Colosseum - Valentyne Suite (1969)

Dlouho jsem se rozhodoval jestli mám napsat o debutu, nebo raděj o druhé desce. Nakonec zvítězila Valentyne Suite protože mě přije o fous dotaženější a nabušenejší než úvodní představení.


The Kettle je dokonalé elektrické šílenství mísící vlivy jazzu, blues a rocku. Elegy má ještě vyšší ambice skrze svůj originální poskakující rytmus opírající se o Hisemanovi bicí. Butty's Blues vládnou Greensladeho hammondy v sepětí špinavého černošského blues. V The Machine Demands A Sacrifice cedí Litherland slova v rytmických proměnách tak skvěle, že si myslíte že za mikrofonem stojí někdo úplně jiný. O poslední Valentyne Suite už nemá cenu ani psát, to se musí slyšt. Fenomenální!! Stejně jako celé album, jako celá kapela!

reagovat

steve @ 15.03.2018 18:53:50
Litherland se nedá s Farlowem vůbec srovnávat. Zpěv je nejslabším článkem prvních alb Colosea. Dodneška jsem jim nepřišel na chuť. Časem je ale určitě ještě poslechnu, trojka je fantastická.

EasyRocker @ 16.03.2018 06:59:11
Mám Farlowea mnohem raději, proto se mi nejvíc zalíbilo Daughter of Time.

oř @ 16.03.2018 08:04:54
James Litherland podává na Valentyne Suite úžasný výkon. To, že nemá hlas uhrančivý a mocný jako jeho nástupce ještě neznamená, že neumí zpívat. Blá, blá

Mezi alby, o která jsem v poslední době rozšířil svou sbírku, byla i dvojka a trojka tohoto hudebního fenoménu. Dlouho jsem měl jen jejich debut, jehož kvalitami jsem si byl natolik jist, že jsem okolo jeho následníků stále chodil jako kolem pořádně horké kaše. Až nyní ke mně doputovaly úplně čerstvé zážitky z dvojky a trojky....

Ostré hardrockové riffy, colosseovsky pevně provařené s bluesovým gruntem a Litherlandovým vyzývavým hlasem rozjíždějí pořádně žhavý tanec The Kettle. Hiseman dává od prvních tónů najevo, kdo je v pozadí tohoto famózního souboru kovář a kdo kováříček, ale i Litherlandovy sólové eskapády jsou skvostné a rockově výživné. Ne, že by Heckstall-Smith s Greensladem dovolenkovali, každý přidal svůj kousek do colosseovského oceánu. Skvostně drsný a sympatický úvod.

Elegy - přitažlivý rytmus i vokál, od počátku opojná srážka dechů a živočišného rockového tance nejvyšší kvality - Colosseum to zkrátka jinak neumí. Olej do ohnivého kabaretu přidává i krásně gradující vokál a skvostné výjezdy páně Heckstalla-Smitha. Podívejte se ale o pár decimetrů dál za baterii, a čelist vám fakt spadne až na zem. Co se dá všechno natlakovat do času 3:10, je pro mě věc nevídaná!

Blues bylo vždy černým prazákladem otců strůjců tohoto fenoménu, a tak od Butty´s Blues očekávejte poctivě odpochodované dvanáctky, erotickou vášní doslova prýštící medový Litherlandův hlas a zemitou Reevesovu basu, jak se sluší a patří pro černé šamanské představení. Je tu ale neuchopitelná nadstavba páně Heckstalla-Smitha. Poslouchejte pozorně, jak se nejprve vpraví do rytmu, aby posléze zběsilými klapkami na tom svém ďábelském nástroji zcela ovládl prostor. Způsob, jakým spolu pánové komunikují je roven snad telepatii, zapojení i vypojení nástrojů je nelidsky načasováno, neskutečná je všudypřítomná gradace a tlak hydraulického lisu, který vám přešlapuje hrudník sem a tam.

The Machine Demands a Sacrifice - drsný načernalý vokál, Greensladeovy varhanní otisky, experimentální nálada a strhující Hisemanova jízda za baterií už komentáře nepotřebují. Zvlášť, když jde o čtyřminutový nádech před šestnáctiminutovou závěrečnou titulní instrumentální suitou, složenou ze tří hlavních témat.

