Reakce na recenzi:

horyna - @ 17.01.2017

Skřížit cestu s kytarovým hero Carlosem Santanou, se mi po celou mou hudební pouť dosud nepoštěstilo. Nikdy mě jeho osoba ničím neimponovala a těch pár hudebních útržku které jsem zaznamenal, ve mě žádnou objevitelskou chuť neprobudilo. Ba naopak, pod jakýmsi vnitřním tlakem nepříliš zjevných simpatií k této osobě, jsem se jeho hudbou zabývat nikdy nijak nehodlal. To vše až do doby, než na tyto stránky dorazily v jeden den dvoje recenze od pánů Martina H (na desku debutní) a EasyRockerovu (na třetí album). Vše poté stvrdil opět Martin s deskou Abraxas a nemalý podíl na mém zájmu mělo i dostatek povzbuzujících komentářů pod těmito alby. Navíc v první polovině roku minulého mistr vydává svou novinku, která tu rovněž rozvířila oblast zájmu.

Podle kladného hodnocení vychází dlouhodobě ze Santanových desek jako nejlepší právě Abraxas, tudíš má volba byla jasná, navíc hit v podobě Black Magic Woman / Gypsy Queen nešlo neznat a do obliby se zařadil velice pružně. Zprvu mi internetový vzorek alba po chuti úplně nebyl, desku jsem po několika pokusech s menším nezájmem odložil, abych se k ní po zhruba tří měsíční distanc opět vrátil a ona už napevno polapila svého nového pána.

Často mi při jejím poslechu hlavou probleskne myšlenka, že spíše než o kytarovou desku, jedná se o album na němž je především precizní souhra v perkusní oblasti tím hnacím motorem a originální silou tvořící tyto pozoruhodné skladby a rytmy. Už svůdné východní ornamenty v Singing Winds, Crying Beasts- které okolo vás proplouvají, objevují se a zase mizí mě s pár poslechy doslova učarovaly. To že tolik výjmečná Black Magic Woman / Gypsy Queen je z repertoáru jiné kapely a ne kytaristovi mě hodně překvapilo, originál neznám, ale pochybuji že mi se mi líbil tolik jako verze tato. Na Oye Como Va jsem si musel zvykat nejdéle, s iritujícím způsobem frázování vlastně bojuji dodnes:-) To u perkusní rytmické smršťi Incident At Neshabur už si zase pěkně chrochtám. Do písně Mother's Daughter má rock jako implicitní subjekt snahu zasáhnout o malinko víc a myslím že je to příjemná spruha, stejně jako melancholický kytarový nářek během sedmé, skvostně plynoucí Samba Pa Ti- neskutečně to překrásné věcičce. Rolieho zkreslený vokál při Hope You're Feeling Better mi evokuje Lakeův mašinkami hnaný vokál na deskách King Crimson s ne nepodobnými kytarovými výjezdy. No a závěr s El Nicoya- to je pralesní bubínkovo rytmická změť, která mi zas tolik radosti nedělá.

Chápu Santanova obrovského invenčního ducha, který tímto albem proplouvá jako indiánská kánoje džunglí někde v hloubi pralesní amazonie.4,5*