Cream - Wheels of Fire (1968)

12.05.2019 horyna | #

V rockové historii najdeme několik hudebních pomníků, o jejichž významu není třeba sebevíc spekulovat. Jedněmi z nich jsou i alba Disraeli Gears a Wheels of Fire ikony britského blues, kapely Cream. Každé z nich je docela jiné a svým významovým dopadem nezpochybnitelné. Zatímco Disraeli osobně vnímám jako jeden z vůbec nejdokonalejších blues-rockových počinů, následující Wheels už uhýbá na vedlejší kolej a využívá (ve svůj prospěch) daleko širší výrazové možnosti. Je to takový creamovský "seržant pepř". Trojice Clapton, Bruce, Baker rybaří i v jiných vodách než doposud, čímž vzniká jedno z nejvariabilnější alb šedesátých let.

Lepší úvod než prostřednictvím White Room snad ani nelze vymyslet. Dle mého se jedná o jejich vůbec nejlepší skladbu a mou jasně nejoblíbenější. V jejím nitru je zaznamenán celý širý kouzelný svět velkých Cream. Nechybí energické střety kontra libozvučné přechody, silový tah, poetické kouzlo, skvělé instrumentální výkony a vůbec ona nápaditost tohoto songu je ohromující. A pak je tu samozřejmě Claptonovo kvákadlo a mocný Bruceův vokál. Naopak za nejslabší položku bych označil čistokrevné blues Sitting on Top of the World, které vystřídá nezařaditelná a hodně originální ukolébavka Passing the Time s výrazným využitím violy. Možná ještě zajímavější je pro změnu violoncellem doprovázená As You Said. Vrcholem je pak pátá Pressed Rat and Warthog s odměřeným recitativem a neskutečně nádhernou hrou na trumpetu. Skladba jdoucí mimo jakákoliv stylová měřítka. Nazpět k blues zavelí Politician a na pestrosti přidá Those Were the Days. Po dalším coveru Born Under a Bad Sign, přijde ještě úžasně hravá Deserted Cities of the Heart, ve které to pocity a zdařilou instrumentací jenom praská.

Hodnotit tuto velkolepou záležitost menším počtem než plným by pro mě byla učiněná svatokrádež.
Deska desek.
reagovat

Balů @ 12.05.2019 11:00:20
:) pocity a nálada, které z desky proudí, mne jako posluchače doslova vztahují do hudebního dění...
U mne v přihrádce Deska desek ...

oř @ 12.05.2019 11:06:45
Clapton nikdy nepatřil k mým favoritům, ale Bruce a Baker to je jiný kafe. Bez nich by byli Cream jen stínem a kopií všech polozapomenutých skupin konce šedesátých let. Trefná recenze.

Egon Dust @ 12.05.2019 11:34:19
Opäť skvelá recenzia Mr.Horyna. Fakt super. Kks zbláznim sa, lebo všetko bych chcel mať na LP. Od zbierok reeda-bowieho-popa,mhoho queen,cooperov,stones, a pod. teraz aj Princea. A mnoho obľúbených albumov od kadekoho z celého sveta aj Edith Piaf. Tento album samozrejme sa patrí mať rockerom a hudobným fanatikom, najmä tej najprogresívnejšej hudby aká to všetko odštartovala.. Výborne, treba občas primiešať aj klasiku žánru!!!

northman @ 12.05.2019 12:00:32
Píseň White Room a tohle album bylo první co jsem od téhle superskupiny slyšel. Pro mě Wheels Of Fire nepředstavují jejich nejlepší album, tím je pro mě Disraeli Gears, ale mám rád všechno co tahle trojice vytvořila. Díky za pěknou recenzi.

Martin H @ 12.05.2019 13:54:02
Wheels of Fire je má nejoblíbenějšį nahrávka skupiny Cream.Ta živá deska je neskutečná bomba.

Jarda P @ 13.05.2019 05:45:02
Kdysi jsem Wheels vlastnil v supraphonském vydání v krabici a jednalo se o moje první seznámení s Cream. Přiznávám se, že z dvojalba hraju jen studiovou část, nekonečná kytarová a bubenická sóla příliš nevyhledávám.

bullb @ 13.05.2019 06:05:47
Skláňam sa v prvom rade pred hudbou Cream, hlavne tohto dvojalba. Vďaka recenzentovi za pripomenutie, obdivujem jeho široký (ďaleký a bystrozraký :-) rozsah.
Platňu som mal kedysi na dlhodobej výpožičke (samozrejme Supraphon). Teraz je to podobne ako u kolegu Balů. Spomienky...

northman @ 13.05.2019 09:07:14
Jak čtu tak většina slyšela tuhle desku ze supraphonského vydání, tak jako i já. Tu desku mám i s přílohou na dvojlistu.

06.05.2016 Martin H | #

Dvojalbum Wheels of Fire skupiny Cream jsem si zamiloval ještě před tím, než jsem ho slyšel. Jednak o něm často básnil můj otec, jednak mě velice zaujala kapitola o skupině Cream v knize Jiřího Černého Hvězdy tehdejších hitparád, kterážto se pro mne stala jakousi biblí hudby šedesátých let. Jakmile se po roce 1989 naskytla příležitost vycestovat na západ, bylo mi jasné, že z mého pohledu se bude jednat o cestu pro desku Wheels of Fire. Společně s ní jsem si tehdy pořídil i dvě alba Jimiho Hendrixe, základ mé budoucí sbírky, a připadal jsem si jako král.

A jako král si připadám i dnes, když tu nádheru opět poslouchám. Hned úvodní tóny skladby White Room mě pevně chytí u srdce a nevím, co mám potom obdivovat dřív, zda dokonalou basu Jacka Bruce, výrazově velice barvité bicí Gingera Bakera, či kytaru Erica Claptona. Ten v první skladbě kouzlí pomocí kvákadla, posluchačsky se propadám někam do blaženosti a pak teprve přijde jeho sólo z rodu těch, která musíte slyšet, než zemřete. Zatím je to jenom začátek a hned taková nálož. Trojice ovšem nepolevuje a nasazuje blues Sitting on Top of the World, v němž mám hlas Jacka Bruce asi nejraději. Souhra všech tří nástrojů ukazuje sílu a mistrovství všech hráčů, jakoby chtěli říct, teď hrajeme blues, z něho jsme vyšli a budeme ho hrát, dokud nás to neomrzí. Třetí kousek Passing the Time začíná výrazným šamanským bubnováním, jež přejde do poklidné části připomínající ukolébavku. To je však zdánlivý klid před bouří. Najednou se všechny nástroje do toho opřou a začne běsnění, které poklidnou náladu rozcupuje na mikročástice. V závěru se skladba přece jen uklidní a pokorně se vrátí do úvodní poklidné atmosféry. Akustické pohlazení As You Said je možným předchůdcem folkrockových parádiček budoucích Jethro Tull či Led Zeppelin. Poté hudebníci opět přejdou na plný plyn, přichází Bakerem spíše deklamovaná skladba s velice výraznou basovou linkou Pressed Rat and Warthog. Píseň Politician ve mně vždy vyvolává spíše neklid, který ještě umocňuje Claptonova kvílející kytara. Ve výsledku se jedná o velice povedený kousek s výrazným motivem. Ve skladbě Those Were the Days se blýskne velice barevnou rytmikou ryšavý satanáš Ginger Baker, který do výsledného zvuku zapojí i tympány a zvony. Claptonovo sólo je opět vynikající a nad tím vším poletuje lehký falzet Jacka Bruce. Předposledním kouskem na první desce je opět převzaté blues Born Under a Bad Sign s tradičně skvěle zpívajícím Brucem. Celou tu parádu završí další svižný kousek Deserted Cities of the Heart potvrzující, že ačkoli Cream vzešli z blues a jsou řazeni k vrcholným představitelům tzv. bílého blues, jejich hudební myšlení jim umožňovalo se vydat i za hranice žánru a předjímat to, co bude běžné v další dekádě, totiž fúzi stylů a hudebních postupů.

Druhá deska, živá nahrávka pořízená v březnu 1968 v San Franciscu, ukazuje, co znamenal koncert skupiny Cream. Clapton zde předvádí neskutečnou smršť kytarových sól, nejdříve v Johnsonově skladbě Crossroads a poté v takřka sedmnáctiminutové verzi Dixonovy písně Spoonful. Je až s podivem, co všechno se dá zahrát v nejjednodušší sestavě kytara – basa – bicí. Jako třetí na řadu přijde instrumentálka Jacka Bruce Traintime, sólo pro foukací harmoniku a lidský hlas. Spolu s Bakerovými bicími je zde vyvolána představa supící lokomotivy. Když zavřu oči, jako bych tu železnou obludu před sebou viděl, kterak se na mě řítí, a já nemohu uniknout. Všechno to završí Ginger Baker svým neskutečným sólem na bicí. Jeho skladba Toad ukazuje, že i bicí souprava dokáže vyjádřit mnoho emocí, nálad a barev.

Skupina Cream se bohužel ještě v témže roce rozešla. Možná se ega jednotlivých hudebníků už nesnesla, možná cítili, že po Wheels of Fire už neví, jak dál, jak tu dokonalost ještě více překonat. Pro fanoušky inspirativní hudby a silných instrumentálních výkonů tu však Cream zůstanou navždy.

reagovat

tykeww @ 08.05.2016 16:49:36
Ano, Wheels of Fire je podle mě jedno z nejlepších a nejzajímavějších alb té doby, stejně tak ukazuje Cream na svém vrcholu (i když už Disraeli Gears je báječná deska).

