Santana - Abraxas (1970)

17.01.2017 horyna | #

Skřížit cestu s kytarovým hero Carlosem Santanou, se mi po celou mou hudební pouť dosud nepoštěstilo. Nikdy mě jeho osoba ničím neimponovala a těch pár hudebních útržku které jsem zaznamenal, ve mě žádnou objevitelskou chuť neprobudilo. Ba naopak, pod jakýmsi vnitřním tlakem nepříliš zjevných simpatií k této osobě, jsem se jeho hudbou zabývat nikdy nijak nehodlal. To vše až do doby, než na tyto stránky dorazily v jeden den dvoje recenze od pánů Martina H (na desku debutní) a EasyRockerovu (na třetí album). Vše poté stvrdil opět Martin s deskou Abraxas a nemalý podíl na mém zájmu mělo i dostatek povzbuzujících komentářů pod těmito alby. Navíc v první polovině roku minulého mistr vydává svou novinku, která tu rovněž rozvířila oblast zájmu.

Podle kladného hodnocení vychází dlouhodobě ze Santanových desek jako nejlepší právě Abraxas, tudíš má volba byla jasná, navíc hit v podobě Black Magic Woman / Gypsy Queen nešlo neznat a do obliby se zařadil velice pružně. Zprvu mi internetový vzorek alba po chuti úplně nebyl, desku jsem po několika pokusech s menším nezájmem odložil, abych se k ní po zhruba tří měsíční distanc opět vrátil a ona už napevno polapila svého nového pána.

Často mi při jejím poslechu hlavou probleskne myšlenka, že spíše než o kytarovou desku, jedná se o album na němž je především precizní souhra v perkusní oblasti tím hnacím motorem a originální silou tvořící tyto pozoruhodné skladby a rytmy. Už svůdné východní ornamenty v Singing Winds, Crying Beasts- které okolo vás proplouvají, objevují se a zase mizí mě s pár poslechy doslova učarovaly. To že tolik výjmečná Black Magic Woman / Gypsy Queen je z repertoáru jiné kapely a ne kytaristovi mě hodně překvapilo, originál neznám, ale pochybuji že mi se mi líbil tolik jako verze tato. Na Oye Como Va jsem si musel zvykat nejdéle, s iritujícím způsobem frázování vlastně bojuji dodnes:-) To u perkusní rytmické smršťi Incident At Neshabur už si zase pěkně chrochtám. Do písně Mother's Daughter má rock jako implicitní subjekt snahu zasáhnout o malinko víc a myslím že je to příjemná spruha, stejně jako melancholický kytarový nářek během sedmé, skvostně plynoucí Samba Pa Ti- neskutečně to překrásné věcičce. Rolieho zkreslený vokál při Hope You're Feeling Better mi evokuje Lakeův mašinkami hnaný vokál na deskách King Crimson s ne nepodobnými kytarovými výjezdy. No a závěr s El Nicoya- to je pralesní bubínkovo rytmická změť, která mi zas tolik radosti nedělá.

Chápu Santanova obrovského invenčního ducha, který tímto albem proplouvá jako indiánská kánoje džunglí někde v hloubi pralesní amazonie.4,5*

reagovat

dan @ 17.01.2017 17:55:34
Santana je neuvěřitelně přeceňovanej kytarista, kterej svůj talent promrhal v popově afroamerickém klišé

PaloM @ 17.01.2017 18:20:32
"dan" je ďalší troll alebo provokatér, lebo normálny rockový fanúšik, ktorý pozná 70.-80. roky, takú hlúposť nenapíše.

EasyRocker @ 17.01.2017 18:54:50
Odvážný názor. Otázka, jaký je jeho záměr.

Martin H @ 17.01.2017 19:51:55
Tož horyno, vítej v klubu zasažených Santanou.

jiří schwarz @ 17.01.2017 23:14:19
Horynovi: Parafráze Ježka: každý k Santanovi dopluje, někdo dříve a někdo později ... zlaté rybky vyletí nad mraky, pak porozumíš. Tož tedy vítej v moři.

Danovi: kolik ulítla se dá napěchovat do jedné věty. Za prvé: jistě, jako kytarista nebyl tak rychlý jako McLaughlin, Hendrix, nebo Di Meola. Ale mělo to styl, autenticitu (tak, jako jiní pomalejší, namátkou Clapton, Knopfler). Za druhé: to, že Santana byl stravitelný i pro popové ("ne-progboardové") fanoušky, je jen dobře, dával radost miliónům lidí. Za třetí: každá kapela má svá klišé - to je vlastně odlišuje od jiných. Jde jen o to, nakolik jsou originální. Za čtvrté: trochu jsme si popletli afro-americkou a latinsko-americkou muziku, že. Za páté: jestli narážíš na vývoj kapely - ano, i Santanovi se stalo, co všem dlouhopůsobícím kapelám, tj. postupně byly desky méně originální (ale dobře 6 let byl na vrcholu).

K Abraxasu jako takovému: u mě (a myslím, že i u spousty kritiků i jiných milců big-beatu) patří do Top 50 alb všech dob.

dan @ 18.01.2017 11:58:08
Žádné trollení ode mě nehrozí, neboj PaloM. Chápu že ho někdo obdivuje, první alba respektive některé skladby na nich nejsou špatné, ale směr který udával po pětasedmdesátém až dodnes (poslední deska je slušná) mě nenaplňuje obdivem k této osobě.

jiří schwarz @ 18.01.2017 17:58:32
Jeho vrchol byl cca 1969-75. Danovo očekávání, že někdo začne udávat směr po x-tém albu, je trochu naivní představa. Každý umělec prožije cosi jako vrchol, a pakliže v té době neumře, čeká ho jistý tvůrčí propad. A pak: považovat Santanu prostě jen za kytaristu, je dle mého taky od věci (byl to ten, kdo do méně nekonformního rocku přinesl latinu, byla to tvůrčí osobnost). A tak zaslouží respekt (jako každý, kdo byl jistou dobu vynikající umělec), a ne povrchní odmávnutí. Respekt asi měl i ze strany jednoho z technicky nejobdařenějších kytaristů, McLaughlina - např. si Santana vybral pro natočení společného LP.

