Reakce na recenzi:

Filozof - @ 01.08.2007

Je až komické, jak moc se liší zvuk a produkce prvních dvou alb Colossea. Máte-li je na jednom CD bezprostředně za sebou (vydání Sequel Records na CD) a necháte-li CD běžet po skončení první desky, gigantický skok, který se odehraje s úvodními tóny The Kettle je nepřeslechnutelný i pro hluchého. Mnohonásobně těžší a tvrdší vyznění jejich hudby Vám dá chvíli, než si uvědomíte, že vlastně slyšíte téměř tytéž muzikanty s toutéž invencí. Ano - Kettle a Elegy je stále to staré dokonalé Colosseum, jen o trochu dále. Zda ku prospěchu věci, to ponechám na posluchači.
Následující Butty´s Blues je skorem sedmiminutové, spíše pomalejší, houpavé blues s využitím dechové sekce v pozadí. Jde o dílo Litherlanda, kterému všechny čest. Není příliš typické, aby kytarista dokázal napsat tak skvělé party pro trubky v pozadí, které dávají skladbě úplně jiný rozměr a posouvají ji o několik kategorií výše. Jejich skvostná vibrata jsou prostě k uzoufání dokonalá... V místech, kde "pracuje" sólový saxik Dicka se asi nejvíce blížíme zvukem první desce Colossea. Nádhera.
Následující The Machine Demands A Sacrifice dává větší prostor varhanům a končí poněkud psychedelicky, ale podle mne spíše jen uvádí to, co se bude dít dále - v legendární blues-jazz-rockové Valentynské suitě.
Úžasnou jízdu rozjíždí Hiseman, dávajíc najevo, že Colosseum je a vždy bude především jeho dítko. Krátké představení varhan a posléze kytary a následující unisono motiv, po chvíli saxofon a zklidnění dávají tušit, že se začínáme pohybovat trochu hloubějí v jazzových vodách a končí sranda. Greenslade se pohybuje mezi klávesami, vibrafonem a klavírem a pravděpodobně on dokáže v pozadí nejlépe jednotit virtuozní hudebníky. Zanedlouho basový podklad, nad ním asi nejznámnější varhanní preludování a vzápětí vypálení z baterie bicích ... všechny nástroje se postupně připojují v rozvíjení hlavních motivů, nápaditě, s vehemencí, invencí a velkou chutí jednou provždy odkázat všechny pochybovače o rocku jako umění do říše plácalů. Po šest minutách nastupuje druhé téma - February´s Valentyne, pověstné svými vokály a nádhernou zpěvnou melodickou linkou, tu mírnou, tu zdivočelou. Třetí téma napsal Heckstall-Smith s Hisemanem a jeho začátek má odrážet klid před bouří. Souhlasí. :-) Závěrečné vyvrcholení skutečně připomíná bouři a to velmi povedenou.
O všech třech tématech (January´s Search, February´s Valentyne i The Grass Is Alwais Greener) říká Hiseman v červenci 1969, že už nějaký čas předtím, než dali dílu konečnou podobu. Ta ostatně vznikala (nebo alespoň myšlenka na něj) už v dobách, kdy někteří z členů působili u Mayalla v jeho Bluesbreakers a tvořili s ním jeho první bluesovou suitu Bare Wires (o společných tématech jsem již psal jinde). Kdo ale dobře poslouchá, slyší zásadní rozdíl. Jednak Vanlentyne Suite je opět (jako celé Colosseum) postaveno na bicích a druhak a hlavně - Bare Wires je vlastně pouze směsicí pospojovaných motivů lineárně za sebou a nedá moc práce si představit, že by to mohly být klasické bluesové skladby zcela samostatně. Vylentyne Suite je o notný kus dál. Hudba je jednotná, neštěpí se a kompozice využívá celou jí vyměřenou plochu (16 a půl minuty) tvůrčím a rozvíjejícím způsobem. Spolupráce hudebníků na jednotě tématu je obdivuhodná. A to je nutno přihlédnout k tomu, že jednotlivá témata psali nejméně tři z nich.
Více psát nebudu. Doporučuji poslech. Opakovaný. Podle vlastní zkušenosti vím, že k hudbě Colossea není jednoduché proniknout pro nepřipraveného posluchače. Ale stojí to za to. Věřte mi.
Ano, tady JE rocková hudba Uměním. Beze sporu.
Dávám plných 6 hvězdiček.