis k nahrání materiálu pro druhou desku, kterážto pod názvem Disraeli Gears spatřila světlo světa v listopadu téhož roku.

Na desce je jedenáct nezapomenutelných kousků, z nichž většina, celých devět, pochází z vlastních zdrojů. Konečně i kytarista Eric Clapton se stává plnohodnotným autorem vedle do té doby dominujícího Jacka Bruce. Zatímco debut překvapil hutným zvukem a zajímavým předvedením několika bluesových standardů, zde jakoby si skupina řekla, že se nenechá ničím a nikým omezovat. Bluesová formule se pro většinu skladeb stává pouhým východiskem a odrazištěm k novým, neprozkoumaným formám. Nad výslednou hudbou se vznáší tu lehčí, tu těžší opar onoho památného léta lásky kombinovaný s různými halucinogeny. Výsledný zvuk je ještě hutnější, což vyvolává větší pocit tvrdost. Tady se naplno ukazují možnosti hraní ve třech s patřičnou dávkou hráčské virtuozity a entuziasmu.

Je zbytečné rozebírat jednotlivé skladby, to nechám povolanějším. Od úvodní písně Strange Brew až po závěrečný tradicionál Mother's Lament se jedná o jednu hudební lahůdku a laskominku vedle druhé. Většině znalců se samozřejmě vybaví nesmrtelný hit Sunshine of Your Love, skladba, která se vzala vzorem pro mnoho následovníků z oblasti rodícího se hard rocku a na jejíž hypnotizující ústřední riff jistě přísahalo několik generací rockových kytaristů. Sám Clapton je autorem nádherné písně Tales of Brave Ulysses, v níž se svojí kytarou kouzlí velice citlivě jeden zajímavý ornament za druhým. Jack Bruce svým sametovým, lehce zastřeným hlasem dodává celé písni náznak tajemna, aby se pěvecky vyřádil v následujícím kousku SWLABR. Clapton nezůstává pozadu a postupně doslova svou kytaru rozkváká. Mou nejoblíbenější skladbou z celého alba je nádherná We're Going Wrong, pomalá táhlá píseň s vynikajícím Bruceovým zpěvem. Bubeník Baker se zde překonává, vlastně celá skladba zpočátku drží jen na bicích a basové lince. Jakmile se však Clapton do toho opře, tak celá trojice doslova rozpoutá peklo. Vidět to v tom sedmašedesátém naživo, to by byla paráda.

Cream ukázali, že i v pouhých třech lidech se dá hrát neskutečně zajímavá muzika. To dokazovali především během svých koncertů na obou stranách Atlantiku. Je věčná škoda, že ega tří vynikajících instrumentalistů a skladatelů spolu nedokázala dlouho vydržet. Ale asi věděli, proč se po dvojalbu Wheels of Fire rozešli. Možná tušili, že už to opravdu nemá cenu. Nám zůstalo alespoň několik výtečných desek, k nimž by byla škoda se občas nevrátit a nepřipomenout si doby, kdy vznikalo v hudbě mnoho zajímavého.

reagovat

POsibr @ 04.02.2018 19:43:43
Na rok 1967 neuveriteľná hudba. Najprv The Doors, potom Are You Experienced, Sgt. Pepper a nakoniec toto (a kvantum ďalších). Ak by som mal použiť vinársku terminológiu - toto bol veľmi silný ročník.

Disraeli Gears je mojím obľúbeným od Cream a miestami mi až rozum stojí nad tým, že táto hudba má vyše 50 rokov. Parádna muzika, tu nie je vôbec potrebné zachádzať do detailov. Úžasné.

Žiaľ, Clapton podľa mňa už nikdy nedosiahol takých hudobných kvalít, ako práve v tejto skupine. Niekto to možno počuje odlišne, no po r. 1969 mi už skrátka nereže.

northman @ 05.02.2018 04:58:47
Martin H: zdravím, tvoje recenze, nejen na tuhle desku, se mi líbí a dobře se čte, zvláště na desku, kterou mám od této skupiny nejradši. Eric Clapton možná hraje lépe na albu John Mayall with Eric Clapton Bluesbreakers, ale výkon na této desce už nikdy nezopakoval. Mně se ty jeho sólo desky nelíbí s vyjímkou alba s Duanem Allmanem Layla and Other Stories. Tahle deska je sice kus starý padesát let, ale pořád se dá poslouchat, rok 1967 s rokem lásky byl opravdu hodně silný, k albům co jmenoval POsiber bych přidal Absolutely Free od Mothers Of Invention, Safe As Milk od Captain Beefhearta, Piper At The Gates Of Dawn od Pink Floyd a našlo by se ještě mnoho dalších.