EasyRocker @ 19.01.2017 07:02:39
Nemusí mu jeho směřování po r. 75 sednout, ale nazvat ho přeceňovaným je odvážné, a částečně i protimluv, protože autor jeho tvorbu do r. 75 uznává.

bullb @ 19.01.2017 07:03:04
jiří schwarz: absolútny súhlas.
dan: reakcia možno priamočiara, ale prakticky inými slovami a veľmi pekne to napísal jiří schwarz.
Ak už nie inak, tak Santana je rozlíšiteľný na prvé počutie. Toto určite nemôžem povedať o iných zoskupeniach. Moje kritérium je jednoduché: čo by som si mal zobrať na pustý ostrov. Nebude toho veľa. Santanove niektoré platne určite. Práve z obdobia do r. 1975.

horyna @ 19.01.2017 11:34:34
přeceňovaný??? mě spíš přijde nedoceněný

jiří S.to napsal moc pěkně a hlavně skutečně věrně

do Santanovskýho klubu jsem zapadl rád, sice zbytečně pozdě, mohl jsem si dnes hřát už širší kádr jeho desek, ale vím, že určitě nezůstane jen u této. Přemýšlím čím pokračovat, jestli jsou první tři podobné, zkusil bych jazzovou čtverku, dál mám strach jít, ale neslyšel jsem, tak nevím co mě za (mordy) čeká:-)

Balů @ 19.01.2017 12:43:17
Pro mne je toto album, ale i Carlos Santana nezpochybnitelný monument- vztaženo
na 70tky.
Docela nechápu snahu zpochybňovat tuto hudbu.
A zároveň vnímám adorováni takových ´ Skvostů´ jako třeba Puhdys, což je jasně béčková kapela.
Asi jsou pro někoho sedmdesátá léta příliš vzdálená a dnešní recyklace hudby je až příliš přeceňovaná.
Přece nebudem zaměňovat kořeny s korunou stromu. Tam můžem naroubovat ledacos!

jiří schwarz @ 19.01.2017 12:52:08
Horynovi: aspoň jak to mám já: jen o fous za Abraxasem vidím III a pak I, Caravansrrai a Borboletta jsou také zajímavé, tam i trochu jazzíku. Ale největší bomba pro mě je společný živák s Buddy Milesem z r. 1972. Hudba z kráteru, horká láva teče proudem. Žel, dva pražské koncerty (ČKD Vysočany a pak O2) sice moc fajn, ale té lávy bylo o poznání míň.

05.08.2016 Martin H | #

Slovník cizích slov uvádí u hesla abraxas dva významy. Za 1. je abraxas mystické číslo gnostiků (365), za 2. je to magické slovo užívané ve spojení s jinými magickými symboly na starověkých a středověkých drahých kamenech sloužících jako talismany. A právě takovým magickým drahokamem je druhá deska skupiny Santana z roku 1970.

Už prvotina byla skvělá, ale tohle je dokonale vybroušený čtyřiadvacetikarátový diamant nejenom v diskografii Carlose Santany, ale i v kontextu světového rocku vůbec. Santanova kytara zde zpívá, pláče, naříká, směje se, kvílí a cvrliká, aniž by zůstávala v jedné poloze příliš dlouho. Samozřejmě by se to neobešlo bez dokonalé rytmiky podporované spoustou perkusivních nástrojů, které dodávají výsledné podobě kompozic to pravé kouzlo. Všechno to pohromadě drží majestátní hammondy, které zvuk nahrávky dokonale zahušťují.

Hned úvodní instrumentálka Singing Winds, Crying Beasts naznačí, že nás čeká velké hudební dobrodružství a pro mnohé posluchače překvapivé setkání s hispánským přístupem k hudbě. Ale to není všechno. Následující skladba Black Magic Woman / Gypsy Queen je z repertoáru bluesrockových Fleetwood Mac a celkem nenápadná Greenova skladba zde dostává nový kabát ušitý z peří pestrobarevných ptáků. Pořád je to blues, ale jakoby přenesené někam do Sonorské pouště. To píseň Oye Como Va je ryzí latina, při níž mám chuť tančit, nejlépe někde na pláži s mojitem v ruce. V polovině skladby do toho ale vlétnou varhany a dodají skladbě trošku jazzem načichlou atmosféru. Naštěstí principál Carlos nádherným sólem vše napraví a vrátí do té pohodičky ze začátku. To následující instrumentální kousek Incident At Neshabur ve mně vyvolává pocit nějakého zásadního konfliktu, který je ovšem v závěru vyřešen k úplné spokojenosti obou zúčastněných stran. Nádhera. Po ní přijde opět rytmická smršť pod názvem Se a Cabo ozdobená velice ostrou kytarou. Písní Mother's Daughter skupina ukazuje, že nezapomněla na vokální složku, což zpívající varhaník Gregg Rolie napravuje měrou vrchovatou. Skladba je velice nabitá energií a jako by se snažila skloubit hardrockové běsnění s tanečními rytmy. A pak zazní první velebné tóny Santanovy kytary a začne jedna z nejkrásnějších instrumentálek, které kdy byly natočeny – nádherná a dech beroucí Samba Pa Ti. K tomu nelze už nic dodat, to se musí slyšet. Návratem k rockové tvrdosti je další Rolieho skladba Hope You're Feeling Better. Jedná se o vynikající blues rock postavená na souzvuku výrazných hammondek a velice ostré kytary. V závěru desky se vracíme náladou znovu na začátek. Čeká nás rytmické kouzlení El Nicoya, které svou náladou vyvolává představu středoamerických indiánů zaklínajících svá božstva.

Deska Abraxas má nejen nádherný obsah, ale je ozdobena i překrásným obalem. Spolu vytvářejí nezapomenutelný zážitek a pro mě je vždy malým svátkem, když poslouchám tohle úžasné album.

reagovat

Luboš @ 05.08.2016 11:38:57
Carlos Santana, jeden z nejlepších světových kytaristů. Syrové debutové album, bravurní Abraxas s hitem, obřadní písní lidojedů s názvem Samba Pa Ti. Santana III, album kde dotáhl k dokonalosti skloubení latiny a tvrdého rocku. Miluji počátek jeho jazzrockového období, které nám nabízí na albu Caravanserai, taky mám rád jeho koketování s jazzem na albech Welcome a Borboletta. Výborně napsaná recenze a skvělé album.

Martin H @ 05.08.2016 11:46:09
Dík, Luboši. Vidím, že to máme se Santanou podobně.

EasyRocker @ 05.08.2016 14:53:57
Á, vstupuju na žhavou půdu interpreta, který patří k mému absolutnímu topu všech dob. Tady je potřeba si vždycky dávat moc pozor, jinak se zkrátka rozohním...

