Rainbow - Long Live Rock 'n' Roll (1978)

Je jasné že historie Rainbow se musí členit do několika etap. Když přejdeme tu základní, nejklasičtější a myslím že i nejkvalitnější, co se týká hudební produkce (budu se jí věnovat záhy), vyvstanou před námi některé další, už ne tak slavné epochy party sdružené kolem "šíleného" excentrika Blackmora. Po popovém odvaru s Bonnetem (hlas má chlápek ovšem mistrný) a tak nějak napůl dobově ovlivněnou etapou s Turnerem, je tu ještě jedna část a jedna deska. Myslím tím opravdu slušný a povedený comeback s Dougie Whitem, který pro mne vlastně tuto kapelu objevil. Zpět ale k tomu oč tu běží, zpět k Diovi. Soudím, že pro pravou rockerskou duši, jsou první tři alba tohoto souboru, tím pravým pozlátkem stylu, doby, originality a hudebního obsahu především. S docela jasnými konturami se na absolutním vrcholu kapely tyčí deska Rising, ovšem je tu ale ještě další výborné album, mám na mysli hned to následující s názvem Long Live Rock 'n' Roll.

Vždy jsem obdivoval nezměrnou energii prýštící z titulní nabušené písně alba, jasné údery bicích a Diův silový projev, ženou tento klenot, obsahující jasné poselství ve svém refrénu neuvěřitelně kupředu. Vskutku působivý úvod a hymnus celého hudebního hnutí. Následující Lady of the Lake- nás přikryje svými pochodovými středními tempy a velkým kompozičním nadhledem, člověk při ní spíše relaxuje a vstřebává emoce po úvodní běsnící bouři. Spíše průměrnou třetí přeskočím, jelikož klenot Gates of Babylon- už "píská na dveře" východními, vysoko položenými tóny klávesového spektra, vpád bohaté rytmiky, svižné tempo skladby, skvěle intonující Dio a riffující Blackmore vyrábí vskutku působivé starověké obrazce. Za zmínku stojí povedené orientální sólo a znělý tón houslí, jež uzavřou tento jasný vrchol alba. Kill the King- platí za rychlostní spurt metalové kytarové hry s klasicky uchopeným, ukázkovým sólem, tuhle kapitolu rockových dějin si museli Iron Maiden ve svých začátcích několikrát předčítat:-). Po dlouhém Ritchieho úvodu, jsou to zejména dravé bicí popohánějíc tento vypulírovaný kousek s názvem The Shed. Sensitive to Light- nás zavane na pár kroků k domovu a bývalému působišti kapelníka a virtuóza v jedné osobě, pana R.B. Do závěru nás uvádí překrásná balada Rainbow Eyes- Dio pěje svým vlídným, nanejvýš hebkým hláskem, který v dialogu s akustikou, smyčci a flétnou vytváří nádherně soucitné prostředí.

Kdyby po tomto opusu Dio nodešel / nebyl odejit, myslím že by tato sestava dokázala ještě vyprodukovat jedno či dvě kvalitní díla, ale to je kdyby:-)


reagovat

Jarda P @ 17.05.2016 05:31:52
V oblíbenosti jejich studiových desek s Diem je tato až třetí v pořadí. Vždycky mi vadil (na vinylu) a vadí dodnes (na CD) plechový zvuk nahrávky. A to jsem vyzkoušel všechna možná vydání. Jsou na ní špičkové, ale i slabší kusy.

b.wolf @ 17.05.2016 12:02:03
Jenom malá technická, poslední song, Rainbow eyes, nepěje Ronnie, ale klávesák Stone.

horyna @ 17.05.2016 16:06:19
b.wolf: píseň jsem poslouchal znovu a spíš tam slyším Dia, ale úplně jist si tedy nejsem, nepátral jsem příliš, ale žádnou zmínku že by ji měl zpívat Stone, jsem neobjevil, tím ale neříkám že nemáš pravdu :-)

b.wolf @ 19.05.2016 18:28:04
horyna: taky jsem to netušil, až jsem se to dočetl v nějaké recenzi, kde to autor zmiňoval. Takémě tl překvapilo, vždy jsem měl za to, že celou fošnu odzpíval Ronnie.