Martin H @ 05.02.2018 08:25:06
Zdravím POsibra a northmana a děkuji za vaše ohlasy. Ten rok byl samozřejmě nadprůměrný, to všichni víme, a rocková hudba před a po roce 1967 vypadá úplně jinak.
A ke Claptonovi, osobně můžu jeho desky až po album 461 Ocean Boulevard. Ale chápu, že tady už se tvorbě ze šedesátých let vzdálil na několik světelných let.

jiří schwarz @ 09.02.2018 00:37:20
Řek bych, jedna ze stěžejních desek rockové historie. A přes tenhle těžkováhovej atribut, který jsem albu nandal - nádherná, pestrá, hravá. Často se vracím dodnes. Pamatuju se, když jsem si album před lety opatřil na CD, asi měsíc jsem ho poslouchal každý ráno v autě cestou do práce.

Zlatá polovina šedesátých let, doba hudebně propojující rock s blues, za oceánem už pomalu se chystající květinová exploze. Mezi mnohými průlomovými spolky se v Anglii zrodili také Cream, superskupina Erica Claptona, Jacka Bruce a Gingera Bakera, která se záhy díky své mimořádné instrumentální úrovni i odvázané koncertní prezentaci profilovala jako power-trio, podobně jako Jimi Hendrix Experience. Ačkoli mám tvorbu druhých jmenovaných o chlup raději pro syrovost a živočišnost, nelze tvorbu Cream nějak přehlédnout či dokonce ignorovat. A zatímco JHE nahrávali svůj debut v Londýně, kde působili, zajeli si naopak Cream nahrávat své druhé album do New Yorku...

Mocná energie, přiživená neslýchaně vybuzenou kombinací syrového bluesového základu a bytelného rocku, lehce střiženého psychedelií a vydatně kořeněného hudebním mistrovstvím, se na vás vyhrne hned s úvodním šlágrem Stange Brew a lepší už to dnes nebude. Claptonovy syrové akordy se snoubí s precizně vymyšlenými melodiemi, na které jako další "patro" nasedají melodicky vedené vícehlasy. Úvodní, krásně stupňovaný riff Sunshine of Your Love patří k nejznámějším rockovým motivům, refrén má parádní tah a až hardrockovou hutnost a razanci, hutnou kytaru provázejí pekelné Bakerovy bicí pochody. Bruceova basa je tu krásně hustá, jako kdyby již tak hustou atmosféru posilovala ještě jedna kytara. Plačtivé Claptonovo sólo patří také již k evergreenům... Nutno jednoznačně slyšet a procítit! World of Pain začíná až baladicky, houpe nás Bruceův hlas a jeho hladivá basa a psychedelické názvuky, v refrénu se trio ale přece jen odpoutá důrazně od země a vytesá výbušný refrén, střídání těchto poloh je pak pro zbytek skladby typické. Clapton vrší ohromný orchestr riffů, zvukomaleb a roztříštěných sól... famózní především jeho práce. Výrazně melodická je Dance the Night Away, opět je tu lehce psychedelická nálada a vícehlasy gradovaný refrén má jasné napětí, hrozící prasknutím. Jako bychom se tady přesunuli až někam k hájemství The Who... Blue Condition je vtipné, hravé pojetí vycházející z jednoduchého bluesového základu, opakování motivu dává zúčastněným prostor na všemožné fígle, hrátky a improvizace. Zřetelné odlehčení. Tales of Brave Ulysses - krásný baskytarový úvod, nádech 60kové psychedelie a pak těžké Claptonovy akordy a dává se do pohybu pochodová rocková mašinérie, druhá půle je lahůdkou - rozostřená sóla, všudypřítomné Bakerovy činely... téměř nepředstavitelné, co se všechno dá vměstnat do času 2:46! Také následující Swlabr vám určitě nic neodpustí, blues prosáklý syrový rockový nátěr s odvázaným a zcela suverénním Bruceovým zpěvem-zase je to hlavně Ericova přehlídka virtuóza. We´re Going Wrong je pomalu se linoucí, těžká, pochmurná záležitost, kde potemnělou deklamaci Bruceho provází v závěru zcela na kost ohlodaná sóla a Bakerovy osudové pochody... zcela jiný typ skladby než tomu bylo dosud, ale o nic méně působivý. Outside Woman Blues je věrna svému názvu a pojetí, na Bakerovy ze všech stran se valící bicí se napojují krásně navrstvené kytarové ornamenty i syrové akordy. Take it Back také nezapře bluesový základ, ten je ale přece jen výrazně odlehčený, méně syrový a větší tempo a zařazení foukací harmoniky ji dodává optimističtější náladu. Na závěrečný obskurně-estrádní klavírní vtípek Mother´s Lament nutno míti náladu a tak závěr alba také beru. Nic více, nic méně...

