Reakce na recenzi:

Martin H - @ 06.05.2016

Dvojalbum Wheels of Fire skupiny Cream jsem si zamiloval ještě před tím, než jsem ho slyšel. Jednak o něm často básnil můj otec, jednak mě velice zaujala kapitola o skupině Cream v knize Jiřího Černého Hvězdy tehdejších hitparád, kterážto se pro mne stala jakousi biblí hudby šedesátých let. Jakmile se po roce 1989 naskytla příležitost vycestovat na západ, bylo mi jasné, že z mého pohledu se bude jednat o cestu pro desku Wheels of Fire. Společně s ní jsem si tehdy pořídil i dvě alba Jimiho Hendrixe, základ mé budoucí sbírky, a připadal jsem si jako král.

A jako král si připadám i dnes, když tu nádheru opět poslouchám. Hned úvodní tóny skladby White Room mě pevně chytí u srdce a nevím, co mám potom obdivovat dřív, zda dokonalou basu Jacka Bruce, výrazově velice barvité bicí Gingera Bakera, či kytaru Erica Claptona. Ten v první skladbě kouzlí pomocí kvákadla, posluchačsky se propadám někam do blaženosti a pak teprve přijde jeho sólo z rodu těch, která musíte slyšet, než zemřete. Zatím je to jenom začátek a hned taková nálož. Trojice ovšem nepolevuje a nasazuje blues Sitting on Top of the World, v němž mám hlas Jacka Bruce asi nejraději. Souhra všech tří nástrojů ukazuje sílu a mistrovství všech hráčů, jakoby chtěli říct, teď hrajeme blues, z něho jsme vyšli a budeme ho hrát, dokud nás to neomrzí. Třetí kousek Passing the Time začíná výrazným šamanským bubnováním, jež přejde do poklidné části připomínající ukolébavku. To je však zdánlivý klid před bouří. Najednou se všechny nástroje do toho opřou a začne běsnění, které poklidnou náladu rozcupuje na mikročástice. V závěru se skladba přece jen uklidní a pokorně se vrátí do úvodní poklidné atmosféry. Akustické pohlazení As You Said je možným předchůdcem folkrockových parádiček budoucích Jethro Tull či Led Zeppelin. Poté hudebníci opět přejdou na plný plyn, přichází Bakerem spíše deklamovaná skladba s velice výraznou basovou linkou Pressed Rat and Warthog. Píseň Politician ve mně vždy vyvolává spíše neklid, který ještě umocňuje Claptonova kvílející kytara. Ve výsledku se jedná o velice povedený kousek s výrazným motivem. Ve skladbě Those Were the Days se blýskne velice barevnou rytmikou ryšavý satanáš Ginger Baker, který do výsledného zvuku zapojí i tympány a zvony. Claptonovo sólo je opět vynikající a nad tím vším poletuje lehký falzet Jacka Bruce. Předposledním kouskem na první desce je opět převzaté blues Born Under a Bad Sign s tradičně skvěle zpívajícím Brucem. Celou tu parádu završí další svižný kousek Deserted Cities of the Heart potvrzující, že ačkoli Cream vzešli z blues a jsou řazeni k vrcholným představitelům tzv. bílého blues, jejich hudební myšlení jim umožňovalo se vydat i za hranice žánru a předjímat to, co bude běžné v další dekádě, totiž fúzi stylů a hudebních postupů.

Druhá deska, živá nahrávka pořízená v březnu 1968 v San Franciscu, ukazuje, co znamenal koncert skupiny Cream. Clapton zde předvádí neskutečnou smršť kytarových sól, nejdříve v Johnsonově skladbě Crossroads a poté v takřka sedmnáctiminutové verzi Dixonovy písně Spoonful. Je až s podivem, co všechno se dá zahrát v nejjednodušší sestavě kytara – basa – bicí. Jako třetí na řadu přijde instrumentálka Jacka Bruce Traintime, sólo pro foukací harmoniku a lidský hlas. Spolu s Bakerovými bicími je zde vyvolána představa supící lokomotivy. Když zavřu oči, jako bych tu železnou obludu před sebou viděl, kterak se na mě řítí, a já nemohu uniknout. Všechno to završí Ginger Baker svým neskutečným sólem na bicí. Jeho skladba Toad ukazuje, že i bicí souprava dokáže vyjádřit mnoho emocí, nálad a barev.

Skupina Cream se bohužel ještě v témže roce rozešla. Možná se ega jednotlivých hudebníků už nesnesla, možná cítili, že po Wheels of Fire už neví, jak dál, jak tu dokonalost ještě více překonat. Pro fanoušky inspirativní hudby a silných instrumentálních výkonů tu však Cream zůstanou navždy.