29.08.2012 Petr Gratias | #

Dvojalbum legendárních Cream jsem poprvé objevil v r. 1970, kdy bylo vydáno Supraphonem jako krabice ve stylu Smetanovy Mé vlasti…. Cena byla 120 Kč, ale pro patnáctiletého kluka to bylo moc peněz, zvlášť když byl členem bigbítové kapely a kdejaká koruna za sběr papíru a hadrů byla investována do primitivní aparatury.
Nicméně jsem dostal v inkriminované době nějaké peníze od prarodičů a lákadlo v Supraphonu skončilo v papírovém obalu. Zvědavost mě natolik pudila, že jsem se nemohl dočkat, až naše domácí gramorádio mě zprostředkuje kontakt z touhle velebenou a uznávanou britskou legendou. Ne dobře vyvedený obal a i hluchý zvuk supraphonského záznamu mě v té době neodradil. Dnes už mám album na 2 CD v remasteru a dodnes nevycházím z úžasu….

WHITE ROOM – patetický úvod, jako slavnostní ceremoniál při korunovaci krále krále ve středověku… A pak už nastupuje energický rytmus důrazně klepaných bicích s výpomocí tympánů Ginegara Bakera, hutné baskytarové party a průrazný melodický hlas Jacka Bruce a konečně rozostřený kytarový tón fuzzem s aplikací wah wah pedalu Erika Claptona. V úvodu a mezihře je navíc přítomen „neviditelný“ člen Cream hráč na violu Felix Pappalardi… Nádherná rocková skladba, která měla ambice stát se klasikou už v době svého vzniku. Jasná melodie a přehledné aranžmá, které ve své době muselo být na britské scéně zjevením. Hit kapely a jeden ze stavebních kamenů progresivních principů rocku druhé poloviny šedesátých let.

SITTING ON TOP OF THE WORLD – první coveverze od Howlina´ Wolfa alias Chestera Burnetta. Blues jako zvon. Houpavý rytmus se výtečně nese prostorem, kdy umírněné bici přenechávají více prostoru výtečným basům a nádherně frázujícímu hlasu Jacka Bruce. Clapton nahrál playbackem více kytarových vrstev a dociluje zvláštního až nekytarového tvaru v doprovodu, nad tím ovšem bzučí jeho uvolněný kytarový tón. Nádherná kooperace nástrojových proměn a dostatečný prostor pro seberealizaci každému z tria. Clapton nádherně ohýbá tóny a Bruce moduluje svoje basové tóny ve velkém stylu, také dokáže zatlačit na hlasivky a emocionálně vybuchnout, zatímco Baker uměřeně, přesto stále s důrazem sobě vlastním zvolna přidává na dynamice…

PASSING THE TIME – tajemný úvod. Trochu ve stylu nějakého rituálu, nebo obřadu. Zdůrazňovaný tón doprovázený vokálem, je střídán hrou na pedál hammondek, ale hlavně na parní varhany Calliope. Baker lehce cinká a sborový zpěv působí jako zvláštní ukolébavka, která je doprovázena hrou na violu. Ze skladby jde podivný klid, ale zároveň i jakési napěté, které je vzápětí rozpoutáno zrychleným rytmem bicích a výborně modulovaných basů. Bicí se hrnou v divokém sledu jako vichřice za výpomoci varhan a kytarového doprovodu, než opět dospějeme k onomu konejšivému až panoptikálnímu soundu starých hracích automatů a zvláštní nostalgie.

AS YOU SAID – třetí skladba výrazně vybočuje z repertoárového pojetí. Úderné akustické kytary a playback violoncellových partů a k tomu pouze high-hat. Úžasná skladba psychedelického ražení. Když se do skladby zaposlouchám hlouběji, cítím v ní jakýsi předzeppelinovský obraz, který nám od dva roky později nabídne slavná „akustická“ Trojka. Bruce dokázal vybičovat dynamiku k vzestupnému harmonizování ve zpěvu i v akordické struktuře. Violoncello je zde pro vnitřní napětí, ale i z důvodů vykrytí basového prostoru a zvonění akustických kytar, sekajících akordické proměny a jednotlivé akcenty je jedním slovem jedinečné, stejně jako odevzdaný Bruceův vokál. Kdo by se nechtěl přidat na další akustickou kytaru? Fantazie!

PRESSED RAT AND WARTHOG – hutný a zastřený basový sound a v úvodu Pappalardi na trumpetu zatáhne do skladby barokní trumpetovou fanfáru. Baker spíše zdůrazňuje takty než tvoří rytmickou páteř, ale jenom do času. Opak se sem opět vrátí jeho kulometné přechody a my si můžeme vychutnat jeho recitativ. Ovšem Bruce zde předvádí přímo ukázkové basové party, které výrazně vybočovaly ze všeho co bylo v dané době většinově hráno na čtyři tlusté struny. Clapton se do skladby vmísí víceméně až těsně před závěrem rychlým kvílivým partem…

POLITICIAN – tahle skladba v sobě skrývala vždycky podivný neklid. Ostatně podle názvu se pohybujeme na politické půdě, tak jaké pak povzdechy, ne? Bruce napsal poměrně složité rytmické struktury, které vytvářejí důležitý a těžko pravidelně počitatelný počet taktů. Je to blues, ale výrazně vybočuje z běžných šablon svého žánru a jeho princip hry předjímá to, co Bruce hrál v sedmdesátých a osmdesátých let s dotekem fusion. Myslím, že tohle je formálně dost složitá kompozice, Clapton nahrál několik kytarových vrstev a skladba zhutnila a dynamicky posílila. Na svou dobu opravdu hodno obdivu!

THOSE WERE THE DAYS – Baker napsal další skladbu. Má výrazné rytmické základy a Baker vedle klasické baterie, používá i tympány, ale i marimbu a tubular bells. Takhle to vypadá, když aranžmá píše a hudbu skládá bubeník. Clapton do ní implantoval mrštné kytarové sólo. Bruce ve vokálních partech zpívá, lehce, navíc s mírným rozechvělým falzetem ale všechno do sebe jedinečným způsobem zapadá. Výrazný melodický kousek, který ovšem nikoho neurazil, ba naopak!

BORN UNDER A BAD SIGN – další coververze od Bookera T. Jonese. Tuhle skladbu hraje s větším či menším úspěchem hodně kapel a zpěváků dodnes. Já si ale myslím, že tahle coververze je tím nejzdařilejším co vzniklo. Dobře vymyšlený úderný riff pro baskytaru a bicí, které jedou jako po másle a nad tím stylově rozvibrovaný Bruceovův hlas a samozřejmě rozezpívaná Claptonova kytara, která se suverénně vkliňuje do jasné a přehledné formy. Moc dobrá a koncertně silná záležitost!

DESERTED CITIES OF THE HEART – zvláštní skladba. Jakoby procházela několika rovinami. Rockovou s výbojným napětím, kde rytmy posilují vedle rozdivočelých bicích i akustické kytary, kvílivá elektrická a důrazné tympány. Vyjádření emočního hnutí v opravdu velkém stylu. Violové party v mezihře jakoby nadzvedávají harmonickou strukturu navíc za asistence violoncella. Z Bruceova pěveckého výkonu jako bych cítil zasmušilost, vztek a jakousi vnitřní bezradnost, které se vzájemně prolínají. Občas má hudba schopnost vyprávět příběhy, myslím, že právě tady se tak děje…

CROSSROADS – druhou část projektu zahajuje slavná skladba černošského bluesmana Roberta Johnsona. Clapton přearanžoval a přezpíval jedinečným způsobem a předvedl se v tom nejlepším světle. Konečně se jeho kytara prodral jaksi víc do popředí a my máme možnost v plné síle a v jadrném napětí vychutnávat jeho rozechvívané tóny, stejně jako znamenitě interpretovaný text. Myslím, že kdybych měl vybírat z šedesátých let nejlepší transformované bílé elektrické blues, asi bych se zastavil právě u téhle skladby. Dodnes mi při jejím poslechu jde mráz po těle….. Bakerovy bicí důrazně dusají s hutnými basovými modulacemi Bruce. Prsotě parádá od začátku do konce naživo a s potleskem bez hvízdání!

SPOONFUL – další legendární cover. Willie Dixon napsal relativně jednoduchý model bluesové skladby, ale Cream ji důrazně prokreslili v rytmické struktuře a řeřavých tónech kytary a pořadně naostřených basových tónů. Tady je prostě zase prostor pro Bruce – na baskytaru, ale i ve zpěvu. Nekompromisní, syrové a drsné. Jestliže někteří posluchači občas v minulosti Cream vytýkali že místy příliš uhlazují svou hru, tak tady to bezezbytku neplatilo a naopak si můžeme vyslechnout dramatické pojetí, kdy instrumentace hovoří svébytným jazykem bez příkras. Více jak 16 minut se tady Cream vypínají k instrumentálním výkonům a kolektivně spolupracují na rozvíjení oné základní formy. V daném okamžiku si člověk uvědomuje, že pravděpodobně jediným sparring partnerem, který by mohl pozvednout proti Cream dřevec ve virtuálním turnaji byli Jimi Hendrix Experience. Po instrumentální stránce zcela zjevně vrchol koncertního bloku, který udržuje napětí jako žhavé uhlí pod roztopeným kotlem…

TRAINTIME – tak tohle je opravdu nářez: pro foukací harmoniku především, ale také pro lidský hlas a přitlumené bicí. Napodobit jízdu supícího vlaku s parní lokomotivou to je nápad hodný úcty. Dělal to sice před Cream už John Mayall a myslím, že i v dalších letech se tohle téma ještě několikrát vhodně či méně vhodně vyrecyklovalo. Tomu říkám kooperace mezi Brucem a Bakerem. Napětí, gradace, dynamika a úžasné emocionální vzedmutí ducha!!

