Reakce na recenzi:

terka - @ 17.07.2018

Motto "Cream neposlouchám a Claptona už vůbec ne" vydrželo našemu rodu docela dlouho. Tahle kytarová osobnost a jeho kapela si cestu do mého srdce hledaly obtížně. Stejně jako bratr jsem ji musela ignorovat, protože desky Cream se u nás zkrátka nepouštěly. Je to sice už historie, ale mně se tenhle stihomam stále vybavuje.

Ne, není to Clapton, kterého bych z tohoto tria začala jakkoliv uznávat. Osoba, která je mně nejsympatičtější, je Jack Bruce, kterého jsem znala z fantastické nahrávky Around the Next Dream. Kvůli tomuto dílku jsem si jej oblíbila a jelikož to je on, kdo měl na hudbu Cream veliký vliv, volání jeho hlasu nešlo odmítnout.

A kterou jinou desku začít poslouchat, než tu nejznámější? Disraeli Gears jsem přicházela na kobylku pomalu. Bruceho vizitky jsou jasné, jeho uhrančivý přednes ve World of Pain, Dance the Night Away, Tales of Brave Ulysses a We're Going Wrong mě fascinuje. Zbytek desky už neprožívám tak silně - Bakerův kus číslo pět a poslední skladba mě moc nebaví, úvod je tak trochu sterilní a Sunshine of Your Love znám nazpaměť.

Dnes se sama sebe ptám, jaký byl důvod, Cream tak dlouho igorovat. Třeba se tu odpověď někdy dozvím.