Psal-li tu před lety Filozof o srovnání s prací ještě na mayallovském Bare Wires, nelze, než souhlasit s jeho tvrzením o hotovosti a jednotnosti stylu. Rozhicovaná a nezastavitelná dvojice Heckstall-Smith a Hiseman od počátku svým ďábelským tempem a spádem ničí vše kolem jako lavina a skvěle jim sekunduje za klávesami i Greenslade. Tohle je hotový model Colosseum a dialog klavíru se saxofonem patří mezi zážitky galaktických parametrů. Témata se proměňují přirozeně, nenuceně a zejména zde má Hiseman roli nezastupitelného tmelitele celé colosseální skvadry. Celá veleskladba stojí hlavně na výše zmíněném triu, všimněte si ale i krásně včleněných basových úderů Reevese. Závěr se po opakování hlavního motivu krásně vyklidní, motivy se překládají, vrství a tvoří skutečně megalomanskou hudební hostinu, do hry se vrací basa i Litherlandova ostrá sóla. Tvrdá slitina basy a bicích přivane potřetí a naposledy božský nosný motiv a Hiseman zahřmí z kanónů naposledy...

Obával jsem se, jak dlouho mi bude trvat, než druhý a třetí počin vstřebám a nějak je popasuju s legendárním debutem. Po pár dnech už jsem dál a mám jasno - obě alba u mě debut ještě o kus překonala. Chybí sice překvapivost a revolučnost, ale pánové si natolik pohráli s detaily a vrstvením, přičemž nepolevila ani jejich pověstná drtivá energie, ani soustavný tlak. Závěrečná suita patří po zásluze na čelní místa zlatého spektáklu přelomu 60. a 70. let. Nemám, co bych dodal. 5/5
reagovat

PaloM @ 24.03.2017 10:52:48
Silná, pôsobivá hudba. Ako vravíte u vás, není vo čem. Perfekt. Fajn, že dopĺňaš zbierku o vykopávky, robím to tiež (pár rokov pred penziou). Pre zberateľa je to radosť. Vďaka za recenziu.

EasyRocker @ 24.03.2017 11:51:49
PaloM: díky.....:-) i v léčení jsem narazil na správně naladěné duše.... jména LedZep, Colosseum a další jsou na denním programu, to se pak člověk léči :-)

PaloM @ 24.03.2017 17:36:27
Muzikoterapia, to poznám a občas používam. Sú to záhady, niekedy človek potrebuje na relax tvrdý metal, inokedy jemnú a tichú hudbu.

EasyRocker @ 26.03.2017 16:51:30
Ano, dvojka a trojka mi teď poskytují nadzemskou relaxaci...

