Colosseum - Daughter of Time (1970)

Tretí štúdiový album britskej jazzrockovej veličiny Colosseum vyšiel v lete 1970 pod názvom Daughter Of Time a zaradil sa k zásadným albumom, ktoré definovali rockovú hudbu v 70. rokoch.

Už úvodná skladba Three Score And Ten Amen ukáže, že kapela si na poste za mikrofónom polepšila. Chris Farlowe je môj obľúbený spevák. Má hlasisko, rozsah, správne manieristický prejav, z ktorého by naši hlasoví pedagógovia, ktorých úlohou je okresať talent a osobnosť do uniformnej masy slovenskej popmusic, dostali záchvat a spamätávali by sa niekoľko týždňov. Inými slovami, je to unikát. Veľakrát som sa na internete dočítal čosi o tom, že tento album je štýlovo iný, že to už nie je ono.

Nesúhlasím. Pre mňa je to rovnaká úžasná rocková muzika ako na predchádzajúcich dvoch albumoch. Jasné, pokojnejšia skladba Time Lament sa od jazzu prikláňa aj ku klasickej hudbe, ale progresivita bola vždy jednou z rozpoznateľných znakov kapely, napokon, štýlotvorne definovali jazz rock prelomu 60. a 70. rokov. Ponosy na „slabú“ skladbu Take Me Back My Doomsday ma tiež nechávajú chladným, je to moja obľúbená tvrdá skladba, i keď ju spieva Clempson. Titulná melodramatická veličina The Daughter Of Time ma opantáva od prvej chvíle, keď som ju počul z nejakej výberovky. Nie je vrcholom albumu iba preto, lebo po nej prichádza Jack Bruce a jeho cover Theme For An Imaginary Western. Od prvého slova, ktoré Farlowe hromovo prednesie, ma mrazí. Toto je najlepšia verzia tejto bomby z kategórie nukleárnych.

Inštrumentálka Bring Out Your Dead sa vydáva do progresívnych vôd rocku a pláva lepšie ako Moravcová v olympijskej forme. Drsná posadená jazz-bluesová záležitosť Downhill And Shadows ma rovnako vedie priamou cestou do Nirvány. Nuž, opakujem, nesúhlasím s tým, že by táto muzika bola slabšia ako napríklad Valentyne Suite.

S čím naopak súhlasím, je podiv nad skladbou The Time Machine, čo je vlastne bubenícke sólo z koncertného záznamu. Hiseman bol (je) síce jedným z najlepších bubeníkov všetkých čias a tu ukazuje, že vie kopať do dvoch kopákov, ale povedzme si pravdu. Má na konte ďaleko lepšie bubenícke sóla a na koncertných nahrávkach nepôsobia vytrhnuté z kontextu, ako je tomu tu.

Napriek tomu je The Daughter Of Time môj obľúbený album plný pestrej a pritom suverénnej muziky. Nemám inú možnosť, ako udeliť absolutórium.
reagovat

zdenek2512 @ 05.04.2023 16:18:54
Za sebe, od skupiny neznám špatnou desku, tahle patří navíc k těm z konce šedesátých let.

hejkal @ 06.04.2023 08:54:45
Rovnako mám Colosseum na najvyšších priečkach. Vlastním všetky radovky, časť koncertov a ešte čosi navyše a vždy je to dobrá muzika. Obdobie 1969-1971 je dokonca nedostižné.

stargazer @ 16.04.2023 09:47:02
Poslechl jsem si to dvakrát, poprvé na velikonoční pondělí, kdy jsem byl mírně-nemírně ovíněn a pak včera s jasnou hlavou. V obou dvou případech se mi tohle album jeví jako jakási jazz rocková opera s nádechem blues. Velmi zajímavá věc. Tu skladbu Theme from an Imanginary Western mám v live verzi od projektu Gathering of Minds, kde jí Jack Bruce skvěle odzpíval.

hejkal @ 16.04.2023 09:57:18
Bruce je Bruce, o tom niet čo polemizovať. Ja mám túto verziu najradšej, pretože symbióza košatej a mohutnej inštrumentálnej zložky krásne ladí s fenomenálnym hlasovým prejavom Chrisa Farlowea. Som rád, že ťa album zaujal.

Jarda P @ 17.04.2023 16:30:22
Já dávám přednost verzí od Mountain.

