Reakce na recenzi:

Petr Gratias - @ 30.06.2011

Skupina Colosseum je pro mě dalším významným hudebním zjevením šedesátých let. Vedle Bluesbreakers, Graham Bond Organization, Jimi Hendrix Experience a Cream považuji tuhle kapelu za zcela zásadní. Na rozdíl od ostatních jmenovaných přežila šedesátá léta a vstoupila na pokraj let sedmdesátých. Kapela vlastně vznikla odtržením části hudebníků působících v Bluesbreakers a po realizaci alba Bare Wires. Když člověk tohle album poslouchá, je mu jasné, že nadále společné projekty v Mayallem ovládané kapele už nebyly možné. Bluesbreakers už byli vyčerpaní svým pojetím rhythm and blues a kombinace s jazzovou formou naznačila, že kapela stojí v závěrečné fázi své existence… Další vývoj to vlastně potvrdil…
Vynikající saxofonista a flétnista Dick Heckstall-Smith, technicky zdatný bubeník Jon Hiseman a baskytarista Tony Reeves se od Mayalla odtrhli a rozhodli se založit skupinu, doplněnou o kytaristu a varhaníka, která by navázala na album Bare Wires, ale ještě ústrojněji a cíleněji propojila moderní jazzovou formu s úderností rocku a s podmanivostí blues. Už první album Those Who Are About To Die Salute You (1968) mělo výrazně progresivní ambice a potvrdilo správnost rozhodnutí vydat se deklarovaným směrem. Bylo výtečné a objevné. V šedesátých letech na sebe rock a jazz ještě nevlídně shlížely (rock získával stále větší podporu u mládeže, což naznačovalo, že do budoucna se bude dále vyvíjet a doba „zívání“ jazzmanů na „rock and roll“ byla minulostí). Chtělo to ovšem nějakou intelektuální průpravu, aby mladý kluk, otevřený tehdejším novým hudebním trendům otevřel svoje uši, ale také duši. To nebylo úplně jednoduché. Bylo jenom otázkou času, kdy se jazz začne rocku přibližovat a Colosseum byli pravděpodobně jedni z prvních, kteří to uvedli do reálu. Samozřejmě nebyli jediní, ale jejich postavení výtečných instrumentalistů je k tomu předurčovalo….
Colosseum vystoupili v roce 1969 na Československém jazzovém festivalu a způsobili na něm notný poprask. Staří jazzmani vychovaní na komorním swingu a velkokapelovém jazzu si zacpávali uši a nebyli schopni tento typ hudby akceptovat. Klasický příklad české netolerance – pro jazzmany starého školy to byl „bigbít“ a pro klasické rockery přísahající na Olympic to byl ten „hroznej jazz s leštěnou mosazí“… Hudebníci jako Martin Kratochvíl, Jiří Stivín, Michal Prokop, Jan Kubík… pochopili, že tudy napříště povede cesta a nebude k tomu třeba Karel Vlach, Karel Krautgartner nebo Josef Vobruba…
O Colosseu jsem četl v Melodii. Hudební kritici byli většinou opatrní v úsudcích a vlažní ve svých postojích, ale hudebníci se k této alternativě jazzu a rocku hlásili.
Album Valentyne Suite jsem dostal od jednoho člověka zdarma. Vlastně to tak úplně zdarma nebylo. Dlužil mi nějaké peníze a protože mu bylo těch pár stovek líto, raději sáhl do sbírky desek. Údajně tohle album dostal ze zahraničí, ale protože „tam bylo hodně trubek a každej si tam hrál co chtěl“ – tak se toho vzdal v můj prospěch. Já už jsem měl doma Blood Sweat And Tears a Chicago Transit Authority a taky se mě líbilo to co hráli C.S.S.. Do téhle společnosti Colosseum zapadlo velmi dobře…

THE KETTLE – výrazný kytarový nástup, především úderně propracované rytmické party pana bubeníka. Na kytaru hraje James Litherland, který rovněž zdatně prošlapuje wah wah pedal, nezbytný doplněk kytaristů té doby. Baskytara se s bicí baterií dobře propojuje (zdá se mi ale zvukově nějak utopená). Ovšem Jon Hiseman hraje na bicí nástroje s velkým nasazením. Litherland se stal hlavním zpěvákem kapely. Zpíval s velkým nasazením (ale pozdější Chris Farlowe byl prostě jenom jeden) a dokázal společně s kytarovou linkou zpívat podle jazzového scatu. Kapacitně velmi dobře vystavěná skladba po všech stránkách s psychedelickým závěrem.

ELEGY – zásadní rytmická stavba. Swingují bicí nástroje a klenutý vokál Litherlanda přinášejí další skladbu. Cítím v ní atmosféru blízkou americkému soulu, aniž bych přesně specifikoval, co ve mně tuto iluzi vyvolává. Ostatní nástroje jsou v pozadí a méně čitelné. Reevesova baskytara má dobře vystavěnou linku a to už se nám do harmonie dostávají z pozadí smyčce, ale především saxofon vynikajícího Dicka Heckstalla-Smithe. Závěr písně patří smyčcům, které ji zvolna vzdalují do nenávratna.