Skupina Colosseum je pro mě dalším významným hudebním zjevením šedesátých let. Vedle Bluesbreakers, Graham Bond Organization, Jimi Hendrix Experience a Cream považuji tuhle kapelu za zcela zásadní. Na rozdíl od ostatních jmenovaných přežila šedesátá léta a vstoupila na pokraj let sedmdesátých. Kapela vlastně vznikla odtržením části hudebníků působících v Bluesbreakers a po realizaci alba Bare Wires. Když člověk tohle album poslouchá, je mu jasné, že nadále společné projekty v Mayallem ovládané kapele už nebyly možné. Bluesbreakers už byli vyčerpaní svým pojetím rhythm and blues a kombinace s jazzovou formou naznačila, že kapela stojí v závěrečné fázi své existence… Další vývoj to vlastně potvrdil…
Vynikající saxofonista a flétnista Dick Heckstall-Smith, technicky zdatný bubeník Jon Hiseman a baskytarista Tony Reeves se od Mayalla odtrhli a rozhodli se založit skupinu, doplněnou o kytaristu a varhaníka, která by navázala na album Bare Wires, ale ještě ústrojněji a cíleněji propojila moderní jazzovou formu s úderností rocku a s podmanivostí blues. Už první album Those Who Are About To Die Salute You (1968) mělo výrazně progresivní ambice a potvrdilo správnost rozhodnutí vydat se deklarovaným směrem. Bylo výtečné a objevné. V šedesátých letech na sebe rock a jazz ještě nevlídně shlížely (rock získával stále větší podporu u mládeže, což naznačovalo, že do budoucna se bude dále vyvíjet a doba „zívání“ jazzmanů na „rock and roll“ byla minulostí). Chtělo to ovšem nějakou intelektuální průpravu, aby mladý kluk, otevřený tehdejším novým hudebním trendům otevřel svoje uši, ale také duši. To nebylo úplně jednoduché. Bylo jenom otázkou času, kdy se jazz začne rocku přibližovat a Colosseum byli pravděpodobně jedni z prvních, kteří to uvedli do reálu. Samozřejmě nebyli jediní, ale jejich postavení výtečných instrumentalistů je k tomu předurčovalo….
Colosseum vystoupili v roce 1969 na Československém jazzovém festivalu a způsobili na něm notný poprask. Staří jazzmani vychovaní na komorním swingu a velkokapelovém jazzu si zacpávali uši a nebyli schopni tento typ hudby akceptovat. Klasický příklad české netolerance – pro jazzmany starého školy to byl „bigbít“ a pro klasické rockery přísahající na Olympic to byl ten „hroznej jazz s leštěnou mosazí“… Hudebníci jako Martin Kratochvíl, Jiří Stivín, Michal Prokop, Jan Kubík… pochopili, že tudy napříště povede cesta a nebude k tomu třeba Karel Vlach, Karel Krautgartner nebo Josef Vobruba…
O Colosseu jsem četl v Melodii. Hudební kritici byli většinou opatrní v úsudcích a vlažní ve svých postojích, ale hudebníci se k této alternativě jazzu a rocku hlásili.
Album Valentyne Suite jsem dostal od jednoho člověka zdarma. Vlastně to tak úplně zdarma nebylo. Dlužil mi nějaké peníze a protože mu bylo těch pár stovek líto, raději sáhl do sbírky desek. Údajně tohle album dostal ze zahraničí, ale protože „tam bylo hodně trubek a každej si tam hrál co chtěl“ – tak se toho vzdal v můj prospěch. Já už jsem měl doma Blood Sweat And Tears a Chicago Transit Authority a taky se mě líbilo to co hráli C.S.S.. Do téhle společnosti Colosseum zapadlo velmi dobře…

THE KETTLE – výrazný kytarový nástup, především úderně propracované rytmické party pana bubeníka. Na kytaru hraje James Litherland, který rovněž zdatně prošlapuje wah wah pedal, nezbytný doplněk kytaristů té doby. Baskytara se s bicí baterií dobře propojuje (zdá se mi ale zvukově nějak utopená). Ovšem Jon Hiseman hraje na bicí nástroje s velkým nasazením. Litherland se stal hlavním zpěvákem kapely. Zpíval s velkým nasazením (ale pozdější Chris Farlowe byl prostě jenom jeden) a dokázal společně s kytarovou linkou zpívat podle jazzového scatu. Kapacitně velmi dobře vystavěná skladba po všech stránkách s psychedelickým závěrem.

ELEGY – zásadní rytmická stavba. Swingují bicí nástroje a klenutý vokál Litherlanda přinášejí další skladbu. Cítím v ní atmosféru blízkou americkému soulu, aniž bych přesně specifikoval, co ve mně tuto iluzi vyvolává. Ostatní nástroje jsou v pozadí a méně čitelné. Reevesova baskytara má dobře vystavěnou linku a to už se nám do harmonie dostávají z pozadí smyčce, ale především saxofon vynikajícího Dicka Heckstalla-Smithe. Závěr písně patří smyčcům, které ji zvolna vzdalují do nenávratna.