Deska Daughter of Time je jediná fošna, která se mě od přechvalovaných Colosseum zamlouvá. Jejich poměrně často praktikované „holé“ instrumentální uchopení na mě nepůsobí nikterak závratným kouzlem. To bývá u podobných technicky špičkově vybavených kapel z okolních luk a hájů, které míchají šťavnatější koktejly z vícero nakomulovaných jazzových ingrediencí daleko působivější. Předchůdcům Daughter of Time něco chybí a to něco je ohromující představení Chrise Farlowea, který jejich třetí hudební zápis vynáší svou nadpozemnskou vokální akrobacií, silou a hlavně barevností vysoko nad nějaký obyčejný rockový rámec. Pak jsou to samozřejmě VELKÉ skladby které kapela pro tuto chvíli vytvořila a hned ta první Three Score and Ten Amen je strhující fatální symfonií celých Colosseum. V pomalejších momentech Time Lament nebo páté Theme For An Imaginary Western se mnou cloumají emoce a hudební hrátky trhají ještě bušící srdce na kusy.
reagovat

pinkman @ 04.12.2017 14:47:43
Veškeré diskuze o důležitosti a originalitě Colosseum jsou mimo prostor. Za jejich velikost mluví sama hudba, která je zcela dominantní. Vždyť debut Those Who.. patří mezi vrcholná umělecká díla, stejně jako některý z velkých obrazů visící ve světoznámém muzeu.

Už při vyslovní jména kapely mě napadne něco tak impozantního jako byl kolos Rhódský.

Zdeněk @ 04.12.2017 15:43:36
Tak nevím jestli máš skutečně naposlouchány všechny jejich desky, nebo jsi zažil jejich koncert.

steve @ 04.12.2017 16:59:03
Znám první tři lp což je u téhle kapely myslím podstatné. Koncert jsem samosebou žádný neviděl.

Pinkman - někdo musel glorifikovaně zaštěkat.

EasyRocker @ 04.12.2017 18:07:52
Pro mě vůbec nejlepší deska Colosseum, kterou Farlowe povznesl do nebeských výšin.

Zdeněk @ 04.12.2017 20:37:10
Zkus poslechnout další alba /nemyslím tím ale Colosseum II/. A hlavně pak Colosseum Live. Škoda,jen že už žádný koncert nebude, viděl jsem je 3x a byly to nezapomenutelné chvíle.

vmagistr @ 04.12.2017 21:19:16
steve: kolik těch "podobných technicky špičkově vybavených kapel" se v Británii (nebo klidně i ve Státech) koncem šedesátých let jazzrocku věnovalo?

Když přemýšlím nad dojmy z posledních dnů, kdy jsem se proposlouchával vedle debutu colosseovskou dvojkou a trojkou, nejvíce mému uchu zalahodila právě tahle deska, kde se sestava měnila hned na dvou místech.

Three Score and Ten, Amen hned prozradí pro mě nečekaně příjemné změny ve zvuku i znění. Dramatický, až filmově klenutý vstup, Hisemanova jízda a drsné údery basového novice Marka Clarka připravují půdu pro nejpříjemnější změnu. Farloweho za mikrofonem a jeho sytě vypravěčský, napjatý hlas jsem si totiž zamiloval hned na první kontakt. Jsou tu divoká sóla dalšího mistra za kytarou - Davea Clempsona, a v mezihrách se konečně naplno prosazují dva základní stavební kameny - Heckstall-Smith a Greenslade. Vše je odbržděno až na maximum, vypuštěná dynamitová energie je neskutečná.

Time Lament - dechy soupeří s pevnou rytmikou a rozjíždí se magický rockový kus, kterému ale dodává Farlowe svým elastickým zpěvem správné proporce. Drží se většinou při zemi, dokáže ale i řádně zatlačit. Pak přichází instrumentální pasáž se strojově sekanými riffy a krásně bublající basou a Heckstallovým jemným saxovým chmýřím.... Nápady se střídají s rychlostí blesku a hudební proud tříští se o kameny jako divoký horský potok.

Take Me Back to Doomsday je pro mě jednou z nejlepších perel na tomto královském náhrdelníku. Greensladeovo klavírní představení, krásné a procítěné, postupné zapojování zbytku osazenstva, kvílící Clempsonova kytara - tento pan hráč si tu i zazpíval a je to zase příjemná změna. Rozjetá jazzrocková mašina na pozadí vypouští neuvěřitelné tuny energie a je to Hiseman, který zespoda vše neomylně jistí. Souboj saxofonu, kytary a kláves patří k nejfamóznějším momentům a zbavuje mě jakékoli síly reagovat - už jsem dávno poražen a unášen touhle rozpoutanou nástrojovou lavinou. Uvědomuju si tady, jaký vliv tohle mělo na všechna Flamenga a spol....

Titulní skladba má svižné rockové tempo, Heckstall-Smith se zapojí s divoce poskakujícím saxofonem, refrén je monumentální, objímá celá nebesa a propracovaný do nejmenšího detailu. Zase, jako by se nám před očima odvíjel nějaký imaginární film...