Tretí album, ktorý som od Rainbow získal, bol práve tento a ani tu sa moje očakávania nemenili. Boli rovnako vysoké, pretože „Blekmúrovi“, Diovi, Powellovi a spol. som jednoducho nemal dôvod nedôverovať.

Album otvára titulná pieseň so skvelým gitarovým riffom a to je úvod, ako sa na skupinu takého kalibru patrí. Blackmoreove sólo to len potvrdzuje - páni, ten muzikant si naozaj dal záležať na každom tóne a aj rýchle sólo neodohral ako nejakú exhibíciu rýchlosti prstov, ale nechal naplno vyznieť každý jeden tón. V tom je naozaj výnimočný. Lady of the lake nadväzuje na začatú hardrockovú líniu a L. A. connection je jej dôstojným pokračovateľom. Album nám zatiaľ ponúka jeden hardrockový kus lepší ako druhý a to nás najväčšie klenoty ešte len čakajú! A už tu je Gates of Babylon s typickým diovským textom. Atmosféra piesne sa ťažko opisuje – to treba počuť. Nekompromisný hardrock nás utvrdzuje v tom, že sa nachádzame medzi tými najlepšími, ktorí to vedia, ako málokto.

Ďalšou v poradí je moja veľmi-preveľmi obľúbená Kill the king. Čo k nej napísať? Aha, okrem toho, že je to môj favorit, tak Oliver Cromwell by si na ňu zrejme veľmi rád zatancoval, zaskákal a predviedol poriadny headbanging. No, naspäť k veci: aj tu sa môžem opakovať, že tento kus patrí medzi to naj (nielen) z dielne týchto pánov hudobníkov. Majster riffov, Blackmore, vytasí ďalší zo svojich neopakovateľných riffov a ja sa len čudujem, koľko skvelých riffov dokáže tento pán gitarista vyprodukovať. V tejto rýchlej jazde sa stretáva hardrock s heavy/speed metalom a mne sa toto rande neskutočne páči! Nemám slov. Spev, rytmika a vôbec celá kapela šľape na plný plyn, akoby sa išlo „do tankoch na Budapešť“. Blackmoreove prsty robia po hmatníku šialené, nie však samoúčelné, šprinty a jeho sólo je tou správnou a nenahraditeľnou prímesou v tejto beštiálnej dávke hudby. Nadupanejší hardrock možno počuť snáď len na veľdiele menom In rock, za to heavy, či speed metalové spolky by tú dravosť mohli len závidieť! Nasleduje razantný hardrock The shed (subtle), ktorý svojim dvom famóznym predchodcom zdatne sekunduje - je to moja obľúbená pieseň a čo je dôležité, za skvostmi výrazne nezaostáva. Sensitive to light je energický hardrock na jednotku. Album uzatvára moja srdcovka - Rainbow eyes. Nádherná jemná pieseň, dokonale zvládnutá po všetkých stránkach. Toto nepočuť je hriech! Neberte ma vážne, ale je to ozaj krásna záležitosť. Fantastický záver fantastického albumu s krásnym spevom a mne sa tisnú slzy do očí. Dio odchádza, ostáva len nostalgia.

Tretí album tejto kapely je môj najobľúbenejší. Produkcia kapely po Diovom odchode začala upadať a mňa až tak veľmi nezaujala. Tým nechcem povedať, že hlavným zdrojom úspechu bol preto Dio. Príčinou úpadku nie je Diov odchod, ale zmena Blackmoreovho skladateľského prístupu. On bol mozog kapely a určoval jej smer. Po tomto albume sa však rozhodol vydať inou cestou. Škoda. Toto obdobie Rainbow 1975 – 1978 (vrátane bezchybných živákov) je však fantastické.