BUTTY´S BLUES – bluesové téma bylo vděčným model pro kapely šedesátých let a Colosseum nebyli výjimkou. Pojetí blues ale po zkušenosti s Mayallem chtěli vést trochu jinými cestami. Prostor zde dostává na hammondky výtečný Dave Greenslade, který ctí styl, ale má i uměřený vztah k důraznější improvizaci. Litherland správně frázuje podle pravidel žánru a z pozadí slyšíme jeho akcentované kytarové vstupy. Je to ale hlavně Dick Heckstall-Smith, který střídá saxofony, případně koncertně hraje na oba naráz (!) podobně jako třeba Roland Kirk. Heckstall-Smith představuje ten nejjazzovější pól v kapele Colosseum. Jeho dechové party jsou vystavěny s neuvěřitelnou přesností, ale stejně nepostrádají výrazovost. Greenslade drží harmonii, pak náhle opakuje téma, které prokresluje dalšími vstupy a Reevesova baskytara správně moderně swinguje. Skladba graduje a získává na větší intenzitě a košatosti instrumentálních spojení

THE MACHINE DEMANDS A SACRIFICE – rhythmandblusové téma, které je prokreslováno harmonickými proměnami a syrově znějícím Litherlandovým hlasem. Tomu sekundují Greensladeovy hammondky, které zde dostanou jedinečnou příležitost vyniknout ve vší kráse. Dick Heckstall-Smith v závěru připojí flétnu a Jon Hiseman do víření bubnů připojuje percussion…. Skladba se najednou ztrácí a po několika vteřinách se zase vrací s úporným perkusivním zvukem bicích komponentů, které jsou zahaleny do psychedelického oparu ozvěn, které z nich činí strašidelnou směs…..

THE VALENTYNE SUITE – THE ONE – JANUARY´S SEARCH – samotná skladba má optimistcky znějící jazzový sound. Greenslade zde popřává hammondkám široký prostor pro sebevyjádření, stačí přitom ještě krátce použít v několika vstupech i vibrafon. Majestátně ovšem znějí mocné nálety dechové sekce, které celou náročnou kompozici zašťiťují. Dostáváme se na ryze jazzovou platformu. Klavírní bloudivé akordy a rozvířená směs tónu se spojují se saxofony a baskytara opakuje důrazný opakující se motiv. Greenslade už ovšem sedí zase za klaviaturou hammondek a v grandiózním provedení nám naservíruje báječné sólo v širokých harmonických záběrech s efektním destruktivním zvukem na pokraji horroru. K tomu ovšem asistuje Hisemanova bicí baterie, kde se rozehrává k neskutečným breakům a superpřesnému proměňování rytmických struktur.
THEME TWO – FEBRUARY´S VALENTYNE – má ovšem úplně jinou formu sborové hlasy zde navodí atmosféru klasicky vedených hlasů, které jsou spojeny s jazzem saxofonovými nálety a výtečnou rytmickou jednotkou s kulometnými přechody a basovými attacky. Hudba získává na větší průraznosti a vstupují do ní i rytmické akcenty ve velmi rychlých proměnách, kde se spojuje veškerá instrumentace, preparovaná měnícími se barevnými zvukovými odstíny v Leslie efektu…
THEME THREE – THE GRASS IS ALWAYS GREENER – skladba pokračuje jako suita svou poslední částí, kde se kapela předvádí ve výtečným instrumentálním pojetí muzikantské vzájemnosti. Varhany a dechy přejímají hlavní odpovědnost za harmonickou stmelenost. Reevesova baskytara se ovšem také přihlásí ke slovu krátkým basovým tématem, ale je střídána do té doby dost dlouhou pauzírující elektrickou kytarou, kterou konečně Litherland vstupuje do tématu. Přesto jsou hammondky a propracovaná rytmika za asistence saxofonů v prvním plánu a v závěru skladba dostává mohutné stále se zrychlující se forte přecházející do fortissimo. Dokážu si velmi živě představit koncertní ztvárnění této kompozice a emocionální odezvu ze strany správně nažhaveného publika. Opravdu famózní
finále. Hudba se ovšem náhle zpomaluje a připomene se úvodním hudebním tématem, které přichází jako smíření a vyrovnání. Grandiózní hudební komplex. Drobnou výtku bych přidal jako svůj ryze osobní postřeh: Litherlandova kytara zde přece jenom nemá proporcionální prostor rovný hammondkám a saxofonům. Víceméně ji slyšíme, ale povětšině spíš tušíme a v tomhle typu hudby by kytara neměla být upozadněna. Litherland nakonec ze skupiny odchází a je nahrazen Davem „Clem“ Clempsonem, jehož podíl na další slávě Colossea společně se zpěvákem Chrisem Farlowem je už více než evidentní, ale to už je jiná kapitola.