TOAD – poslední skladba je od Gingera Bakera. Také není určena pro prime-time rádií a asi těžko bychom ji zaslechli jako podkres pod ranní kávu a chléb s máslem… Začínáme rázně syrově rockově s hutným riffem, který vás málem srazí k zemi. Potom se ovšem, postupně jednotlivé nástroje odpojí a na virtuálním pódiu při našem poslechu zůstává ďábelský Peter „Ginger“ Baker. Zcela jasně si uvědomuji, že je to vlastně první dlouhé bubenické sólo, které jsem kdy slyšel a zcela určitě inspirovalo i další bubeníky, aby do té doby „pouhý“ rytmický nástroj proměnili v melodický. Za oceánem jako protipól vyváděl podobné kousky v Iron Butterfly – Ron Bushy a já jsem nikdy nenašel odvahu posuzovat, kdo z nich dvou je větší mistr. Nejsem bubeník. Nicméně natočit v r. 1968 na album bezmála 16minutové běsnění na bicí – tak to byla opravdu revoluce!

Album Wheels Of Fire patří ke klenotům rockové historie. Přiznám se, že jsem se nesetkal dodnes s nějakým odmítavým tvrzením. Cream s albem stanuli na vrcholku své relativně krátké hudební kariéry. V srpnu 1968 jsme u nás měli jiné starosti, než adorovat tenhle hudební produkt a pochopitelně nikdo netušil, že jenom za pár měsíců poté, se po koncertě v Royal Albert Hall skupina rozejde.
Martin Sharp stvořil zajímavý výtvarný design – šedá barva na obalu sice nebyla podle mě úplně nejvhodnější, ale pokud člověk otevřel obal, tak jej omámily psychedelické vize dané doby a jedinečně rozvibrovaly moje představy.
Na rozdíl od první a druhého alba, zde ustoupilo o nějaký krok blues do pozadí, ale zase sem kreativita kapely přinesla jiné aspirace – v tom nejlepším slova smyslu. A také si myslím, že albu jednoznačně prospěla digitalizace a remastering….
Moje volba je zcela jasná – studiová i koncertní podoba Cream zaslouží jednoznačně pět hvězdiček!





reagovat

Voytus @ 29.08.2012 15:18:36
Cream můžu od začátku do konce. Zastávám názor, že tahle skupina předběhla dobu o 40 000 světelných let a její tvorba mě pravděpodobně nikdy nepřestane dostávat. Až téměř ironií je, že dva jazzmani a jeden bluesman ukázali cestu všem pozdějším rockovým souborům. Jediná má kritická poznámka padá na stopáž Spoonful, je poměrně zdlouhavá. Ale je to jam, takže jednou za čas nevadí. Předchozí album Disraeli Gears od nedávného jakéhosi 'prozření' považuji za vůbec nejdůležitější nahrávku pro budoucí vývoj rockové hudby, tato pak příjemně navazuje a vůbec se těžko zařazuje do nějaké škatulky. Holt důkaz vyjímečnosti.

Óin @ 29.08.2012 15:28:04
Možná bych kromě Creamu zmínil ještě Colosseum - to jsou kapely, které ukázaly cestu mnohým dalším.

Petr Gratias @ 29.08.2012 15:42:28
Zdravím, Voytusi...
vystihl jsi to naprosto přesně!
Na Cream se svezeme zcela jistě ve stejném kupé stejného vlaku.
O to smutnější je, že jak hudebníci stárnou a stávají se ješitnějšími a podrážděnějšími na úspěch a slávu, dochází k bolestným střetům.
Můj hudební hrdina JACK BRUCE napadl mého druhého hrdinu JIMMYHO PAGE, že Led Zeppelin "ukradli" Cream jejich bluesrockový koncept a cizopasí na jejich slávě a významu. Asi půjde o peníze a úctu.
Led Zeppelin evidentně během své kariéry vydělali na rozdíl od Cream o nějaký ten "groš" víc a tohle ve výsledku bude problém.
Obě kapely respektuji a chovám k nim úctu, ale tohle mě otravuje....
Zdravím a díky!

Petr Gratias @ 29.08.2012 15:50:13
Zdravím, Óine...
samozřejmě. Já bych "vytvořil" progresivní trio
CREAM, JIMI HENDRIX EXPERIENCE a COLOSSEUM!
Tohle jsou nejvlivnější kapely hudební historie.
Ovlivnily hudební vývoj, na jejich odkaz navázalo hodně dalších (s větším nebo menším úspěchem) a jejich podíl zůstává stejně vizionářský tehdy jako dnes.
Samozřejmě je škoda, že nevydržely hrát déle.
Jiné kapely sice vydržely víc než deset let, ale jejich tvorba působí jako nastavovaná kaše a s přibývajícími léty jako vyvařena buřtová voda.
Nechci být ironický víc než je třeba, ale trochu mě štve, že nová rocková generace jejich odkaz různě znevažuje, devalvuje a podceňuje....
Ale třeba se mi to jenom zdá a je to věc generační výměny, která je nezastavitelná.
Zdravím i Tebe a díky!

adam @ 29.08.2012 19:13:07
Ja si neodpustim pripomenut existenciu Beatles....

gunslinger @ 29.08.2012 19:21:44
LED ZEPPELIN!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!

Petr Gratias @ 29.08.2012 19:41:28
Zdravím, Adame....
na BEATLES jsem samozřejmě nezapomněl a ani bych zapomenout nemohl, ALE....od jisté doby, kdy jsem na Progboardu dopadl s obhajobou alba Sgt. Pepper´s Lonely Hearts Club Band jako hubkař, tak jsem vel mi opatrný, aby nezažíhal oheň....
BEATLES je samostatná kategorie princip a norma....
a už toho nechám, protože až na OHNOTHIMAGENA a pár dalších věrných jim na Progboardu pšenka nekvete.
Takže jsem BEATLES zcela záměrně vynechal.
Stejně tak jako zvažuje, jestli se pouštět v budoucnu do recenzí jejich dalších alb....zatím se mě do toho nechce. Třeba změním názor..
Ale díky za připomenutí, Adame.
Bez BEATLES by další vývoj hudby nebyl určitě takový jaký byl a je, i když to jiní odmítají. That is all!

Petr Gratias @ 29.08.2012 19:51:33
Zdravím, Gunslingere....
já bych to s dovolením viděl jinak.
Třebaže se LED ZEPPELIN formovali v r. 1968, můj vnitřní pocit je zařazuje jako jeden z výrazných pilířů sedmdesátých let.
CREAM jsou ukotveni v šedesátých letech, ale LED ZEPPELIN rozvinuli svou hudební strategii natolik nadčasově, že třebaže I. (1969), II (1969) a III (1970) vznikli v šedesátých letech, jejich poselství a hudební princip díky výrazně agresivnějšímu pojetí syrového bluesrocku a potažmo hardrocku, doplněného akustickými výboji podle mého posouvá jejich hudbu hodně dopředu.
Bylo by to na širší debatu, ale nechci zahlcovat prostor dalšími teoriemi a příklady
(máte se mnou dost práce, když vám nabízím svoje
výrazně obsáhlejší recenze, než jak tady bylo a je zvykem a asi budou pro mnohé únavné.... no držím se toho, aby můj pohled byl komplexní se vším všudy).
ZdravíM!
A piš víc, o našem oblíbeném blues. Ještě není vystřílen všechen prach....

Jarda P @ 30.08.2012 05:20:28
Recenzí Beatles, tohoto skvostu 60. let, není nikdy dost. Petře, nenech se odradit reakcí jednotlivce a piš.

hejkal @ 30.08.2012 05:27:45
Cream klasika, tam niet čo dodať. Inak súhlasím s Jarda P, píš recenzií čo ti hrdlo ráči spôsobom, aký sa ti páči. Keby som mal svoje cítenie recenzovať podľa názorov druhých, za chvíľu by som iba mlčal a azda teraz žijeme v dobe, kedy mlčať nemusíme. Či? Beatles majú zásadný historický význam, ktorý im upierajú poväčšinou iba jednotlivci, a preto ma vcelku prekvapuje, že sa ti to tu zdá majoritné. Skôr je veľa obdivovateľov mlčiacich, tipujem. A ako som poznamenal vyššie, mlčanie toho veľa neprezrádza, obzvlášť vo virtuálnej realite, kde nevidíme, ako sa okolie ksichtí. :) Nuž, nemlč.

FáňaSixx @ 30.08.2012 08:05:30
Zdravím vás pánové. Jsem malinko na vážkách, kteří umělci, potažmo kapely z výše jmenovaných, měly největší vliv na jejich následovníky jako jsou právě Led Zeppelin, Deep Purple, Black Sabbath apod. Kytarová veličina Hendrix je jasná, Iommi vždy zmiňoval Claptona... Jak říkal kolega Gratias, "Beatles je norma" ... a taky nezapomeňme na The Who a mé "neoblíbence" The Rolling Stones. Zdravím.

merhaut @ 30.08.2012 10:22:28
Na LZ, DP, BS a UH měli zásadní vliv Vanilla Fudge...

bullb @ 29.04.2016 08:03:04
Jedna z prvých vecí, čo som začal vnímať hudbu mimo "komerčnej" sféry. Všetko už bolo povedané.