Z prvních dvou alb Cream nedovedu vybrat, které mě oslovilo víc, obě jsou na stejné úrovni, díky syrovější produkci má možná o nepatrný chloupek sedla víc jednička, vždycky jsem se nemohl zbavit dojmu, že produkce mohla být ještě průraznější a mocnější (ale hodnotím CD). Ale status pomníku rocku 60. let Disraeli Gears odepřít nelze.




reagovat

Martin H @ 18.06.2015 10:19:20
Velmi příjemné čtení, EasyRockere, i když já preferuji spíš dvojalbum Wheels of Fire. Holt bylo pro mě první a k těm dalším deskám jsem se dostal až později.

Jardo @ 22.06.2015 08:12:57
Easyrocker odviedol profesionálnu prácu... veru, chvály na Disraeli gears nie je nikdy dosť.

V hřejivých barvách vyvedená pestrá psychedelická koláž na obalu trefně vystihuje posun, který Cream učinili od svého prvního alba. Hutný písničkový bluesrock nezavrhli, ale v souladu s dobovými tendencemi ho zahalili do halucinogenního oparu a mírně levitačních nálad. Na Fresh Cream strhával zvuk kapely svou medvědí robustností i mrštností, tady jakoby si mladý chlupáč v některých písních líznul nějakého chemicky upraveného medu. S bluesovými kořeny jsou ale Cream pořád pevně propojení a nenechávají se strhnout k nějakým samoúčelným nadoblačným tripům. Zahrnutí psychedelického výraziva do jejich stylu proběhlo nenásilně a vznikla tak nová a opět originální kvalita.

Claptonova variabilní kytara oba přístupy funkčně kombinuje, skladbám poskytuje spolehlivé bluesové uzemnění i zamžené blouznivé plochy (Dance the Night Away). K zemitosti přispívají Bakerovy hrubě tesané bubenické kanonády, písničkový rozměr posiluje znělý a přirozeně frázující hlas Jacka Bruceho. Vedle něj se pěvecky více prosazuje i Clapton, sólově třeba v úvodní Strange Brew, v duetu s Brucem pak v nejprovařenější pecce alba Sunshine of Your Love s jedním z těch riffů, které spoluutvářely rockový kánon.

To, že hudba Cream otevřela stavidla mimo jiné i pro hardrockové dunění příštích let potvrzuje kromě uvedeného evergreenu i odpichová SWLABR, pravověrné blues reprezentuje převzaté Outside Woman Blues i Bruceho Take It Back a ve výčtu albových highlights bychom neměli opomenout ani naléhavou Tales of Brave Ulysses a táhlý lament We're Going Wrong. Trochu do počtu tady jsou snad jen Bakerova Blue Condition s nejistým zpěvem autora a závěrečná legrácka Mother's Lament, v níž se pěvecky vyřádila celá hvězdná trojice. Drtivá většina alba ovšem znovu předvádí skupinu ve skvělé formě, v ideálním bodě mezi dokonale vstřebanou tradicí a jejím tvůrčím přepisováním do nových osnov.


Recenze již zveřejněná na xplaylist.cz
reagovat

Filozof @ 30.04.2014 12:16:38
Co myslíš tím: "Bakerovy hrubě tesané bubenické kanonády"?

adam @ 30.04.2014 12:56:12
Nuž myslím že si vieš odpovedť aj sám ak porovnáš hru Bakera a napríklad Petra Erskinea, alebo Billy Cobhama, alebo Tony Williamsa, alebo Johna DeJohnettea.