V každém případ mám před skupinou Colosseum velkou úctu a před jejich albem Valentyne Suite velký respekt. Tenhle jazzrock první generace (nebo jak ho jinak nazývat) měl známku vysoké kvality. Hudba kapely brzy přesáhla význam Británie a stala se vývotní nejen do ostatní Evropy, ale i do USA, kde se dočkala velkého uznání.
Nemyslím si to zdaleka jenom já, ale třeba pražské Flamengo (v období alba Kuře v hodinkách) mělo ve skupině Colosseum velkou inspiraci a všichni členové byli jejich hudebním výkonem fascinováni. Jaroslav „Erno“ Šedivý uváděl jako svůj největší bubenický vzor Jona Hisemana, stejně jako Jan Kubík saxofonistu Dicka Heckstalla-Smithe. Skoro se mi chce říci, že některé Greensladeovy varhanické party mohly být inspirativní i pro Mariána Vargu, třebaže tomu byl asi bližší Keith Emerson…
Tenhleten titul by neměl chybět ve sbírce náročnějšího posluchače daného žánru. Významný milník. Dávám plný počet hvězdiček!






reagovat

Výrazné dielo (nemienim sa tu hrať na tajomného, reč je o Colosseu) progresívnosti z dôb, keď sa žánre a postupy ešte naozaj definovali, muselo spĺňať niekoľko podmienok. Patrili k nim:

1. Hudobníci znalí svojich nástrojov, rovnako oplývajúci muzikantským cítením, fantáziou a chuťou prekračovať hranice,

2. Skladby obsahujúce nápad, iskru, priestor na inštrumentálne predvádzanie, energiu a šmrnc,

3. Schopnosť zložiť dlhometrážne diela, ktoré by neboli iba zlepencom skladbičiek, ale fungovali ako celok,

4. Zvuk umožňujúci uveriť rockovej podstate prezentovaného (týmto posmešne kyniem 80. rokom 20. storočia a ich „rockerom“),

5. Kombinácia uvedených faktorov v symbióze, aby na všetky došlo a navzájom sa nebili.

Je jasné, prečo sa o dnešnej hudbe nedá vravieť ako o výraznej, ale o inom som chcel. Valentyne’s suite má všetko menované, akurát to umocnite na druhú a dostane matnú predstavu, aká úžasná je štvorica skladieb The kettle, Elegy, Butty’s blues a The machine demands a sacrifice (to je môj favorit). Dobre, ideme ďalej. Teraz to umocnené umocnite opäť na druhú a môžeme sa začať baviť o Valentyne’s suite. Šestnásť aj čosi minút dokonalej kompozície korenenej vrcholnými inštrumentálnymi predo-, v-, a aj zado- hrami, myslím, že toto je niečo, čo by mal za život každý človek aspoň raz počuť. Colosseum sú pomerne hnusáci, pretože odkedy naši predkovia zliezli zo stromov až po rok 1969 n.l. o tento zážitok ukrátili nespočetné množstvo generácií. Ja sa ale ukrátiť nenechám!

reagovat

PaloM @ 28.08.2009 06:54:59
Nielen The Nice boli vzorom začinajúcich Collegium Musicum. Keď počúvam úplne prvé LP/CD C.M., vždy si spomemiem aj na prvé platne Colossea.

