vmagistr - @ 15.10.2023 | #

Elektrifikované rhythm and blues, které koncem padesátých let 20. století začalo na deskách proudit přes Atlantik na Britské ostrovy, bylo zatraceně cool. "Baštila" ho spousta teenagerů, kteří o pár let později stáli u zrodu kapel jako Beatles, Rolling Stones nebo The Who, ale mělo potenciál oslovit i děti, kterým sotva přestalo téct mléko po bradě - třeba dva nejmladší potomky početné skotské rodiny Youngových. Malcolm a Angus si s sebou lásku ke kytarovým hrdinům Muddymu Watersovi či Chucku Berrymu v předvečer vypuknutí beatlemánie odvezli do daleké Austrálie. Po následující dekádu se tak k nim zprávy o tom, jak rockové novorozeně roste jako z vody a jako houba do sebe nasává všechny vlivy, se kterými se setká, dostávaly jen ve střípcích. Zcela je minulo psychedelické blouznění, námluvy s jazzem a klasikou nebo klenutá artrocková architektura. V srdci jim zůstávalo blues, které po vzoru černošských mistrů neváhali oholit na syrovou dřeň.

Právě taková je hudba na debutové desce AC/DC High Voltage, na které se se bratři (spolu s dalším ze sourozenců Georgem v roli producenta) vydali za vlastní rockovou vizí. V základu stojí blues, které má ale spíš než k britské kytarové lyričnosti blízko k rhythmandbluesové průraznosti a prostořekosti černých vyděděnců z delty. Z hardrockového inventáře si pak tahle muzika bere na pomoc chytlavé riffy, které celé té bluesové konzervě dodávají šťávu a drajv. Většinou nejde o nějak složité či rafinované kousky - v umění stavět na minimu tónů neotřelé figury a melodie jsou AC/DC už od svých začátků unikátní.

Jednotlivé skladby z debutové desky oscilují mezi riffovým hard rockem, za který by se nemuseli stydět ani takoví Free (Stick Around), zatěžkanými dupáky (She´s Got Balls) a volně plynoucími lahůdkami s pořádně těžkým spodkem (Little Lover). Písním ani v nejmenším nechybí prostor pro instrumentální divočení, příkladem za všechny budiž šestiapůlminutový kus Soul Stripper, v němž se sóluje jako o život. Své role navíc oba kytaristé tehdy ještě neměli ani zdaleka vyjasněné, takže v dobré polovině skladeb dává vyšším polohám svého hmatníku co proto pozdější "šedá eminence" a beglajťák Malcolm. O tom, že Youngové vývoj žánru ve své rodné Británii alespoň po očku sledovali, svědčí fakt, že aranžmá kvapíku Baby, Please Don´t Go od "krále devíti strun" Big Joe Williamse do značné míry založili na verzi, kterou do světa roku 1964 pustili irští rhythmandbluesmani Them. Na debutu kapele zjevně ani v nejmenším nesvazovala ruce snaha generovat hit. Asi nejblíž má k této kategorii kousek s návodným názvem Love Song, který po nadějně zatěžkaném intru přejde do plytkého cajdáku. Tady AC/DC asi jedinkrát zaváhali a skladbou, která moc parády neudělala ani na singlu, v mých očích pokazili závěr jinak docela solidní desky.

Se specifickým duchem alba si frontman Bon Scott, autor drtivé většiny textů, poradil po svém - po osvědčeném bluesovém způsobu se jal popisovat ženy v rozpětí od "nádob plných hříchu" po nesvéprávné hračky určené k ukojení mužských tužeb. Někde to s vybalancovanou mírou oplzlých dvojsmyslů znamenalo trefu do černého (She´s Got Balls), jinde (Love Song) mu dost ujela ruka s patosem. Naopak hodně oceňuji text závěrečné skladby Show Business, který si místo slabšího pohlaví bere na paškál strasti muzikanta, kterého odírají promotéři - vlastně taky bluesový evergreen.

Kolem a dokola je pro mě High Voltage vcelku slušným debutem. V bluesové šabloně ještě vězí víc, než kapela k celosvětovému úspěchu mohla potřebovat, a mámit publikum popovými slaďárnami už v budoucnu také nebude nutné. Nástroje, kterými kapela do roka a do dne vleje do žil vyčerpaného britského hard rocku čerstvou krev, jsou tu už ale v elementární formě přítomny. Sedmdesátkoví AC/DC jsou pro mě solidní jízdou bez vyloženě slabého místa, ve vzájemném srovnání ale žádná z desek s Bonem Scottem pod úroveň debutu neklesla.

Antony @ 20.10.2023 11:16:51 | #
Počátky AC/DC mne k muzice dostaly, byly to první desky, které jsem si kupoval. Znám je nazpaměť. Načteno mám o nich hodně, hlavně mne vždy zajímaly autentické rozhovory se členy kapely.
Z nich vyplývá, že skutečně základním vlivem byly ty R&B kořeny, staří klasikové žánru. O tom Angus mluví pořád dokola a já to z jejich hudby hmatatelně slyším. Jediný závan glamu se udál na samém počátku, kdy zpěvák Dave Evans byl trochu Glitterovský. Je to znát ze songů, které po něm zůstaly. Ale tohle velice rychle skončilo, kapela nablýskané refrénové směřování opustila.
Ani NAZARETH, ani SLADE, a už vůbec ne BLACK SABBATH u nich neslyším. To spíše The ROLLING STONES, Chucka BERRYho, Youngovské The EASYBEATS, a tak dále. Připouštím však, že australský debut obsahuje pár písní, které vybočují a mají na sobě nános prvopočátečního hledačského rozhlížení, mohou tedy zdánlivě vést jinam.