Martin H @ 05.08.2016 16:49:53
Jen se, Easy, rozohni. Kladný vztah k Santanovi a desce Abraxas není nic, za co by ses měl stydět.

EasyRocker @ 05.08.2016 17:10:44
Martin H: díky za recenzi, těch není na takovéto skvosty nikdy dost. Viz moje recenze, u Abraxas jsem se ještě celkem držel, u ostatních už tolik ne :)) Bohužel jsem skončil Welcome, někdy budu pokračovat Borbolettou...

Martin H @ 05.08.2016 17:13:25
EasyRocker: Fajn, už se těším, až si tu recenzi přečtu.

EasyRocker @ 05.08.2016 19:26:13
Tančím u Oye Como Va :)

zdenek3 @ 07.08.2016 20:27:26
Na jedničce se Carlos pěkně z ostra rozjel, bez zahřívacího kola, aby ve dvojce a trojce vypálil jedny z nejúzasnějších placek za celou dobu rocku.Ať se tato hudba zařadí pod jakoukoliv hlavičku druhu, patří na přední místa světové hudby.
Oba tyto skvosty mám stejně rád.Nemohl bych se přiklonit ani k jedné z nich.
Ideální by to bylo jako dvojalbum.Neskutečná jízda.

10*

Balů @ 08.08.2016 13:05:59
První tři alba byla naprostý Úkaz ! i v době vzniku, a to vlastně byla zlatá doba rocku v nejrůznějších podobách. Pěkná recenze.

28.08.2014 Akana | #

Na prahu sedmdesátých let se má dospívající rock čile k světu a navazuje další a další známosti. Některé jen epizodní, jiné podstatně perspektivnější. Nadbíhá jazzu, klasice, country i avantgardě a cizí mu nejsou ani exotičtější avantýry, které se ale omezují většinou jen na hippícké poblouznění indickými rágami. Mexický rodák Carlos Santana mu dohodil bujnou latinskoamerickou roštěnku a v podání jeho kapely se z tohoto setkání stala láska žhavá a trvalá, i když s dalšími léty poněkud zabředávající do duchovního mesiášství. Druhé album Abraxas ale ještě smyslnost a mystiku míchá v ideálním poměru a patří k vrcholům Santanovy diskografie.

Slévají se na něm pramínky jak rockové a latinskoamerické, tak i jazzové. Všechny tři složky se nejtransparentněji promítají do instrumentální skladby Incident at Neshabur, která plavně přeskakuje z rockových riffů do šťavnatých latinských rytmů i do jazzové lyriky. Bluesovou píseň Black Magic Woman původně z repertoáru Fleetwood Mac kapela rovněž provoněla jižním sluncem a rozvlnila elastickými perkusemi. Ty tvoří s klasickými bicími na albu nerozlučný tandem a propašovávají latinský taneční puls i tam, kde jinak nabírají vrchu rockové vlivy. To je případ písní Mother's Daughter nebo ještě o něco říznější Hope You're Feeling Better. Na druhém pólu stojí skladby primárně hispánské, v nichž rockové laufy kytary nechybí, ale jsou v nich spíš hosty (brilantní Oye Como Va od klasika Tita Puenteho, Se a Cabo, El Nicoya).

Jazzové názvuky se prosazují především prostřednictvím hojně užívaných kláves Gregga Rolieho, který rovněž obstarává většinu zpěvů, ale tím, co sound charakterizuje nejvíc, je samozřejmě kapelníkova kytara. Právě v její hře se organicky snoubí rockový důraz s latinsky vzdušnou dynamikou. Santana vedle sebe sází zatěžkané riffy i žhavá sóla a zvláštní oblibu nachází v dlouhých, klouzavých tónech, které hudbě kapely přidávají romantické odstíny. Skvělou ukázkou je čítankový oplodňovák Samba pa Ti, který od té doby figuroval na stovkách účelových "lovesongs" kompilacích a přece neztratil nic ze svého kouzla. Ostatně stejně jako celé album, kterým Santana skvěle navázal na woodstocký triumf a opět dokázal, že rock si s latinou může rozumět stejně dobře, jako už léta jazz.


Recenze již zveřejněna na xplaylist.cz
reagovat

09.04.2014 hejkal | #

Santana nepatrí k mojim favoritom, hoci mám veľmi rád jeho gitarový prejav (i zvuk). Má rozpoznateľný rukopis, žiadny ixtý klon niekoho iného. Aj preto mi v zbierke dlho stačil dvojdiskový výber. Keby som mal vybrať najlepší album, bol by to Live at the Fillmore'68, ktorý vyšiel takmer tridsať rokov po koncerte. Dôvod je prostý, nemám rád latino a nevyžívam sa ani v perkusiách. Naveľa som si minulý rok doplnil zbierku o prvé dva albumy, lebo som mal okamžité vnuknutie, že by som rovnomennej kapele mal dať ešte jednu šancu.

Slávny album Abraxas začína značne psycho, Singing winds, crying beasts skuvíňa a kvíli, až sa po chvíľke vynoria perkusie, džezovo občasný klavír a celé to pomerne dlho vyludzuje náladu bezradnosti. Po takmer piatich minútach je konečne koniec a prichádza megahit Black magic woman/Gypsy queen. Radosť počúvať, ako mnohopočetná santanovská úderka rozvetvila pôvodný originál od Fleetwood Mac. Perkusie výnimočne dodávajú skladbe na zaujímavosti a tie nekonečné inštrumentálne šantenia sa mi nikdy nezunujú! Oye como va je typická latino santanovka. Uznávam, že v dobe vzniku to pôsobilo originálne a sviežo, to vlastne platí dodnes, ale nie je to štýl, ktorý by som musel nutne ordinovať svojmu sluchu. Úvodný nadžezlý mišmaš Incident at Neshabur je rýchlo vystriedaný hard rockovým rifom, ale skladba sa viac drží niekde na pomedzí world džezovej scény (ktorá vtedy hádam iba vznikala). Klávesy mastia sólo s vervou mastičkára, gitara nezaostáva, radím tento dravý kúsok k vrcholným kúskom albumu. A to sa v nej, ako bolo v tých časoch dobrým zvykom, plytvá nápadmi i polohami, akoby bol za rohom koniec sveta a nie počiatok komerčne núkanej hudby masovokomunikačnými prostriedkami. Se a cabo je krásna ukážka toho, ako môže znieť hard rock s perkusijnou sekciou, aby to nebolo trápne. Ďalším skvelým kúsokom je rockovica Mother’s daughter. Latino je potlačené do úzadia, perkusie správne šumia v pozadí, nuž je to balzam na moje uši. Ešte som to nespomenul, ale Rolie má správne hutný hlas, takže aj spev patrí ku kladom celého albumu. Trademark santanovej tvorby, Samba pa ti, prináša pokojnú atmosféru, gitara plače v zastrenom melancholickom bôli, radosť počúvať. A dvojnásobne to platí o ultradrsnej pecke Hope you’re feeling better. Takýto rock môžem kedykoľvek a v ľubovoľných dávkach (čím viac, tým lepšie). Pre mňa najlepšia skladba albumu! Krátka džungľová oslava príchodu obdobia dažďa (alebo podobne dôležitej životnej udalosti) El nicoya je zbytočná, aj minúta a pol je pridlhá.