Je až komické, jak moc se liší zvuk a produkce prvních dvou alb Colossea. Máte-li je na jednom CD bezprostředně za sebou (vydání Sequel Records na CD) a necháte-li CD běžet po skončení první desky, gigantický skok, který se odehraje s úvodními tóny The Kettle je nepřeslechnutelný i pro hluchého. Mnohonásobně těžší a tvrdší vyznění jejich hudby Vám dá chvíli, než si uvědomíte, že vlastně slyšíte téměř tytéž muzikanty s toutéž invencí. Ano - Kettle a Elegy je stále to staré dokonalé Colosseum, jen o trochu dále. Zda ku prospěchu věci, to ponechám na posluchači.
Následující Butty´s Blues je skorem sedmiminutové, spíše pomalejší, houpavé blues s využitím dechové sekce v pozadí. Jde o dílo Litherlanda, kterému všechny čest. Není příliš typické, aby kytarista dokázal napsat tak skvělé party pro trubky v pozadí, které dávají skladbě úplně jiný rozměr a posouvají ji o několik kategorií výše. Jejich skvostná vibrata jsou prostě k uzoufání dokonalá... V místech, kde "pracuje" sólový saxik Dicka se asi nejvíce blížíme zvukem první desce Colossea. Nádhera.
Následující The Machine Demands A Sacrifice dává větší prostor varhanům a končí poněkud psychedelicky, ale podle mne spíše jen uvádí to, co se bude dít dále - v legendární blues-jazz-rockové Valentynské suitě.
Úžasnou jízdu rozjíždí Hiseman, dávajíc najevo, že Colosseum je a vždy bude především jeho dítko. Krátké představení varhan a posléze kytary a následující unisono motiv, po chvíli saxofon a zklidnění dávají tušit, že se začínáme pohybovat trochu hloubějí v jazzových vodách a končí sranda. Greenslade se pohybuje mezi klávesami, vibrafonem a klavírem a pravděpodobně on dokáže v pozadí nejlépe jednotit virtuozní hudebníky. Zanedlouho basový podklad, nad ním asi nejznámnější varhanní preludování a vzápětí vypálení z baterie bicích ... všechny nástroje se postupně připojují v rozvíjení hlavních motivů, nápaditě, s vehemencí, invencí a velkou chutí jednou provždy odkázat všechny pochybovače o rocku jako umění do říše plácalů. Po šest minutách nastupuje druhé téma - February´s Valentyne, pověstné svými vokály a nádhernou zpěvnou melodickou linkou, tu mírnou, tu zdivočelou. Třetí téma napsal Heckstall-Smith s Hisemanem a jeho začátek má odrážet klid před bouří. Souhlasí. :-) Závěrečné vyvrcholení skutečně připomíná bouři a to velmi povedenou.
O všech třech tématech (January´s Search, February´s Valentyne i The Grass Is Alwais Greener) říká Hiseman v červenci 1969, že už nějaký čas předtím, než dali dílu konečnou podobu. Ta ostatně vznikala (nebo alespoň myšlenka na něj) už v dobách, kdy někteří z členů působili u Mayalla v jeho Bluesbreakers a tvořili s ním jeho první bluesovou suitu Bare Wires (o společných tématech jsem již psal jinde). Kdo ale dobře poslouchá, slyší zásadní rozdíl. Jednak Vanlentyne Suite je opět (jako celé Colosseum) postaveno na bicích a druhak a hlavně - Bare Wires je vlastně pouze směsicí pospojovaných motivů lineárně za sebou a nedá moc práce si představit, že by to mohly být klasické bluesové skladby zcela samostatně. Vylentyne Suite je o notný kus dál. Hudba je jednotná, neštěpí se a kompozice využívá celou jí vyměřenou plochu (16 a půl minuty) tvůrčím a rozvíjejícím způsobem. Spolupráce hudebníků na jednotě tématu je obdivuhodná. A to je nutno přihlédnout k tomu, že jednotlivá témata psali nejméně tři z nich.
Více psát nebudu. Doporučuji poslech. Opakovaný. Podle vlastní zkušenosti vím, že k hudbě Colossea není jednoduché proniknout pro nepřipraveného posluchače. Ale stojí to za to. Věřte mi.
Ano, tady JE rocková hudba Uměním. Beze sporu.
Dávám plných 6 hvězdiček.

reagovat