18.01.2011 hejkal | #

Písať o Cream je ľahké aj ťažké zároveň. Na jednej strane je radosť rozplývať sa nad krásnymi skladbami, na strane druhej, ako to zaobaliť a neopakovať davy?

Dvojalbum Wheels of fire je veľmi dobre zložený. Mať jednu platňu (resp. CD) štúdiovú a druhú koncertnú považujem za fajn riešenie. Človek má jasno, že počúva regulárnu štúdiovku a v druhom prípade je jasné, že sa kochá koncertom. A že sa je čím kochať.

Hráči:
Jack Bruce je nielen skvelý spevák, ale aj úžasný basák hrajúci srdcom a jeho vklad do každej skladby je neopakovateľný a nemerateľný bežnými metódami. Eric Clapton si v 60. rokoch bez väčšej námahy kraľoval na popredných priečkach pelotónu talentovaných gitaristov, ktorý sa v tej dobe liahli ako vo veľkochove dodávateľov mrazených kureniec. Ginger Baker sa rozhodol, že všetkým ukáže, ako sa má pristupovať k ťarbavému majstrovstvu trieskania do bubnov potiahnutých blanami z hadej kože a čože to je to rockové sólo na bicie. Koľkí bubeníci v tej dobe (a aj dnes) by si trúfli na to isté?

Štúdio:
Kto dokázal prísť s podobne úžasným introm ako má úvodná White room? Kto sa vyhral s kvákadlom v slohe ľubovoľnej rockovej pecky lepšie ako Clapton? Odpoveď je jasná, nikto. Tak, to by sme mali. Nič lepšie sa tu nenachádza, takže stláčam stop.

...

Čo to trepem! Stláčam tak akurát klávesy na klávesnici, aby som sa mohol podeliť o ďalšiu nádhernú skladbu, blues ako vyšitý, štandard Sitting on top of the world. Vytisnem slzu dojatia a ide sa ďalej! A je tu rozprávka na dobrú noc. Passing the time akoby vypadla z romantického čítania pre najmenších a moja duševná úroveň sa cíti ako doma. Samozrejme, patrične svižná pasáž mi zaspať nedovolí. To tak, však je ešte kus albumu predo mnou. V akustickej pohode As you said si Bruce kraľuje so slákmi. A potom, že hudobné vzdelanie je hudobníkovi na škodu. Aby sa nepovedalo, že bubeník je do počtu, tak si Baker spoza bicej súpravy odrecituje humorne ladenú (aspoň mne tak pripadá) Pressed rat and warthog. Medzi vrcholkami vrcholov si hniezdi aj vrcholová skladba Cream, skvostná Politician. Aj Alzheimer klopí uši, tento motív je nezabudnuteľný. Rovnako ako posmutnená nádhera Those were the days. Opäť je tu bluesová chvíľka poézie, Born under a bad sign. Tento výrok sa netýka protagonistov, tí sa, naopak, zrodili s nebom posiatym šťastnými hviezdami nad hlavami, kvantom rozbitého skla po ruke a celé okolie si muselo následne umyť topánky, ako tak šliapali do exkrementov, aby sa novorodencom darilo. Dosť bolo, záverečný pretek s Deserted cities of the heart vyhráva extatická nálada poslucháča, že počul niečo neopakovateľné.

A to nie je koniec!

Naživo:
Štyri živé nahrávky majú za cieľ jediné, dokázať, akí sú chalani z Cream borci a ako krásna môže byť hudba naživo. Najprv to rozbalí celá kapela v krátkej skladbe, ktorú predstavovať netreba. Áno, Crossroads nemá chybu. Dlhočizná verzia Spoonful ubehne ako voda, až sa veriť nechce, že trvá bezmála sedemnásť minút. Nedá mi, Jack Bruce tu opäť predvádza, že nudné hranie v jeho prípade nehrozí a pre mňa je najväčšia osobnosť zo skupiny. Hráč s veľkým Há. A aby potvrdil moje slová, okamžite si v Traintime struhne sólo na fúkacej harmonike. A ako sa to počúva! Ginger Baker si následne v skladbe Toad vybúchal miesto v rockových dejinách, keď položil základy rockového sóla na bicie (to len opakujem tisíckrát napísané, ale je to pravda, tak čo) vrátane popularizácie (a priekopníckej hry) využívania dvoch kopákov. Nie je to veru málo na jedného človeka, myslím si. A to nehovorím o tom, že postaviť v bicom sóle v úvode hutný motív hraný celou skupinou je fór, z ktorého neskôr ťažili aj také veličiny ako Led Zeppelin či Black Sabbath (vždy až na druhom albume, zaujímavé). Osobne si najviac cením jeho prácu s melódiou a so zvukom vôbec.

Tretí najlepší album Cream v rade! Že je to nemožné? Niektoré kapely nemali úctu k paradoxom.

reagovat

martin69 @ 19.01.2011 10:46:16
Výborná recenze!S hodnocením se nedá nesouhlasit.

gunslinger @ 19.01.2011 10:53:00
Disraeli Gears ruleez. tento album my niako nesadol... born under a bad sign je dobrý song ale od alberta kinga my pripadá lepší.white room a crossroads.... možno spoonful sú za 5 star. ostatné za 1 2 možno 3

Brano @ 19.01.2011 11:04:21
Cream mám veľmi rád a s hodnotením súhlasím.

Filozof @ 20.01.2011 09:31:43
Hejkal
Pro mne osobně je to jedno z nejlepších alb historie vůbec.
ALE - sluší s v podobné recenzi dodat, že se vůbec nejedná o typické bluesové či bluesrockové album. Blues je zde relativně málo. I Tebou zmiňované Sitting Ot The Top Of The World je velmi netypické blues (spočítejte doby).
Jiří Černý si víc cenil zvláštní atmosféru tohoto alba, než výkony a sóla. A já to cítím hodně podobně. Mnoho prvků je zde velmi nebluesových a nerockových - až vánočních. (Mluvím o studiové desce)

hejkal @ 20.01.2011 09:44:40
Sitting on top of the world má doby, čo si to tak spamäti rátam, v poriadku. Až prídem z roboty, schválne si to pustím a narátam.

hejkal @ 20.01.2011 17:32:48
Tak to počúvam a je to úplne klasický štvorštvrťový rytmus počítaný á la blues na trioly, to, že sú trošku inak rozhádzané akcenty, na veci nič nemení.

Filozof @ 21.01.2011 08:26:05
Hejkal
No nevím. Píšou:
"Idiosyncratic numbers of bars are also encountered occasionally, as with the 9-bar progression in "Sitting on Top of the World" by Howlin Wolf."
a je to v odstavci, týkajícím se metricky nezvyklých blues - ve větě předtím píšou o 8-taktových a 16titaktových blues:
"...8-bar forms, are still considered blues; examples include "How Long Blues", ... ... There are also 16-bar blues, as in Ray Charles's instrumental "Sweet 16 Bars" and ..."

Možná jsem to špatně přeložil (anglicky neumím), ale měl jsem za to, že to znamená 9-ti taktové blues. Co to znamená podle Tebe?

hejkal @ 21.01.2011 08:51:12
Lenže ty si v prvej reakcii riešil doby, nie takt. A táto skladba má štyri doby do taktu.

hejkal @ 21.01.2011 08:52:53
Ale normálne si ma dohnal k tomu, že si tú skladbu zapíšem do nôt (pre bicie), výsledok oskenujem a zverejním. :)

hejkal @ 21.01.2011 19:13:37
A inak áno, je to deväť taktový blues.

18.11.2009 nowhere_man | #

Môj najobľúbenejší album tejto formácie. Štúdiová aj živá časť sú bez chyby. Na štúdiovej časti žeriem absolútne všetko. Krásnu White room s nádherným refrénom a sólom Erica Claptona. Hoci, ako som napísal, necítim moc blues, tak ale Sitting on top of the world je pre mňa jedna z bluesoviek, ktoré ma chytili. Passing time s krásnou melódiou, akustická As you sai, ktorá mi strašne pripomína neskorší album Led Zeppelin III. Milá Pressed rat and warthrog, šlapavá Politician, pohodové Those were the days a Born under a bad sign. Záverečná šlapavá Deserted cities of the heart. Opäť tu majú svoje miesto aj bonusy: popovejšia singlovka Annyone for tennis (na reedíciach sa dávala na Goodbye) a alternatívna verzia Passing the time.

Živú časť otvára jedna z najlepších skladieb v repertoári Cream - Crossroads plná šlapavých sól. Zaujímavá je aj Traintime, taká improvizačka. No a Spoonful a Toad majú väčší náboj ako v štúdiových verziách.

Pre mňa No.1 z albumov Cream.

A k polemike pri tomto albume: Ringo Starr možno nie je najlepší bubeník na svete, ale vo svojej dobe bol skvelý a rozhodne dal svetu hudby viac ako Nick Mason ( a to tvrdím ako zarytý fanúšik Pink Floyd). A k progresivite Beatles - hudbu delím na tú pred Beatles a tú po Beatles.
reagovat

Filozof @ 19.11.2009 08:07:49
Proč zrovna před a po Beatles?