Vrátim sa ešte k albumu. V roku 1978 nebolo vôbec ľahké stvoriť na poli hardrocku niečo, čo tu ešte nebolo. Tento album je však jasným dôkazom výnimočnosti celej kapely, ktorá ponúkla svieži, excelentný a vysokokvalitný hardrock. Blackmoreovi môžeme len ďakovať, že sa rozhodol párplovskú Mk III opustiť a vytvoriť toto zoskupenie.
reagovat

martin69 @ 12.03.2014 14:03:25
Také ho mám za nejoblíbenější od Rainbow. Pěkné počtení. O závěrečné Rainbow Eyes, není třeba se zmiňovat. Nádhera!!!!

b.wolf @ 12.03.2014 15:47:07
Vynikající deska, to je bez diskuze. Je neuvěřitelné, že ty nejlepší LP vznikla koncem 70. let. Pěkná recenze, u této klasiky není o hodnocení pochyb. 5/5

kali @ 12.03.2014 17:10:04
Třetí studiovka a na takové místo ji řadím v pomyslném žebříčku skupiny Rainbow. Dávám 4 hvězdy, zejména proto, že druhá strana desky (až na závěrečnou skladbu-ta je naprostý klenot)je o něco slabší. Dio byl prostě úžasný vokalista!

PaloM @ 12.03.2014 17:17:39
Jardo, z tvojej reči je jasné, že túto hudbu miluješ. Ďakujem za pozitívnu energiu, ktorá sála z tvojich riadkov. Normálne som dostal chuť po dlhej dobe na Rainbow.

Borek @ 14.03.2014 13:08:55
První tři studiovky Rainbow jsem poznal krátce po sobě na podzim 1978, jen v obráceném pořadí. A snad právě faktor prvně slyšeného u mně dělá z titulu Long Live Rock 'n' Roll věčnou jednotku jejich diskografie.
Jardovi velký dík za bezva psaní o oblíbeném díle! K obsahu tak netřeba dodávat nic, připojím jen poznámku k obalu.

Jeho přední stranu považuji za jedinou slabinu alba; nikdy jsem tomu dílu nepřišel na chuť, ani neporozuměl uměleckému záměru mladé výtvarnice Debbie Hall. Snahu o vyjádření soudržnosti kolektivu jsem s ohledem na účast Ritchieho zavrhl a tak mi pět obličejů na jedný vlasatý hromadě v lepším případě evokuje chumel jásajících fotbalistů po vstřeleném gólu, v horším výjev ze skupinového sexu party gayů.
Zklamání z titulní strany však odjakživa kompenzovala fotografie uvnitř rozevíracího obalu desky. Touha přenést se před začátkem koncertu mezi jeho natěšené návštěvníky na snímku bývala stejně intenzivní, jak velké bylo překvapení, když jsem s odstupem mnoha let zjistil, že bych se ocitl na koncertě docela jiné kapely!

Legendární rockový fotograf Fin Costello se hájil nařčení z nekalých praktik v hudebním magazínu Classic Rock (11/2002):
"Byl jsem na turné s Rush, když jsem dostal zakázku na obal desky Blackmoreových Rainbow, která se původně měla jmenovat 'Kill the King' podle první připravené písně. Nafotili jsme snímky na jednom kopci v Kalifornii s kostrou ležící v brnění, která představovala krále zabitého ve středověké válce. Zarůstal trávou, z níž vyčníval meč a vedle ležel štít se znakem - motivem z alba 'Rising'. Po meči se plazil chřestýš, kterého našla v trávě moje sestra. Byl to skvělý nápad, vypadalo to opravdu dobře, ale na Polydoru to zamítli: 'Žádní hadi! Zapomeň na to!'. Album nakonec vyšlo s náčrtem, který někdo udělal k propagaci...
Dovnitř jsem chtěl dát fotku z koncertu. Napadlo mě vyrobit transparent s nápisem Long Live Rock and Roll a při vystoupení Rainbow ho dát lidem pod pódiem. Náhoda tomu chtěla, na posledním koncertě Rush si fanoušci v předních řadách přinesli transparent a já je několikrát vyfotil. A tyhle snímky jsem dal do zkušební (!) verze obalu, neretušované, zcela spojené s Rush - trika, transparent i všechno ostatní. Na Polydor se dostaly přes manažera Rainbow, s kterým jsem byl v kontaktu. Když mi po vydání alba volal Geddy, byl celý bez sebe a jenom řval. Ale loga z triček, text z banneru i ochrankáře odstranila firma a jeden ze snímků nakonec zrcadlově otočila. Taková je pravda," uvedl Costello a zároveň popřel, že by se podobným způsobem nakládalo s jeho fotografií ze zadní strany populárního dvojalba 'Kiss Alive!'.