Na pekne prevedenej knižnej verzii CD od Sony z roku 2011 následne nasledujú tri koncertné kúsky z Royal Albert Hall z apríla 1970. Se a cabo, Toussaint l’overture i Black magic woman/Gypsy queen znejú neuhladene a to je dobre.

Santana je len jeden a stojí za to. Väčšinu času však pôsobí na hrane žánrov, ktoré ma neoslovujú, a preto pre mňa jeho albumy nie sú a asi už ani nebudú láskou na celý život. Na počiatku sa to ale dá zniesť, a preto svoje výsledné hodnotenie mierne prikrášlim.
reagovat

zdenek2512 @ 10.04.2014 06:56:13
Pro mě jsou Santanovy desky do alba Festival včetně to nejlepší co v té době vzniklo. Myslím si, že právě zařazením latino a jazzových prvků do rockového základu, svou nezaměnitelnou kytarovou hrou, vytvořil originální a nenapodobitelný sound. Na prvních třech deskách hrají v některých skladbách tak tvrdě, že by jim to mohly všechny tvrdě rockové skupiny závidět. Pro mě je tahle deska za pět hvězdiček, ale díky za čtivou recenzi, která se mi líbí. :)

Mirek Kostlivý @ 10.04.2014 09:52:06
Taky si matně vzpomínám, jak byl mezi námi - učni z Kolbenky - v roce 1971 Santana oblíbený. A první tři
desky jsme porovnávali pro svoji tvrdost např. i s Grand Funk Railoroad. A to "navzdory kritikům", jak se psalo v tehdejší Melodii.

Jarda P @ 10.04.2014 10:50:48
Ahoj Zdeňku, myslel jsem, že to nejlepší, co v té době vzniklo, představuje u tebe Captain Beefheart :-)

zdenek2512 @ 10.04.2014 11:02:23
Ahoj Jardo, ja jsem toho tehsy obdivoval a dodnes obdivuji trochu vic. Beefheart a Zappa vedou, ale Santana, Led Zeppelin, King Crimson, Jethro Tull taky nebyli moc vzadu.:). Diky

13.02.2014 EasyRocker | #

Fenomenální Carlos Santana kolem sebe na přelomu 60. a 70. let shromáždil plejádu vynikajících muzikantů a vydal řadu alb, která mají pro mě neměnnou hodnotu. Dávno před vznikem nějakého termínu world music produkovalo těleso Santana zcela nenuceně cosi, co se tak dá dnes určitě označit...

Singing Winds, Crying Beasts - éterická úvodní instrumentálka s jemnou rytmikou a prosvítajícím klavírem dává tušit, že na nás čekají velké věci ve všech směrech. Black Magic Woman/Gypsy Queen z pera Petera Greena (Fleetwood Mac) je notoricky známý hit, vyrostlý z rockových základů, přesto ji ale Santanovci opentlili svou unikátní rytmickou strukturou. Opět rytmy na druhou, ale svou krásnou daň si tu vybírá konečně i sólová kytara a hammondy. Podání a struktura, která jistě ovlivnila nepřehledné zástupy rockových a jazzrockových interpretů... Následuje ovšem nesmrtelný kus Oye Como Va, dokonalý, rytmicky fantastický latinský rock, který vás asi v klidové pozici dlouho neudrží. Lahůdková práce celé kapely, pro mě jeden z vrcholů alba. Přestože se nikde nedere vysloveně kupředu, je všechno tam, kde má být. Incident at Neshabur má více rockovou, ba až hardrockovou podobu a riff mi téměř kontaktně připomíná rovněž femonenální Wishbone Ash. Po jeho odeznění rozrývají terén hammondy a dodají skladbě rockovou plnokrevnost, pak se nálada láme do jazz-rockové polohy. Se a Cabo je typická ukázka jejich tvorby - členitá košatá rytmika, důrazné hammondy a slovo si bere i Mistr se svou kytarou. Mother´s Daughter - neopakovatelná nálada tvořená podprahovou hammondovou melodií a následující rytmickou rockovou explozí. Tady je zase Santana zcela doma. Samba Pa Ti je už klasikou, oproti předchozím rockovým orgiím nabízí vyklidněnou náladu budovanou hlavně souboji kytar a hammondů. Hope You´re Feeling Better je opět razantním odpíchnutím do hardrockové polohy, společně s Incident... asi největší přiblížení k tomuto schématu. Pořád ovšem platí to podbarvení vrstevnatou rytmikou a změny temp, které z toho činí mimořádný zážitek, El Nicoya je čistě rytmickým dovětkem za jedním z nejlepších alb 1. poloviny 70. let.

Samozřejmě plný počet, i proto, že tohle album nejen nezaostává za mnoha profláklými jmény této doby, ale většinu z nich výrazně překonává. Santana si již tehdy vytvořili vlastní unikátní styl, který vyučuje dodnes.
reagovat

tykeww @ 13.02.2014 21:40:27
Abraxas je zkrátka bomba, díky za pěkně napsanou recenzi.

PaloM @ 14.02.2014 04:21:27
Zdravím, EasyRocker. Tak toto je aj moja "krvná skupina". Od Santanu mám 15 CD albumov, Abraxas na čestnom mieste :-)
Je to hudba mojej mladosti, čo viac dodať.
Vďaka za opäť skvelú recenziu a teším sa na tvoje ďalšie písačky.

