Reakce na recenzi:

Judith - @ 31.03.2023

Sex & Religion je album plné protikladů a velkých témat - jeho název nekecá a obal není jen lacině provokativní. Je o životě a smrti, bolesti a utrpení, a je to ohromně energická a radostná deska. Právě energie a atmosféra jsou jejím asi nejvýraznějším rysem a taky důvodem, proč se při poslechu chtě nechtě usmívám, dokonce i poté, co jsem si prošla texty.

Ty by mohl klidně napsat nějaký středověký mnich (a pak by se měl kolik neděl z čeho zpovídat), v rozjíveném podání Devina Townsenda ale zní spíš jako výraz mladické bujnosti, která je zároveň už tolik dospělá, aby věděla, co je důležité a že skutečně existuje hranice mezi dobrým a špatným, i když leží trochu jinde, než ukazují hrozící prsty autorit. Jak už je zřejmé, toto album je zpívané (ve Vaiově diskografii leží mezi dvěma instrumentálními opusy) a písničkové - kytara je součástí kapely, nehraje prim.

Je tu všechno, co u Vaie v devadesátých letech známe: mimořádná technická zručnost, kompoziční vynalézavost, zvukové srandičky, poutavé melodie, živelná radost z hraní. A na mysl se mi dere i prvotina Flex-Able: ta je svou hravostí místy až pubertální, přesto jí (například v kusech jako Call It Sleep) prosvítá něco nadčasově krásného a moudrého, že si člověk najednou říká, kde se to v tom klackovi vzalo? Kdy tak dospěl?

Sex & Religion není rozhodně dílo puberty, Vaiovi bylo v roce vydání třiatřicet (ano, Kristova léta...) a jeho spoluhráči už taky měli v hudebním světě jméno, přesto poslech alba evokuje představu čtyř kluků v garáži, kteří do toho mlátí, co se dá. Nemlátí ovšem všichni celou dobu, takže deska působí při vší energii velmi vzdušně, vzletně, až nezemsky - Terry Bozzio bubnuje jako bůh a ostatní za ním nijak nezaostávají.

Na tom albu je něco mystického, a neukazuje se to zdaleka jen v takových momentech, jako když se z komplikovaného a drásavého traktátu o extatickém ponoru do utrpení (Down Deep into the Pain) vyklube píseň o porodu - v rozhodujícím momentu se ozve stejný zvuk tříštění skla, jakým album začíná. Nějak jsme se tu ocitli, někdo nás sem mrsknul a třeba to byl jen mimořádně blbý vtip, všechny možnosti jsou otevřené. Nakonec i instrumentální zručnost zúčastněných probouzí podobnou směsici pocitů: jak je tohle, ty kráso, do pr... vůbec možné?

Tahle deska je mimořádně otevřená, svým způsobem velmi osobní, a taky je chytrá, drzá, šťouravá, přímočará, hloubavá i nadržená, všechno v jednom. Zastihuje tvůrce ve stavu maximálního nabuzení životem a tvořivou silou. Ve výsledku říká jednoznačně, že i když to někdy vypadá jako zatraceně pitomý nápad, celý tenhle život, nakonec ta jízda stojí za to. S hodnocením mám jediný drobný problém: není tu dost hvězdiček.