Reakce na recenzi:

EasyRocker - @ 16.06.2015

Zlatá polovina šedesátých let, doba hudebně propojující rock s blues, za oceánem už pomalu se chystající květinová exploze. Mezi mnohými průlomovými spolky se v Anglii zrodili také Cream, superskupina Erica Claptona, Jacka Bruce a Gingera Bakera, která se záhy díky své mimořádné instrumentální úrovni i odvázané koncertní prezentaci profilovala jako power-trio, podobně jako Jimi Hendrix Experience. Ačkoli mám tvorbu druhých jmenovaných o chlup raději pro syrovost a živočišnost, nelze tvorbu Cream nějak přehlédnout či dokonce ignorovat. A zatímco JHE nahrávali svůj debut v Londýně, kde působili, zajeli si naopak Cream nahrávat své druhé album do New Yorku...

Mocná energie, přiživená neslýchaně vybuzenou kombinací syrového bluesového základu a bytelného rocku, lehce střiženého psychedelií a vydatně kořeněného hudebním mistrovstvím, se na vás vyhrne hned s úvodním šlágrem Stange Brew a lepší už to dnes nebude. Claptonovy syrové akordy se snoubí s precizně vymyšlenými melodiemi, na které jako další "patro" nasedají melodicky vedené vícehlasy. Úvodní, krásně stupňovaný riff Sunshine of Your Love patří k nejznámějším rockovým motivům, refrén má parádní tah a až hardrockovou hutnost a razanci, hutnou kytaru provázejí pekelné Bakerovy bicí pochody. Bruceova basa je tu krásně hustá, jako kdyby již tak hustou atmosféru posilovala ještě jedna kytara. Plačtivé Claptonovo sólo patří také již k evergreenům... Nutno jednoznačně slyšet a procítit! World of Pain začíná až baladicky, houpe nás Bruceův hlas a jeho hladivá basa a psychedelické názvuky, v refrénu se trio ale přece jen odpoutá důrazně od země a vytesá výbušný refrén, střídání těchto poloh je pak pro zbytek skladby typické. Clapton vrší ohromný orchestr riffů, zvukomaleb a roztříštěných sól... famózní především jeho práce. Výrazně melodická je Dance the Night Away, opět je tu lehce psychedelická nálada a vícehlasy gradovaný refrén má jasné napětí, hrozící prasknutím. Jako bychom se tady přesunuli až někam k hájemství The Who... Blue Condition je vtipné, hravé pojetí vycházející z jednoduchého bluesového základu, opakování motivu dává zúčastněným prostor na všemožné fígle, hrátky a improvizace. Zřetelné odlehčení. Tales of Brave Ulysses - krásný baskytarový úvod, nádech 60kové psychedelie a pak těžké Claptonovy akordy a dává se do pohybu pochodová rocková mašinérie, druhá půle je lahůdkou - rozostřená sóla, všudypřítomné Bakerovy činely... téměř nepředstavitelné, co se všechno dá vměstnat do času 2:46! Také následující Swlabr vám určitě nic neodpustí, blues prosáklý syrový rockový nátěr s odvázaným a zcela suverénním Bruceovým zpěvem-zase je to hlavně Ericova přehlídka virtuóza. We´re Going Wrong je pomalu se linoucí, těžká, pochmurná záležitost, kde potemnělou deklamaci Bruceho provází v závěru zcela na kost ohlodaná sóla a Bakerovy osudové pochody... zcela jiný typ skladby než tomu bylo dosud, ale o nic méně působivý. Outside Woman Blues je věrna svému názvu a pojetí, na Bakerovy ze všech stran se valící bicí se napojují krásně navrstvené kytarové ornamenty i syrové akordy. Take it Back také nezapře bluesový základ, ten je ale přece jen výrazně odlehčený, méně syrový a větší tempo a zařazení foukací harmoniky ji dodává optimističtější náladu. Na závěrečný obskurně-estrádní klavírní vtípek Mother´s Lament nutno míti náladu a tak závěr alba také beru. Nic více, nic méně...

Z prvních dvou alb Cream nedovedu vybrat, které mě oslovilo víc, obě jsou na stejné úrovni, díky syrovější produkci má možná o nepatrný chloupek sedla víc jednička, vždycky jsem se nemohl zbavit dojmu, že produkce mohla být ještě průraznější a mocnější (ale hodnotím CD). Ale status pomníku rocku 60. let Disraeli Gears odepřít nelze.