EasyRocker @ 14.02.2014 06:12:23
Také zdravím přispivatele. Musím říci, že jsem se k Santanovi (bohužel) dostal dosti pozdě, jeho nahrávky jsem slyšel asi před 5-6 lety a teprve loni jsem si koupil Abraxas a III. Určitě ale hodlám pořídit i další alba z té doby, Caravanserai bude asi další na řadě :-)

Jarda P @ 14.02.2014 06:33:25
Abraxas byla moje první deska od Santany ještě před památnou Dum Dum India trojkou. Obě dvě jsou moje nejoblíbenější, o trochu víc než debut a Caravanserai.
Momentálně je na cestě Borboletta.

zdenek2512 @ 14.02.2014 06:45:08
Carlose Santanu mam rad prakticky od te doby co jsem slysel prave pisnicky z tehle desky na diskotece. Mne se hodne libi jeho tvorba do alba Festival pak to zacalo pripominat mexickou dechovku. Prvni ctyri desky patri k tomu nejlepsimu co v teto oblasti vzniklo a kdo si tvorbu Carlose Santany oblibi paj je to laska na cely zivot.

hejkal @ 14.02.2014 08:00:06
Santana je super girtarista, má svoj zvuk a hrá osobito. Mňa však až tak neberie, lebo latino nie je nič pre mňa. Donedávna som si vystačil s 2CD výbrovkou, ale aktuálne som doplnil aj prvé dva albumy. Vďaka za recenziu.

Voytus @ 14.02.2014 08:39:57
Skvělé album, ještě společně s 3 a Borbolettou mé nejoblíbenější od Santany. Živočišné, ani na chvíli nenudící. A mistrova kytara! Hra plná vášně a napětí, ale vzápětí hladivá a uklidňující. Myslím, že na téhle desce se i nejvíc přiblížil hard rocku, v čemž po přečtení recenze, jak zjišťuji, nejsem sám. Navíc jsem přesvědčen, že má ta hudba navíc určitý léčivý, terapeutický účinek - alespoň ze mě teda vždycky všechno spadne, když si tohle pustím.

PaloM @ 14.02.2014 09:29:21
zdenek2512: mexická dychovka je možno silné slovo, ale tiež mám hranicu na "full album" niekde tam v diskografii posadenú. Na každom albume sa nájdu kusy, čo pre fanúšikov stoja za vypočutie. Odporúčam 2CD výberovku The Ultimate Collection (1998), ktorú som si kedysi daroval k narodeninám :-) >> odkaz

diesbies @ 14.02.2014 09:59:33
Moc pěkně napsáno, výborná deska, má nejoblíbenější od Santany. I když "latino" nijak zvlášť nemusím, tohle album je skvost.

zdenek2512 @ 14.02.2014 10:37:55
Ahoj Palo, možná silné slovo, ale už úvodní skladba na Festivalu je trochu kontroverzní :-). Mám rád ještě tu desku Blues For Salvador věnovanou jeho synovi a nevadí mi Supernatura ani Shaman a mám i tu desku coverů. Santana je skvělý kytarista a těch úvodní sedm osm alb je naprosto dokonalých. Já mám nejradši trojku a Caravansera, debut je syrový a Abraxas je plný největších "hitů".

Voytus @ 14.02.2014 10:56:30
Ou! Ty covery! Ta deska mě celkem vyděsila. Zvukem! Mám pocit, že veškeré perkuse jsou "vyrobené" v PC. Slyšel jsem to maximálně třikrát. Přičemž výběr skladeb je perfektní, hosté též (Chris Cornell, Joe Cocker - co si vybavuji), ale ten instantní zvuk. Je to umělé, se starým zvukem nesrovnatelné (ale takových nahrávek je dnes spousta).
Supernatural je asi poslední ještě jakž takž dobrá deska - hostuje tu např. můj velký oblíbenec Dave Matthews, a když jsem v době vydání alba zaznamenal klip Smooth s Robem Thomasem, tak jsem zbystřil. To je přesně ten latino styl, který můžu (ona je dost typická - tempo, ten klavírní part, perkuse...bomba! Navíc má díky Thomasovi i určitý soulový nádech. Možná i komerční, ale ono se díky téhle věci o Santanovi zase dozvědělo nové publikum, což prostě muzikant potřebuje). Ale album jako celek je dost dlouhé.
S další tvorbou jako by se Santana stával postupně hostem na vlastních albech. Hraje skvěle, ale někam se ty jeho vyhrávky ani moc nehodí. (Což je odvážné tvrzení, nicméně tenhle dojem z toho prostě mám. Alba jsou přehlcena hosty, kteří Santanu samotného až zastíní). Takže All that I'm ani Shaman už jdou mimo mě.

EasyRocker @ 14.02.2014 11:02:43
Ano, souhlasím, že tady se Santana dotkl hardrocku, a to velmi důkladně. Riff v Incident... mi skutečně připomíná Wishbone Ash na Pilgrimage (Jail Bait?), ale možná je to jen můj pocit... takových podob jsou mraky...

Voytus @ 14.02.2014 11:15:38
Tak jsem si ho samozřejmě pustil :-). Zrovinka Incident... Ale jo, Ti Wishbone mají něco trochu podobného. Co si budem povídat, jak Santana, tak oni mají stejně základy v blues (ty kytarové party) a v mnohém se po rytmické stránce dotýkají jazzu či jazz rocku, takže tohle srovnání asi nemůže nikoho urazit.

zdenek2512 @ 14.02.2014 12:06:01
Ahoj Vojto, souhlasim ten zvuk je opravdu hodne umely :). Jsou tam pekny pisnicky. Ja mam prvni ctyri desky na vinylech a jednicku a Abraxas dokonce od MFSL to hraje neskutecne dobre. Ty Steaming Coils sis nestahl co. :)

Voytus @ 14.02.2014 13:27:46
Zdeňku, ty Steaming Coils jsem nějak propásl. Ale já si je v případě zájmu najdu alespoň pro náslech na youtube.

zdenek2512 @ 14.02.2014 13:37:02
Na Youtube jsou asi dve skladby. Je to dost podobny starym Mothers a vyslo pouze na vinylu. Ten vinyl mam a poslal jsem Ti tam rip z nej. Kdybys chtel muzu preposlat.:)

EasyRocker @ 14.02.2014 15:21:01
Díky všem za věcné příspěvky. Netušil jsem ani, jak se debata rozjede, ale je to dobře :-)

26.04.2012 Ondr@ | #

Až při poslechu tohodle alba jsem si s hrůzou uvědomil, kolik motivů z něj okopíroval naprosto nestoudně Radim Hladík, a následně použil snad na všech deskách Blue Effectu, počínaje Novou Syntézou. Nová Syntéza II jich pobrala taky dost. No, Radime, tedy fuj.
Pravda, některé motivy zde jen lehce naznačené dále vhodně rozvinul, ale stejně...
Tohle album mě překvapilo a dostalo zároveň. Pžiznám se, že Santanu jsem doposud neposlouchal a včera jsem začal zrovna tímto kusem. A vybral jsem opravdu dobře. Vynikající hudba, u které člověk nevnímá její složitost/jednoduchost, nebo stavbu, která prostě a jen jakoby "mimochodem" plyne. Jednotlivé skladby mají vynikající naléhavost a atmosféru čehosi záhadného, a ta se line celým albem. Atmosféra a nápady = paráda.
reagovat

Hikoki777 @ 26.04.2012 03:06:27
Můžes být konkrétní ? Abraxas a Hladíkovy desky jsem poslouchalkdysi docela hodněa nevzpomínám si na nějaké ¨kopírování´.