Akana @ 30.04.2014 13:25:47
Filozof: Především musím zdůraznit, že nejsem žádný odborník co se týče čistě instrumentálních výkonů, takže se v tomhle ohledu snažím omezovat spíš na drobné glosy a pocitové hodnocení. Nesnažím se rozebírat technickou stránku hry toho kterého bubeníka, kytaristy, klávesisty atd. (u zpěváků, tam jsem si trochu jistější), protože tomu zkrátka tolik nerozumím.
Ale u Bakerovy hry jsem prostě chtěl jenom vyjádřit, že si nelibuje ve virtuozních exhibicích a ozdobách. Jeho party (aspoň na studiových nahrávkách) nejsou jemná, filigránská práce s množstvím úderů, ale přesně zacílená, neuhlazená hra. To je ta hrubost, nezačištěnost. Což jsem samozřejmě myslel jedině v dobrém.

merhaut @ 30.04.2014 13:47:45
Akano, píšeš čtivě, metaforicky, zábavně.

tykeww @ 30.04.2014 13:55:15
Jsem celkem zvědavý na nové album Jacka Bruce.

Akana @ 30.04.2014 13:56:47
Merhaut: Díky, hlavně za to "zábavně", protože tam pořád cítím určitou rezervu.

hejkal @ 30.04.2014 14:27:46
Je vcelku zábavné čítať reakcie posudzujúce mieru "hrubosti" hry na "bicí" nástroj štýlom - čím dynamickejšie a rýchlejšie, tým viac Adidas - najmä porovnávaním pomerne odlišných žánrov. Akana - ja ti náhodou rozumiem a nemám nič proti. Baker rád mlátil nielen do rytmičáku a vždy mal v ére Cream na všetko dosť času, dobre mu tak, kde by bol hard rock bez neho (na toto netreba odpovedať :))...

Cream jsem poprvé zaslechl asi před třemi lety a již od té doby patří mezi mé nejoblíbenější bigbítové soubory. Na jejich hudbě je opravdu poznat, že se při její tvorbě sešly tři hráči, patřící mezi největší osobnosti tehdejší (ale i současné) populární hudby. Je to muzika přímo napěchovaná originálními nápady, naprosto skvěle rozvedenými, a obrovským množstvím pozitivní energie, která mne vždy ve vypjatých okamžicích perfektně nabudí. Toto dvojnásob platí o tomto albu, které jsem od těchhle geniálních Britů slyšel jako první :
Tuto desku otvírá STRANGE BREW. Tak tahle skladba, to je prostě krása! Tak jemná, a zároveň hýbe celým tělem! Nic v ní nepřebývá, všecko je dokonalé, naprosto perfektní příklad hráčské symbiózy a schopnosti z jednoduchého témátka stvořit nádheru, živoucí i 45 let po vzniku! Člověkovi je až smutno, když po dvou minutách a půl skončí. Ale ten smutek netrvá dlouho. Unisono Claptonovy kytary a Bruceovy baskytary nám napoví, že začíná další píseň, a to vskutku neobyčejná ( podle mne a jistě mnoha dalších se jedná o jednu z nejlepších rockových skladeb vůbec )! SUNSHINE OF YOUR LOVE, to je opravdu kosmický nářez v pravém slova smyslu! Supersilný riff, podpořený Bakerovými údernými bicími a procítěnými vokály jeho kolegů, na mne působí opravdu jako červí díra, která mne bez varování vcucne a přemístí do úplně jiného, barevného vesmíru, v němž všecko plyne jinak, a tak i těch pět minut uteče jak vteřina, ale člověk má pocit, že prožil tisíciletí. Ale tohle není vše, co pro nás tito tři géniové připravili! Následuje přenádherná, psychedelická skladba WORLD OF PAIN, při jejímž poslechu pochopíte, co označuje slovní spojení ,,hudební magie". DANCE THE NIGHT AWAY na předchozí věc svým způsobem navazuje, ale v rychlejším tempu, které jí však neubírá na něžnosti. Po této nádheře následuje pomalá, jakoby zasněná BLUE CONDITION, v níž se Ginger Baker ukazuje jako úžasný skladatel a za niž mu právem patří dík.
Ale konec snění! Přichází TALES OF BRAVE ULYSSES, klasický rockový flák, postavený na jednoduchém, ale působivém kytarovém riffu, při jehož poslechu má člověk opravdu pocit, že slyší zpěv sirén. Skvělé jsou zde samozřejmě i bicí a basa, skvěle toto téma rozpracovávající a vytvářející tím pro mne kultovní skladbu, jejíhož vlivu se asi nikdy nezbavím. O vypalovačce SWLABR se to dá říct taktéž. Je tak svižná, tak plná kladné energie, že mám skoro až pocit, že jeden z andělů sestoupil z nebe a dovolil mi se s ním proletět. Ale zas tolik nelituji, když ten let skončí. Následuje WE´RE GOING WRONG, zvláštní skladba, jakoby zahalená jakýmsi mystickým oparem, jemná jako dýka. Bruce zpívá trochu tlumeně, ale to nevadí, protože se to do té atmosféry výborně hodí. A pak zase změna, máme tu před sebou výtečnou elektrickou bluesovku, OUTSIDE WOMAN BLUES, v níž kapela dokazuje, že má tuhle muziku fakt v krvi. Tuto klasiku zvládá s grácií sobě podobnou, jež mě i přesto, že tenhle song znám nazpamět´, dokáže spolehlivě přimět se nekontrolovatelně odvázat. A TAKE IT BACK pokračuje ve stejné linii! Je v ní slyšet, že tihle lidé dostali od Boha velké požehnání v podobě gigantického hudebního talentu a skvělého bluesového feelingu, a že tyto dvě svoje schopnosti dokáží bez problémů spojit a stvořit opravdové umění. Závěrečná věc, vpodstatě původně srandička MOTHER´S LAMENT, dokazuje, že tvůrci tohoto alba jsou schopni i mimořádného nadhledu a že mají smysl pro nadsázku, proto se tato jejich legrácka rovná jejich vážným počinům.
No, abych to shrnul, jedním slovem : NÁDHERA !
Pět bodů bez diskuzí.
reagovat