Theme For an Imaginary Western - už název by v posluchači měl vyvolat jisté asociace. Klidně cválající rytmus, hlasem spíše vyprávějící Farlowe, přidávající ale postupně na síle a energii v hrdle, a jemná nostalgická atmosféra čiší z toho kousku každým coulem, přichází představení páně Clempsona, ale i zapojení zbytku tohoto jedinečného ansámblu. Přestože tu klid převážil nad drsností, je tu vše, čím mě životodárná řeka Colosseum tak skvěle staví na nohy.

Clarkeovy basové údery uvozují znovu překvapivým motivem Bring Out Your Dead - tohle je instrumentální vagon, který se utrhl od zbytku soupravy a za pomoci ďábelského saxu a bicích se řítí někam na dno propasti. Ovšem pozor - je tu atmosférický zlom, maličký prostor pro klid a kontemplaci, aby se vše za chvíli opět rozjelo na plné obrátky. Nemám slov, jak bych popsal, jak umí pánové propojovat jednotlivé slitiny motivů, vrstvit je a překládat, aby vznikl takhle kouzelný hudební ingot nejvyšší třídy.

Heckstall-Smith a jeho nádherný saxofonový úvod uvádí předposlední Downhill and Shadows, otlučenou, na zčernalé bluesové řece odkojenou stařenu, kde se Farlowe vydává hlasem k poslednímu tažení. Hisemanovy bicí se sice drží podstaty žánru, a tedy jsou poněkud více vyklidněné, stejně ale cítíte, jak nepokojně rozrývají terén jako buldozer. Blýskl se tu ale i Dave Clempson, jehož spalující sóla vypalují na kůži horká pouštní znamení, a pod ním sází Clarke pevné basové údery. Snad nejdokonalejší pocta blues, jakou si lze představit, krása, těžce se potácející až k neodvratnému finále.

Jako poslední hřebík do naší nebohé tělesné schránky tu máme ještě živou verzi Hisemanova bicího sóla The Time Machine, které vám na osmiminutové ploše, věřte nebo ne, vyčistí obsah lebky do běla. Tento mistr paličkář patřil vskutku se jmény jako Bonham nebo Baker do nejelitnější společnosti a s Heckstallem-Smithem tvořili dva ohromné opěrné sloupy, od kterých se odvíjelo vše ostatní. A je toho tady tolik, že by to některým vystačilo na celou diskografii. Děkuji vám, pánové, s úklonem až k podlaze...

Krásná melodická, uvolněná a vzdušná deska, kterou hlavně Chris Farlowe za mikrofonem vyzvedl k nebeským výšinám. Když se prokousávám obsahem, uvědomuju si, jak velký vliv mělo tohle sdružení i v našich luzích a hájích. Zásadní ingredience Colossea - tedy postupně rostoucí energie a dokonalé propojení a navázání motivů nezmizely, byly jen podány z jiného pohledu a trochu jinými prostředky. Krásné, skvostné album.
reagovat

Chris Farlowe sa ujal postu speváka v skupine Colosseum. Mohlo by to ako recenzia úplne stačiť, ale pre istotu pridám niekoľko ďalších copy paste oslavných kecov, aby som nabral minimálny limit počtu znakov.

Vypichnem niekoľko skladieb, podmanivú Take me back to doomsday, inštrumentálku zaváňajúcu klasickou hudbou, famóznu Bring out your death. Ďalej by som rád pochválil výraznú bluesovku Downhill and shadows, klasickú titulnú skladbu a rád by som sa zmienil o bubeníckom sóle The time machine, ktoré využíva dva kopáky, ale osobne si myslím, že Hiseman má na konte aj lepšie sóličká (napr. DVD z 90. rokov, to je mäso!).

Vrcholom celého albumu je nepochybne cover Theme for an imaginary western, to je emočne neopakovateľná vec, Farlowe je ohromujúci a celok majestátny.

O hviezdach sa nebavme, v skupine ich hrá päť, takže to tak nechám aj v hodnotení.

