Rainbow - Difficult to Cure (1981)

Náhodou, tento album Rainbow považujem za najlepší s Turnerom. Hudba je už citeľne inšia, ale stále veľmi zaujímavá a mne sa páči. Navyše Turner tu spieva tiež dobre, hoci podľa mňa v kvalitách spevákov Rainbow je až za Diom a Bonnetom. Zaujímavé je, že najviac sa mi páčia dva covery - nadupaná I surrender a krásna a melodická Magic. Ale aj zvyšné skladby sú dobré, nemyslím si, že je tu vyslovená vata. Ale zato Difficult to cure je veľmi kontroverzne spracovaná Beethovenova deviata. Určite o tridsať hviezd kvalitnejšia je so symfonickým orchestrom na poslednom koncerte v Japonsku, nádherná až do štrnástich minút natiahnutá verzia, jedno z najkrajších spracovaní vážnej hudby rockom. Oproti tomu táto štúdiová verzia fakt vyznieva... no zle. Tú živú nájdete na Catch the rainbow: The anthology z roku 2003 (2CD). A ešte navyše na albume Difficult to cure figuruje ako bonus b-strana singlu Can´t happen here, skvele nadupaná Jealous lover. Takže myslím, že tento album rozhodne nie je až taký zlý a dávam mu 4 hviezdy.
reagovat

Album Difficult to Cure s mým nejoblíbenějším zpěvákem (tím nechci shazovat Ronnieho, nebo Grahama). Úvodní skladbu startuje největší hit v historii Rainbow "I Surrender". Napsal jej Russ Ballard, jako přítel Ritchieho Blackmorea, ale nikdy jej solově nenahrál na žádný album. Song se muže těšit nejlepšího umístnění, a to třetí místo.
Další skladbou, Spotlight Kid, je excelentní song s vynikajícím sólem Ritchieho a Dona Aireyho. Tato skladba se čím dále tím více vybrušovala během vystoupení, jakožto otvírák v osmdesátých a devadesátých letech. Tajemnou No release nahradila Magic, kde si mužeme vyslechnout fantastický hlas Joe Lynna, při kterém běhá husí kuže. Maybe Next Time, krásná instrumentálka. Po ní nasleduje "rockec" Can't Happen Here. Absolutóriem alba je Beethovenova Devátá symfonie, která se taky vypilovávala na koncertech. Na posledním koncertě Rainbow v březnu 1984 v Japonsku, ji zahrál i se symfonickým orchestrem.
Pro mě přelomový album, nemá sice na Rising, ale musíme uznat, že je to oproti němu úplně jiný styl hudby. Když se Ritchie pustil do komerčních vod, bylo to poznat. Ale pro mě osobně vynikající album.
reagovat

Časy hojnosti u Rainbow jsou definitivně pryč. Doby, kdy každý člen kapely byl zároveň osobností, špičkou svého oboru, jsou v nenávratnu. Rainbow na mě už od Down To Earth působí trošku jako Ritchieho doprovodná kapela, ale na Difficult To Cure se tento handicap projevuje naplno. Rondinelli při vší úctě nedokáže hrát stejnou ligu jako Powell a Turner..škoda slov. Dio byl osobností, která se dokázala Blackmorovi přinejmenším vyrovnat, ne-li ho na pódiu dokonce zastínit, byl to frontman v pravém slova smyslu. Bonnet stál někde tak na půli cesty, ale jeho hlasový projev taky dokázal strhnout. Turner se ale podle mě se svými dvěma předchůdci hlasově ani charismatem absolutně nemohl srovnávat. Glover mi mnohem více sedí u Deep Purple a Airey je zde spíše do počtu. Takže zbývá Blackmore, jenže ani ten nedokáže udělat kvalitní desku úplně sám.

Z většiny písní na albu se absolutně vytratila dravost, je to spíš takový příliš oslazený skororockový pokus. Skladby samotné přitom nejsou zas tak špatné. I Surrender a Spotlight Kid jsou nápadité kousky (i když ta mezihra ve Spotlight Kid už tu minimálně jednou byla), které ale bohužel totálně ubíjí naprosto sterilní aranžmá. Přitvrdit, přitvrdit, přitvrdit - volume doprava a zkreslení na max...když si vzpomenu na In Rock nebo na Burn, chce se mi křičet, vynadat Blackmorovi a celé kapele za tuhle rockovou parodii. Já vím, tehdy tohle v rádiích frčelo, ale...