BUTTY´S BLUES – bluesové téma bylo vděčným model pro kapely šedesátých let a Colosseum nebyli výjimkou. Pojetí blues ale po zkušenosti s Mayallem chtěli vést trochu jinými cestami. Prostor zde dostává na hammondky výtečný Dave Greenslade, který ctí styl, ale má i uměřený vztah k důraznější improvizaci. Litherland správně frázuje podle pravidel žánru a z pozadí slyšíme jeho akcentované kytarové vstupy. Je to ale hlavně Dick Heckstall-Smith, který střídá saxofony, případně koncertně hraje na oba naráz (!) podobně jako třeba Roland Kirk. Heckstall-Smith představuje ten nejjazzovější pól v kapele Colosseum. Jeho dechové party jsou vystavěny s neuvěřitelnou přesností, ale stejně nepostrádají výrazovost. Greenslade drží harmonii, pak náhle opakuje téma, které prokresluje dalšími vstupy a Reevesova baskytara správně moderně swinguje. Skladba graduje a získává na větší intenzitě a košatosti instrumentálních spojení

THE MACHINE DEMANDS A SACRIFICE – rhythmandblusové téma, které je prokreslováno harmonickými proměnami a syrově znějícím Litherlandovým hlasem. Tomu sekundují Greensladeovy hammondky, které zde dostanou jedinečnou příležitost vyniknout ve vší kráse. Dick Heckstall-Smith v závěru připojí flétnu a Jon Hiseman do víření bubnů připojuje percussion…. Skladba se najednou ztrácí a po několika vteřinách se zase vrací s úporným perkusivním zvukem bicích komponentů, které jsou zahaleny do psychedelického oparu ozvěn, které z nich činí strašidelnou směs…..

THE VALENTYNE SUITE – THE ONE – JANUARY´S SEARCH – samotná skladba má optimistcky znějící jazzový sound. Greenslade zde popřává hammondkám široký prostor pro sebevyjádření, stačí přitom ještě krátce použít v několika vstupech i vibrafon. Majestátně ovšem znějí mocné nálety dechové sekce, které celou náročnou kompozici zašťiťují. Dostáváme se na ryze jazzovou platformu. Klavírní bloudivé akordy a rozvířená směs tónu se spojují se saxofony a baskytara opakuje důrazný opakující se motiv. Greenslade už ovšem sedí zase za klaviaturou hammondek a v grandiózním provedení nám naservíruje báječné sólo v širokých harmonických záběrech s efektním destruktivním zvukem na pokraji horroru. K tomu ovšem asistuje Hisemanova bicí baterie, kde se rozehrává k neskutečným breakům a superpřesnému proměňování rytmických struktur.
THEME TWO – FEBRUARY´S VALENTYNE – má ovšem úplně jinou formu sborové hlasy zde navodí atmosféru klasicky vedených hlasů, které jsou spojeny s jazzem saxofonovými nálety a výtečnou rytmickou jednotkou s kulometnými přechody a basovými attacky. Hudba získává na větší průraznosti a vstupují do ní i rytmické akcenty ve velmi rychlých proměnách, kde se spojuje veškerá instrumentace, preparovaná měnícími se barevnými zvukovými odstíny v Leslie efektu…
THEME THREE – THE GRASS IS ALWAYS GREENER – skladba pokračuje jako suita svou poslední částí, kde se kapela předvádí ve výtečným instrumentálním pojetí muzikantské vzájemnosti. Varhany a dechy přejímají hlavní odpovědnost za harmonickou stmelenost. Reevesova baskytara se ovšem také přihlásí ke slovu krátkým basovým tématem, ale je střídána do té doby dost dlouhou pauzírující elektrickou kytarou, kterou konečně Litherland vstupuje do tématu. Přesto jsou hammondky a propracovaná rytmika za asistence saxofonů v prvním plánu a v závěru skladba dostává mohutné stále se zrychlující se forte přecházející do fortissimo. Dokážu si velmi živě představit koncertní ztvárnění této kompozice a emocionální odezvu ze strany správně nažhaveného publika. Opravdu famózní
finále. Hudba se ovšem náhle zpomaluje a připomene se úvodním hudebním tématem, které přichází jako smíření a vyrovnání. Grandiózní hudební komplex. Drobnou výtku bych přidal jako svůj ryze osobní postřeh: Litherlandova kytara zde přece jenom nemá proporcionální prostor rovný hammondkám a saxofonům. Víceméně ji slyšíme, ale povětšině spíš tušíme a v tomhle typu hudby by kytara neměla být upozadněna. Litherland nakonec ze skupiny odchází a je nahrazen Davem „Clem“ Clempsonem, jehož podíl na další slávě Colossea společně se zpěvákem Chrisem Farlowem je už více než evidentní, ale to už je jiná kapitola.

V každém případ mám před skupinou Colosseum velkou úctu a před jejich albem Valentyne Suite velký respekt. Tenhle jazzrock první generace (nebo jak ho jinak nazývat) měl známku vysoké kvality. Hudba kapely brzy přesáhla význam Británie a stala se vývotní nejen do ostatní Evropy, ale i do USA, kde se dočkala velkého uznání.
Nemyslím si to zdaleka jenom já, ale třeba pražské Flamengo (v období alba Kuře v hodinkách) mělo ve skupině Colosseum velkou inspiraci a všichni členové byli jejich hudebním výkonem fascinováni. Jaroslav „Erno“ Šedivý uváděl jako svůj největší bubenický vzor Jona Hisemana, stejně jako Jan Kubík saxofonistu Dicka Heckstalla-Smithe. Skoro se mi chce říci, že některé Greensladeovy varhanické party mohly být inspirativní i pro Mariána Vargu, třebaže tomu byl asi bližší Keith Emerson…
Tenhleten titul by neměl chybět ve sbírce náročnějšího posluchače daného žánru. Významný milník. Dávám plný počet hvězdiček!