reagovat

Sborové vokály v pozadí - zmatek - poté nástup nezaměnitelné baterie bicích Jona Hisemana - vše v pořádku - je to staré Colosseum, ale vzápětí nástup vypjatého Farloweova vokálu a zpomalení - tak sakra je to Colosseum nebo není?
Je i není. Jistě, hodně prvků zůstává, ale mnoho skladeb - mimo jiné i první Three Score And Ten, Amen je pojata jako dramatické představení, založené na manýrystickém až operně vypjatém, jedinečném vokálu, zde doplněného dokonce místy recitativy Heckstall-Smithe. A zaslechneme-li ve druhé skladbě (Time Lament) hromadu smyčců, pohybujících se až nebezpečně blízko vod přeslazených muzikálů, rozpaky mohou narůstat. Jenže pak nastoupí přeci jen skvělý zpěv, propletený Hecktall-Smithovým saxíkem a podpořený nejlepšími bicími na světě a kvalita převáží nad diskutabilní formou. Další skaldba (Take Me To Doomesday) zase začíná až klasickým preludováním na klavír, které také rozhodně nebývá typické pro rockové hudebníky. Ano - není to běžná deska a ani asi pro každého a staré dobré Colosseum probleskne jen občas, ale alespoň muzikantům nemůžeme upřít vývoj. Málokterá skupina vydá v průběhu dvou let 3 tak různé desky.
Subjektivní pocit záleží hodně na tom, jak spolknete všudypřítomný vokál páně Farlowea, který jednoznačně určí ráz desky. Stejně tak můžou dělat někomu potíže vysloveně divadelní produkce, plná smyčců dechů a zvukomaleb. Mne nakonec skupina o kvalitě desky přesvědčila a pomohl mi hodně i silný jednotící ráz v podobě podkresu Hisemanovy dokonalé hry, která neumlká ani v místech, kde byste ji logicky nečekali. Bez toho, že byste plně chápali její genialitu si nejsem přijetím desky jist. Zcela jistě se ale napínavý vokál musí líbit v krásné "Theme For An Imaginary Western" (proslavená jinou skvělou skupinou - kdo ví jakou?), jejíž pomalá, táhlá melodie by bez tohoto dramatického prvku a Hisemanovy baterie v pozadí mohla být dokonce lehce nudná.
Deska se prudce láme u šesté skladby Bring Out Your Dead, která zvukem, produkcí i celkovým vyznění jednoznačně spadá do období Valentyne suite - jako by s předchozími skladbami neměla nic společného. Kromě klasicky vynikajících výkonů a slušně upalujícícho tempa vpřed nabízí hlavně výborné klávesy páně Greensladea.
Následující Downhill And Shadows je klasické, neskutečně nádherné, pomaloučké colosseální blues, efektně hrocené jako vždy skvělými saxofony Heckstall-Smithe (ten úvod!! - ááách!), ale navíc vystupňované pěveckým partem Farlowea, o kterém v této podobě pochyb mít nelze. Neskutečně působivé - běhá Vám mráz po zádech, chce se Vám brečet, smát, žít i umřít - všechno zároveň - tohle umí jen blues. Nic jiného. Fantazie. Pro takové skladby má cenu nepáchat sebevraždy. Navíc zde je divoká mezihra, kdy se více než projeví i skvělá kytara a finále šestiminutového opusu tak vyzní ještě katarzivněji. Uf, to byla jízda... Tato skladba by zase klidně mohla být na první desce.
Závěrečná The Time Machine je fade-inované Hisemanovo osmiminutové sólo z některého z živých vystoupení, které plně dokazuje oprávněnost názoru, že pouze 2 bubeníci v rockové historii se skutečně dostali na TOP úroveň a vytvořili zcela novou kvalitu v dynamice a vynalézavosti hry na bicí. Jon Hiseman a Ginger Baker. Budiž jim věčná sláva.
Desku Daughter Of Time označuje Hoffmann ve svém slavném "Zwischen Galaxis Und Underground" za slabší, ale zůstává s tímto názorem (pokud vím) osamocen. Ani Graf v "bibli" všech milovníků hudby se v tomto smyslu nevyjadřuje, podporu pro tento názor bychom získali pouze implicitně u našeho Vlčka, který označuje všechny jejich ostatní desky za nejlepší nebo "dokazujícíc jejich sílu". Já se domnívám, že třetí deska je natolik odlišná, že ji takto přímo porovnat nelze. Mimo jiné také proto, že Colosseum nerado nahrávalo skladby, které předtím nemělo obehrané z živých vystoupení. A tato deska je v tomto výjimkou. Navíc Hiseman mluví o tom, že jim chyběly trochu skladby, protože muzikanti ze skupiny nebyli schopni skládat po šatnách a věčně byli na koncertech. A nakonec se jim tentokrát nedostával ani čas ve studiu a deska je proto mírně šitá horkou jehlou. Přesto tvrdím, že jde o dílo vysoko nad produkcí ostaních a plně si zaslouží klasických colossejních 6 hvězd.

reagovat

hejkal @ 08.08.2007 05:44:22
ad Theme for an imaginary western - tak neviem, originál je Jack Bruce, že áno. Preslávili ju asi Mountain, že áno? Viem, že ju spravil aj Greenslade, ale ten ju určite nepreslávil.Trafil som sa? :))
Inak plne súhlasím s hodnotením, čokoľvek od Colossea je tak na šesť hviezdičiek.

Filozof @ 08.08.2007 08:35:33
Hejkal
Jo - máš 100 bodů a kvetiny. :-) (Myslel jsem to spíš řečnicky, ale neva - nejsem protižádné srandě. :-) )

hejkal @ 08.08.2007 08:37:45
Ja tiež nie :) Iba ma to zaujalo, či náhodou nie je ešte iná slávna verzia, ktorú som nepočul :)