zdenek2512 @ 31.05.2013 19:24:16
Prvni album,ktere jsem pred vice nez ctyriceti lety od teto kapely slysel byly Ohniva kola supraphonska verze. Tuhle desku jsem si nahral o neco pozdeji, ale kdyz jsem si ji pustil z B400 pres polystyrenovou bednu vlastni vyroby na volume doprava (4W) mraz mi behal po zadech. Nikdy nezapomenu. Nejlepsi deska Cream jednoznacne maximum :-)

Petr Gerneš @ 01.06.2013 07:57:04
To zkusim taky!

Asi se ztotožním s převážnou většinou názorů, že album Disraeli Gears patří k nejvýznamnějším hudebním počinům šedesátých let, ale obecně také do historie rockové hudby jako přelomový mistrovský kousek. Vychází ve stejné době jako legendární album Jimi Hendrix Experience: Are You Experienced?, přesto si ale vzájemně nekonkurují. Každé album si uhájí svou mimořádnost a uměleckou nezávislost v jakémkoliv ohledu.
Jestliže creamovský debut Fresh Cream byl víceméně ryze puristicky bluesovějším pohledem na klasické téma, na albu Disraeli Gears přichází do kapely vlastní názor a výrazný aspekt experimentu, v němž se promítá vedle blues i psychedelie, ale předevšímv vlastní kolektivní názor.

STRANGE BREW - Bakerův specificky úderný rytmus a bzučivý tón Claptonovy kytary doprovází zemitá Bruceova baskytara. Claptonovo sólo v mezihře není komplikované, ale přesto ústrojně zapadne do tématu, jako jeho vysoko posazený hlas. Klasická skladba po všech stránkách. Silná svou přímočarostí a samozřejmostí vytvářet v hudbě hezké věci..

SUNSHINE OF YOUR LOVE - a už tu máme jeden z nejslavnější riffů. Unisono baskytary a kytary zná snad každý milovník rockové historie. Prolínání rozpoutaného Bruceova hlasu a Claptonova vyššího zúženého je výtečné. Bruceova baskytara znamenala na britských ostrovech velký průlom do techniky hry na tento nástroj a Bruce nás o tom přesvědčuje v každé skladbě. Claptonovo rozechvívání tónu je jedinečné a ve spojení s Bakerovými údernými bicími je monumentální... Opravdová klasika!

WORLD OF PAIN - krásný procítěný Bruceův hlas a přídavné vokály vstupují do střídání dynamických odstínů, stejně jako subtilní zapojení wah wah pedálu na kytaru. Uprostřed skladby Baker rozeznívá svými breaky a činely atmosféru obecného uvolnění...

