Reakce na recenzi:

Filozof - @ 07.08.2007

Sborové vokály v pozadí - zmatek - poté nástup nezaměnitelné baterie bicích Jona Hisemana - vše v pořádku - je to staré Colosseum, ale vzápětí nástup vypjatého Farloweova vokálu a zpomalení - tak sakra je to Colosseum nebo není?
Je i není. Jistě, hodně prvků zůstává, ale mnoho skladeb - mimo jiné i první Three Score And Ten, Amen je pojata jako dramatické představení, založené na manýrystickém až operně vypjatém, jedinečném vokálu, zde doplněného dokonce místy recitativy Heckstall-Smithe. A zaslechneme-li ve druhé skladbě (Time Lament) hromadu smyčců, pohybujících se až nebezpečně blízko vod přeslazených muzikálů, rozpaky mohou narůstat. Jenže pak nastoupí přeci jen skvělý zpěv, propletený Hecktall-Smithovým saxíkem a podpořený nejlepšími bicími na světě a kvalita převáží nad diskutabilní formou. Další skaldba (Take Me To Doomesday) zase začíná až klasickým preludováním na klavír, které také rozhodně nebývá typické pro rockové hudebníky. Ano - není to běžná deska a ani asi pro každého a staré dobré Colosseum probleskne jen občas, ale alespoň muzikantům nemůžeme upřít vývoj. Málokterá skupina vydá v průběhu dvou let 3 tak různé desky.
Subjektivní pocit záleží hodně na tom, jak spolknete všudypřítomný vokál páně Farlowea, který jednoznačně určí ráz desky. Stejně tak můžou dělat někomu potíže vysloveně divadelní produkce, plná smyčců dechů a zvukomaleb. Mne nakonec skupina o kvalitě desky přesvědčila a pomohl mi hodně i silný jednotící ráz v podobě podkresu Hisemanovy dokonalé hry, která neumlká ani v místech, kde byste ji logicky nečekali. Bez toho, že byste plně chápali její genialitu si nejsem přijetím desky jist. Zcela jistě se ale napínavý vokál musí líbit v krásné "Theme For An Imaginary Western" (proslavená jinou skvělou skupinou - kdo ví jakou?), jejíž pomalá, táhlá melodie by bez tohoto dramatického prvku a Hisemanovy baterie v pozadí mohla být dokonce lehce nudná.
Deska se prudce láme u šesté skladby Bring Out Your Dead, která zvukem, produkcí i celkovým vyznění jednoznačně spadá do období Valentyne suite - jako by s předchozími skladbami neměla nic společného. Kromě klasicky vynikajících výkonů a slušně upalujícícho tempa vpřed nabízí hlavně výborné klávesy páně Greensladea.
Následující Downhill And Shadows je klasické, neskutečně nádherné, pomaloučké colosseální blues, efektně hrocené jako vždy skvělými saxofony Heckstall-Smithe (ten úvod!! - ááách!), ale navíc vystupňované pěveckým partem Farlowea, o kterém v této podobě pochyb mít nelze. Neskutečně působivé - běhá Vám mráz po zádech, chce se Vám brečet, smát, žít i umřít - všechno zároveň - tohle umí jen blues. Nic jiného. Fantazie. Pro takové skladby má cenu nepáchat sebevraždy. Navíc zde je divoká mezihra, kdy se více než projeví i skvělá kytara a finále šestiminutového opusu tak vyzní ještě katarzivněji. Uf, to byla jízda... Tato skladba by zase klidně mohla být na první desce.
Závěrečná The Time Machine je fade-inované Hisemanovo osmiminutové sólo z některého z živých vystoupení, které plně dokazuje oprávněnost názoru, že pouze 2 bubeníci v rockové historii se skutečně dostali na TOP úroveň a vytvořili zcela novou kvalitu v dynamice a vynalézavosti hry na bicí. Jon Hiseman a Ginger Baker. Budiž jim věčná sláva.
Desku Daughter Of Time označuje Hoffmann ve svém slavném "Zwischen Galaxis Und Underground" za slabší, ale zůstává s tímto názorem (pokud vím) osamocen. Ani Graf v "bibli" všech milovníků hudby se v tomto smyslu nevyjadřuje, podporu pro tento názor bychom získali pouze implicitně u našeho Vlčka, který označuje všechny jejich ostatní desky za nejlepší nebo "dokazujícíc jejich sílu". Já se domnívám, že třetí deska je natolik odlišná, že ji takto přímo porovnat nelze. Mimo jiné také proto, že Colosseum nerado nahrávalo skladby, které předtím nemělo obehrané z živých vystoupení. A tato deska je v tomto výjimkou. Navíc Hiseman mluví o tom, že jim chyběly trochu skladby, protože muzikanti ze skupiny nebyli schopni skládat po šatnách a věčně byli na koncertech. A nakonec se jim tentokrát nedostával ani čas ve studiu a deska je proto mírně šitá horkou jehlou. Přesto tvrdím, že jde o dílo vysoko nad produkcí ostaních a plně si zaslouží klasických colossejních 6 hvězd.