Reakce na recenzi:

Petr Gratias - @ 29.08.2012

Dvojalbum legendárních Cream jsem poprvé objevil v r. 1970, kdy bylo vydáno Supraphonem jako krabice ve stylu Smetanovy Mé vlasti…. Cena byla 120 Kč, ale pro patnáctiletého kluka to bylo moc peněz, zvlášť když byl členem bigbítové kapely a kdejaká koruna za sběr papíru a hadrů byla investována do primitivní aparatury.
Nicméně jsem dostal v inkriminované době nějaké peníze od prarodičů a lákadlo v Supraphonu skončilo v papírovém obalu. Zvědavost mě natolik pudila, že jsem se nemohl dočkat, až naše domácí gramorádio mě zprostředkuje kontakt z touhle velebenou a uznávanou britskou legendou. Ne dobře vyvedený obal a i hluchý zvuk supraphonského záznamu mě v té době neodradil. Dnes už mám album na 2 CD v remasteru a dodnes nevycházím z úžasu….

WHITE ROOM – patetický úvod, jako slavnostní ceremoniál při korunovaci krále krále ve středověku… A pak už nastupuje energický rytmus důrazně klepaných bicích s výpomocí tympánů Ginegara Bakera, hutné baskytarové party a průrazný melodický hlas Jacka Bruce a konečně rozostřený kytarový tón fuzzem s aplikací wah wah pedalu Erika Claptona. V úvodu a mezihře je navíc přítomen „neviditelný“ člen Cream hráč na violu Felix Pappalardi… Nádherná rocková skladba, která měla ambice stát se klasikou už v době svého vzniku. Jasná melodie a přehledné aranžmá, které ve své době muselo být na britské scéně zjevením. Hit kapely a jeden ze stavebních kamenů progresivních principů rocku druhé poloviny šedesátých let.

SITTING ON TOP OF THE WORLD – první coveverze od Howlina´ Wolfa alias Chestera Burnetta. Blues jako zvon. Houpavý rytmus se výtečně nese prostorem, kdy umírněné bici přenechávají více prostoru výtečným basům a nádherně frázujícímu hlasu Jacka Bruce. Clapton nahrál playbackem více kytarových vrstev a dociluje zvláštního až nekytarového tvaru v doprovodu, nad tím ovšem bzučí jeho uvolněný kytarový tón. Nádherná kooperace nástrojových proměn a dostatečný prostor pro seberealizaci každému z tria. Clapton nádherně ohýbá tóny a Bruce moduluje svoje basové tóny ve velkém stylu, také dokáže zatlačit na hlasivky a emocionálně vybuchnout, zatímco Baker uměřeně, přesto stále s důrazem sobě vlastním zvolna přidává na dynamice…

PASSING THE TIME – tajemný úvod. Trochu ve stylu nějakého rituálu, nebo obřadu. Zdůrazňovaný tón doprovázený vokálem, je střídán hrou na pedál hammondek, ale hlavně na parní varhany Calliope. Baker lehce cinká a sborový zpěv působí jako zvláštní ukolébavka, která je doprovázena hrou na violu. Ze skladby jde podivný klid, ale zároveň i jakési napěté, které je vzápětí rozpoutáno zrychleným rytmem bicích a výborně modulovaných basů. Bicí se hrnou v divokém sledu jako vichřice za výpomoci varhan a kytarového doprovodu, než opět dospějeme k onomu konejšivému až panoptikálnímu soundu starých hracích automatů a zvláštní nostalgie.

AS YOU SAID – třetí skladba výrazně vybočuje z repertoárového pojetí. Úderné akustické kytary a playback violoncellových partů a k tomu pouze high-hat. Úžasná skladba psychedelického ražení. Když se do skladby zaposlouchám hlouběji, cítím v ní jakýsi předzeppelinovský obraz, který nám od dva roky později nabídne slavná „akustická“ Trojka. Bruce dokázal vybičovat dynamiku k vzestupnému harmonizování ve zpěvu i v akordické struktuře. Violoncello je zde pro vnitřní napětí, ale i z důvodů vykrytí basového prostoru a zvonění akustických kytar, sekajících akordické proměny a jednotlivé akcenty je jedním slovem jedinečné, stejně jako odevzdaný Bruceův vokál. Kdo by se nechtěl přidat na další akustickou kytaru? Fantazie!