Ondr@ @ 26.04.2012 12:31:50
Poslechni si Novou Syntézu I a II a uvidíš to sám, to sem snad nemusím vypisovat jednotlivé motivy. Podobnost čistě náhodná, akorát je průser, že Abraxas je už z roku 1970... :-)

Ondr@ @ 26.04.2012 12:48:38
Ale jestli chceš, dnes večer budu dodělávat jeden pěkně zkurvený projekt, a k tomu si musím něco výtečnýho pustit, abych se na to soustředil, tak si dám tu práci a udělám si poznámky ze skladeb Abraxasu, a pak dohledám Blue Effecty, kde se mi ty motivy zdají víceméně převzatý.
Ale například na NS I je to dosti patrné, já vím, že to tam nekomponoval zdaleka všechno Hladík, ale hlavbně Hála, ale i tak mi to přijde trapný. A na NS II je to myslím na č.1 a č.2 znatelné a na Blue Effect and Radim Hladík je to taky, plus vlivy jiných skupin.

Fan @ 27.04.2012 05:25:03
Ondr@ - Obě dvě desky velmi dobře a velmi dlouho znám a to nejen z desek, ale i z koncertů. Nikdy se mi však nestalo, že bych si motivy z těchto desek spojoval. Občas se mi stává, že určitý hudební motiv či pouze melodickou linku si spojím z jinou deskou nebo i dílem někoho jiného. (častěji to bývá u stejného autora samozřejmě. Pokud bych chtěl, tak naleznu "shodu" u mnoha jiných věhlasných autorů, a to nejen u rockové, ale také i u klasické hudby. Když to přeženu tak se dá říci, že všichni kopírují všechny.
Ale tak to není. Každý autor z něčeho vychází a na něco navazuje. Jeden více, druhý méně originálně, ale tak to prostě je.
Jako bych obvinil architekta, že ten dům okopíroval od souseda, protože má taky čtyři stěny okna a dveře.

Mohyla @ 27.04.2012 06:18:48
Fan, tento príspevok sa mi celkom pozdáva. Mali by si ho prečítať a osvojiť všetci "radikáli".

03.02.2012 Petr Gratias | #

Album Abraxas podle mého názoru patří do zlatého fondu americké rockové hudby, ale čestné místo bude mít i v obecné historii vývoje rockové hudby. Po velmi nadějném debutu kalifornský kytarista mexického původu našel recept na úspěch a za doprovodu výtečně sehrané skupiny se jim podařilo natočit majstrštyk hudební kariéry skupiny Santana, který dodnes nezestárl a lze ho podle mého názoru vnímat jako stále podnětný příklad spojení klasického rocku s latinskoamerickými hudebními kreacemi….
Inspirace názvu alba pochází od románu Demian světoznámého spisovatele Hermanna Hesse a má v sobě jakési obřadné tajemno.
Album a já se známe už od počátku sedmdesátých let, třebaže jsem ho jako vinyl dlouho sháněl, měl jsem nejprve singl Black Magic Woman / Hope You´re Feeling Better, které úspěšně bodovaly řadu let na mých rockových diskotékách. O mých kontaktech se Santanou jsem psal ve spojení s prvním albem, a tak další popisnost vynechám. Když jsem pak získal vytoužený vinyl – byl to malý svátek. Fascinoval mě už samotný výtvarně velmi zajímavý obal, který ve mně vzbuzoval i erotické vášně, ale zároveň i duchovně-historické představy a inspirace, podobně jako na obalu legendárního alba Milese Davise – Bitchess Brew. Latinskoamerická atmosféra je zde výtvarně v zajímavých kolážích propojována, jako nějaký vzkaz či skrytý význam…..
Abraxax „musí“ znát každý milovník klasického rockového modelu a myslím, že je součástí mnoha sbírek vinylů i CD, podobně jako třeba Malá noční hudba od Mozarta, nebo Koncert b moll od Čajkovského…….

SINGING WINDS, CRYING BEASTS – úvodní zní tajemně, záhadně… šustění percussion, ozvěna činelů a gongu a razantní klavírní akordy, do kterých vstoupí naříkavý a kvílívý dlouhý tón elektrické kytary. Jako blesk z čistého nebe a pronikne do lidských útrob jako laserový paprsek. Práce se zvukem a experimentální zpožďování dozvuku tónů elektrického piana, baskytary a kytarových vibrací zní jako úvod z napínavého dobrodružného filmu. Název skrývá spoustu abstraktních dovozování významu, ale tak to má být. Cválající rytmika a naříkavé zvuky jsou podmanivé a nemohou nezasáhnout jen trochu vnímavého posluchače….

BLACK MAGIC WOMAN /GYPSY QUEEN – přichází úvodní varhanní motiv a pak už se rozbíhá snad nejslavnější skladba, kterou skupina nahrála a dodnes hraje….. Autorem je ovšem Peter Green a skladbu hrála skupina Fleetwood Mac. V jejich repertoáru ovšem byla jenom jednou z mnoha dalších písní, ale teprve Santana ji vtiskl novou tvář a význam. Kytarové téma zní konejšivě a mazlivě s krásnými přeznívajícími tóny, do kterého baskytarista Dave Brown sází jasné a přehledné basové tóny. Percussion podbarvují zvuk elektrického piana Fender-Rhodes a za mikrofonem sedí klávesový hráč Gregg Rolie. Jasná a přehlednáuý melodická linka a taneční struktura podmanivých percussion José Chepita Arease a Mike Carabella zde pracuje jedinečným způsobem, takže bubeník Michael Shrieve zde nemái moc práce a je součástí tohoto „třítaktního“ motoru. Doznívání skladby z úvodního tématu divoké perkusivní řádění a razantnější sound přivádějí do další fáze, kde se Santana v kytarových ornamentikách rozhodne pohrávat si s jemnými detaily, zatímco rytmika šlapae a šlape. Latinskoamerický model za chvíli převládne a jsme s protáhnutým zkresleným tónem u konce. Světoznámý „prosáklý“ hit. Dodnes ho ale miluji s vášnivostí Antonia Banderase….