Původní návrh obalu mám teď před očima při každém poslechu téhle desky. A lepší už to nebude.

PS: >> odkaz

Ani poslednému počinu Rainbow s Diom nemôžem nedať päť hviezd. Darmo, obdobie s Diom bolo pre Rainbow vrcholom. Tento album je však iný oproti prvým dvom, má prosto niečo iné, neviem napísať čo (atmosféra, skladateľský rukopis?). V každom prípade, hardrock ako vyšitý. Hlavne prvých päť skladieb je jednou nekonečnou jazdou hardrockovou krajinou - úvodná Long live rock n roll, Lady of the lake (strochu mi riffom pripomína zeppelinovkú The wanton song), drsná L.A. connection, krásna skladba s nádychom progresu Gates of Babylon (ach, ten Dio, ten teda valí) a nárez Kill the king. Skladby The shed a Sensitive to light ako keby zvolnili z kvality prvých piatich, aj tak sú ale dobré. No a album uzatvára nádherná... vlastne jedna z najkrajších, najprecítenejších a najdojemnejších balád, aké som kedy počul - Rainbow eyes, schopná spôsobiť clivotu aj kameňu. Týmto albumom skončili Dio years v Rainbow a musím skonštatovať, že nič, čo spolu vytvorili Rainbow v tomto období, nemalo slabinu.
reagovat

Posledná doska, ktorú od skupiny vlastním.

Long live rock’n’roll je rýchla vražedná rockovica a samozrejmý favorit tvrdých hard rockových kompilácií. V ráznom posadenom rifovom duchu sa nesie Lady of the lake a aj L.A. Connection, čo je skladba, ktorú som nedávno videl aj v T.V. ako videoklip. Trošku ma to prekvapilo, pretože, aj keď je to poctivá vec, sotva je to samozrejmý hitový kúsok. Gates of Babylon má takú tú nitku niečoho orientálneho, ako to už predvádzali hoci Led Zeppelin. Vynikajúca tvrďárňa Kill the king a rovnaká hard rocková The Shed (Subtle) spolu s ďalšou rockovou peckou Sensitive to light dokopy tvoria masívny rockový blok, ktorý v roku 1978 nemal konkurenciu. Celý tvrďácky album však posiela do kolien záverečná krehká Rainbow eyes, čo je absolútny víťaz albumu a možno aj Rainbow tvorby. Emócie sú neopísateľné, Dio je úžasný, ach, akú silu môže mať tichý prejav....

Podľa mňa posledný veľký album Ritchieho Blackmorea a Rainbow.

reagovat

Taky si přidám hodnocení, protože mě tohle album velice nadchlo, tehdy když jsem ho poprvé slyšel. Ono to bylo tak, že když se psalo o albech rainbow někde v časáku, tak to bylo o Rising a nebo o debutu. Z výběrovky jsem znal pouze fláky long live, babylon a kill the king. Už samotná trojice skladeb zaručuje že ta deska si udržuje standard předešlých dvou. Jenže ona ho převýšila. Takhle kdyby to zůstalo nadále, řadil bych skupinu skupinu v mém osobním žebříčku mnohem výš a to možná výš než párply. Ale dopadlo to stejně jako u párplů-jen 3 desky poslouchám. Mám rád tyto první tři desky a o další se už nezajímám(ano zkoušel sem třeba dificult a down to earth), ato nejen kvůli diovi, ale i kvůli skladám, které začali dostávat "rychleohratelný" nádech.
L.A. Connection je moje nej z tohoto alba+rainbow eyes, která se stala na čas mou nejoblíbenější baladou.
Samozřejmě dávám plný počet, protože k téhle klasice nemám co vytknout!a můžu dát šest?
reagovat

martin @ 16.02.2009 08:04:09
vynikající deska,závěrečné Rainbow eyes je jedna z nejlepších balad které znám

lubosch @ 23.12.2009 15:04:23
pro mně je to jednička od Rainbow !