DANCE THE NIGHT AWAY - kreativní prokládání barevných tónů v mollových akordech s akcentovanými úhozy vytváří psychedelické obrazy kytarového pozdvihování soundu do nadzemského prostoru a Bakerovy bicí v neklidných obrazích a přechodech dodávají napětí, stejně jako kytarové kouzlení. Nádherná emocionální záležitost. Skladba má svou katarzi a pracuje se zde opravdu s nejmenšími detaily jejího logického vyústění do závěru...

BLUE CONDITION - krásně líná a nostalgicky zatěžkaná atmosféra bluesového typu s rytmickými akcenty přesně vystihuje obsah tématu v pozadí utopeným klavírem a hutnými basy a důslednými údery bicích. Nikdo nemá zapotřebí vyčnívat a přesto nemáme co do činění s nějakou nudou, lépe vyjadřit pocit s danou cituací snad ani nejde...

TALES OF BRAVE ULYSSES - vynikající ukázka creamovského uchopení tématu. Skladba je známá a slavná i tím, že podle hudebních historiků právě v ní byl poprvé použit na britských ostrovech wah wah pedál, který si Clapton opatřil. Pro posluchače to byl tehdy šok a v nahrávacvím studiu si s tímto novým ohýbaným zvukem hudební režie nevěděla rady.... Opět se zde zdařile pracuje s dynamikou jak ve zpěvu tak v instrumentaci. Jedna z nejsilnějších skladeb na albu obecně....

SWLABR - výrazně rychlejší skladba. Dostáváme se do centra dění díky Bakerovým rychlým bubenickým breakům, zkreslené Claptonově kytaře, která získává neobyčejný výraz jeho rozechvíváním a Bruceova baskytara ve svých melodických linkách překračuje běžné meze vnímaní principu basové linky. Hlas Brucea má svou vnitřní naléhavost a přitom potřebnou emocionalitu....

WE´RE GOING WRONG - šamanské přechody na tympány a ponuré mollové akordy elektrické kytary a tajemný a vypjatý Bruceův vokál vkládají do skladby výrazný prvek napětí, skoro se mě chce říci dramatu. Uvědomění si vlastní bezmocnosti a bezvýchodnosti demonstruje atmosféra nastíněná v hlasu i protahované kytarové tóny. Velmi silná skladba, v jistém slova smyslu neopakovatelná až do samého finále...

OUTSIDE WOMAN BLUES - Claptonův pěvecký výkon přesně vystihuje bluesový feeling a opakující se schéma, do kterého jsou přesně varanžovbány unisona baskytary a dvou kytar (doprovodu i bzučivého sóla). Clapton blues cítí v každém nervu svého těla a dokáže této výhody využít nejen ve svůj prospěch, ale především pro výraz celé skladby. Famózní!

TAKE IT BACK - úderné bluesová záležitost, do které zpívající Bruce nahrál i foukací harmoniku. Klasické téma, do kterého se vložilo více energie, než jak bylo ještě před několika lety vůbec zvykem. Skladba silná od začátku do konce a zejména její živá verze získávala na ještě větší průraznosti. Zásadní dunivé basy a přesná bubenická údernost dodávají písni živočičnost...

MOTHER´S LAMENT - sborově zpívaná skladba je upraveným traditionalem, v němž se trio v hospodsky znějícím tématu za doprovodu stylového klavíru uvolňuje z předešlých emocí a koncentrovanosti. Úsměvná záležitost odlehčující celý koncept...

Hudba je u konce. Je krásná, má výraz, napětí, atmosféru, muzikantskou suverenitu a drží pevně pohromadě a nemá slabá místa.
Albu velmi prospěl remastering, který zvýraznil utopená místa a prokreslil basy a prosvítil kytarové tóny....
Když jsem viděl jejich jednorázový comeback v r. 2005 na DVD z Royal Albert Hall, byl jsem přimrazen úžasem, jak tihle pánové ve svém věku dokáží zahrát se stejnou porcí energie, výrazu a smyslem pro detail, jakoby čas zde nehrál žádnou roli a soudě podle bouřlivé odezvy posluchačů, si to nemyslím jenom já. Jenom škoda, že jsem u toho nemohl být naživo....
Cream se stali mocnou inspirací pro řadu skupin na celém světě, ale také i u nás. Jejich ozvěny slyšíme v řadě československých skupin a také některé jejich skladby byly u nás natočeny. Jak to tak bývá, některé coververze se podařily víc, některé hůř. Cream se promítly do tvorby bratislavských Soulmen, brněnských Progress Organization, Atlantis sourozenců Ulrychových, zavadil o ně i Olda Veselý v Great Music Factory, také Rebels s Kornem...
Tak jako Clapton se stal kytarovým hrdinou pro kytaristy, Bruce byl nedostižnou normou pro baskytaristy a Baker zase bubenickou hvězdou pro všechy, co usedali za bicí soupravy a chtěli se dostat dál...
Dávám plný počet hvězdiček!
reagovat