OYE COMO VA – tady jsme na návštěvě v Latinské Americe se vším všudy. Svádí to k tanci vnadné ženy, ale i nás pány k tomu, abychom vzali do rukou jakékoliv předměty a zhačali s ni tlouci, ťukat, a sázet rytmy, polyrytmy a supermegarytmy. Skladba má ovšem svoje krásně vygradovaná místa a Gregg Rolie svými hammondkami si zjedná prostor a mocně se rozběhne svými varhanickými eskapádami do prostoru, zatímco Santana seká přesné akordické akcenty a sbory zpívají španělsky, což se krásně snoubí a Carlos nám vystřihne krásné melodicky rozezpívané sólo, jeho čistý vibrující nezkreslený tón má sílu slunečních paprsků. Jasné od začátku do konce…..

INCIDENT AT NESHABUR – rytmické proměny nám nabídnou další skladbu s razantní baskytarou a běsnícími percussion za doprovodu klavíru a hammondek a výrazný kytarový riff přináší rockovou dravost, stejně jako varovný chřestot žraločích zubů a pak přichází další proměna, do které vstupují i prvky rhythm and blues s se sambovými rytmy a klavírními schématy. Rolie má roli spojovacího melodického můstku a Santana si pohrává s motivy jako s pápěřím. Krásná vývojová linie, srovnáme-li hudební ambice na tomoto albu s předešlým albem. Velice kreativní a zvukově a harmonicky barevné. Podvečer v Tijuaně se vším co k tomu patří, pulque, tequila, enchiladas, bataty, tropické ovoce, poloobnažený ženy s vlasy jako smůla, špouchání mořské vody a lehký vánek horké noci… tak takové mám pocity při poslechu dodnes….

SE A CABO – Carabello na conga za asistence timbales Arease a bicích Shrieveho zde předvádějí další ze svých rytmických kreací, kterým kytara sekundují výměnou rychlých akordů a hammondky dlouhými tóny. Santana sem vloží dobře odpíchnuté kytarové sólo a hodně se na něm vyřádí, stejně jako perkusivní jednotka, která běhá zleva doprava a váš pokoj se promění v mexickou hudební arénu, kam vstoupí i elektrické piano a kytarové nástupy jsou razantní srozumitelně přehledné a úderné.

MOTHER´S DAUGHTER – vrčení hammondek a baskytarové vstupy za zaostřených tónů elektrické kytary rozbíhají další skladbu. Má v sobě ještě více energetického potenciálu, který je živen plameny pekelné kuchyně. Výrazná melodická linka chraplavého hlasu Rolieho a úderné akordy za rytmické podpory nám nabízejí další bytostné skloubení rocku s latinou a příležitostí pro tanec. Dramatické zesilování napětí a dynamicky velké rozdíly v pojetí mají magickou moc ovládnout naše smysly, vnímáme-li hudbu jako nespoutané emoce. Fascinuje mě ona barevnost tónů, zvuků, proměnlivost a živočišnost. Více jsem porozuměl, když jsem viděl Santanu naživo v Budapešti – stejní ve studiu a stejní na pódiu. Parádní kousek.

SAMBA PA TI – nádherná procítěná balada s tklivým kytarovým sólem, která má jedinečné kouzlo. Santana sílu téhle skladby pochopil už tenkrát a v podstatě skoro všude se snažil nabídnout na dalších albech další a další deriváty tohohle instrumentálního modelu a nutno říci, že většinou úspěšně….. Krásně propojení umírněných percussion, kvílející sólové kytary doplněné rozostřenými hammondkami a výraznými basy slaví úspěch a dodnes svádí řadu kytaristů, aby se naučili hrát jako Santana a dokázat, že se to dá zvládnout. Někomu se to podařilo lépe, někomu hůře a někomu vůbec….Zavřít oči a poslouchat jeho kytarové běhy znamená vstoupit doprostřed ohně a vnímat astrálním tělem práci plamenů…. Úplný závěr skladby stále ještě není oposlouchaný a cítíte tu barevnou živočišnost. Zhmotněná krása.

HOPE YOU´RE FEELING BETTER – pokud někdo skladbu nazvem hardrockem, nebudu protestovat. Drsný model rockové skladby klasického modelu s výrazným riffem kytary, baskytary a hammondek. Rolie zpívá s velkým nasazením (i když není velký zpěvák), ale odstínit skladbu od drsných partů a vložit sem více citu v akcentech ve zmírnění se zde děje s velkým úmyslem vytěžit z tématu maximum. Cítím zde mírný vliv Jimi Hendrixe, kterého ostatně Carlos Santana velmi respektoval, ale myslím, že i John McLaughlin objevil patrně už zde Santanovy kvality a o něco později se oba velcí hráči potkali na společných projektech. Hutná a dramatická skladba, která patří mezi další ozdoby na albu, kterou už asi nezapomenete…..

EL NICOYA – závěr má ryze latinskoamerický charakter v uvolněné emoční rovině s percussion, potlačenou akustickou kytarou a pouličními hlasy…. Taková nenápadná tečka za výletem, který je u konce a zanechal velmi silné zážitky.

Album Abraxas je ryzím příkladem toho, že se mínění odborných kritiků protkalo i s komerčním úspěchem a velkými prodeji a odezvou i milionů posluchačů na celém světě. Tohle je album, které Santanu pozvedlo do nesestřelitelné výšky, a i když si můžeme myslet o jeho albech z osmdesátých let cokoliv, album Abraxas (ale také i další nejmenovaná alba) ho dostatečně „rehabilitují“ u řady pochybovačů…..
Pět hvězdiček zcela zasloužených!
Jedinou výtkou je: krátká stopáž 38 minut. To je i na vinyl málo! Na rozdíl od alba Caravanserai (1972), kde hraje deska až do totálního vypnutí…
Prosím o opravu – na technických datech je uveden nesprávný údaj! Album vyšlo v říjnu 1970 a ne v lednu!