@ 19.11.2009 10:05:16
Filozof: Před a po Beatles dělí hudbu mnoho lidí už od 60. let. Protože Beatles byli revoluce. Takové zásadní věci, aby ti tu člověk vysvětloval. Podívej se na Historii Rock 'n' Rollu od BBC, doplň si vzdělání a pak přestaneš klást takové hloupé otázky. Kdyby tu někdo napsal, že dělí hudbu na před a po Faith No More, tak prosím, ale Beatles jsou myslím jasní jak facka.

nowhere_man @ 19.11.2009 16:58:18
Apache, vďaka. Presne tak som to myslel, revolúciu v hudbe spustili Beatles a mnoho špičkových kapiel a hudobníkov, ku ktorým vzhliadame na tomto fóre, to niekoľkokrát tiež potvrdilo. Tak preto Beatles.

Filozof @ 19.11.2009 22:22:55
Apache, nowhere_man:
Aha. Tak se omlouvám za základní neznalost. Ale nějak jsem nezaznamenal žádnou informaci, proč to byli podle Vás dvou Beatles. Myslíte si to jen proto, že jste slyšeli, že to někdo říká?
Zmíněný dokument od BBC znám. Možná byste se neměli dívat od poloviny. :-)

Apache @ 19.11.2009 23:01:33
Ty nejsi Filozof. Ty jsi Funny Man. Já třeba věřím, že byla třicetiletá válka. Myslíš, že tomu tak je proto, že jsem slyšel, jak to někdo říká?
Co se Historie Rock 'n' Rollu týče, nedíval jsem se od poloviny, ale od prvního dílu. Je to totiž seriál. A jaká to byla revoluce pochopíš už jen z toho, co ti o sobě řeknou všechny rokenrolové hvězdy z 50. a 60. let. Je to tuším hned v prvním díle.
Samozřejmě nejde jen o tento dokument. Každý, kdo se někdy hlouběji zajímal o historii rockové hudby nebo třeba jen o 60. léta jako taková, ví, že Beatles byli revoluce. A to v mnoha směrech.
Před a po Beatles. I kdybys s tím nesouhlasil, nemůžeš si hrát na to, že to nechápeš.

@ 20.11.2009 01:54:35
Ne, třicetiletá válka bylo špatné přirovnání.
Druhá světová.

Filozof @ 20.11.2009 20:43:15
Apache
Koukal jsem do Tvého profilu: "HORROR, CHLAST & ROCK'N'ROLL - tři věci, které určitě můžu."
To leccos vysvětluje. Výčet Tvých oblíbených skupin také dává Tvá slova do jistého kontextu.
Bohužel se asi nevyjádříš k meritu věci - tedy proč zrovna revoluci s Beatles... tak snad jen doufám, že až trochu zestárneš a zmoudříš, pochopíš, že revolucí bylo mnoho a nechodí to na světě tak, že všichni musí tu Tvoji vnímat stejně.
Sám za sebe bych Ti doporučil se kouknout i na další seriály. Od BBC je nejpovedenější a nejzásadnější ten o vývoji Jazzu. Po něm bys možná leccos pochopil.

Apache @ 21.11.2009 00:16:46
Filozof: To ale není "ta moje revoluce". Časem to pochopíš.

PaloM @ 21.11.2009 07:01:34
Chvíľu som váhal, či sa ozvať, no debata sa odklonila od hudby, tak to skúsim vrátiť :-) Nedelím vývoj rocku pred a po Beatles, ale tiež to tak podvedome cítim ako nowhere_man a Apache. Som presvedčený, že Beatles boli dôležití novátori, hlavne v zapojení rôznych nehudobných zvukov, akustických nástrojov - klasických (Eleanor Rigby, When I'm 64) aj indických (Harrison), prvé štúdiové triky (pustenie pásu odzadu), a najmä geniálna invencia na väčšine LP. Ovšem, už tu zazneli hlasy, že Beatles všetky zvláštne nápady odpozorovali od doslova progresívnych a experimentujúcich skupín. Až také vedomosti nemám, ak to niekto vie presne, mohol by to napísať. Je to síce pod Cream, no hlavne že sa diskutuje.

Apache @ 21.11.2009 09:51:41
Beatles byli revoluce i po čistě komerční stránce. Např. byl to první a nejslavnější bílý "boyband" na světě - předchůdce všech New Kids On The Block, Backstreet Boys, Take That apod. Přestože takové boybandy (jako asi většina lidí tady) opravdu nemusím, nebudu si nalhávat, že tomu tak není.
"revolucí bylo mnoho a nechodí to na světě tak, že všichni musí tu Tvoji vnímat stejně" říká starý a moudrý Filozof. Nemusí. Tohle taky není žádná "moje revoluce" - je to fakt. Myslím, že na otázku "proč před a po Beatles" dostal Filozof už mnoho odpovědí a nemusí dělat, že mu "merit věci" nebyl dostatečně vysvětlen. Navíc stejně většina lidí naprosto jasně chápe, co chtěl nowhere man říct.

Borek @ 21.11.2009 11:26:07
Moje hudební revoluce se odehrála ve třicátých letech, na jejichž počátku Rickenbacker zahájil výrobu elektrických kytar a v jejichž polovině Laurens Hammond vyrobil první prototyp svých varhan.
Ani jeden beatle tehdy ještě nebyl na světě a kdyby to tak zůstalo, doba by si jistě našla někoho jinýho.

nowhere_man @ 21.11.2009 13:02:19
Filozof sa na to pozerá zrejme cez nástroje, ja cez hudbu. Je dôležité, že raz niekto začal výrobu toho a toho nástroja, no dôležitejšie je pre mňa, že raz niekto začal tvoriť takú a takú hudbu. Jasné, dôležitá je aj hudba aj nástroje, ale ja som skôr na emócie, a tie vychádzajú z ľudí, nie nástrojov, hoci ich na to používajú. Načo by vyrobili super nástroj, keby nebolo ľudí, ktorí ho vedeli majstrovsky využívať? A to, že keby neboli Beatles, bol by niekto iný, je divný, hoci pravdivý argument. To môžeme hovoriť na všetko: keby neboli Pink Floyd, ELP, King Crimson, Frank Zappa... tak by bol niekto iný. Možno, ale oni boli a to je podstatné a nie keby. Ja netvrdím, že bez Beatles by tu nič nebolo, ale len nesústredený poslucháč nepoznajúci súvisloti nedokáže uznať, že Beatles sú na popredných miestach významnosti v kapitole hudba.

nowhere_man @ 21.11.2009 13:03:18
Hlboko sa ospravedlňujem Filozofovi, pretože ten komentár s nástrojmi napísal Borek, nie on, dúfam, že sa nehnevá:-)

Filozof @ 23.11.2009 07:52:52
PaloM
Díky za názor. Ty aspoň máš svůj subjektivní názor čímsi podložen. Zdá se, že i když spolu nemusíme souhlasit, aspoň trochu o té hudbě víš.

nowhere_man napsal jedinou větu jako zdůvodnění: "revolúciu v hudbe spustili Beatles a mnoho špičkových kapiel a hudobníkov, ku ktorým vzhliadame na tomto fóre, to niekoľkokrát tiež potvrdilo. Tak preto Beatles."
A tady je jediný argument - že to říkali hudebníci z jiných skupin. Zde není nic, na čem by se dala stavět diskuze. Většinou se tímto způsobem zakrývá neznalost.

Filozof @ 23.11.2009 08:35:18
nowhere_man
Omluvu přijímám. Nezlobím se. Pokud tě to zajímá, o nástrojích moc nevím - nejsem aktivní hudebník a nehrají pro mne zásadní roli.
Ty se na oplátku zkus smířit s tím, že někteří z nás vidí revolucí více, případně jednu - ale jinde. Takřka všichni teoretici i hudebníci uznávají za hlavní revoluci nástup Elvise a RnR. Tím to všechno (pro ně i pro Beatles - viz jejich vlastní slova) začalo.
Hudebně je to trochu jinak - i RnR není nic moc nového, ale sociologická stránka věci je neoddiskutovatelná. Pro bílé to byla revoluce, i když černí měli téměř stejnou hudbu dávno.
Pokud se týče skupin, Beatles nebyli zdaleka první. Byly jich spousty. První zásadní a skutečně všeobecně známá a slavná jsou Everly Brothers. Nejslavnější přebeatlovská a už typická "beatová" v širším slova smyslu jsou Beach Boys.
A Anglii např. Shadows atd. Beatles se po zásahu managera a s pomocí svých výjimečných talentů vyšvihli, ale revoluci začali dělat až pozdějšími díly. Když už tedy hledat revoluci někde tady, pak třeba před Rubber Soul a po něm.

Petr Gratias @ 23.08.2011 14:30:19
Jak typické, ta debata se od Cream přesunula na Beatles....
Zamyslel jsem se nade Filozofovými vývody.
Je na nich hodně pravdy z hlediska historického vývoje a není jim co vytknout - nicméně subjektivně se vymezím vůči těmto postojům následovně:
Beatles byli opravdu revolucí šedesátých let, ale i sociologickým fenoménem, to už jim nikdo nikdy nevezme. Samozřejmě že nebyli jediní, kdo zkoušel prorazit, ale právě jim se to podařilo!

EVERLY BROTHERS - to byli countryoví kovbojové z Appalačských hor, kteří Beatles inspirovali ve vedení vokálů - to bnyl důležitý podnět pro Paula a Johna jako zpěváky. Phil a Don Everlyovi ale nebyli žádní rockeři - inspirovali poze svými hlasy.