gunslinger @ 16.05.2011 08:13:09
album má jednu slabosť a tým je pieseň Mother's Lament
tú fakt neviem prehltnúť.

Filozof @ 16.05.2011 10:24:05
Gunslinger
Souhlas. Pro posluchače hudby nestravitelné.

Disraeli gears - klenot, ktorý stál pri zrode... proste stál pri zrode. Každý si domyslite už čoho. Tento album je ozaj klasikou, od prvej Strange brew cez klasiku Sunshine of Your love, prenádhernú World of pain, vypalovák SWLABR až po zvláštno-krásnu We´re going wrong či Outside woman blues. Všetky sú nádherné, vymenoval som tieto preto, že sú moje srdcovky. Na kompilácii Those were the days je album rozšírené o singlovku Lawdy mama (rovnaký rif ako Strange brew) spolu s jej alternatívnou verziou, o šesticu demo nahrávok. Dve sú demá už nahraných nahrávok z albumu - bluesovú We´re going wrong a SWLABR. Zvyšok sú nevydané veci, a treba povedať, že opäť vydarené - rýchlovka Hey now princess, zaujímavá Weird of Hermiston a moja ďalšia srdcovka, jednoduchá, ale namakaná inštrumentálka Clear out. Tak to môžem.
Disraeli gears je vrchol Cream. Uznávam to, hoci, môj srdcový album následuje až po ňom.
reagovat

Zdeněk @ 18.11.2009 16:20:12
Líp se to ani nedalo napsat

adam @ 01.05.2011 14:58:17
pre mňa osobne úplný vrchol cream. čo ma mrzí že som to raz požičal a vrátil sa mi len disk. bez obalu. ale aj taki su ludia.

Když jsme před nějakým tím rokem hráli s klukama v kapele takové ty staré dobré rockové klasiky, tak Sunshine of Your Love mezi nimi měla své nezastupitelné místo. Dodnes s hrůzou vzpomínám na ta muka, když jsme secvičovali ten dvojhlas v refrénu, to jsme často jak sveřepí šakali zavile vyli. :)

Disraeli Gears pochopitelně není jen o Sunshine a jedinečných psychedelicko bluesových fláků je tu celá deska. Moje nej je asi Tales of Brave Ulysses ze které to LSD přímo prýští a velkou slabost mám i pro závěrečnou ujetinu Mother's Lament.

Moje nejoblíbenější deska od Cream a snad i nejoblíbenější "claptonovká deska".

*****

P.S. v žebříčku Rolling Stone 500 Greatest Albums of All Time se deska Disraeli Gears umístila na 112. místě.
reagovat

O niektorých doskách možno napísať stohy papiera (alebo hromady megabajtov) a aj tak bude výsledkom jediné - dokonalé.

Budem preto stručný, moje hard rockové dejiny sa začínajú tu kdesi v šesťdesiatomsiedmom a to povestné buď svetlo zvolali Cream (no dobre, spolu s Hendrixom a Blue Cheer). Sunshine of your love hovorí za všetko.

**************************************** (a vlastne, aj všetky hviezdy na nebi sú málo)
reagovat

Keď som poprvýkrát počul tento album, automaticky moje kroky nasledovaly k tejto vynikajúcej skupine. Dokonca mi nestačila výberovka ale celá diskografia. Strange Brew som prvýkrát počul len ako útžok na konci DVD Best Of Psychedelic Rock. Sunshino Of Your Love je absolutna klasika, aj keď v poslednom čase som sa jej dosť prepočúval. je tu odpal, je tu príbeh a je v tom nálada = blues. Ak si chcete s touto kapelou začať, tak týmto albumom.
reagovat