Reakce na recenzi:

Voytus - @ 25.11.2008

Páté album Blackmoreových Rainbow je dost poznamenáno inklinací k AOR a stadionovému rocku. Vychází v roce 1981 a poprvé na něm uslyšíme zpěváka Joe Lynn Turnera. Ale ani zbytek kapely bychom neměli opomenout - Roger Glover, Don Airey, Bobby Rondinelli (nástroje snad není nutné dodávat).
S původními Rainbow má toto album společné jen velmi málo. Celkem snadno se poslouchá, ale nenajdete tu nic překvapivého. Jako autor se Blackmore začíná dost opakovat - Spotlight kid, klasická rychlá vypalovačka s 'barokní' mezihrou. Pořád to ale ještě jde. Dočkáme se dvou coververzí, tou první je úvodní I surrender od Russe Ballarda (na předchozí desce byla jeho asi největší hitovka Since you've been gone). Mimo jiné tento zpěvák a autor napsal Winning pro Santanu v roce 1981 a Uriah Heep přibližné v té samé době nahráli jeho On the rebound. Coverem číslo dva je celkem nenápaditá, osmdesátkově klišovitá Magic od (mě neznámého) Briana Morana.
Don Airey vypomohl jako spoluautor v instrumentální pseudoklasice Vielleicht das nächste mal, kde je prostor pro Blackmoreovu kytaru. Bohužel to také není žádný zázrak, což ještě podtrhují syntíkovité trumpetkové fanfáry.
Vydařenější je rockec Can't happen here, kterému ale uškodila pečlivě učesaná produkce, což jej bohužel zbavilo všech ostrých hran. Stejně tak valivá Midtown tunnel vision, tady stačilo jen pořádně zatěžkat.
Čím ale Ritchie celou desku shodil nejvíc? Bohužel závěrečnou synthie verzí Beethovenovy Ódy na radost (na koncertech dobrá, ale tady ani trochu).
Důležité je ještě poznamenat, že většina materiálu byla napsána ještě pro Grahama Bonneta, čili na úplně jiný hlas a rozsah. Přestože pro mě Turner nepředstavuje nijak zvlášť výrazného nebo nápaditého zpěváka, zde se s těmi výškami popral hodně dobře.
Ale nemůžu tentokrát hodnotit kladně - půlka alba je slabá a tu lepší shodila produkce, takže bohužel. Ale to jsou holt ty osmdesátky...