ELVIS PRESLEY - je to ikona a mýtus Ameriky. Já to tak ale bohužel necítím. Napsal toho jako autor velmi málo a přebíral skladby od jiných autorů až se hory zelenaly. Nebyl to také žádný hudebník. Parkrát udeřil do strun svého drahého Gibsona Superjumbo a to bylo všechno. Měl podmanivý, dobře frázující hlas, uměl se kroutit v bocích a pro ženy měl sexuální náboj, který zdařile vkládal dosvé interpretace nejen při zpěvu, ale i kopulačních pohybech..... Jinak to byl licoměrný gauner. Klidně přijal Beatles ve svém luxusním apartmá a tvářil se jako starší kolega a kamarád a předstíral odbourávání bariér, ale ve skutečnosti byl napojen na CIA jako Sinatra a Martin a tlačil na americký establishment, aby byli Beatles z Ameriky vytěsňováni, protože svými dlouhými vlasy mají na mládež neblahý vliv. Hlavně se tenhle samazvaný Král bál odlivu popularity u americké mládeže a proto se choval jako krysa a svou záludnost dobře maskoval. Kolem r. 1968 se Elvis objevil s dlouhými vlasy (!) a vůbec mu nebylo hloupé, co sám proklamoval. Velký narcis, mystifikátor a pozér, který přišel před Beatles a ovládl hudební scénu.
Pro mě je králem rock and rollu Chuck Berry.

BEACH BOYS - vynikající vokální skupina. Jejich vícehlasy neměly obdoby, ale po instrumentální stránce to byl malér a nemělo to žádný vývoj. Součástí kapely byli víceméně neviditelní hudebníci, kteří dodávali instrumentální zázemí, ale nebylo to zásluhou samotných Beach Boys. Potvrdili to i hudebníci, kteří měli možnost nakouknout do jejich hudební kuchyně, když v Praze, Bratislavě a Brně Beach Boys v r. 1969 vystupovali.
Jejich nejlepší album Pet Sounds je ovšem stejně přelomové jako beatlesovský Revolver a posloužil Paulovi i při některých postupech na albu Sgt. Pepper´s lonely Hearts Club Band......

Voytus @ 23.08.2011 15:56:54
Petr Gratias: Everly Brothers i Beach Boys samozřejmě znám, poslouchám zřídka, ale uznávám. Práce s hlasy perfektní. A s tím o Elvisovi jedině souhlasím, i když řada informací pro mě byla nová. Nikdy jsem ho nemusel, ani se mi rock'n'roll v jeho podání moc nelíbí. Co si budem povídat, černošské pojetí je daleko živelnější, takže pro mě jsou daleko významnější Chuck Berry a Little Richard. Z bílých snad takový Jerry Lee Lewis, jinak mě ranný rock'n'roll vlastně moc nechytl, paradoxně. Je tam kopa dobrých songů, ale ta živelnost interpretům vesměs chybí - i třeba takový Bill Haley mi přijde dost umírněný. Ale asi je to tím, že 50. léta jsou dost vzdálená doba pro někoho, kdo je nezažil, takže to, co se mohlo jevit jako divoké a tvrdé se dnes, vzhledem k čím dál větší tvrdosti později vzniklých stylů, může jevit jako umírněné. A pokud jde o Cream, tak jednoznačně předběhli dobu, co album, to perla.

hejkal @ 23.08.2011 16:06:00
Tiež je to pre mňa Berry. Súhlasím, že je to dobovo vzdialené, ale občas si to vypočujem rád, pretože z toho ide taká pokojná nálada (to bude ten dobový odstup), vyžaruje na mňa z toho nenáhlivosť, ktorej opak ma dnes obklopuje všade.

19.11.2007 stanley | #

nedávno jsem zalovil ve svém domácím archivu a oprášil tuhle starou záležitost.pak jsem náhodně nakoukl sem a zjistil jsem,že kupodivu nikdo ještě neudělal recenzi nebo neposlal názor na toto album.

cream jsem vždycky vnímal jako takové otce zakladatele pro další vývoj rockové hudby v létech následujích (mám na mysli léta 70.).vždycky jsem cítil jejich vliv na pozdější vrcholnou tvorbu led zeppelin,deep purple a to nemluvím o dalších a dalších.

pamatuji si,že pod vlivem pochvalných recenzí jsem si toto album pořídil.

bohužel z odstupem let musím říct,že revoluční počin ještě nemusí sám o sobě být pozitivní."velikost" resp.pozitivitu tohoto díla proto spatřuji v tom,že po něm přisli mnozí,kteří dokázali podstatně rozvinout motivy v něm obsažené.kdyby se to však nestalo,zůstalo by jen toto album a cream se svým těžkým zadkem,nudou a sploštělou virtuozitou.chápu toto album jako určitý most mezi starým dobrým blues a jeho africkými kořeny resp.spíše řečeno afroamerickými a pozdějším hard rockem ala led zeppelin.nejsem odborník přes škatulkování a zařazování hudby do žánrů,protože každá hudba má něco do sebe.

myslím,že možná budu sám v takto kritickém názoru.ale nechápu toto album jako hudbu progresivní,spíš jakési přemostění.a přiznávám se (a hluboce se za to omlouvám),ale u tohoto alba se mi podařilo i usnout.hudebních nápadů tam prostě pro sebe přiliš nenacházím.vzhledem k tomu,že v téže době stále ještě tvořili mírně rozhádaní beatles,nelze neporovnávat.u beatles co píseň,to nápad,posunutí hudby o mílové kroky dopředu.

u cream bohužel vidím zhlédnutí se v americkém blues zahraném rockověji.přesto dám tři hvězdy.
reagovat

hejkal @ 19.11.2007 12:04:00
Hm. Neberiem ti názor, to je tvoja vec. "Páči" sa mi to objavenie nedostatku nápadov. S tým naozaj nesúhlasím, obzvlášť pri porovnaní s Beatles, ale to je zase môj názor.
U teba je vzhliadnutie v americkom blues "bohužel", u mňa našťastie.
A na margo progresivity - premostenie, ako si to nazval, je predsa to najdôležitejšie, čo posúva niečo staré k tomu novšiemu. Takže tomu trošku nerozumiem, čo si tým chcel povedať.
Nehovoriac o takej maličkosti, akou je Toad a položenie základov bubeníckeho rockového sóla. Dopad na ďalšie takéto nahrávky je nezmerateľný, a preto, podľa mňa zásadný. Hoci je to skôr téma pre historikov.
Tuším sem hodím svoj pohľad na Cream :)

stanley @ 19.11.2007 12:19:01
pokud jde o vliv blues,tak vůbec netvrdím,že "bohužel".naopak blues mám velmi rád,cítím v něm tep života a srdce.ale cream podle mého názoru pouze vlivu blues využili a přitvrdili ho.v tom vnímám to přemostění.kdyby nebyli oni,udělal by to někdo jiný.ve vztahu k historii proto hodnotím jejich vliv pozitivně,ale ty subjektivní pocity jako nudu a nedostatek nápadů tam bohužel cítím (což je jistě můj problém).

pokud jde o bicí,máš určitě svou pravdu,ale bez ohledu na salvu smíchů,které možná sklidím,si myslím,že progresivnější byl třeba zrovna ringo.u cream je cítit dobře zahrané blues,jazzové motivy.ale to jistě zvládali američtí jazzmani také,kdyby chtěli hrát jako cream.

progresivita beatles...no comment...o)

hejkal @ 19.11.2007 12:28:31
Jasné, to, či ťa to nudí, vôbec nemienim riešiť, mňa tiež niektoré veci nudia, aj keď ich väčšina postavila na piedestál. To je v pohode.
Argumenty typu keby chcel, aj niekto iný to dávno spraví, majú nulovú hodnotu, pretože to nespravili. Toľko k relativizmu.
Ringo ma pobavil, ale súhlasím, že aj on bol dobrý, vždy, keď ho nahradil McCartney, tak sa dal počúvať :)
Pekný deň.

stanley @ 19.11.2007 12:35:53
tak já věděl,že se zřejmě netrefím do názoru většiny zde přítomných.

to album jsem si po létech pustil,protože jsem o něm četl samou chválu.já to cítím tak,že nejlepší chirurg nebyl ten,kdo první zařiznul do člověka,ale ten,který to umí.cream jsou pro mě jedni z prvních,kteří řízli.ale za rok po nich už to dělali další o 100% lépe.já hodnotím v r.2007,takže to beru tak,že vím,co bylo po nich..o)

v ktéré písničce bubnuje mc cartney na úrovni ringa?..o)takovou skladbu neznám.mimochodem sám mc cartney v nějakém rozhovoru prohlásil,že za nejlepší rockévá bubeníky ve smyslu tom,že byli novátorští a svý,zmínil ringa,bonhama a moona..o)

hejkal @ 19.11.2007 12:44:44
Skús si vypočuť biely dvojalbum, napríklad Back in USSR. Legenda vraví, že Cartneyho tak nasr*l Ringo, ktory nezvladal (ako bolo u neho zvykom) udržať rytmus, že ho nakoniec vyrazil zo štúdia a nahral bicie sám.

stanley @ 19.11.2007 12:49:40
já tuhle historku znám...teda z četby leteratury..o)

1.mc cartney dělal povýšeného téměř na všechny,ať už za doby beatles nebo za doby fungování wings

2.vím,že back in USSR bubnoval on,ale tahle píseň, pokud jde o rytmus ,není zrovna moc objevná.
na obranu ringa by se dalo vyjmenovat mnohé:ticket to ride,rain,taxman,tommorow never knows,a day in the life,...

hejkal @ 19.11.2007 13:21:53
Tak, ako si ty gitarista a máš svoj pohľad na napríklad Claptona :), ja som bubeník a Ringo moje nároky na bubeníka nespĺňa.

