Cream / Disraeli Gears (1967)

V roce 1967 byla britská skupina Cream již pevně usazena na domácí scéně, její vystoupení byla vyhledávána jinými hudebníky a hudebními fajnšmekry, kteří tušili, že skupina svou prvotinou Fresh Cream ještě neřekla své poslední slovo. A jak bývalo v té době zvykem, bylo načase domácí pozici ještě potvrdit koncertováním v kolébce blues, tedy ve Spojených státech amerických. Fenomenální trio se sice nezúčastnilo průkopnického festivalu v Monterey, avšak pobyt ve státech využilo k nasávání nových hudebních, i nehudebních vlivů a především v květnu v newyorském studiu společnosti Atlantis k nahrání materiálu pro druhou desku, kterážto pod názvem Disraeli Gears spatřila světlo světa v listopadu téhož roku.

Na desce je jedenáct nezapomenutelných kousků, z nichž většina, celých devět, pochází z vlastních zdrojů. Konečně i kytarista Eric Clapton se stává plnohodnotným autorem vedle do té doby dominujícího Jacka Bruce. Zatímco debut překvapil hutným zvukem a zajímavým předvedením několika bluesových standardů, zde jakoby si skupina řekla, že se nenechá ničím a nikým omezovat. Bluesová formule se pro většinu skladeb stává pouhým východiskem a odrazištěm k novým, neprozkoumaným formám. Nad výslednou hudbou se vznáší tu lehčí, tu těžší opar onoho památného léta lásky kombinovaný s různými halucinogeny. Výsledný zvuk je ještě hutnější, což vyvolává větší pocit tvrdost. Tady se naplno ukazují možnosti hraní ve třech s patřičnou dávkou hráčské virtuozity a entuziasmu.

Je zbytečné rozebírat jednotlivé skladby, to nechám povolanějším. Od úvodní písně Strange Brew až po závěrečný tradicionál Mother's Lament se jedná o jednu hudební lahůdku a laskominku vedle druhé. Většině znalců se samozřejmě vybaví nesmrtelný hit Sunshine of Your Love, skladba, která se vzala vzorem pro mnoho následovníků z oblasti rodícího se hard rocku a na jejíž hypnotizující ústřední riff jistě přísahalo několik generací rockových kytaristů. Sám Clapton je autorem nádherné písně Tales of Brave Ulysses, v níž se svojí kytarou kouzlí velice citlivě jeden zajímavý ornament za druhým. Jack Bruce svým sametovým, lehce zastřeným hlasem dodává celé písni náznak tajemna, aby se pěvecky vyřádil v následujícím kousku SWLABR. Clapton nezůstává pozadu a postupně doslova svou kytaru rozkváká. Mou nejoblíbenější skladbou z celého alba je nádherná We're Going Wrong, pomalá táhlá píseň s vynikajícím Bruceovým zpěvem. Bubeník Baker se zde překonává, vlastně celá skladba zpočátku drží jen na bicích a basové lince. Jakmile se však Clapton do toho opře, tak celá trojice doslova rozpoutá peklo. Vidět to v tom sedmašedesátém naživo, to by byla paráda.

Cream ukázali, že i v pouhých třech lidech se dá hrát neskutečně zajímavá muzika. To dokazovali především během svých koncertů na obou stranách Atlantiku. Je věčná škoda, že ega tří vynikajících instrumentalistů a skladatelů spolu nedokázala dlouho vydržet. Ale asi věděli, proč se po dvojalbu Wheels of Fire rozešli. Možná tušili, že už to opravdu nemá cenu. Nám zůstalo alespoň několik výtečných desek, k nimž by byla škoda se občas nevrátit a nepřipomenout si doby, kdy vznikalo v hudbě mnoho zajímavého.

» ostatní recenze alba Cream - Disraeli Gears
» popis a diskografie skupiny Cream