Reakce na recenzi:

Akana - @ 28.08.2014

Na prahu sedmdesátých let se má dospívající rock čile k světu a navazuje další a další známosti. Některé jen epizodní, jiné podstatně perspektivnější. Nadbíhá jazzu, klasice, country i avantgardě a cizí mu nejsou ani exotičtější avantýry, které se ale omezují většinou jen na hippícké poblouznění indickými rágami. Mexický rodák Carlos Santana mu dohodil bujnou latinskoamerickou roštěnku a v podání jeho kapely se z tohoto setkání stala láska žhavá a trvalá, i když s dalšími léty poněkud zabředávající do duchovního mesiášství. Druhé album Abraxas ale ještě smyslnost a mystiku míchá v ideálním poměru a patří k vrcholům Santanovy diskografie.

Slévají se na něm pramínky jak rockové a latinskoamerické, tak i jazzové. Všechny tři složky se nejtransparentněji promítají do instrumentální skladby Incident at Neshabur, která plavně přeskakuje z rockových riffů do šťavnatých latinských rytmů i do jazzové lyriky. Bluesovou píseň Black Magic Woman původně z repertoáru Fleetwood Mac kapela rovněž provoněla jižním sluncem a rozvlnila elastickými perkusemi. Ty tvoří s klasickými bicími na albu nerozlučný tandem a propašovávají latinský taneční puls i tam, kde jinak nabírají vrchu rockové vlivy. To je případ písní Mother's Daughter nebo ještě o něco říznější Hope You're Feeling Better. Na druhém pólu stojí skladby primárně hispánské, v nichž rockové laufy kytary nechybí, ale jsou v nich spíš hosty (brilantní Oye Como Va od klasika Tita Puenteho, Se a Cabo, El Nicoya).

Jazzové názvuky se prosazují především prostřednictvím hojně užívaných kláves Gregga Rolieho, který rovněž obstarává většinu zpěvů, ale tím, co sound charakterizuje nejvíc, je samozřejmě kapelníkova kytara. Právě v její hře se organicky snoubí rockový důraz s latinsky vzdušnou dynamikou. Santana vedle sebe sází zatěžkané riffy i žhavá sóla a zvláštní oblibu nachází v dlouhých, klouzavých tónech, které hudbě kapely přidávají romantické odstíny. Skvělou ukázkou je čítankový oplodňovák Samba pa Ti, který od té doby figuroval na stovkách účelových "lovesongs" kompilacích a přece neztratil nic ze svého kouzla. Ostatně stejně jako celé album, kterým Santana skvěle navázal na woodstocký triumf a opět dokázal, že rock si s latinou může rozumět stejně dobře, jako už léta jazz.


Recenze již zveřejněna na xplaylist.cz