No Release, Magic a Maybe Next Time mi ani nestojí za hodnocení, jak se tohle ksakru na album vůbec mohlo dostat? Naopak Can´t Happen Here je asi jedinou skladbou na albu, která kapele opravdu sedne. Turnerův zpěv se sem naprosto hodí, všechno bezvadně šlape...ale proč to takhle nejde i na zbytku alba? Freedom Fighter sice taky není špatná, spolu s Can´t Happen Here asi to nejlepší z alba, ale na konci už jednoduše nudí. Na Midtown Tunnel Vision se Turner snaží znít trdě chlapácky, je to ale spíš k smíchu (nebo k pláči?)

No a synťáková verze ódy na radost? Tuhle nechutnost snad Blackmore ani nemohl myslet vážně. Ještě že existuje koncertní verze z DVD Hell Or High Water, tam Ritchie tuhle zhovadilost aspoň trošku rehabilituje.

Co říct na závěr? Rainbow tuhle desku prostě a jednoduše nezvládli. Materiál je z poloviny ok, z poloviny vata, ale Glover by za výsledný zvuk zasloužil pověsit za uši do průvanu. I rock pro dospělé se dá totiž udělat tvrdě a zároveň chytlavě, viz třeba Escape od Journey ze stejného roku. Na Difficult To Cure mě do té doby kvalitní Blackmore a spol. vyloženě zklamali. Pokud nepatříte mezi Turnerovy skalní příznivce, raději si s touhle deskou moc nezačínejte.

reagovat

lubosch @ 23.12.2009 15:01:03
....moje řeč. Tuhle desku jsem vložil do přehrávače pouze jedenkrát a měl jsem naprosto jasno. Od té doby leží na mém smetišti rocku.

Páté album Blackmoreových Rainbow je dost poznamenáno inklinací k AOR a stadionovému rocku. Vychází v roce 1981 a poprvé na něm uslyšíme zpěváka Joe Lynn Turnera. Ale ani zbytek kapely bychom neměli opomenout - Roger Glover, Don Airey, Bobby Rondinelli (nástroje snad není nutné dodávat).
S původními Rainbow má toto album společné jen velmi málo. Celkem snadno se poslouchá, ale nenajdete tu nic překvapivého. Jako autor se Blackmore začíná dost opakovat - Spotlight kid, klasická rychlá vypalovačka s 'barokní' mezihrou. Pořád to ale ještě jde. Dočkáme se dvou coververzí, tou první je úvodní I surrender od Russe Ballarda (na předchozí desce byla jeho asi největší hitovka Since you've been gone). Mimo jiné tento zpěvák a autor napsal Winning pro Santanu v roce 1981 a Uriah Heep přibližné v té samé době nahráli jeho On the rebound. Coverem číslo dva je celkem nenápaditá, osmdesátkově klišovitá Magic od (mě neznámého) Briana Morana.
Don Airey vypomohl jako spoluautor v instrumentální pseudoklasice Vielleicht das nächste mal, kde je prostor pro Blackmoreovu kytaru. Bohužel to také není žádný zázrak, což ještě podtrhují syntíkovité trumpetkové fanfáry.
Vydařenější je rockec Can't happen here, kterému ale uškodila pečlivě učesaná produkce, což jej bohužel zbavilo všech ostrých hran. Stejně tak valivá Midtown tunnel vision, tady stačilo jen pořádně zatěžkat.
Čím ale Ritchie celou desku shodil nejvíc? Bohužel závěrečnou synthie verzí Beethovenovy Ódy na radost (na koncertech dobrá, ale tady ani trochu).
Důležité je ještě poznamenat, že většina materiálu byla napsána ještě pro Grahama Bonneta, čili na úplně jiný hlas a rozsah. Přestože pro mě Turner nepředstavuje nijak zvlášť výrazného nebo nápaditého zpěváka, zde se s těmi výškami popral hodně dobře.
Ale nemůžu tentokrát hodnotit kladně - půlka alba je slabá a tu lepší shodila produkce, takže bohužel. Ale to jsou holt ty osmdesátky...

reagovat

PaloM @ 25.11.2008 18:49:33
Z albumu som mal kedysi vybraté len asi 2 piesne na kazetu, viac ma nezaujalo - dôvody tu napísal Voytus.

martin @ 31.03.2009 11:42:45
Rainbow mám rád bez ohledu na rok vydání !