reagovat

09.09.2010 miguel7 | #

Lyžák 2000 a můj spolužák pořád pouštěl Santanu dokola (měl jakousi výběrovku) a mě už lezla na nervy hlavně úvodní Jingo a tak jsem raši chodil na pokoje za holkama. Nechápal jsem to, pro mne měla písnička tehdy smysl jen když tam byla sloka refrén... Asi po měsíci jsem přišel za ním, jestli by mi ho nemohl půjčit, protože ty melodie a ten latinsko-americký rytmus mi utkvěl tolik v hlavě, že jsem to musel slyšet ještě jednou. A v tom je jeho kouzlo. nenásilné, nevtíravé a jednoduché písničky, často o pár tónech, ale tak dlouhých a krásných, že víc není třeba a žádné přehrávání stupnic...
A takové je celé Abraxas. Zní mi skoro jako kompoziční album. Jedním slovem "pohodička". Jen vzít rumba koule a přenášet váhu z levé nohy na pravou a kroutit zadkem:) uvolněné a optimistické. Začínám si prospěvovat Oye Como Va, protože jsem si ji dal na plné pecky. Vrcholem je Samba Pa Ti, kterou jsem se snažil naučit na kytaru. Není nikterak těžká, ale co umí Santana, tak to procítit a pomazlit se s každým tónem, nechat ho znít a přidat další ten pravý.
Nového Santanu již tolik neposlouchám jako starého. Ubyly tam věci, které jsem měl na těchto starých deskách rád.
Po těch všech hardrock, rock, metal, progresivních skupinách Santana přijde vhod jako zklidnění a že to není jen o tom kdo umí hrát rychleji a kdo vyzpívá výš tóny. Tyhle staré desky mají prostě duši. Nejlepší od Santany...
reagovat

PaloM @ 09.09.2010 12:07:59
Skladbu Samba Pa Ti som počul na vysokoškolskom internáte v 2. polovici 70.-tych, v internátnom rozhlase najmenej tisíc ráz.

pito63 @ 09.09.2010 13:03:01
Miguel7, neunikla mi Tvoja iniciatíva na Progboarde. Pridávaš tu denne jednu recenziu krajšiu než druhú. Úprimne Ti závidím Tvoju chuť a ľahkosť, akou to zvládaš. Dúfam, že Ti to vydrží čo najdlhšie.
Santana ide mimo mňa, túto skupinu nepočúvam.

miguel7 @ 09.09.2010 13:21:26
Pito63: Děkuji:)

martin69 @ 09.09.2010 13:26:35
Tohle album jsem měl kdysi půjčené. Ale moc mě tenkrát nevzalo. Po přečtení tvé recenze mám chuť si ho sehnat. A dát mu znovu šanci.

miguel7 @ 09.09.2010 13:31:19
Martin69: je fakt, že ke spoustě deskám mi některé recenze otevřely oči. Na druhou stranu mne některé tolik namlsaly, že jsem i leckdy prožil zklamání...ale přeji dobrou chuť. Já si ho dnes pustil po Iron Maiden a náramně mi sednul:)

martin69 @ 09.09.2010 13:35:51
miguel7 : ono to není jen recenzemi,ale určitě i časem. Alespoň u sebe to pozoruji.

miguel7 @ 09.09.2010 13:43:37
Martin69: Je fakt že člověk do určitých kapel musí dorůst. Třeba King Crimson bych asi před víc jak pěti lety ještě neskousnul, ale když jde na to postupně...nejdřív jsem poznal Rush, pak Genesis, Yes...a už jsem byl ready na King Crimson:)

martin69 @ 09.09.2010 13:47:30
miguel7 : souhlasím. Já do King Crimson ještě nedorostl. A asi už to nestihnu. To samé platí i u Zappy. Ale nevadí je spousta hudby. Vybírat je z čeho :-)

Mohyla @ 09.09.2010 13:56:07
Martin69.Veď si ešte mladý chalan,tesne po puberte,sa budeš diviť čo ešte "skousneš".

martin69 @ 09.09.2010 14:16:16
Mohyla : děkuji! :-). Palo mi psal že kolem 50 přijdu na chuť jazzu. Na King Crimson budu muset počkat jak dlouho? :-)

miguel7 @ 09.09.2010 14:26:49
Martin69: Až budeš mít na stará kolena v šuplíku vyrovnaný desky typu "ta naše moravanka" nebo "Chodovarka", tak se ti mezi nima bude nacházet třeba i Starless and Bible Black od Crimsonů:)

martin69 @ 09.09.2010 14:30:42
miguel7 : tak to mi určitě nehrozí :-)

Mohyla @ 09.09.2010 14:58:35
Martin69.Myslím,že Palo už tiež niečo prežil a má pravdu.King Crimson odhadujem najneskôr okolo 45.Dychovku nezavrhuj.Nepoznám lepšiu zábavu ako je dedinská tancovačka.Ťažko si predstaviť,že si do tanca vyspevuješ niečo od Drem Theater.A manželka s tebou.:-)

martin69 @ 09.09.2010 15:05:59
Mohyla : děkuji za vysvětlení. To mám ještě 4 roky čas. I když pochybuji,ale nikdy neříkej, nikdy. Na tancovačky nechodíme. To by manželka nepřežila. Rockové zábavy, to je jiná.:-)

miguel7 @ 09.09.2010 15:08:53
Mohyla: s tancovačkama souhlas! Není nad to si proskočit polku apod a ještě u toho popíjet a bavit se...s Dream Theater nesouhlas...co takhle tancovat a halekat "půl mí jandr, půl mí jandr"...:)

Mohyla @ 09.09.2010 15:17:58
Miguel7.Pul mi jandr-dobré,ale na vysokýýýýýýýýýýýý jááááááááááálovééééééééééc sa nechytá,no ale tomu progrocku dávame na prdel.Ale čo už,aspoň je sranda!

31.03.2010 luk63 | #

Na Abraxas pokračoval kytarový mág Carlos Santana se svou skupinou v tom, co začal na debutu a co se ukázalo jako úspěšné - tedy v neortodoxním mixu rocku, jazzu, salsy a blues. Úvodní instrumentálka Singing Winds, Crying Beasts se ještě rozjíždí jakoby trochu ztuha, ovšem hned následující Black Magic Woman, kterou si vypůjčil od Fleetwood Mac, se stala hitem. To platí i o rozněžnělé Samba Pa Ti, rytmické Oye Como Va a téměř hardrockové Hope You're Feeling Better, pod kterou je podepsán zpívající klávesák Santany Gregg Rolie. Deska je postavená na výrazných latiských rytmech, nápaditých riffech, melodické kytaře, nepřeslechnutelných hamodkách. A vůbec nevadí, že část LP tvoří instrumentální věci.
reagovat