PRESSED RAT AND WARTHOG – hutný a zastřený basový sound a v úvodu Pappalardi na trumpetu zatáhne do skladby barokní trumpetovou fanfáru. Baker spíše zdůrazňuje takty než tvoří rytmickou páteř, ale jenom do času. Opak se sem opět vrátí jeho kulometné přechody a my si můžeme vychutnat jeho recitativ. Ovšem Bruce zde předvádí přímo ukázkové basové party, které výrazně vybočovaly ze všeho co bylo v dané době většinově hráno na čtyři tlusté struny. Clapton se do skladby vmísí víceméně až těsně před závěrem rychlým kvílivým partem…

POLITICIAN – tahle skladba v sobě skrývala vždycky podivný neklid. Ostatně podle názvu se pohybujeme na politické půdě, tak jaké pak povzdechy, ne? Bruce napsal poměrně složité rytmické struktury, které vytvářejí důležitý a těžko pravidelně počitatelný počet taktů. Je to blues, ale výrazně vybočuje z běžných šablon svého žánru a jeho princip hry předjímá to, co Bruce hrál v sedmdesátých a osmdesátých let s dotekem fusion. Myslím, že tohle je formálně dost složitá kompozice, Clapton nahrál několik kytarových vrstev a skladba zhutnila a dynamicky posílila. Na svou dobu opravdu hodno obdivu!

THOSE WERE THE DAYS – Baker napsal další skladbu. Má výrazné rytmické základy a Baker vedle klasické baterie, používá i tympány, ale i marimbu a tubular bells. Takhle to vypadá, když aranžmá píše a hudbu skládá bubeník. Clapton do ní implantoval mrštné kytarové sólo. Bruce ve vokálních partech zpívá, lehce, navíc s mírným rozechvělým falzetem ale všechno do sebe jedinečným způsobem zapadá. Výrazný melodický kousek, který ovšem nikoho neurazil, ba naopak!

BORN UNDER A BAD SIGN – další coververze od Bookera T. Jonese. Tuhle skladbu hraje s větším či menším úspěchem hodně kapel a zpěváků dodnes. Já si ale myslím, že tahle coververze je tím nejzdařilejším co vzniklo. Dobře vymyšlený úderný riff pro baskytaru a bicí, které jedou jako po másle a nad tím stylově rozvibrovaný Bruceovův hlas a samozřejmě rozezpívaná Claptonova kytara, která se suverénně vkliňuje do jasné a přehledné formy. Moc dobrá a koncertně silná záležitost!

DESERTED CITIES OF THE HEART – zvláštní skladba. Jakoby procházela několika rovinami. Rockovou s výbojným napětím, kde rytmy posilují vedle rozdivočelých bicích i akustické kytary, kvílivá elektrická a důrazné tympány. Vyjádření emočního hnutí v opravdu velkém stylu. Violové party v mezihře jakoby nadzvedávají harmonickou strukturu navíc za asistence violoncella. Z Bruceova pěveckého výkonu jako bych cítil zasmušilost, vztek a jakousi vnitřní bezradnost, které se vzájemně prolínají. Občas má hudba schopnost vyprávět příběhy, myslím, že právě tady se tak děje…

CROSSROADS – druhou část projektu zahajuje slavná skladba černošského bluesmana Roberta Johnsona. Clapton přearanžoval a přezpíval jedinečným způsobem a předvedl se v tom nejlepším světle. Konečně se jeho kytara prodral jaksi víc do popředí a my máme možnost v plné síle a v jadrném napětí vychutnávat jeho rozechvívané tóny, stejně jako znamenitě interpretovaný text. Myslím, že kdybych měl vybírat z šedesátých let nejlepší transformované bílé elektrické blues, asi bych se zastavil právě u téhle skladby. Dodnes mi při jejím poslechu jde mráz po těle….. Bakerovy bicí důrazně dusají s hutnými basovými modulacemi Bruce. Prsotě parádá od začátku do konce naživo a s potleskem bez hvízdání!