FIlozof @ 19.11.2007 13:42:58
Stanley

Už dávno jsem psal, že to přijde... :-))

Mohu dotaz? Co si myslíš o tom, že Baker, Clapton a Bruce s přehledem vyhrávají většinu anket o nejlepší rockové instrumentalisty na své nástroje od 60tých let dodnes?
A co o tom, že téměř všichni dobří rockoví muzikanti uznávají tyto tři jako božstva s neskutečnou technikou, obrovskou zásobou nápadů, unikátně silným hudebním cítěním a nevšední virtuozitou?

Jsou všichni odborníci, publicisté, kritici, muzikanti pomýlení?

hejkal @ 19.11.2007 13:46:26
Aešte jedna výstižná veta - "vím,že back in USSR bubnoval on,ale tahle píseň, pokud jde o rytmus ,není zrovna moc objevná." A ani toto bubenícke minimum Ringo nezvládal... :)

stanley @ 19.11.2007 14:14:36
hejkal:pokud jsi bubeník,tak ti samozřejmě nebudu brát tvé vzory a dělat ze sebe znalce.názor na ringa mám kladný protože:
a)mé hudební cítění mi při poslechu beatles říká,že jeho hra na bicí je jiná než ostatních,je zvukomalebná,a kdyby v beatles bubnoval baker,tak by jim z toho dělal jazz

b)mám o beatles docela dost knížek (i hudebně teoretických) a k ringově stylu se tam autoři vyjadřují pochvalně

k bakerovi můžu říct tolik,že je skvělý jazzrockový bubeník...ale obávám se ,že takových běhá po americe a evropě dost a dost,jen se o nich neví nebo v té době nevědělo.rocková hudba je byznys,spousta skvělejch muzikantů zapadne.

když prostě vezmu ringa,on je zvukově a postupy,které u něj slyším,odlišný.a maximalista mc cartney by o něm neprohlašoval,jak je skvělej.to ,že se v kapele hádali a odcházeli ze zkoušek souviselo se spoustou jiných sporů,které s muzikou nemají co dělat

OHNOTHIMAGEN @ 19.11.2007 14:15:40
"1.mc cartney dělal povýšeného téměř na všechny,ať už za doby beatles nebo za doby fungování wings"
- má na to nárok, dokáže spolehlivě obsloužit spoustu nástrojů (viz jeho alba a la "jednočlenná skupina")

"2.vím,že back in USSR bubnoval on,ale tahle píseň, pokud jde o rytmus ,není zrovna moc objevná.
na obranu ringa by se dalo vyjmenovat mnohé:ticket to ride,rain,taxman,tommorow never knows,a day in the life,..."
- docela by mě zajímalo, podle čeho se soudí objevnost rytmu nebo kvalita bubeníka. Podle rychlostní náročnosti? Pak je v tom případě na špici téměř každý jazzman (napadá mě třeba Gary Burghoff), grindcoreový bubeník a již zesnulý bicmen skupiny Vader, považovaný za jednoho z nejrychlejších bubeníků všech dob.

Ringův přínos byl nejdůležitější v jeho úspornosti, nikam se nikdy necpal, a v jeho bubnování šlo především o nalezení co nejpřirozenějšího doplňku k celkovému vyznění skladby. Což mně přijde rozhodně důležitější než ukázat, jak rychle zavirbluje.
Proto mi jsou extrovní exhibiční bubenická sóla úplně ukradená. Stejně jako kytarová a jakákoli jiná.

Paulovi na "Back in the USSR" vadil způsob, jakým Ringo prováděl brejky na tomtomy; proto nahrál bicí sám - a ze skladby energie přímo prýští. V "Dear Prudence" už je trochu prkennější.

stanley @ 19.11.2007 14:21:37
filosof:

kdeže jsem to nedávno četl,že dobrou hudební skupinu netvoří skvělé individuality,ale skvělá týmová práce.

ale to sem nepatří....já jsem napsal názor na cream,to je vše.psal jsem o svých pocitech,co ve mně jejich hudba vyvolává a srovnal jsem jejich "progresivitu " s beatles.dal jsem jim tři hvězdy...což znamená dobré album.hudeček,stivín,svěcený,...atd atd...skvělí virtuozové.souhlasíš ,ne?..ale řekni mi,co jejich tvorba?...že by nic?..tak tohle ve mně vzbuzují cream...skvělí individuality,který ovládají hodně nadprůměrně své nástroje.

a přece tady nebudu papouškovat to,co napsali kritici.od toho je tu diskuze,abych napsal svuj názor.mám doma spousta jazzových cd,amerika 30 až 60.léta...co proti nim udělali cream jiného?.podle mě to ,že zesílili zvuk.ale uznávám,že to byla revoluce.

stanley @ 19.11.2007 14:26:30
u ringa nejde vubec o rychlost hraní,takový názor jsem tady nevyslovil.hovořil jsem o jeho práci se zvukem bicích.podle mě je jeho hra plná emocí.a to,že ve zmíněných písničkách byla jeho hra na danou dobu revoluční mám vyčteno z odborných knih.na bicí nehraju..o)

ad mc cartney:mám ho moc moc rád,považuju ho za jednoho z ze zakladatelů progresivní hry na baskytaru,ale o jeho bubenických schopnostech nic nevím,mám doma od něj všechna alba.pokud jde o ty písně,kde hraje na bicí on,zdá se mi to na poměry vrcholné rockové hudby průměr.

OHNOTHIMAGEN @ 19.11.2007 15:11:05
Pro ilustraci: McCartneyovy bubenické příspěvky v jeho sólové tvorbě lze nalézt zde (snad si vybavím všechno):

celé album "McCartney", "Band on the Run", "McCartney II", "Strawberries Oceans Ships Forest", "Rushes", až na výjimky celé "Flaming Pie" a "Chaos and Creation in the Backyard"

plus skladby "She's Given Up Talking" a "Your Way" z alba "Driving Rain"

lenzi @ 19.11.2007 15:49:14
Skúsim aj ja trochu. Na jednej strane Wheels of Fire si určite zaslúži plný počet. Nechápem ako sa na takú pestrosť (ba dokonca až hitovosť - White Room) môže povedať, že je to nuda.
Na druhej strane musím povedať, že aj mne niečo vadí na hre Gingera Bakera. Neviem to presne definovať, ale mám pocit, akoby pri hre mlel z posledného a čochvíľa by mal vypadnúť z rytmu. Zároveň mi jeho rytmus príde strašne jednoduchý, prechody a brejky má vyslovene slabé (a nikdy som u neho necítil jazzovú hru). Ďaleko viac sa mi páči Bonham alebo Moon. Ale nie som bubeník - odborník, sú to len také moje dojmy (samozrejme bavíme sa o triede špičkových bubeníkov, takže treba to brať relatívne).

hejkal @ 19.11.2007 17:30:28
lenzi - do určitej miery súhlasím. Baker v období Cream naozaj znie ťažkopádne a brejkovo ho brejkli mnohí :)
Tiež som najprv nechápal, čo je na ňom tak výnimočné. Ale potom som sa dostal k Airforce (prvá živá doska), a tam je jeho hra o dosť výraznejšia technicky. A Baker Gurvitz Army, to sú bubenícke orgie. Odvtedy ho uznávam. Nehovoriac o veeeľmi schopnom džezovom hraní na doske Going back home.

lenzi @ 19.11.2007 20:10:02
Hejkal, dík za typy, vyskúšam.

stanley @ 20.11.2007 06:08:02
takže se oklikou dostáváme k tomu,co jsem psal na začátku.sami přiznáváte,že v tý době bakerova hra nebyla tak dokonalá.a já psal o tom,že se mi zdá,že to cd má těžkej zadek.to myslím docela souvisí.já přece hodnotil tuto desku a ne,kam se baker časem vypracoval.dobré srovnání je zrovna ten moon nebo bonham,z jejich hry nudu nepociťuju..hrají velmi velmi odlehčeně.

hitovost alba pro mě není kritériem a jestliže dávám tři hvězdy,tak je to mé hodnocení,ne hodnocení postavené na nějakých odborných kriticích.

ad mc cartney:asi jsem se špatně vyjádřil..já vím,na kterých albech bubnuje..ale z dovolením,není to nic moc ve srovnání s jeho současníky-bubeníky.i když jeho hra na band on the run je docela příjemná,stejně bych si netroufl tvrdit,že je lepší než ringova třeba rain nebo tommorow never knows..

hejkal @ 20.11.2007 06:13:16
Stanley - myslím, že sme sa trošku nepochopili. Baker v tej dobe hral inak ako ostatní. V tom je jeho prínos. Nie je to o dokonalosti, ale to ako fanúšik Ringa určite chápeš :)
Inak som rád, že tu recenzuješ, pretože sa tu aspoň rozprúdila diskusia.

stanley @ 20.11.2007 06:20:25
hejkal:
i já cítím,že baker bubnuje jinak než ostatní v té době,ale není to muj sálek kávy.ono je to tím,že já u hudby zbožnuju širokou škálu zvuků,když si muzikanti hrají,rozšiřují svá díla o nové nástroje nebo se jich jinak "chápou"..o)o)..

u cream mám prostě problém s tím,že je to kytara,basa,bicí...jasně..občas změna..ale ten zvuk je pořád stejný..pro mě až stereotypní.

