Reakce na recenzi:

horyna - @ 12.05.2019

V rockové historii najdeme několik hudebních pomníků, o jejichž významu není třeba sebevíc spekulovat. Jedněmi z nich jsou i alba Disraeli Gears a Wheels of Fire ikony britského blues, kapely Cream. Každé z nich je docela jiné a svým významovým dopadem nezpochybnitelné. Zatímco Disraeli osobně vnímám jako jeden z vůbec nejdokonalejších blues-rockových počinů, následující Wheels už uhýbá na vedlejší kolej a využívá (ve svůj prospěch) daleko širší výrazové možnosti. Je to takový creamovský "seržant pepř". Trojice Clapton, Bruce, Baker rybaří i v jiných vodách než doposud, čímž vzniká jedno z nejvariabilnější alb šedesátých let.

Lepší úvod než prostřednictvím White Room snad ani nelze vymyslet. Dle mého se jedná o jejich vůbec nejlepší skladbu a mou jasně nejoblíbenější. V jejím nitru je zaznamenán celý širý kouzelný svět velkých Cream. Nechybí energické střety kontra libozvučné přechody, silový tah, poetické kouzlo, skvělé instrumentální výkony a vůbec ona nápaditost tohoto songu je ohromující. A pak je tu samozřejmě Claptonovo kvákadlo a mocný Bruceův vokál. Naopak za nejslabší položku bych označil čistokrevné blues Sitting on Top of the World, které vystřídá nezařaditelná a hodně originální ukolébavka Passing the Time s výrazným využitím violy. Možná ještě zajímavější je pro změnu violoncellem doprovázená As You Said. Vrcholem je pak pátá Pressed Rat and Warthog s odměřeným recitativem a neskutečně nádhernou hrou na trumpetu. Skladba jdoucí mimo jakákoliv stylová měřítka. Nazpět k blues zavelí Politician a na pestrosti přidá Those Were the Days. Po dalším coveru Born Under a Bad Sign, přijde ještě úžasně hravá Deserted Cities of the Heart, ve které to pocity a zdařilou instrumentací jenom praská.

Hodnotit tuto velkolepou záležitost menším počtem než plným by pro mě byla učiněná svatokrádež.
Deska desek.