SPOONFUL – další legendární cover. Willie Dixon napsal relativně jednoduchý model bluesové skladby, ale Cream ji důrazně prokreslili v rytmické struktuře a řeřavých tónech kytary a pořadně naostřených basových tónů. Tady je prostě zase prostor pro Bruce – na baskytaru, ale i ve zpěvu. Nekompromisní, syrové a drsné. Jestliže někteří posluchači občas v minulosti Cream vytýkali že místy příliš uhlazují svou hru, tak tady to bezezbytku neplatilo a naopak si můžeme vyslechnout dramatické pojetí, kdy instrumentace hovoří svébytným jazykem bez příkras. Více jak 16 minut se tady Cream vypínají k instrumentálním výkonům a kolektivně spolupracují na rozvíjení oné základní formy. V daném okamžiku si člověk uvědomuje, že pravděpodobně jediným sparring partnerem, který by mohl pozvednout proti Cream dřevec ve virtuálním turnaji byli Jimi Hendrix Experience. Po instrumentální stránce zcela zjevně vrchol koncertního bloku, který udržuje napětí jako žhavé uhlí pod roztopeným kotlem…

TRAINTIME – tak tohle je opravdu nářez: pro foukací harmoniku především, ale také pro lidský hlas a přitlumené bicí. Napodobit jízdu supícího vlaku s parní lokomotivou to je nápad hodný úcty. Dělal to sice před Cream už John Mayall a myslím, že i v dalších letech se tohle téma ještě několikrát vhodně či méně vhodně vyrecyklovalo. Tomu říkám kooperace mezi Brucem a Bakerem. Napětí, gradace, dynamika a úžasné emocionální vzedmutí ducha!!

TOAD – poslední skladba je od Gingera Bakera. Také není určena pro prime-time rádií a asi těžko bychom ji zaslechli jako podkres pod ranní kávu a chléb s máslem… Začínáme rázně syrově rockově s hutným riffem, který vás málem srazí k zemi. Potom se ovšem, postupně jednotlivé nástroje odpojí a na virtuálním pódiu při našem poslechu zůstává ďábelský Peter „Ginger“ Baker. Zcela jasně si uvědomuji, že je to vlastně první dlouhé bubenické sólo, které jsem kdy slyšel a zcela určitě inspirovalo i další bubeníky, aby do té doby „pouhý“ rytmický nástroj proměnili v melodický. Za oceánem jako protipól vyváděl podobné kousky v Iron Butterfly – Ron Bushy a já jsem nikdy nenašel odvahu posuzovat, kdo z nich dvou je větší mistr. Nejsem bubeník. Nicméně natočit v r. 1968 na album bezmála 16minutové běsnění na bicí – tak to byla opravdu revoluce!

Album Wheels Of Fire patří ke klenotům rockové historie. Přiznám se, že jsem se nesetkal dodnes s nějakým odmítavým tvrzením. Cream s albem stanuli na vrcholku své relativně krátké hudební kariéry. V srpnu 1968 jsme u nás měli jiné starosti, než adorovat tenhle hudební produkt a pochopitelně nikdo netušil, že jenom za pár měsíců poté, se po koncertě v Royal Albert Hall skupina rozejde.
Martin Sharp stvořil zajímavý výtvarný design – šedá barva na obalu sice nebyla podle mě úplně nejvhodnější, ale pokud člověk otevřel obal, tak jej omámily psychedelické vize dané doby a jedinečně rozvibrovaly moje představy.
Na rozdíl od první a druhého alba, zde ustoupilo o nějaký krok blues do pozadí, ale zase sem kreativita kapely přinesla jiné aspirace – v tom nejlepším slova smyslu. A také si myslím, že albu jednoznačně prospěla digitalizace a remastering….
Moje volba je zcela jasná – studiová i koncertní podoba Cream zaslouží jednoznačně pět hvězdiček!