hejkal @ 20.11.2007 06:31:45
Dúfam, že je jasné, že namám ani v najmenšom úmysle snažiť sa presvedčiť ťa na zmenu tvojho vnimania hudby. Ak ti Cream nevyhovuje, kľudne to vyjadri (ako sa stalo). Aspoň máš istotu, že ide o tvoj názor a nie o papagájovanie rozšíreného názoru (marketing a úspech majú za následok, že sa aj diletanti považujú za majstrov, a to je moja posledná poznámka k Ringovi, sľubujem :)). A jedna malá poznámka na margo odborného názoru v literatúre - neboj sa, ani to, že je niečo v knihe, ktorú číta masa ľudí (napadla mi Biblia), neznamená, že je to jediná pravda.
Uf, idem radšej pracovať, tušim mám dnes sklon meditovať.

stanley @ 20.11.2007 06:58:57
neberu to jako přesvědčování,abych změnil názor.takže v poho.

kdybys nevěřil ani hudebněteoretickým knihám,to už bys musel zpochybnit vážně všechno.takže to srovnání s biblí,která je historicky velmi sporná,pokulhává.ale muj názor na ringa není dán jen tou knížkou.

příště budu recenzovat nějaké album,které nevzbudí tolik dohadů..o)o)..

lenzi @ 20.11.2007 07:58:04
Ešte k tej hitovosti. Ak kvalitná muzika zaujme širšie masy, nemusí to byť vždy na škodu. V tomto prípade to ja považujem za plus.

stanley @ 20.11.2007 08:42:08
lenzi:
a teď jsi měl na mysli cream nebo beatles?o)o)

ani já si nemyslím,že masově přijímaná hudba musí být něco samo o sobě špatného.a když jsme u toho srovnání těchto kapel,tak dnešní mladá generace pořád zná spíš ty beatles než cream.cream jsou takoví dinosauři.ale to je problém mladýcch a možná jejich vychovatelů,že jim nepovědí něco o cream.určitě by taková hudba obohatila jejich vnímání a cítění,zejména estetické.

Filozof @ 20.11.2007 21:05:59
Stanley:

1) Dík, že se zastáváš Cream - vzhledem k mladé generaci. To, že tak děláš u kapely, která Ti nesedí je obdivuhodné. Klobouk dolů.
Jako odměnu Ti sem napíšu svoje hodnocení Wheels Of Fire. :-)

A k větě:"...kdybys nevěřil ani hudebněteoretickým knihám,to už bys musel zpochybnit vážně všechno.takže to srovnání s biblí,která je historicky velmi sporná,pokulhává.ale muj názor na ringa není dán jen tou knížkou..."

Které knihy uvádějí Ringa jako dobrého bubeníka? Já se zatím vždy setkal s výrazem "technicky zaostávající" nebo nanejvýš "průměrný" - na zcela opačném pólu od absolutní špičky - Bakera...
Rád bych si to tedy někde přečetl.

Ayung @ 20.11.2007 23:05:02
dnešní mladá generace pořád zná spíš ty beatles než cream.cream jsou takoví dinosauři.ale to je problém mladýcch a možná jejich vychovatelů,že jim nepovědí něco o cream.určitě by taková hudba obohatila
Plně souhlasím se Stanleym.

stanley @ 21.11.2007 05:36:48
filosof:
o)..to ti děkuju za ten dar,tak sem s ním,ať ti to můžu zkritizovat..o)

pokud jde o ringa,tak momentálně jsem v práci,ale vybavuje se mi kniha Revoluce v hlavě od McDonalda...mám jí zhruba 5 let.je tam podaný odborný rozbor všech nahrávek beatles.navíc si myslím,že ringa musíme hodnotit vzhledem k těm 60.letům.v tý době tam moc skvělých bubeníků nebylo...mám na mysli u těch slavnějších kapel.

stanley @ 21.11.2007 05:38:36
ayung:
díky za podporu..aspon,že někdo se mě zastane...o)o)o)..necheš si o víkendu někam vyjít..my dva..spolu..o)o)

Ayung @ 21.11.2007 12:15:32
Stanley: Nejsem si jist, jestli jsi můj typ :) ale lichotí mi to. Všiml jsem si, že často přispíváš, měl by ses zaregistrovat.

hejkal @ 30.05.2010 06:22:01
Keďže tu dávnejšie prebehla zaujímavá debata o kvalitách Ringa Starra a Gingera Bakera, dovolím si sem odcitovať pár statí z knihy Bubny a bubeníci od Alexa Strieženca. Rozhodne stoja za zamyslenie.

Ringo Starr:

Technická zručnosť Ringa sa ani nepriblížila k vtedajšiemu americkému priemeru a asi väčšina pedagógov v ňom videla vzor antibubeníka. Vyzeralo to ako vtip, keď sa o niekoľko rokov v ankete Melody Makeru umiestnil na druhom mieste za Buddy Richom a pred takými džezovými velikánmi, ako je Tony Williams a Elvin Jones. Sám hlásal, že nikdy nemal rád bubnové sóla.

Príťažlivosť Ringa nenachádzame v jeho virtuozite, ale v živelnom, vkusnom a z hľadiska nálady pesničiek trefnom štýle bubnovania. Jeho najväčšie prednosti pramenia práve z jeho nedostatkov. V dôsledku svojej chabej techniky praktizoval úplne svojský štýl, ktorý sa stal jeho vizitkou.

Newyorský profesor Wilfried Mellers:

„Je nezmyslom ľutovať, že členovia Beatles alebo akejkoľvek skupiny v rockovej hudbe sú prakticky hudobní analfabeti. Je to vlastne len návrat od vizuálnej (písanej) kultúry ku prastarej sluchovej a ústnej slovesnosti.“

Triviálne jednoduché bubnovanie Ringa, z ktorého vyplývala jeho protirečivá popularita, núkalo príťažlivý príklad pre tisíce začínajúcich bubeníkov. V tom čase sa už virtuozita bubeníkov pôsobiacich na pôde džezu vyšplhala do nevídaných výšok. Dobehnúť ich alebo sa im len priblížiť sa zdalo skoro nemožné. Ringo znamenal nádej pre chlapcov z ulíc, pre bubeníkov garážových kapiel, ktoré vtedy vznikali ako huby po daždi.: hľa, aj tak sa dá získať popularita, sláva a peniaze. Pre jeho štýlotvornosť viacerí vynikajúci bubeníci z oblasti rockovej muziky často spomínajú Ringa ako svoj vzor. On bol ten, kto všetko hral zle (inak), a preto bol dobrý.

Ringo Star:

„Každý na mňa nadával, tvrdili, že neviem bubnovať. Nepostrehli, že je to môj štýl. Nevedel som, ani som nechcel hrať tak, ako ostatní. Keď som došiel do USA, spoznal som sa s Jimom Keltnerom, ale aj s inými bubeníkmi. Oni sa mi sťažovali, že sa im hnusí chodiť do štúdia, lebo tam od nich stále chcú, aby hrali ako ja. Bolo to veľké zadosťučinenie po toľkých poníženiach.“

A teraz Ginger Baker:

Bubenícko-technická zdatnosť Bakera je brilantná, jeho štýl nesie znaky džezového, bluesového, ale aj afrického etnického bubnovania. Ako černošské bubnovanie, aj jeho hra obsahuje veľa živelne primitívnych, podľa jedného kritika až „zvieracích“ prvkov. Jeho hra na dvoch veľkých bubnoch mala nesmierny význam pre nasledujúcu bubenícku generáciu. Bakerove hudobné paterny na dva veľké bubny základné kamene tohto spôsobu hrania v rockovej hudbe. Aj keď Bakerovo najplodnejšie obdobie pripadá na koniec 60. rokov, kritik magazínu The International Musicial ešte v roku 1980 písal o ňom: „Stále je najlepším rockovým bubeníkom na svete.“

Naproti tomu, Bobby Eliot, bubeník od Hollies promínal, že slovo rock v džezových kruhoch patrilo medzi „dirty words“. Pravda je taká, že 60. roky prebehli viac-menej vo vzájomnom odmietnutí priaznivcov týchto dvoch hudobných žánrov. Spomínaný Ringo hlásal: „Bol som zarytý rocker. Keď niekto hral džez, zdalo sa mi, akoby pobehovali okolo bubnov potkany.“ Buddy Rich v jednom interview bezohľadne vyhlásil, že Ginger Baker je ako bubeník diletant. Nasledoval ich nevkusný slovný súboj v hudobnej tlači.

Na záver uvediem prestížnu Hall of Fame časopisu Modern Drummer, ktorá asi poteší fanúšikov oboch zmienených, pretože tam sú:

2010: Phil Collins
2009: Mitch Mitchell
2008: Ginger Baker
2007: Jack DeJohnette
2006: Charlie Watts
2005: Stewart Copeland
2004: Mike Portnoy
2003: Simon Phillips
2002: Steve Smith
2001: Dennis Chambers
2000: Dave Weckl
1999: Roy Haynes
1998: Ringo Starr
1997: Terry Bozzio
1996: Vinnie Colaiuta
1995: Elvin Jones
1994: Larrie Londin
1993: Jeff Porcaro
1992: Max Roach
1991: Art Blakey
1990: Bill Bruford
1989: Carl Palmer
1988: Joe Morello
1987: Billy Cobham
1986: Tony Williams
1985: Louie Bellson
1984: Steve Gadd
1983: Neil Peart
1982: Keith Moon
1981: John Bonham
1980: Buddy Rich
1979: Gene Krupa