Jardo - @ 12.03.2014 | #

Tretí album, ktorý som od Rainbow získal, bol práve tento a ani tu sa moje očakávania nemenili. Boli rovnako vysoké, pretože „Blekmúrovi“, Diovi, Powellovi a spol. som jednoducho nemal dôvod nedôverovať.

Album otvára titulná pieseň so skvelým gitarovým riffom a to je úvod, ako sa na skupinu takého kalibru patrí. Blackmoreove sólo to len potvrdzuje - páni, ten muzikant si naozaj dal záležať na každom tóne a aj rýchle sólo neodohral ako nejakú exhibíciu rýchlosti prstov, ale nechal naplno vyznieť každý jeden tón. V tom je naozaj výnimočný. Lady of the lake nadväzuje na začatú hardrockovú líniu a L. A. connection je jej dôstojným pokračovateľom. Album nám zatiaľ ponúka jeden hardrockový kus lepší ako druhý a to nás najväčšie klenoty ešte len čakajú! A už tu je Gates of Babylon s typickým diovským textom. Atmosféra piesne sa ťažko opisuje – to treba počuť. Nekompromisný hardrock nás utvrdzuje v tom, že sa nachádzame medzi tými najlepšími, ktorí to vedia, ako málokto.

Ďalšou v poradí je moja veľmi-preveľmi obľúbená Kill the king. Čo k nej napísať? Aha, okrem toho, že je to môj favorit, tak Oliver Cromwell by si na ňu zrejme veľmi rád zatancoval, zaskákal a predviedol poriadny headbanging. No, naspäť k veci: aj tu sa môžem opakovať, že tento kus patrí medzi to naj (nielen) z dielne týchto pánov hudobníkov. Majster riffov, Blackmore, vytasí ďalší zo svojich neopakovateľných riffov a ja sa len čudujem, koľko skvelých riffov dokáže tento pán gitarista vyprodukovať. V tejto rýchlej jazde sa stretáva hardrock s heavy/speed metalom a mne sa toto rande neskutočne páči! Nemám slov. Spev, rytmika a vôbec celá kapela šľape na plný plyn, akoby sa išlo „do tankoch na Budapešť“. Blackmoreove prsty robia po hmatníku šialené, nie však samoúčelné, šprinty a jeho sólo je tou správnou a nenahraditeľnou prímesou v tejto beštiálnej dávke hudby. Nadupanejší hardrock možno počuť snáď len na veľdiele menom In rock, za to heavy, či speed metalové spolky by tú dravosť mohli len závidieť! Nasleduje razantný hardrock The shed (subtle), ktorý svojim dvom famóznym predchodcom zdatne sekunduje - je to moja obľúbená pieseň a čo je dôležité, za skvostmi výrazne nezaostáva. Sensitive to light je energický hardrock na jednotku. Album uzatvára moja srdcovka - Rainbow eyes. Nádherná jemná pieseň, dokonale zvládnutá po všetkých stránkach. Toto nepočuť je hriech! Neberte ma vážne, ale je to ozaj krásna záležitosť. Fantastický záver fantastického albumu s krásnym spevom a mne sa tisnú slzy do očí. Dio odchádza, ostáva len nostalgia.

Tretí album tejto kapely je môj najobľúbenejší. Produkcia kapely po Diovom odchode začala upadať a mňa až tak veľmi nezaujala. Tým nechcem povedať, že hlavným zdrojom úspechu bol preto Dio. Príčinou úpadku nie je Diov odchod, ale zmena Blackmoreovho skladateľského prístupu. On bol mozog kapely a určoval jej smer. Po tomto albume sa však rozhodol vydať inou cestou. Škoda. Toto obdobie Rainbow 1975 – 1978 (vrátane bezchybných živákov) je však fantastické.

Vrátim sa ešte k albumu. V roku 1978 nebolo vôbec ľahké stvoriť na poli hardrocku niečo, čo tu ešte nebolo. Tento album je však jasným dôkazom výnimočnosti celej kapely, ktorá ponúkla svieži, excelentný a vysokokvalitný hardrock. Blackmoreovi môžeme len ďakovať, že sa rozhodol párplovskú Mk III opustiť a vytvoriť toto zoskupenie.

Borek @ 14.03.2014 13:08:55 | #
První tři studiovky Rainbow jsem poznal krátce po sobě na podzim 1978, jen v obráceném pořadí. A snad právě faktor prvně slyšeného u mně dělá z titulu Long Live Rock 'n' Roll věčnou jednotku jejich diskografie.
Jardovi velký dík za bezva psaní o oblíbeném díle! K obsahu tak netřeba dodávat nic, připojím jen poznámku k obalu.

Jeho přední stranu považuji za jedinou slabinu alba; nikdy jsem tomu dílu nepřišel na chuť, ani neporozuměl uměleckému záměru mladé výtvarnice Debbie Hall. Snahu o vyjádření soudržnosti kolektivu jsem s ohledem na účast Ritchieho zavrhl a tak mi pět obličejů na jedný vlasatý hromadě v lepším případě evokuje chumel jásajících fotbalistů po vstřeleném gólu, v horším výjev ze skupinového sexu party gayů.
Zklamání z titulní strany však odjakživa kompenzovala fotografie uvnitř rozevíracího obalu desky. Touha přenést se před začátkem koncertu mezi jeho natěšené návštěvníky na snímku bývala stejně intenzivní, jak velké bylo překvapení, když jsem s odstupem mnoha let zjistil, že bych se ocitl na koncertě docela jiné kapely!

Legendární rockový fotograf Fin Costello se hájil nařčení z nekalých praktik v hudebním magazínu Classic Rock (11/2002):
"Byl jsem na turné s Rush, když jsem dostal zakázku na obal desky Blackmoreových Rainbow, která se původně měla jmenovat 'Kill the King' podle první připravené písně. Nafotili jsme snímky na jednom kopci v Kalifornii s kostrou ležící v brnění, která představovala krále zabitého ve středověké válce. Zarůstal trávou, z níž vyčníval meč a vedle ležel štít se znakem - motivem z alba 'Rising'. Po meči se plazil chřestýš, kterého našla v trávě moje sestra. Byl to skvělý nápad, vypadalo to opravdu dobře, ale na Polydoru to zamítli: 'Žádní hadi! Zapomeň na to!'. Album nakonec vyšlo s náčrtem, který někdo udělal k propagaci...
Dovnitř jsem chtěl dát fotku z koncertu. Napadlo mě vyrobit transparent s nápisem Long Live Rock and Roll a při vystoupení Rainbow ho dát lidem pod pódiem. Náhoda tomu chtěla, na posledním koncertě Rush si fanoušci v předních řadách přinesli transparent a já je několikrát vyfotil. A tyhle snímky jsem dal do zkušební (!) verze obalu, neretušované, zcela spojené s Rush - trika, transparent i všechno ostatní. Na Polydor se dostaly přes manažera Rainbow, s kterým jsem byl v kontaktu. Když mi po vydání alba volal Geddy, byl celý bez sebe a jenom řval. Ale loga z triček, text z banneru i ochrankáře odstranila firma a jeden ze snímků nakonec zrcadlově otočila. Taková je pravda," uvedl Costello a zároveň popřel, že by se podobným způsobem nakládalo s jeho fotografií ze zadní strany populárního dvojalba 'Kiss Alive!'.

Původní návrh obalu mám teď před očima při každém poslechu téhle desky. A lepší už to nebude.

PS: >> odkaz